Od jejich setkání v knihovně se Newt nebál přijít Thomasovi na oči. Thomas chápal, proč se chtěl vyhýbat Minhovi – ale bavilo ho poslouchat, jak se snažil vymýšlet výmluvy, aby nemusel na trénink, pokaždé, když na něj náhodou narazili na chodbě.

Newt svůj slib dodržel. Držel se u Thomase, jako by ani jiné přátele neměl. Jakmile už nemusel táhnout tíhu tajemství sám, bedrům i ramenům se odlehčilo. Thomas však cítil, že nebude jednoduché si to nechat pro sebe. A pokud to řekne Rachel, hrozilo, že se to dozví i další drbny, které to roznesou po škole. Proto mlčel i před ní, dokonce ani Tereze, své nejlepší kamarádce, nic neřekl. Ne, tohle bylo tajemství, které si hodlal vzít do hrobu.

Teď, když spolu trávili víc času, se o Newtovi dozvídal nové věci. To, že se učil číst, věděl, přesto mu to Newt co chvíli připomínal se slovy „jednou budeme číst spolu“. Kdo by se v takových chvílích nečervenal?

Když mu nabídl, že mu ukáže psa, jejž Rachel pořídil, Newt se zamračil na přenosný hasící přístroj.

„Nemám psy moc rád,“ přiznal a otřásl se. Možná kvůli vzpomínce. „Jednou mě jeden tak pokousal, že to bylo na stehy. Fakt nekecám, byly po celý paži! A tady mám ještě jizvu.“

Poklepal si na zápěstí. Při bližším prozkoumání tam skutečně viděl světlejší kousek kůže. Ale nebylo snadné ho najít, v chladnějším období – a že o sobě blížící se zima dávala vědět – byl snad každý bledý jako stěna. Newt o sobě rád tvrdil, že byl jako bílý jogurt. Jen v létě občas splašil karamelovou příchuť.

„To muselo bolet,“ prohlásil Thomas. Chtěl se na kůži koukat ještě chvilku, ale zakryl ji dlouhý rukáv tmavě modré mikiny.

„Taky že jo. Od tý doby se psům vyhýbám jako čert kříži. A stejně, kočky mám radši. Ty by mi nepochcaly zahrádku.“

„Myslel jsem, že jsi ten… na psy.“

„To si myslí hodně lidí. Taky že jsem hippie, poslouchám Nirvanu, jsem člen Nirvany a tak. Předsudky, drby.“

„Zajímalo by mě, co se říká o mně,“ zamumlal si Thomas pod nosem.

Newt zavřel skříňku a přehodil si popruh batohu přes rameno. Tak jako každý, kdo něco znamenal, neposlouchal pravidla pro lepší záda a nechal ho jen na jednom rameni.

„O tobě se tvrdí, že jsi typickej šprt panic.“

„Klasika. Škoda, taky jsem chtěl být členem kapely nebo hnutí.“

„Radši bych byl šprt panic než Lennon v Nirvaně, kámo,“ zabrblal blonďák s úšklebkem. „A vůbec, o tom se teď bavit nechci. Spíš mě zajímá, jestli už jsi někoho pozval na maturák.“

Thomas se zarazil. Na ples úplně zapomněl. Rachel o něm často mluvila, když náhodou procházeli kolem Jonese – schválně tak nahlas, aby to slyšel –, ale on ji málokdy poslouchal.

V ústech mu vyschlo. Odpověď měla být automatická. Chtěl se ho zeptat, jestli by nepředstírali, že nemají partnerky a jdou tam spolu jako přátelé, ale to divadlo s Rachel tomu moc nenahrávalo. Proto si tiše povzdechl a přikývl.

„Jo. Rachel,“ přitakal. „A ty?“

Newtovi klesla ramena. Světlé obočí přitáhl k sobě tak, že to vypadalo, jako by splynulo v jedno, a vyšpulil spodní ret. Thomasovi připomínal jednu z těch soch velikánů, které měly znázorňovat zamyšlení.

„Nevím koho,“ přiznal barvu a pomalu vyšel k východu ze školy. „Minho tak nějak doufá, že Jones něco podělá a ségra půjde s ním. Ale nevím, jestli ho s ní pustím. Aris je slušnej kluk, ten by ji mohl pohlídat. A… pak je tu Harriet, ale kolem tý se motá ten divnej frasák s obrovským nosem.“

„Gally,“ dodal Thomas.

„Kdo?“

„Spolubydlící. Gally. Motá se kolem ní už dlouho.“

„Jo tak. No, a další holky jsou zabraný. A asi neklesnu tak hluboko, že bych si nějakou zaplatil. Ačkoli jsem zaslechl, že Ben jde s Brendou. A ta zadarmo nedělá nic, tak asi vysolil úspory z prasátka.“

Kývnutím hlavy pozdravil skupinku kluků, kteří stáli u dveří, a proklouzl ven. Ladně překročil práh i zamrzlou louži, na níž skončilo tolik zad a batohů, že měla více jizev než voják válečných zranění. Opravdu vypadal jako baleťák. A možná tancoval, to Thomas nemohl vědět.

„A stejně, není ostuda přijít sám.“

„Nebo můžeš s Minhem,“ zavtipkoval.

„Né, není můj typ, díky. Možná… nemáš taky ségru nebo tak? Nebo ještě lepší, nemá ségru Jones?“

„Ne,“ odvětil. Pak si však vzpomněl. „Ale znám holku, která by se tam chtěla dostat, ale nikdo ji nepozval.“

„Neříkej mi, že je od policie.“

„Tereza Agnes,“ vyhrkl dřív, než Newt stačil namítnout něco dalšího.

To jméno mělo sílu. Jakmile si Newt uvědomil, komu patří, zastavil se a s děsem v očích se na Thomase podíval.

„Ty se znáš s Agnesovou?“

„No… jo. Je to moje nejlepší kamarádka.“

Divil se, že to nikdo nevěděl. Tereza si dávala pozor, aby se ve škole držela ve skupinách populárních dětí a venku se skutečnými přáteli, ale i na chodbě se vřele zdravili. Dokonce mu poslala pár vzdušných polibků, když trvalo jedno z období, kdy zkoušeli obnovit jejich vztah.

Nechtěl mu přiznat, že s ní něco měl. Když už by v tom byl, mohl mu rovnou říct i to, že mu voní víc, než by měl. A to nemohl. Hanbou by se propadl do země.

„Nevím, jestli můžu vzít takovou elitu…“

„Bude ráda.“

Moc se mu nelíbilo, že mu dohazuje doprovod, když ho měl zvát, ale když už s ním měl někdo jít, Tereza byla nejlepší volba. Věděla, kde jsou hranice a že nic nemá zkoušet.

„Hele, ještě mám čas. Třeba se nějaká uvolní. A když ne, tak vezmu buď Minha, nebo Agnesovou. Ale teda, radši bych vzal Terezu, mezi náma.“

„Nedivím se, taky bych byl pro ni.“

Dostalo se mu tichého smíchu. Hřálo to u srdce. Newt si pokaždé položil dlaň na břicho, když se smál. Nechápal, proč to dělal. Nevypadalo to, že by ho to bolelo.

Postavil se vedle něj. Kdyby mu to na schodech podklouzlo, chtěl tu být u něj. Cítil se jako hrdina, který je vždy na tom správném místě ve správný moment.

„Uvažoval jsi o tom, že bys kandidoval do zastupitelstva školy?“ zajímal se Newt.

„Ne,“ přiznal. „Nebyl na to čas.“

„Škoda. Myslím, že ty bys byl výborný materiál.“ Věnoval mu úsměv. Spodní ret mu zakrývala šála, přesto Thomas věděl, že tam je. „Už teď máš můj hlas, Tommy.“

Byl rád, že to začervenání nemohl vidět. Děkoval Rachel za to, že mu pořídila tenhle kabát s vysokým límcem a rolák. Kdyby byl tak málo navlečený jako Newt, určitě by zmrznul. A takhle mohl schovat spoustu věcí.

To, že v něj vkládal takovou důvěru, ho potěšilo. Dokazovalo to, že už byli skuteční přátelé.

Newt se podíval před sebe. Čokoládové duhovky se vpily do šedavé oblohy, která slibovala sníh. Vlasy barvy zralé slámy se posunuly tak nízko, že mu konečky sahaly až po lopatky. Zezadu mohl připomínat ženu, to Thomas popřít nemohl. A v mikině nikdo nepoznal, co se skrývá pod ní.

„Já o tom přemýšlím,“ prohlásil a pokrčil rameny. Pohled sklopil na špičky bot. Musel si dávat pozor na to, kam šlapal. „Myslím, že na to mám. Řídil jsem běžce. Jakej je v tom rozdíl, když zkusím řídit studentstvo obecně?“

Přistihl se, že mu to nepřál. Nechtěl, aby se Newt dostal do studentského senátu. To by znamenalo, že na něj bude mít mnohem míň času než teď. A jemu se líbilo, že se mu věnoval. Konečně se pořádně poznávali. Byli si blíž a blíž. To si nechtěl nechat vzít. Ovšem na druhou stranu tu byl fakt, že byl jeho přítel. A přátelé by se měli podporovat.

Netušil, jak dlouho mlčel. Naštěstí byl schopen jít, tak se nemohlo stát, že by ho nějaký ze zbrklých studentů shodil dolů. Nestál o modřiny na zadku. Byl rád, že zatím seděl bez potíží.

„No…“ začal, když mu došlo, že by měl prolomit to trapné ticho, „myslím, že by ti to mohlo jít. Jsi oblíbenej, hezkej, máš velitelský vlohy a vůbec jsi perfektní kandidát.“

V tom zmatku vyhrkl i to, co nechtěl. Okamžitě zrudl až po špičky uší. Zarazil si kulich až k očím, aby to nebylo vidět. Doufal, že si toho Newt nevšiml. Marně.

„Hezkej?“

„Tak jsem to nemyslel.“

„Takže jsem šereda?“ řekl o něco hruběji.

„To jsem neřekl. Jenom…“

Newt se zastavil. Naštěstí to bylo dál od ostatních. Nezdálo se, že by jim někdo věnoval pozornost, přesto se Thomas bál, aby ho někdo neslyšel. Třeba ten, kdo se nesměl dozvědět, jak ho jeho úsměv snadno dostává do kolen.

Blonďák si upravil popruh batohu a shrnul si šálu pod bradu, aby byl vidět celý jeho obličej. Kvůli teplotám blízkým nule se mu do tváří nahrnula červeň. S tím, jak bledý byl, vypadal, jako by to byla pudřenka.

„Jsou to ty vlasy?“ kníkl.

„Newte…“

„Vím, že nejsem holka, ale zatraceně, taky se snažím vypadat dobře.“

Nemohl mu říct, že ho považuje za tu nejkrásnější bytost pod sluncem. Co by si o něm pomyslel? Ne, musel to říct tak, aby nic nepoznal. A nejlépe tak, aby z toho elegantně vybruslil.

„Vypadáš dobře,“ řekl nakonec.

„Guty. Díky. Za upřímnost.“

Bál se, že ho urazil. Ono to tak chvíli i vypadalo, ale pak se na něj Newt zazubil od ucha k uchu. Všechen smutek, veškeré zmatení a prostě všechno špatné, co se na té mladičké tváři usadilo, zmizelo. Přesto cítil, že se neschovaly daleko.

Thomas se podrbal za uchem. Snad to nepokazil víc, než si mohl dovolit. Newta nemohl ztratit. Byl to výborný přítel a skvělý posluchač. Dokonce se lepšil i v roli žáka. Kdyby jen věděl, kdo figuruje v Thomasových snech…

Naštěstí se k tomuto tématu už nevrátili. Cestou na tržnici, kde si ohřáli prsty o kelímek s horkým čajem, probírali všechno možné – od Newtovy kandidatury až po převzetí vlády nad celým vesmírem. Dokonce si vytvořili tituly, jimiž se budou oslovovat, až ten den přijde. A Thomas byl s císařem v kulichu docela spokojen.

Byli spolu až do večera. Úplně zapomněli na to, že by si mohli odložit batohy, aby je netáhli s sebou. Bavili se tak dobře, že nic jiného jim tu radost vzít nemohlo. Snad až na to, že potkali Arise s Newtovou sestrou. To zuby skřípali oba.

„Kéž by se kolem ségry nikdo nemotal,“ utrousil si pod nosem, když od nich byli dost daleko.

„Nevydrží jim to. Pořád si myslím, že Aris chce jen nakrknout kamarádku.“

„Jakou?“

Tentokrát se zarazil včas. Newt nebyl hloupý, uměl si to spojit. Vytušil by, že i ona ho chce nakrknout.

„Terezu. Však víš, žárlí.“

„Jo, aha.“

Úlevně si oddechl. Musel si dávat větší pozor. Takhle to nemohl dlouho vydržet. Doufal, že to divadlo skončí brzy.

„Ségra zas chce nakrknout Minha. A on hledá kohokoli, s kým by do toho praštil, aby se naštvala ona. Je to složitý, ty vztahy. Ale stejně ti to, Tommy, závidím. Taky bych někoho chtěl. Ale mám smůlu. Je pro mě nedosažitelnej.“

„Nedosažitelnej?“ zopakoval po něm nevěřícně.

„Jo. Dobrej vztah.“

Vyslovil to až moc rychle. Zmatkoval. Thomas tomu však nepřikládal velkou důležitost. Ostatně na tom byl hůř než on.

„To přijde, uvidíš. A bude krásná.“

„Krásná?“

„Jo. To láska občas je, když nebolí jak čert.“