Kupodivu mu nedělalo problém sedět tak blízko něj. Dýchal normálně, vnímal každé jeho slovo. Jediné, co mu bránilo v tom, aby poslouchal pozorně, bylo to, že se nemohl nabažit té vůně čerstvě vypraného prádla. Nepřekonala to ani vůně krásných květin, jež byly po pokoji.

Newt na tom byl hodně špatně. Sotva začal vysvětlovat látku, zjistilo se, že nerozuměl ani těm nejjednodušším základům. Thomasovi nevadilo, že mu musel chemii převyprávět od začátku. Jen je tlačil čas a netušil, jestli bude schopen zrychlit do takového tempa, aby to blonďák pochytil, pochopil a mohl si to i zapamatovat.

Čas utíkal tak rychle, že ho sotva vnímal. Nedíval se na hodiny. Jen je slyšel tikat, jako by jim rády odpočítávaly každou sekundu, která uplyne od doby, co sem vkročili.

Netušil, jak dlouho mu cpal do hlavy všechny informace, než Newt začal zívat. To bylo znamení, že by s tím měli přestat. Thomas by mu rád ukázal, že je chytrý, bystrý a učení mu jde hezky od ruky, ale pokud už byl unavený, měl by ho nechat si odpočinout.

„To by stačilo,“ prohlásil po chvilce ticha.

Newt si protřel oči a rychle si zakryl ústa, když hrozilo, že zívne znovu. Venku už byla tma, nedivil se tomu, že byl unavený. A hodiny na stěně hlásily jedenáct – přesně tak akorát na to všechno zabalit a jít spát.

„Jo. Víc asi nedám. Myslíš, že to bude stačit tak na déčko?“ zajímal se Newt.

„Pokud se budeš snažit, může z toho být i céčko,“ prohlásil Thomas a unaveně se usmál.

Dokud nevytáhl koutky, ani na sobě nepociťoval únavu. Newtovo zívání se brzy přeneslo i na něj. Nestíhal si dávat dlaň před otevřená ústa. Chvíli ji tam nechal, aby Newtovi neukázal pár provrtaných zubů, složil ji na stehno až v moment, kdy si byl jistý, že první vlna odezněla.

„Jsem vyšťavenej,“ zamumlal Newt tak rychle, že mu Thomas sotva rozuměl.

„Taky,“ přitakal a pročísl si prsty vlasy.

Podíval se ven z okna. Nechtělo se mu tam. Tma a zima ho držely tady vevnitř, ale vidina teplé postele, rychlé sprchy a nějaké té sladké tečky před spaním ho nutily myslet na to, jak už překračuje práh.

„Nechce se ti tam, že?“

Trhl sebou. Newt mu nemusel číst myšlenky. Bylo to na něm vidět. Komu by se chtělo ven do noci? Noční Denver nebyl nejbezpečnější místo pod světlem pouličních lamp.

Zavrtěl hlavou. Tady musel upřednostnit muset před chtít. I kdyby tady chtěl zůstat, nemohl. Nebyl si jistý, jestli by dokázal usnout, kdyby u něj byl tak blízko. Když usínal doma, to bylo něco jiného. Trvalo pár hodin, než se myšlenek na něj zbavil, ale usnul.

„Mohl bys zůstat.“

Přesně toho se bál. Newt nic netušil. Nevěděl, že se držel zpátky. Že sotva dokázal uklidnit zrychlený dech, který následoval příkladu srdce, jež bilo jako zběsilé. Ale mohl tohle odmítnout?

Nechtěl ho urazit. Newt to myslel dobře. Nabídl mu, aby zůstal, protože na něm poznal tu nechuť ke tmě. Nebo i on moc dobře věděl, že noční Denver není pro jedince bezpečný. Dokud není ve skupině, neměl by se takhle toulat. Kriminalita byla ve zdejší oblasti vysoká.

„Já nevím, Newte,“ přiznal nakonec.

Blonďák pokrčil rameny a seskočil z postele. Matrace se zhoupla, když zmizela jedna z váh. Thomas se musel přidržet, aby z ní nespadl.

„Jestli se bojíš, že po tobě moje ségra vyjede, nemusíš. Ta se dneska nevrátí. Jinak už by byla doma,“ dodal.

Thomas beze slova sledoval, jak se Newt snažil vlasy svázat gumičkou. Podle jeho úsudku byla gumička moc malá na to, aby ty vlasy pobrala všechny. A spousta pramenů vypadávala přirozeně.

Jen přikývl. Špatně se mu odpovídalo, když se to týkalo sourozenců Hayesových. Podle toho, jak chladně to Newt vyslovil, usoudil, že Sonya zůstala s Arisem. Doufal, že se pojistil, aby jim tam nevletěla Rachel. Znal ji, byla jako z divokých vajec, když něco potřebovala. A protože Thomas po ruce nebyl – a Tereza se musela vrátit do školy –, nezbýval nikdo jiný než on.

„Klid, Tommy. Já taky nekoušu,“ přerušil tok jeho myšlenek Newt.

Zatřepal hlavou. Teď by neměl myslet na Arise, ani na Rachel. Jen nesměl zapomenout na to, že je falešně zadaný. Ani Newt se nemohl dozvědět, že je to jen hra. Okrajově se to týkalo jeho sestry. To by nenechal jen tak.

„Rachel o tom neví,“ namítl.

„Však jí napiš, že přespíš u kamaráda. Nenechám tě jít ven v takový tmě. To ne, zůstaneš tady,“ doplnil blonďák a zvedl se z postele. „Tak buď jí napíšeš ty, nebo to udělám za tebe.“

To mu nemohl dovolit. Jeho mobil byl jeho svatyně. Kdyby objevil, co si s Rachel psal – hlavně co mu psala ona –, studem by se propadl do země. Většinu si sice říkali, ale když u něj zrovna nebyla, připomínala mu, že by to na Newta měl zkusit.

„Fajn. Udělám to,“ prohlásil nakonec a vytáhl mobil z kapsy.

Měl málo procent, ale to mohlo stačit. Data mu nebrala tolik baterky, když je vypínal. Sepsal krátkou zprávu. Usoudil, že to není nejhorší nápad. Rachel by měla vědět, kde je. Pak mobil schoval zpátky, ačkoli slyšel, že mu ihned přišla odpověď.

„Takže… nebude ti to vadit?“

Už na to automaticky přistoupil. Nenechal se přemlouvat dlouho. Byl to Newt. Tomu se těžko odolávalo. Pravděpodobně by skočil z mostu, kdyby mu to poručil. Ne, to asi ne, tak zoufale na tom nebyl.

„Rozhodně ne. Rád uvítám společnost. Klidně si rozestelu na matračce. Máme nafukovací, vyfasovali jsme ji od Minha, když jsme byli stanovat. Postel sice není moc pohodlná, ale je lepší. A ty jsi host, takže žádný odmlouvání,“ odvětil Newt a ukázal na svou postel. „Najdu ti něco na spaní.“

„To nebude –“

„Stačí tričko?“ přerušil ho.

„No… jo,“ přitakal.

Cítil, jak rudne. Netušil, jestli dokáže usnout, pokud ucítí tu krásnou vůni čerstvě vypraného prádla. Pokud takhle vonělo všechno, co prošlo jeho pračkou, měl velký problém. K čemu se to upsal?

Newt odešel ke skříni. Jako by měl pokoj naučený nazpaměť, nadzvedl nohu, když překračoval převržený květináč.

Thomas opatrně nakoukl. Zajímalo ho, jestli měl oblečení poskládané. Jak očekával, poličky uvnitř skříně zdobily úhledné komínky. Na nich byla položena vonná mýdla. Už chápal, co to tak krásně vonělo.

„Asi ti to bude velký. Nejsem zrovna drobek. Aspoň do výšky, však víš,“ zamumlal si blonďák pod nosem.

Prohraboval se hromádkami. Thomasovi jich bylo líto. Muselo mu dát práci to tak hezky naskládat a teď to kvůli němu ničil. Byl sebou zhnusen, ale zároveň na sebe byl pyšný.

„Vím,“ odpověděl podobně neurčitě a pokýval hlavou.

Nakonec se zvedl i on a vyšel za ním. Musel se koukat pod nohy, aby nevrazil do něčeho, co se na zemi válelo. Jen těsně minul hromádku hlíny. Mohl být rád, že se vyhnul i podezřelé skvrně.

Postavil se za něj. Nechtěl mu dýchat na záda, ale zajímalo ho, s jakými kousky přijde. Doufal, že si neliboval v něčem extravagantním. Možná by přežil nějaké exotické kytičky na košili, ale netušil, jak na tom byl s batikovaným hippie tričkem. Nebyl to jeho styl.

Dlouho se na jeho ruce nedíval. Nezajímaly ho. Pohledem putoval dál po pažích, dokud nenarazil na ramena. Ta ramena! Vlasy, které přes ně spadaly na dvě poloviny, vytvářely dojem, že jsou mohutná, ačkoli z blízka vypadaly spíše drobně.

„Co tohle?“

Byl rád, že ho Newt vrátil do reality dřív, než si ho začal prohlížet pořádně. Zvedl oči k šedému tričku. Bylo delší, než na co byl zvyklý, ale to bylo jedině dobře. Mohl se pořád považovat za kluka, když se styděl za svá chlupatá stehna?

„To by šlo,“ odvětil Thomas a po tričku se natáhl.

Newt však trhl rukou k sobě dřív, než ho stačil vzít. Prohlížel si ho, jako by to byl nějaký vadný kus. Nepoznal, jestli se vyznal v módě. Nikdy nenosil nic, co by z něj dělalo duhovou myšku v bílé smečce.

„Ne. Tohle ne,“ zamumlal si pod nosem a tričko hodil zpátky. Po chvilce přišel s dalším návrhem. „Tohle je pohodlný. Tamto kousalo a je… no, starý a děravý. Měl jsem ho dávno vyhodit.“

„Nevadilo by mi to.“

„Ale takhle se hostitel nechová. Ne, vezmi si tohle. A bez brblání, nebo ti ho obleču sám.“

Thomas bez odporu přijal. Sice byl zvědavý, jestli to s tou výhružkou Newt myslel vážně, ale pro jistotu nic nepokoušel. Přirozeně se styděl. A bylo jen dobře, že se držel zpátky.

„Koupelna je vzadu. První dveře. Je taková nic moc, ale voda teče teplá. Občas.“

Doplnění informací ocenil. Tiše poděkoval a zacouval ven z pokoje. Nechtěl Newta zdržovat. A nechtěl pokoušet vlastní sebekontrolu.

Podle instrukcí se koupelna hledala snadno. Newt navíc stál ve dveřích a ukazoval mu na tu správnou místnost. Pobaveně se uchechtával, když se Thomas otáčel střídavě na něj a na palmu v plastovém květináči, která stála hned vedle koupelny.

Ještě nikdy sprchou neprolétl tak rychle. Na koleji si každou sprchu užíval. Měl rád teplou vodu, vůni mýdla i ten pocit mokra mezi prsty, když si pročísl vlasy, ale tady toho docílit nemohl. Newt měl pravdu – teplá tekla jen občas. Možná vůbec.

Až příliš pozdě zjistil, že nemá ručník. Naprázdno polkl. Už tak mu byla zima. Studená voda na kůži nebyla nic příjemného, o to horší pak bylo stát nahý v chladné místnosti. Počkat na to, až se usuší sám, nemohl. Studilo to. Proto na sebe hodil Newtovo tričko, natáhl si spodní prádlo a vylezl.

Látka se lepila na kůži. Nebylo to nic příjemného. Z vlasů mu kapala voda. Připadal si jako čerstvě vynořený vodník.

„Už jsem,“ ohlásil se těsně předtím, než vešel do pokoje.

Newt seděl na posteli. Neviděl, co tam dělal. Nezajímalo ho to. Líbilo se mu, že si blonďák rozpustil vlasy. Zezadu sice trochu připomínal jeho mladší sestru, ale od pohledu silné paže tvrdily opak. Byl to on. A byl… hezký? Bylo to to správné slovo?

Otočil se na něj. Všiml si toho, jak ve tvářích zrudl. Vedle té zralé slámy byla červená ještě výraznější.

„Zapomněl jsem ti dát ručník, co? Promiň, Tommy,“ vyhrkl a rychle se z postele zvedl.

„To nevadí,“ zadrkotal Thomas zubama a nervózně se usmál.

„Nachystal jsem postel. Můžeš si lehnout. Za chvilku přijdu.“

Přikývl na znamení, že rozuměl, a vydal se k posteli. Už neodporoval, věděl, že to nemělo cenu. Newt se vyloženě stavěl na hlavu. A uměl dosáhnout svého. V Thomasově případě se ani nemusel snažit, ten by mu odkýval všechno.

Posadil se na matraci. Neměl v plánu si lehnout hned. Dokud tu Newt nebyl – a toho si všiml až v moment, kdy si všiml, že blond kštice zmizela za dveřmi –, chtěl zkontrolovat zprávy.

[10:30 a.m.]: fandime ti

[10:32 a.m.]: btw vedela jsem ze na to pujdete

[10:33]: furt panic?

Neměl náladu na odpovědi. Rachel měla vlastní způsob na to, jak mu sdělit, že mu něco trvá. Doufal, že si ty zprávy Newt nečetl. Netušil, jestli by se z toho dokázal nějak vymluvit.

Odložil mobil pod polštář. Nerad přespával jinde než doma. Nikdy nevěděl, co mohl dělat. Měl docela chuť na čaj, ale netušil, jestli si ho mohl jít uvařit. A taky měl hlad.

Nakonec seděl jako pecka až do doby, než se Newt vrátil. Pozdravili se úsměvem. Dlouho se na něj nedíval, musel odvrátit pohled. Styděl se za to, na co myslel v tu chvíli, co si Newt prsty pročísl mokré vlasy.

„Děkuju, Tommy. Pokud by ti to nevadilo, dneska bych učení ukončil. Jsem unavenej,“ protrhl Newt to trapné ticho a vkročil do pokoje.

Zavřel za sebou dveře a posadil se na matraci. Thomas si jí doteď nevšiml. Musel ji sem dotáhnout, když byl ve sprše.

„V pohodě,“ přitakal Thomas a zalezl pod peřinu. „Fakt nechceš –“

„Jsi host, Tommy. Budu spát tady. Ale díky. Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ špitl Thomas.

Jak mohl spát, když byl tak blízko něj? Tahle noc bude nekonečná.