Podzimní Denver nevypadal tak hezky jako ten jarní, ale barevné stromy, jež lemovaly cestičku mezi domky, dodávaly celkovému vzhledu co do tajemnosti a krásy. Umírající listí, které se řapíky jen tak tak drželo tenkých větví javorů a líp, vlálo při mírném vánku a nechávalo se unášet rytmem, jenž byl přírodou dán.

Dlouhé spáry zimy se už obtáčely kolem kmenů, chystaly je na chlad a sníh. Dřevění králové odkládali své koruny na kachlice chodníku, aby byli připraveni na hermelín ze sněhu. Dávno seschlé plody, které padaly jeden po druhém na udusaný trávník, vytvářely další vrstvu toho mrtvého, co z umírající krajiny zbylo.

Kdyby měl zrak jako kočka, možná by tu krásu dokázal ocenit. Ale to, že byl pouhý člověk, ho omezovalo na denní světlo, tudíž nebyl schopen za rychlé chůze lapat po dechu. Pouliční lampy svítily jen tak moc, aby viděl na špičku vlastního nosu. Tlumené světlo mlhou znemožňovalo Thomasovi dohlédnout na konec plotu, natož pak ulice. Drobné kapičky vody, které fotony pohlcovaly, kroutily jeho tmavé vlasy slepené potem k sobě – až z něj div nebyl přírodní kudrnáč.

Mohl mít na uších klapky a poslouchat po cestě hudbu, ale to by jen nahrával narůstající paranoie, jež mu svírala hrdlo při každém dalším kroku. Nutkání se otočit přes rameno, zda-li není pronásledován, sílilo s každým úderem srdce, s každým sípavým nádechem, který evokoval námahu v předešlých momentech.

Ruce měl skryté v kapsách, kde si mezi prsty pohrával s klíčky. Byla to příjemná jistota o tom, že je duší stále v tom samém těle. Ačkoli chlad a nepříjemné mlaskání oblečení, které se potem lepilo na jeho kůži, jej ujišťovaly o skutečnosti přítomných chvil dost. Jako by nestačilo, že se po vydatném tréninku sotva plazil.

Cestu domů znal lépe než cokoli jiného. Pamatoval si každou scénku, každý moment, kdy stoupal na ty samé popraskané dlaždice. Kdy střídal nohy v mírnějším tempu, ačkoli by rád přidal do kroku. Jen kvůli tomu, aby mu jeho přítel stačil.

Povzdechl si. Teplý vzduch vyražený z jeho hrdla se zbarvil do odstínu matného skla, které dokonale splynulo s mlhou kolem něj. Rty se mu zachvěly náhlým oteplením a následným chladem – něčím, na co sice byl zvyklý, ale vždy měl jistotu, že se po pár horkých polibcích zase zvlní blahem do spokojeného úsměvu.

Poslední dobou však chodil sám. Neužíval si cesty domů tolik jako dřív, když byl po jeho boku a bavil jej špatnými vtipy, které slyšel od lidí v autobuse. Tehdy obracel oči v sloup a proklínal všechny bohy, protože skutečně nehodlal sklapnout téměř nikdy – ani když ho slušně žádal, dokonce ani v momentech, kdy mluvení možné nebylo.

A nyní mu to chybělo.

Občas si musel pobrukovat, aby to ticho přerušil. Byl rád za jakýkoli zvuk ulice – stále špatně načasované tikání u přechodu pro chodce, neopravené syčení ventilace u domů ve vedlejší ulici, mňoukání a mrouskání kocourů, kteří lákají kočky na svůdný tanec chlupatých těl...

Přistihl se, že zadržel dech. Představa temných uliček, v jejichž stínech jsou jedinými světly pohasínající divoké oči toulavých koček, v něm probouzela novou dávku emocí, jež nepoznával. Nebo je alespoň nedokázal bezpečně rozlišit a rozdělit na špatné a ještě horší.

Možná to byl stesk po domově a teplém jídle, co jej hnalo vpřed mnohem rychleji, než nohy schvalovaly. Možná to byla touha po pevném objetí a pár chlácholivých slovech, s nimiž mu přál dobrou noc. Polibek na špičku nosu, tiché šeptání před usínáním a vědomí, že není sám, v tom měly prsty jistě taky.

To však nic neměnilo na tom, že nyní sám byl. Pochodoval v mlze ve slabém světle pouličních lamp, nakukoval do temných zákoutí každé z odboček, dupal na rozbité dlaždice, aby si vytvořil alespoň iluzi o tom, že nenašlapuje jen on. Ztěžklé končetiny mu ostatně nedovolovaly ladnost, s níž kráčel každý pozdní večer do kuchyně, aby ulovil alespoň zbytek cibulových kroužků, které tam jeho přítel na stole nechával.

Každým dnem přibývalo jejich množství, až nakonec nebylo balení ani otevřené vůbec. Jako by se jich bál dotknout a jen je dal na stůl, aby se jich zbavil. Nejprve si myslel, že mu začal kupovat porci zvlášť, ale jediný pohled na něj jej přesvědčil o opaku.

Otočil se přes rameno. Současně s tím i zpomalil, aby za ten nepříjemný zlozvyk vyplazování jazyka kdykoli, kdy se snažil soustředit, nezaplatil. Jeho hlasité dupání utichlo taktéž, myšlenky na jídlo se stáhly do pozadí, aby měla hlava místo na důležitější věci. Třeba přednost pudu sebezáchovy a základních instinktů.

Cítil, že je někdo za ním, ale nechtěl dávat paranoie za pravdu, pokud si nebyly stoprocentně jisté i ostatní smysly. Ten nepříjemný pocit nehodlal jeho lebku opustit – stále narážel do stěn, aby mu způsobil za trest bolehlav, s precizností malého dítěte kopal do všeho, co mohlo být důležité, jen aby se soustředil pouze na něj.

Ten nepříjemný pocit, že jsem pronásledován.

Nikdy se nebál chodit sám. Dříve to bývalo úplně běžné, to od úplných počátků, ale když si zvykl na určitý standard, bylo těžké se jej vzdát. Navíc takového, který zahrnoval společnou cestu až k domku, možnost bez ustání slyšet něčí hlas – a speciálně takový, u nějž se v určitých chvílích mohl přitrouble usmívat. Nejen proto, jak občas bojoval s výslovností některých slov, aby mu bylo rozumět, ale také z toho důvodu, že stále se cítil v jeho přítomnosti nesvý.

Jak rád by tuhle dobu vrátil. Jak rád by poslouchal každou výtku k jeho chybám na ledě, ke všemu, co se týkalo jeho o dost nudnější práce, a radost z nadcházejících hezčích chvil, které téměř vždy strávil prací na malé zahrádce. A Thomas ho mohl s úsměvem sledovat, vypustit z hlavy vše špatné, co mu hlodalo mysl. Vše se točilo jen kolem toho, jaký úsměv na tváři měl – s jakým dětským nadšením rýpal do hlíny u každého plodu, který pod jeho rukama rostl a dozrával.

Jakmile ujistil hlavu o tom, že to jsou jen hloupé výplody fantazie, otočil se zpátky čelem ke konci ulice. Úlevně si oddechl, když skrze mlhu prokoukla pistáciově zelená fasáda jejich malého domku. Pokládal by za hřích nepustit se do běhu, jen aby tam mohl být co nejdřív.

Přehodil si brusle přes rameno, upravil popruh na zádech a svižným krokem vyrazil vpřed. Téměř okamžitě se krok změnil v běh, při němž ostré čepele bruslí narážely do lopatek a zanechávaly tak po sobě nespočet pestrobarevných přírodních tetování. Ale to muselo stranou. To nebylo v tuhle chvíli důležité.

Branku skoro rozrazil, jakou silou ji otevřel. Už nezáleželo na tom, jestli ho někdo sleduje. Nevadilo mu ani to, že mohl probudit okolní domy a vysloužil si tak několik peprných poznámek. Chtěl být doma, vidět ten milý úsměv a radovat se z toho mála společného času, jenž jim byl dopřán.

Sehnul se k rohožce, kde obvykle schovával klíč. Kolena zanadávala krátkým zalupáním, které následovala prudká bolest a následné uvolnění, když se je snažil pokrčit, aby klíč dostal. Jakmile však odhrnul rohožku, klíč tam nebyl.

Okamžitě zvedl pohled ke dveřím. Byly otevřené. V ten moment si měl sto chutí nafackovat, že jej nenapadlo se nejprve podívat na zámek, v němž klíče visely i s přívěškem prázdné nábojnice. Ale ačkoli se na sebe zlobil, širokému úsměvu se neubránil.

S vrzáním dveře pootevřel a nakoukl dovnitř.

„Newte?“ zavolal už na prahu.

Byl zvyklý, že se ozvalo odněkud z kuchyně zamručení, které jeho přítele vždy prozradilo. Měl v tom nějaký systém – pondělky kuchyň, úterý koupelna, středa byla obvykle chodbová, každý čtvrtek jídelna a pátek čekal u dveří, natěšený na novinky.

Tento pátek na něj nikdo nečekal.

Potichu proklouzl dovnitř, čištěním bot o rohožku se ani nezdržoval. Narušení rutiny se mu ani trochu nelíbilo, na pátky se vždy těšil právě díky tomu, že ho viděl už ve dveřích. Ale dnes ne. Dnes po něm zbyl jen kabát na věšáku a hlína všude kolem.

„Newte?“ zopakoval se slyšitelnou nejistotou.

Našlapoval tak opatrně, jak jen jeho znavené nohy dovolovaly, ani tak se však vrzání nikdy neopravených parket nevyhnul. Pokud byl tady poblíž, musel ho slyšet.

Došel až do jídelny, která byla spojená s kuchyní, a očima prolétl celou místnost. Ani při druhém pokusu jej nenašel, tudíž pokračoval dál.

Pod nohama mu lupala hlína, prsty se kroutily jízdou po zdi. Nebylo těžké odhadnout, kde by mohl být. Hlína samotná byla dostatečným vodítkem, s nímž by si nic nespojil opravdu jen hlupák. Navíc ho hodně dobře znal, takže tušil, že když není v domě, bude muset být venku.

Odhodil tašky na podlahu, brusle pověsil o opěradlo židle a vyběhl k otevřeným skleněným dveřím, které dělily jídelnu od zahrady. Těsně před nimi se zastavil a dál šel skutečně pomalu, jako by se bál, že ho vyděsí.

Stačilo jen to, aby otevřel a prošel ven, a už si ho všiml. Jeho stín se krčil za tělem, jenž bylo zlomené v pase, když kontroloval plody své práce. Špinavé blond vlasy, splývající na ramenou, byly slepené potem a špínou – očividně tu byl už nějakou dobu.

Třeba ztratil pojem o čase. Třeba nevěděl, že už mám přijít, problesklo mu hlavou.

Potichu šel dál. Tentokrát jeho přítomnost prozrazoval štěrk na chodníku, před nímž se neskryl ani do té nejhustší mlhy. Ale nevadilo mu to. Už byl skoro doma. Chybělo mu jen pár kroků, aby jej sevřel v pevném objetí, které mu nedopřál už u vchodu.

„Newte?“ ozval se naposledy, tentokrát už ve správný čas a na správném místě.

Šťastný úsměv pod huňatou šálou jen s obtížemi schoval před jeho vševidoucíma očima, které ostatně vždy viděly i to, co si sám neuvědomoval.

Mladík se na něj otočil přes rameno.

„Tommy?“ zeptal se nejistě.

Všiml si té změny v jeho hlase, v tom pohledu.

Něco nebylo v pořádku.