Odpor byl marný. Thomasovi to ani nevadilo. Sice se trochu obával toho, že ho nervozita před blonďákem ztrapní, ale tohle byla výborná příležitost k tomu vypadnout a provětrat si hlavu. Hlavně se chtěl venku zdržet dost dlouho na to, aby Gallyho přestalo bavit to čekání na pomstu za podlahu.

Newt šel jen kousek před ním. Thomas se neodvážil s ním srovnat krok a kráčet vedle něj. Dělalo mu problém se podívat do chlapcova obličeje. Bál se, že kdyby tak učinil, nemusel by ovládnout svůj jazyk a plácl by první blbost, jež by ho na něm polechtala.

To byla jedna z velkých nevýhod nervozity. Neovladatelnost vlastního těla, zrychlený dech i tep, točení hlavy, jako by ho čekaly mdloby… Možná by to vyměnil za pár ran od Gallyho. Pokud by neměl po ruce knihu. Naneštěstí byl Thomas knihomol i bordelář, takže pokaždé se našlo něco, co se dalo využít jako obušek.

Ani pohled na blonďákova záda ho nedokázal uklidnit. Nemohl si pomoct, bloudil pohledem od oblasti, kde končily roztřepené konečky delších blond vlasů, až po místo, kde se přetahovala mikina přes rifle. Jen silou vůle se držel, aby se nekoukal níž. Ne každému se líbilo, že mu koukal na kolena z druhé strany.

Kolena, ozvalo se mu v hlavě. Ty tě nezajímají, Tome.

Netušil, proč jeho vnitřní hlas zněl jako Rachel. Párkrát ji podezíral z toho, že mu do ucha dala sluchátko, když spal, aby si mohla hrát na jeho svědomí.

Nakonec se rozhodl, že bude bezpečnější, pokud půjde vedle něj. Nemusel se na něj dívat. Nikdo ho k tomu nenutil. Sice byla slušnost občas pohlédnout člověku do očí, když se zavedla řeč na něco důležitého, ale i to mohl oželit.

Jakmile s Newtem srovnal krok, narovnal se v zádech. Ruce z kapes nevytahoval, těm bylo příjemně tam v teple. Ale hlava se nechtěla schovávat pod kapucí, proto rychle trhl hlavou dozadu, aby se jí zbavil. Venku nebyla taková zima, aby si musel chránit uši. Doufal v to.

Newt se nemusel starat o to, jestli mu uši nastydnou. Schovával je pod vlasy. Thomas si ani nebyl jistý, jestli jeho uši někdy viděl. Staly se legendou, něčím, co mělo reálně podložené základy, ale povídačky o nich to ničily. Od kohosi zaslechl, že je má špičaté jako elf, a proto je schovává. Nebo bytost podobná elfovi. Ta podobnost s Linkem tam byla, ale pochyby měly v tomto případě větší váhu.

Nikdo z nich nemluvil. Thomas se bál ticho prolomit. Očekával, že blonďák spustí hned, jakmile se postaví vedle něj, ale ten zarytě mlčel. Když mu věnoval jeden krátký pohled, všiml si, že jen sledoval své boty. Thomsovi se tak zajímavé nezdály. Ano, z jedné boty palec skoro trčel ven, ale to nic neměnilo na tom, že kolem nich byla spousta zajímavějších věcí.

Pokud nepočítal Newta, jeho pozornost si získávaly skvrny na stěnách. O jejich původu mohl jen přemýšlet. I o nich sice existovaly povídačky, ale pochyboval o tom, že si Optimus Prime udělal výlet do Denveru, aby hodil talíř boloňských špaget na stěnu vedle pokoje C321.

Občas byly výmluvy studentů uvěřitelnější než zdejší špagetové konspirace.

Vyšli ven z budovy. Thomas pocítil, že se ochladilo. Blížil se večer, což znamenalo, že se co nevidět stanou svědky sotva viditelných červánků, které budou moci spatřit i přes znečištění světelným smogem, a brzy nato padne tma. Nemusel dodávat, že se tmy bál. Kdo ne?

Teprve poté, až když se za nimi zavřely skleněné dveře od vstupu na budovu koleje, Thomas to nepříjemné ticho prolomil. Cítil, že by měl začít. Newt se k tomu neměl.

„Je tu docela chladno, co?“

Otázkami na počasí a poznámkami o teplotě nemohl udělat dojem na nikoho, ale fungovalo to jako dobré startovní téma. Navíc opravdu netušil, co by měl nadhodit, aby blonďáka přiměl otevřít ústa.

Newt pokýval hlavou. Viděl to pouze koutkem oka. Neodvážil se na něj podívat úplně. Hrozilo by, že by se podíval taky. A dokud to nebyla Rachel nebo Tereza, považoval každou další sekundu, již by strávili bezeslovným civěním z očí do očí, za trapnou.

„Jo. To jo,“ přitakal i slovně a objal si paže.

Thomas ty svaly vídával z dálky. Takhle zblízka vypadaly menší. Dokonce i když měl jen vestu, která mu byla i přes snahu utahovacích šňůrek volná, nedokázal svést pozornost na bicepsy. Thomase více lákaly ty vlasy, jež se na ramenou kroutily jako vlasy medúzy.

„Jestli chceš, můžem zase dovnitř. Gally je v klidu,“ navrhl Thomas.

Byl odmítnut mávnutím ruky. Dokonce to doplnil o krátké zavrtění hlavou, aby bylo jasné, že si za svým hloupým hrdinstvým v chladu stojí.

„Jsem v pohodě, Tommy. Díky za starost.“

Ta slova ho trochu zahřála. Sice nejspíš nemrznul tolik jako Newt, ale rozhodně ocenil chvilkovou červeň v lících, jež se z něj pokusila udělat šťastnou jahodu.

„Bude to rychlý,“ pokračoval blonďák a pomalým krokem vyšel dál od budovy, „nemusíš se bát, že bys zmeškal učení. Beztak je zítra nějakej test, tak jako vždycky.“

„Z chemie,“ přitakal Thomas.

„Supr. Tu hodinu máme spolu, že? No nic, snad nebude vadit, že z ní neprolezu,“ zabrblal si pod nosem.

Thomas věděl, že toho v hlavě moc neměl. Aris měl s Newtem mnohem víc hodin než on a vyprávěl mu o většině zkoušeních, kde se Hayes pokoušel neztrapnit před celou třídou. Možná kdyby se alespoň trochu učil a nevěnoval všechen svůj čas jen do tréninku…

„Ale to je fuk. Nějak to přežiju. Vlastně… chtěl jsem ti říct pár věcí ohledně těch závodů, který měly být za měsíc.“

„Měly být?“ zopakoval po něm.

Newt si dal s odpovědí načas. Nejprve vyfoukl ze rtů žvýkačku – o níž Thomas až doteď neměl tušení –, pak si z kapsy vytáhl vytahanou gumičku. Dlouhé blond vlasy stáhl do neupraveného krátkého culíku. Většina vlasů mu trčela a snažila se dostat k bublině ze žvýkačky, ale vítr naštěstí nebyl tak silný.

Bylo na něm vidět, že se k odpovědi nemá. Ale Thomas odpověď potřeboval. Ani ho tolik nezajímaly závody jako to, aby slyšel jeho hlas. Možná si na něm za tak krátkou dobu stačil vytvořit závislost.

„Newte?“ oslovil ho, když se dlouho neozval.

„Promiň, zamyslel jsem se,“ omluvil se blonďák a odhrnul si vlasy z obličeje. „Závody se ruší. Dozvěděli jsme se to od trenéra. Přišel za náma.“

„To je mi líto.“

Nebylo. Ale nic lepšího, co by mohl říct, aby blonďáka utěšil, ho nenapadlo. Vlastně si i oddechl. Alespoň mohl vynechávat tréninky. Nebo ne úplně vynechávat, ale v klidu se usadit na lavičku a sledovat, jak ostatní na hřišti potí duši. A jak ten baleťák poskakuje, aby doběhl rychlonožku Minha.

„Sezóna ještě ani nezačala a už se zruší úvodní závod. Nechápu to. Škola nechtěla investovat peníze do něčeho, na co se prý nechodí nikdo koukat. Údajně začnou podporovat jiný kluby a zájmový kroužky. Zatím můžem být rádi, že nám nechají rezervace stadionu, ale bojím se, že i to skončí.“

„To zní hrozně,“ řekl stejným tónem.

Tentokrát ho to i trošku zamrzelo. Kvůli Newtovi. Moc ho neznal, začal se s ním bavit až před pár dny, ale pochopil, že běh byl jeho vášní. Thomas by byl podobně zdrcen, kdyby jim vedení školy oznámilo, že šachový klub můžou nadobro rozpustit, protože se nikdo nechodí dívat na souboje. Ne že by se na ně někdo díval, ale podle odborníků rozvíjely logiku a myšlení.

Přistihl se, že položil kamarádovi ruku na rameno. Ihned ji chtěl stáhnout zpátky, ale ten chlad, jenž jím prostoupil, když se studené kůže dotkl, ho donutil tam dlaň nechat. Alespoň tento kousek zahřát mohl.

Newt se na něj podíval. Nepodařilo se mu uhnout pohledem. Teď na to nebyla vhodná chvíle. Newt potřeboval podporu, ale ze všeho nejvíc se mu teď hodilo rameno, na němž by se mohl vyplakat. Pokud to nedělaly pouze dívky a Aris. To netušil, s ostatními chlapci ze školy se nebavil a Gally se vymykal všem pravidlům.

„Pokud nebudou ty závody, sezóna nezačne,“ zamumlal Newt o něco tišeji než doposud a spustil paže podél těla. „Tyhle závody to měly začít. Měli jsme to natřít konkurenční škole. Ale ti se prý vybodli na běh a začali podporovat… hokej.“

„To neznám,“ přiznal Thomas.

Pravdou bylo, že moc dobře věděl, o čem Newt mluvil. Nikdy nebyl velkým fanouškem fotbalu ani kopané. Podle něj tyto hry nedávaly smysl a byly pouze pro sebevrahy, kteří si chtěli dokázat, že se dokáží vyčerpat k smrti dříve než někdo jiný. Ale hokej byl něco jiného. Umění.

Neřekl mu pravdu. Bál se toho, že by si Newt myslel, že myšlenku změny sportu podporuje. Pokud se konkurenční škola dala na hokej, znamenalo to, běžci nebudou mít tolik prostoru, kolik měli. Basketbal sice taky ztratil popularitu – a to nemluvil o lacrosu a petangu, které frčely snad jen jeden rok –, ale pořád to byla docela slušná podívaná. Na běžce se chodily dívat jen zvědavá děvčata, která toužila po setkání s Minhem.

„Minho o tom nechce slyšet,“ dodal ještě a pohladil si paži, jež byla k Thomasovi blíž. „Myslí si, že běžce můžeme zachránit.“

„A můžeme?“

„Nejsem si jistý. Ono… dost mě to vzalo,“ přiznal.

Nedivil se tomu. Newt běhu zasvětil svůj život. Bylo na něm vidět, že na sobě pracoval, že se snažil zdokonalit. Trénoval vytrvalost, zlepšoval si sprint i překážkový běh. Nikdy však nebyl tak dobrý jako Minho. Bylo veřejným tajemstvím, že Minho do tréninků a práce na sobě moc nedával. Měl na to předpoklady. Nebo jak to říkal on, měl to prostě v krvi.

Thomasovi bylo Newta líto. Snažil se být nejlepší, ale ať už sebe vydal jakýkoli výkon, nedokázal se vyrovnat tomu stroji, který se proháněl v čele skupinky. Minho vyhrával jak vytrvalost, tak i sprint – na jakoukoli vzdálenost, bez překážek i s nimi.

„A nechceš zkusit něco jinýho?“ zkusil.

Newt se zamračil. Ten pohled se mu nelíbil. Cítil se jako špatný člověk – hodně špatný. A to jen proto, že se snažil myslet logicky a navrhnout postup. Naštěstí to docela brzy zmizelo.

Blonďákova ramena klesla společně s tichým povzdechem. Pohled klesl někam na špičky jeho běžeckých bot. Nosil je, jako by nic jiného ani nebylo – v létě, v zimě, prostě pořád. Nedělal rozdíly.

„Nemůžu. Nic mi nejde,“ namítl. „Jsem lempl. Lidi mě berou jen proto, že jsem Minhův kamarád – a Sonyin bratr. Jinak jsem prostě nula, co umí jen běhat. A ani v tom není nejlepší, není ani druhej a většinou ani třetí.“

Thomas stáhl ruku zpátky. Vytušil, že by ji tam nechávat neměl. Sledoval běžce. Nelíbilo se mu, že by to měl nechat být. Byl smutný, ale Thomas mu neměl jak pomoct. Mohl s ním jen souhlasit. Měl pravdu. Ale to by od něj nebylo hezké. Upřímnosti si lidé cenili, ale ne takové.

Mlčel. Doufal, že tím Newta neurazí. Někdy pomáhalo i to. Rachel si k němu chodívala vylít srdce i vybít zlost – a bohatě stačilo, že jen stál na místě a tvářil se, že se nesnaží splynout s okolím.

„Pokud nám vezmou běžce, nemám nic. Škola mi nejde, učit se neumím. Na kopanou jsem levej, netrefím se nohou do mičudy. A… ani nejsem moc dobrej v házení, takže basket taky padá.“

„A musíš něco mít? Newte, jsi skvělý i bez běžeckých bot.“

Nedokázal uvěřit tomu, že to vyslovil nahlas. Nejraději by si nafackoval. Železnou židlí. A nejlépe hranou.

„Díky, Tommy,“ zamumlal a letmo se na něj podíval. Thomas však věděl, že po těchto slovech většinou následuje to problémové ale. „Ale ostatní mě tak nevidí.“

„Jsi součást nejpopulárnější party na škole.“

„Protože to jsou všechno běžci,“ doplnil za něj a vytáhl si zezadu culík, jejž si prohlížel. „Prostě je to v plopáku.“

Povzdechl si. Nemohl to tak nechat. Byl to Newt. I kdyby to byl kdokoli jiný – ne kdokoli, vlastně jen Newt, Rachel a Tereza –, pomohl by.

Tentokrát ho vzal za ramena a mírně jimi trhl dozadu, aby ho donutil se na něj podívat. A jakmile měl pozornost čokoládově hnědých očí, posunul dlaně na paže, aby mohly splnit další úkol – trochu ho zahřát. Mikinu mu dát nemohl, byla by mu zima.

„Chceš pomoct s tou chemií?“

Mohl mu nabídnout objetí, útěchu, cokoli, co by se dalo provést teď a rychle, ale nedokázal se přinutit k tomu, aby to udělal. Bál se.

„To bys udělal?“ vyhrkl nevěřícně.

„No… jo, udělal. Ale musíme začít hned.“

Přivede ho to na jiné myšlenky, vtloukal si do hlavy.

Newt přikývl. Utřel si oblast pod očima. Thomas neviděl slzy, ale nepochyboval o tom, že se tam nějaký povstalec objevil. Taky by mu bylo do pláče, kdyby byl na jeho místě.

„Půjdem ke mně. Mám tam klid a tak,“ řekl Newt a poplácal Thomase po ruce.

Naprázdno polkl. Doufal, že si tím nevykopal hrob. Bylo těžké se pohybovat tak blízko něj a neříct mu, že se o něj každou chvíli pokouší infarkt. Nemohl mu říct ani to, jak moc mu voněly jeho vlasy a že by potřeboval pauzu na to, aby nabral dech.

Nervózně se usmál. Tohle nemohl odmítnout. Slíbil si, že mu pomůže. A tohle mohla být cesta, jak by toho mohl dosáhnout.

„Guty,“ odvětil nakonec.