Pozoroval jsem ji jak po mě křičí a tečou ji slzy. Nevím proč, ale bolí to. Strašně to bolí.. Najednou přestala. Slzy jí dál tekly po jejích bledých tvářích a já mlčel. Díval jsem se jí do jejích nádherně modrých očích. Byl jsem jako omámený. Ty kuličky slaných slz přestaly téct. ,,Co jsem tobě a celému světu udělala.. Přišla jsem o rodinu, sestra nejspíš taky asi dlouho nevydrží naživu.. A já zůstanu sama.. Uplně sama" řekla tiše a rukama si zakryla obličej. Nevím proč, ale něco mě nutilo ji obejmout a říct jí, že vše bude v pořádku. Nakonec jsem se udržel a jen ji nenápadně pozoroval. ,,Promiň.." vypadlo ze mě najednou a já se zarazil. Oddělala si ruce z tváří a šokovaně mě pozorovala. Neustále se třásla a šel v jejích očích vidět strach.
Pohladil jsem ji po vlasech a usmál se na ni. Nevím, co to semnou je. Ona mě jen pozorovala. ,,Myslíš si, že blbé promiň něco spraví? Přišla jsem o celou rodinu a ty mi řekneš blbé promiň?! Co si kur*a myslels? Že budu nějaká tvoje hračka?!" začala po mě zase křičet a vodopády slz, se jí opět spustily z jejích sytě modrých očí, z kterých nešlo spustit oči. Sklopil jsem hlavu. Věděl jsem, že k tomu co říká má důvod. Nechápu. Proč to tak bolí? Proč mě bolí, že je na mě naštvaná? V duchu jsem nad tím jen zavrtěl hlavou a podíval se na ni. Brečela. Třásla se. Byla zničená. Připadalo mi, že sedím u porcelánové panenky, které se jen dotknete a rozpadne se. Tak moc teď křehká byla.
Pohladil jsem ji po tvářu a utřel jí slzy. Co to dělám? Podívala se na mě naštvaně, ale zároveň zmateně. Nebránila se. Mlčela jako hrob a jen mě upřeně pozorovala. V tu chvíli se naše pohledy střetly a já si připadal jakoby se zastavil čas. Nemohl jsem je odtrhnout. Byl jsme tako přikovaný. Její oči pro mě fungovaly jako magnet. Přitahovaly mě čím dál tím víc a já věděl, že tohle nedopadne dobře.