Za týden. Je to už za týden, problesklo mu hlavou, když znovu prohlížel poloprázdnou skříň.

Nic pořádného na sebe neměl. Většina šatníku čítala špinavé kalhoty a stará trička, která si nechával jen proto, aby je mohl dodělat na poli. Pravdou bylo, že to, co v sobě mělo víc děr než látky, už na sebe neoblékl nikdy, ale ke každému kusu hadru se pojilo tolik vzpomínek, že neměl to srdce je vyhodit.

Nikdy u šatníku dlouho nepochodoval. Často měl jen jeden kousek čistý a sestřin zápal pro praní ho vracel na vršek hromádky snad každé dva dny, co ho nosil. Proto ho dlouho neviděla v ničem jiném než šedém ušmudlaném tričku a hodně se divila, když prohlásil, že neví, co si obléct.

„Myslela jsem, že máš jenom jedno tričko,“ zabrblala Sonya a založila paže na prsou.

Tohle vysvětlovalo to praní. Nebo to mohl být jeden z důvodů. Oba hledali něco, v čem utopit tu duši sžírající nervozitu a u čeho by se skrze vzpomínky nevraceli do mnohem pohodlnějšího městského prostředí.

„Nemůžu jít na ples v monterkách,“ dodal jen tak mimochodem a ukázal na nepříliš úhlednou hromádku. „Kam zmizelo moje oblečení? To ne ven?“

„Vyhodil jsi ho, pamatuješ?“

No jo, vzpomněl si, vzteky jsem byl bez sebe. Zatraceně.

„A ty jsi –“

„Jo. Nenechala bych tě nic vyhodit.“

Pousmál se. Byl rád, že alespoň jeden z nich měl rozum, i když ho ovládal vztek. Když před několika týdny přijeli na farmu, oba si kopli do prvního stromu, co se jim postavil do cesty. Na rozdíl od věčně klidného a vyrovnaného Newta se Sonya dalšího puče na stromech nezúčastnila. Stačil jí jeden, pak si šla odnést věci do domku.

O krok ustoupil dozadu. Patami narazil o malou postel. Protože nohu neměl úplně v pořádku, i tohle malé ťuknutí mu podlomilo kolena a poslalo ho na ne zrovna pohodlnou pérovou matraci.

Když už seděl, opřel si lokty o stehna a položil si bradu na pěsti. S tichým povzdechem se mu zvedla záda do podoby ježící se kočky a brzy nato spadla do krásně rovné nakloněné roviny. Jen po ní poslat kuličku.

„Opravdu tam chceš?“ řekla Sonya tichým hláskem.

„Chci,“ přitakal a pěsti rozevřel. Prsty posunoval po tvářích, dokud nezajely do vlasů. Pak sevřel prameny mezi klouby a zatahal za ně. „Asi se z toho zblázním.“

„Vždyť jsi říkal –“

„Vím, co jsem říkal. Měl jsem vztek, nemyslel jsem to tak. Chci za nima. Za Minhem, víš, že beze mě neví, kde jsou záchody. Ani celý život ve škole by mu nestačil na to, aby se to naučil. Za Pánvičkou taky. Slíbil jsem mu, že mu z farmy přinesu nějaký ovoce na želé dort.“

„Minha ani nezmiňuj,“ ozvala se blondýnka a usadila se vedle bratra. „Čím dýl jsem od něj, tím víc to bolí.“

„Počkej, nemyslíš Jonese?“

„To byl úlet,“ přiznala barvu, „navíc, chodila jsem s ním, jen abych naštvala Minha.“

„Škoda. Toho jsem ti schvaloval.“

Dostal loktem do paže. Sestra se tiše zasmála, zvedla ruce nad hlavu a padla zády na postel. Ihned poté zaskuhrala a zanadávala si na účet nepohodlných pružin.

„Ty nejsi o nic jinej, Newte.“

„Odmítl jsem každýho, kdo mě chtěl někam pozvat. Všechny kina, divadla, jeden fotbalovej zápas – na ten bych teda nešel ani sám, ani se zbraní na čele –, jednu výstavu květin… ale ta mě docela mrzela. Ten rok jsem se tam chtěl předvíst i se svýma, ale nemohl jsem se tam ukázat, protože jsem řekl, že budu ten den pryč.“

„Na fotbal bych taky nešla.“

„Tak vidíš.“

„Ti chlapi vypadají jak štětce. Dlouhý nic a najednou místo vlasů jakejsi patvar.“

„To je pravda,“ zamumlal a opřel se dlaněmi o matraci.

„Navíc, stejně jsem se zapletla do něčeho, do čeho jsem se ani motat nechtěla. Ukázalo se totiž, že Aris se mnou byl taky na truc. Jako neřekl mi to, ale bylo mi to jasný.“

„Ti chlapi jsou ale ženský.“

„A naopak,“ doplnila ho. „Ach jo, nevěřím, že to říkám, ale chybí mi škola. Tenhle odklad je nemožně… nemožnej.“

„Musíme připravit pole. Navíc teď, když bábi a děda nemůžou. Pro mě to taková oběť není, na poli pracuju rád.“

„Ty seš kytkomil. Kdybys mohl, tak i vegan.“

„By mě kleplo. Nic takovýho.“

„Jo? A šel bys na ples s kytkou?“

„Mnohem radši s bodlákem než s tebou.“

Sourozenecká rivalita byla na denním pořádku i u Hayesových. Oba si uvědomovali, že to ten druhý myslí s nadsázkou. Proto měla i Sonya adekvátní reakci – popadla polštář a mrštila ho po nic netušícím bratrovi, dokud k ní byl otočen zády.

Tentokrát se to nepokusila omluvit smíchem. Uraženě špulila spodní ret a vyčkávala na omluvu.

„To zpátky neberu,“ prohlásil Newt a promnul si zátylek. Měla ránu. „A vůbec, Minho je horší než bodlák a s ním bys šla.“

„Minho je aspoň kaktus.“

„Píchá jak píchá, nepovýší jenom proto, že je docela velkej. Ne, takhle to nefunguje.“

„A co Thomas, co? Ten je co?“

Na tohle odpověď neměl. Nebylo dne, kdy by si nepřehrával, co se stalo, než odjeli. Úsměv mu spadl, obličej celkově zestárl nejméně o třicet let.

Stýskalo se mu. Víc, než si připouštěl. Chtěl zvednout telefon a zavolat mu, promluvit si. Kolikrát se musel držet, aby to neudělal. Thomas, Tommy, byl jediný, kdo mu dokázal zvednout náladu, i když ji měl pod smečku psů. Byl jako lék na smutek. A teď… jeho příčina.

Snažil se ho nezmiňovat. Nemluvit o něm. Dařilo se mu docela dlouho vyhýbat se všem tématům kolem něj, jenže jak se blížil ples, těžko se tomu bránil. Před ním se schovat nemohl. A ani nechtěl.

„Jsi zticha,“ konstatovala Sonya a zlehka ho kopla do zad. „Země volá Newtellu!“

„Přemýšlím,“ zamručel na odpověď.

Nelhal. Vskutku přemýšlel. Jen ne nad tím, jakou květinu by mu přiřadil, jako spíš… ne, nemohl si nic plánovat. Nikdy se nic neodehraje tak, jak by chtěl. Nakonec se všechno zničí – nebo vyvine mnohem líp, než očekával. A to bylo vzácnější.

„Bude tě to bolet, blbečku,“ poznamenala jeho sestra a vyšvihla se do sedu. „No nic, pračka volá. Tak pokud tu nic nemáš… můžeme se projet do města. Stejně si chci pořídit šaty.“

„To jich nemáš dost?“

„Šatů není nikdy dost.“

Vyskočila na nohy. Když si ji prohlédl pozorněji, pochopil. Život na farmě nebyl nic pro ni. To praní nebylo z nervozity. Mohla za to její posedlost čistotou a vůní, která byla ve městě běžná. Chyběl jí městský život. Tady chřadla.

Pobledla. Kdysi rudé tváře ztratily zdravou barvu. Pod šedavýma očima se objevily temné kruhy, to jediné, co mělo jiný odstín než bílá stěna za ní.

Náznaků si všímal už dřív. Ale nechtěl si to přiznat, že by jí to tady nevyhovovalo. Znamenalo by to totiž, že by byl ochotný ji nechat jít. Že by vzal všechnu práci na sebe. Klidně by se pro ni udřel k smrti. Miloval ji, udělal by to bez rozmyslu.

„Chceš se vrátit do města?“ vypadlo z něj po chvilce ticha.

Dívka si chytila pramen rozcuchaných vlasů mezi prsty. Tenhle zlozvyk sdíleli. Bylo toho víc, co měli společného. Třeba tu lásku k Denveru. A obzvlášť k několika jeho obyvatelům.

„Nezlobíš se?“ odpověděla nejistou otázkou.

Newt povytáhl koutek do pokřiveného úsměvu. Usmívat se nemohl od toho momentu, co nastoupil do auta. Jak se vzdaloval od Thomase – Tommyho – a pořád dokola si přehrával, jak to mohl udělat líp, jak mu konečně mohl říct, že na to už dlouho čekal… nedokázal zadržet slzu. A hned po ní ani ten vztek, co na sebe měl.

„Nezlobím se.“ Taky se vyhoupl na nohy. „Chci za ním.“

„Už se nebojíš, že tě odmítne?“

„Bojím se,“ přiznal, „ale…“

Vytáhl z kapsy telefon. Hned první den měl několik zmeškaných hovorů. A několik kratších zpráv.

„Pokud tohle neznamená, že to jsou moji nejlepší přátelé –“

„A on tvůj kluk,“ zanotovala si Sonya.

„– pak jsem kaktus já.“

„To teda ne, to až si –“

„Jednou jo, nespěchám na to.“

„– aspoň jednou –“

„Nech si ty dramatický pauzy na divadlo. A vůbec, už tě neposlouchám. Myšlenkama jsem jinde.“

„U něj v posteli, že jó?“

Tentokrát to byla Sonya, kdo okusil, jak pevný ten polštář napěchovaný měkkou žulou vlastně je. Zapištěla jako myš přichycená při krádeži z kočičí misky a vyběhla z pokoje na chodbu.

Newt se uchechtnutí neubránil. Měl dobrou náladu.

Už jen týden, připomněl si. Týden a budem spolu. A řeknete mi všechno. Minho. Pánvičko. Alby… a Tommy.

Vrátil se ke skříni. Tentokrát jeho oko nebylo tak kritické. Dokonce našel kousek, který by mohl účelu posloužit. Když však košili s palmičkami a kokosy na strategických místech otočil, všiml si, že má v sobě propálenou díru. Hodil ji na postel.

Podobným způsobem vyřadil úplně všechno prádlo, co tam měl. Něco bylo moc děravé, něco zase málo. U něčeho si nebyl jistý, zda mu ta barva sluší, u jiného ta barva častným praním zmizela. A pár kousků… k těm se ani vyjadřovat nemohl. Už slyšel, jak Sonya nespokojeně mlaská nad batikovaným tričkem.

„Konečně to vyhazuješ?“ zaslechl ode dveří.

Otočil hlavu přes rameno. Nebyl jediný, kdo dělal menší výřad. Ovšem na rozdíl od něj měla Sonya připravený celý kufr.

„Už se balíš?“

„Týden bez nás to zvládnou. Pojedeme na prázdniny domů.“

„Ale to si nemůžeme –“

„Drž zobák a poslouchej mě. Mám dost tvýho kňourání. Potřebujete si to vyříkat. A já mám taky pár slov na srdci. A chci Minhovi jednu vrazit.“

Chystal se něco namítnout, ale zastavila ho gestem ruky. Ještě neskončila.

„Jeden týden. Po plese pomažu zpátky a budu tu s tebou. Vím, že tu nechceš být sám.“

„Pořád se mi to –“

„Nebudeš namítat. Buď pojedeš po dobrým, nebo po zlým. Věř mi, že umím být zlá.“

„Guty. Jeden týden. Ne víc. Ale kdyby nás chtěli zpátky…“

„Tak se vrátíme dřív. Ale ty už budeš s tím svým Thomasem a já si to srovnám s tím kaktusem.“

„Bodlákem.“

„To je fuk. Prostě… potřebujeme to.“

Otočil se na patě čelem k ní. Několika kroky zkrátil vzdálenost mezi nimi a pevně ji objal.

„Děkuju,“ zamumlal jí do ramene.

„Za co, prosím tě?“

„Žes mě nenechala zapomenout na to, že život není jenom práce, ale i bodláčí.“

„Ty jsi teda romantik.“

„Karafiát.“

„Ne, romantik.“

„Já vím. A karafiát. Tommy by byl… byl by karafiát. Ty mám nejradši.“

Škoda, že nejsi karafiát doslova. Nechal bych tě za oknem, každej den bych tě zalíval. A věnoval se ti. Kdybys byl kytka, nebál bych se ti říct, že to nebyly jiskry, to mezi náma. Byl to blesk.

A/N

Menší speciálek, když už jsem se tak dlouho neozývala. Je tu ještě někdo, nebo už jsem moc dlouho mimo? Původně jsem se vracet nechtěla, ale… kluci chtěli pokračování, tak tady jsou! Kapitola z Newtova pohledu, týden zpátky. Už je jasné, že se s Thomasem nesetkal. Ale třeba se sejdou na plese!

Děkuji za přečtení všem dušičkám, které to vydržely a měly ve mně víru (jste naivní, ani já ji v sebe nemám, hehe). Chci to dopsat, chci to dodělat, chci, aby byli aspoň na chvilku šťastní. Aspoň na chvilku. Chvilinku.