Andrea

Válečná sekera byla zakopaná, jakási forma přátelství s Harrym klapala na obou frontách a Martin se přestal ozývat. Po prvotním bombardování přes sms, messenger a snahu se dovolat, to vzdal. Jeho výmluvy, že to nebylo mně, mi nepřišly věrohodné a to jak rychle polevil, mu na důvěryhodnosti nepřidalo.
Dotazy, co Martin ze strany Soph, jsem stáčela na neurčité odpovědi... Vyplakala jsem se a neměla sebemenší chuť něco řešit. Odmítala jsem si přiznat, že mluvit o něm, by vyvolalo další salvu pláče.

„Nehodláš ještě spát, ne?" „Vzhledem k tomu, že máme na desátou a je sedm... Andy, nechceš ještě zkusit usnout?" „Neusnu..." Frustrované zavrčení, Harry si na chvíli přetáhl peřinu přes obličej a pak se se zíváním hrabal z postele.
„Fajn... Tak já nevím jak ty, ale já si jdu zaběhat, když už musím z postele... Přidáš se?" „Jo... Jdu se převléct." „Fajn, vyzvednu tě za deset minut. A jdeme běhat, nehraj si na Soph." „Huh?" „To nevíš? Jednou šla s Liamem a evidentně to brala tak, že „běhat" je jen záminka. Nakráčela si v páskových botičkách, nebyla to úplně vhodná obuv." S tichým smíchem jsem opustila jejich pokoj a cestou do našeho přemýšlela, kde ty dvě trčí. Už několikátou noc nespaly na koleji a kluci evidentně taky...

„Slečno Smith, pane Stylesi, můžeme?" Vyzval nás profesor, sotva deset minut po začátku. Harry se povzbudivě usmál.

„Pamatuješ, co jsem ti řekl ráno?" „Jo, že si je mám představit nahé... Moc mi to nepomáhá." „Tak si představ nahýho jen mě." „Harry!" Zasyčela jsem na půl pusy, zatímco zapínal prezentaci. Pobaveně se zaculil a mrkl.
„Zabírá to, už se směješ. Teda, počkat! Co sis představila, jakou velikost?!" „Mlč!" Utlumila jsem smích na poslední chvíli a další dvě hodiny zvládla s přehledem. Jakmile se začínala projevovat nervozita, Harry si převzal slovo nebo mi posunky pomáhal uvolnit se. Jeho mrkání, drzé pohledy, gesta... Chtělo se mi smát a přitom ho minimálně umlátit deskami, co jsem držela v rukou.

„Jsem zvědavý, zda i vy ostatní se k referátu postavíte tak, jak to udělala Andrea s Harrym. Za sebe můžu osobně říct, že váš přednes se mi líbil z těch všech, co jsem kdy slyšel, nejvíce. Buďte tak hodní, doneste mi další hodinu referát na disku, děkuji.
Pokud budou Andrea s Harrym ochotní, můžou vám prezentaci poslat na váš společný e-mail. Jinak jste si určitě všichni dělali poznámky. Nemusím zdůrazňovat, že toto téma bude nepochybně v testu, který vás čeká a je to jedna z otázek při ústní zkoušce. Ode mě je to pro dnešek vše, můžete jít.

„A máme to za sebou." Kolem ramen jsem ucítila Harryho paži. Majetnicky mě stiskl a pobaveně se usmál.
„Všimla sis, jak děkan hltal každý tvoje slovo? Mohla bys z fleku přednášet a na rozdíl od něj, mužská populace by ti věnovala veškerou pozornost." „Zase začínáš?" Bezmyšlenkovitě jsem jej chytila kolem pasu a hrdinsky se usmála.
„Nezačínám, jen oznamuju. Mít tě jako profesorku, sedím hned dole a ani nedutám." „Haha, vtipný." „No co... Jen říkám pravdu." „Máte dnes trenál?" „Jo, ve tři... Přijdeš na tribunu?" „Nevím, možná. Nechce se mi samotný, tak jestli někde potkám ségru nebo El.. Nebo Perrie." Krčím rameny.

„Mimochodem, jak ti je?" „Jak to myslíš?" „Problémy v ráji..." „Nechci to řešit." „Ještě pořád ne?" Zastavila jsem se a mlčky si ho prohlížela. V davu, na konci chodby jsem spatřila stát na zídce Nialla, společně se Zaynem. Hádala jsem, že zbytek bude stát někde dole. Vymanila jsem se z Harryho objetí a objala samu sebe pažemi.
„Nechce se mi na tu přednášku... Nezajdeme na oběd?" „Chceš jít za školu? Ty?" „Harry..." Naštvaně jsem vydechla a pak se nejistě pousmála.
„Prostě jen nechci brečet tady, kdyby došlo na věc." „Rozešli jste se?" Na pár sekund jsem sklopila oči, pak na něj uslzeně pohlédla a kývla.
„Fajn... Zajdeme na jídlo. Znám tu jednu dobrou restauraci. Tam děcka nechodí, takže nehrozí, že by nás tam potkali. Ale asi teď budeme muset za nimi." Hleděl skrze dav hlav a zvedal ruku k pozdravu. Přikývla jsem na souhlas, cpala se masou těl za kamarády a ignorovala jejich udivené pohledy.

„Vy jste spolu mluvili? Bez řevu? To umíte?" „Sklapni Payno." Utnul Liama Harry, víc než rázněji a oba jsme pohlédli na Nialla. Ten gestem naznačil, že on nic, on muzikant. Nikomu o našem příměří kupodivu neřekl a ani místní drbny nějak nestačili zaznamenat, že bychom k sobě měli nějak blíž.

„Co referát?" „Plnej počet bodů... Winston říkal, že na to bude myslet, kdyby nám nevyšel test nebo ústní. Byly jsme první a dle jeho slov, to bylo to nejlepší, co za svoje léta tady slyšel." „Tak to jsi v klidu, ne? Andy udělala celou práci a ty máš aspoň jeden předmět na háku, že projdeš." „Není vtipné Tommo," Ozvala jsem se dřív, než zareagoval Harry. Na krku mu vystoupily tepny, neměl daleko k tomu, aby s Louisem omlátil obložení chodby.
„Asi to pro to bude šok, ale Harry má na tom referátu snad větší podíl, než já." „Takže týmová práce?" „Tak nějak," Přidal se Niall a široce se usmál. „Dělal jsem jim prostředníka." Vysloužil si náš pobavený, vděčný pohled a po pár minutách další, pro mě nedůležité debaty, jsme náš kroužek rozpouštěli.
Sunuli jsme se v davu lidí za Niallem, ostatní už zmizeli a Harry mi věnoval šibalský pohled. Vzápětí jsem měla na ústech jeho dlaň a skončila jsem v jakési boční uličce hlavní chodby.

„Chtěla jsi přece jít na oběd, ne? Upřímně se mi to nechce vysvětlovat ani Niallovi a kdyby šel s náma, asi mi nic nepovíš... On to pochopí, pak mu napíšu." S úsměvem kývám na souhlas, nechám se vyvést – opravdu si začínám myslet, že tohle přece jen musí být nějaké Bradavice hadra... I tam přece měli tajné chodby – a pak Harryho následuju, jako ocásek, do maličké ale o to víc útulné restaurace.

„Co si dáš k pití?" „Jahodový džus." Přihrčel číšník, Harry nadiktoval objednávku, co se pití týkalo s tím, že jídlo budeme chtít později.

„Tak, čekám." „Fakt to chceš rozebírat?" „Jo." Upil ze sklenice s pivem a mrknul. „A měli bychom, dokud nemám popito, protože pokud ti ublížil, tak pak budu chtít já ublížit jemu." Zamrkal, donutil mě se usmát a začít povídat...