Podezíravě jsem ho sledovala a nechtělo se mi, mu věřit. Je to předse taky upír a co když.. Co když mi to jen namlouvá a pak to bude jestě horší než tady. Jo tam asi nebudu dostávat hýbající se jídlo, ale i tak. Neustále jsem nad tím přemýšlela a nemohla to dostat z hlavy. Z mého přemýšlení, mě dostala rána. Bylo to jen bouchnutí dveří, které mě opět dostalo do tmy a ticha. Dívala jsem se do tmy, nic jiného jsem neviděla, až na malou skulinku pod dveřmi, kudy pronikalo malinké světlo, které se ale zase ztratilo v temnotě. Cítila jsem chlad. Bojím se toho, co se stane nadále.

Melanie:
Probrala jsem se v bílé místnosti. Cítila jsem pach léků. Když jsem otevřela oči, poznala jsem, že ležím v nemocnici. Ohlédla jsem se vedle sebe na pravou stranu a tam seděl Derek, syn našich sousedů, který mě sem pravděpodobně i odvedl. Šťastně se usmál.
,,Díky bohu, probrala jsi se" řekl s úsměvem na rtech. ,,co tu dělám? Chci domů" řekla jsem tiše s úplně mrtvým pohledem. Byla jsem celá bledá, neusmívala se, byla jako bez života. Chci tu mít Liz, chci aby mi zase vykouzlila usměv na tváři. Chci tu mít svoji milovanou sestřičku. Stekla mi slza po tváři. ,,huh?? Děje se něco Melanie?" ,,kde je Liz??" ptal se mě ustaraně a přitom hladil po vlasech. Bylo to uklidnují a já se cítila alespoň trošičku v bezpečí. Ve chvíli kdy se zeptal na Liz, se mi všechno vybavilo. To monstrum, mí mrtvý rodiče v krvy, ta bolest, jeho rudé oči, prostě všechno.. Stekly mi slzy po tvářích a já se začala třast. Natáhla jsem k němu ruce a on si mě vzal do objetí a hladil mě po vlasech a párkrát mě do nich políbil. Plakala jsem a nechtěla se od něj pustit. ,,promiň Melanie, neměl jsem se teď na to ptát." ,,šhhht neplakej, vše bude v pořadku uvidíš" z jeho úst vycházely slova útěchy a já se maličko uklidnila. ,,dobře..a Melanie je pryč." ,,to monstrum..ten upír ji unesl" řekla jsem tiše se vzlyky a choulela se na jeho hrudi. Poté, přišla sestřička mě zkontrolovat. Řekla jsem jí, že už se cítím dobře. Dovolili mi jít domů. Ale..já už nemám domov..,,budeš teď bydlet u nás, než se vše vyřeší ano?" řekl milím hlasem a s úsměvem. Byla jsme mu vděčná. ,,děkuji moc Dereku" řekla jsem tiše a stále se nechávala objímat. Bylo příjemné cítit, že nejsem úplně sama a vědět, že alepsoň někdo tu je pro mě. Když jsem se od něj odtáhla, sbalila jsme si věci, převlékla se a šla s ním k nim domů. Do mého prozatímního domova.. Prosím Liz, vrať se mi co nejdříve..prosím..

Omlouváaám seeee 🙏🙏🙏
Tady je další kapitola a doufám, že se vám líbí ^^