Ten den slunce vyšlo brzy. Červánky zbarvily nebe do růžova, než se objevilo slunce na jasném východě.

Seděla jsem na přídi lodi a kochala se milovaným a známým pohledem na východ slunce. Ten pohled jsem milovala. Milovala jsem když se sluníčko dotklo mé opálené pokožky a zahřálo mne.

Ten den byl krásný, plný slunce. Pravý letní den. Na azurově modrém nebi nebyl za den jediný mráček, a přesto pofukoval jemně svěží větřík, který celý den příjemně osvěžoval.

V černých plavkách s volánkem na vršku jsem ladně skočila salto do osvěžující vody.

Od malička jsem prozkoumávala podmořský svět. Krásně a svěže zbarvené ryby mě vždy oslňovaly svou krásou.

S delfíny jsem plavala pod vodou k večeru, když se slunce odráželo na hladině, a chystalo se ukončit své celodenní putování.

Mořské korály byly vždy pestrobarevné, že z nich zrak přecházel. Tento celý podmořský svět byl pořád stejný, a přesto se měnil.

V noci ožili dravci, kteří sháněli potravu do svých po dni hladových žaludků.

Ve vodě jsem poprvé za celý svůj život na moři viděla něco neobvyklého a tak krásného.

Na korálovém útesu se ve slunečních paprscích třpytila v moři neobvyklá věc.

Plavala jsem blíž, si tu krásu lépe prohlédnout. Byl to hřebínek. Hřebínek posázený perlami s rukojetí s malými růžovými mušličkami. Byla to nádhera.

Třpytil se na slunci jako tisíc diamantů. Ale kde se tady vzal? Nic takového jsem na žádném trhu nikdy neviděla.

Byla to čistá a přesná práce. Ten kdo to dělal, věděl jak to chce. Hřebínek byl určený pro jemné vlasy.

V hřebínku byl jeden jediný vlas. Dlouhý a jemný. Takové žádná dívka vlasy nemá. Byl azurově modrý jako obloha.

Vlas jsem si opatrně prohlížela. I s hřebínkem jsem vyplavala nad hladinu. Opravdu, vlas byl i na zřetelném ranním světle jasně modrý.

Vrtěla jsem nad tím jen hlavou, a začala přemýšlet. Vylezla jsem zpátky na naší rodinnou loď a vydala se do otcovi obrovské knihovny.

Myslím že jsem z jedné otcovi knih četla něco o podobném hřebínku. Byl to sice jen příběh od jednoho rybáře, myslím že ze sedmnáctého století.

Popisoval ve svém deníku svojí neobvyklou plavbu na moři za brského rána.

Plavil jsem se jako každý den po moři brzy ráno na ryby na trh. Vhazoval jsem síť do moře, zatím co můj syn Robbie si šel zaplavat. Miloval moře a ryby v něm. Barvy které byly skryty pod mořskou hladinou spolu se svými tajemstvími.

Když jsem vytahoval sítě, Robbie vyplaval na hladinu s něčím v levé ruce. Vylezl z vody zpátky na loď, a pořád si s něčím hrál v rukách.

V ranních paprscích slunce se třpytil malý hřebínek. Hřebínek posázený perlami s rukojetí z jasně růžových mušliček.

Ptal jsem se ho odkud to má. ,,Našel jsem to na útesu v moři, otče,"zvedl na chvíli pohled od té krásy a podíval se mi z příma do očí. Pak si znovu prohlížel ten zvláštní hřebínek.

Vrtěl jsem nad tím hlavou, kde by se taková věc mohla vzít v moři? Ani vznešené dámy nevlastnily nic tak krásného a jemného.

Druhý den jsem se svým synem Robbiem šel opět na ranní plavbu. Robbie se potopil pod hladinu a já nahazoval sítě do moře.

Když jsem je vytahoval, Robbie byl pořád ve vodě. Volal jsem na něj snad stokrát, ale nic. Nevynořil se. Prohlížel jsem celou loď, ale můj syn nikde.

Potopil jsem se za ním do vody, ale on nikde. Nikde nebylo ani živáčka. Svého nejstaršího syna jsem neviděl.

Ne, to ne. On se nemohl utopit! Byl nejlepším plavcem v přístavu! Ne, to není možné!

Ještě jsem se rozhlížel, a na útesu mě něco udeřilo do očí. Něco se tam zalesklo. Připlaval jsem k tomu a vzal to do ruky. Ten samý hřebínek co našel včera Robbie.

Zahodil jsem ho hluboko do hlubin. Doufám že ho už nikdo nenajde. Přinesl akorát smůlu.

1711

Páni. Ten rybář popisoval ten hřebínek úplně stejně jak vypadá ten můj. Že by to byl ten samý?