Ucho měl přitisknuté na zdi a mlčky poslouchal občasné krůčky, které se z místnosti ozývaly. Sem tam zaznamenal i tiché mručení a podivné klepání, které si nedokázal s ničím spojit. Ale ať tam dělali cokoli, jeho fantazie pracovala na plné obrátky.

Lidí, kteří chodili kolem něj, si nevšímal. Nevěnoval pozornost ani postarší paní, která mu klepala na rameno a snažila se ho odtáhnout dál. Kousek ho od zdi dostala, několik minut ho poučovala o narušování soukromí, ale nakonec to vzdala a odešla, když zjistila, že nic z toho, co zrovna řekla, neposlouchal.

Šlo o Newta. O jeho nejlepšího přítele. O toho tvrdohlavého kluka, který mu pomáhal s otázkami na maturitu, kdykoli nevěděl. Což bylo prakticky skoro pořád, to byl původně první důvod, proč si vzali dům společně. Důvod číslo dvě byl – jestli si to dobře pamatoval – ten, že Newt za žádnou cenu nechtěl sdílet menší prostory se svou sestrou.

A i teď se k sobě zrovna nemají, pomyslel si.

Dveře se se zavrzáním otevřely a v mezeře mezi deskou a zárubní se objevila hlava. Jeff se na něj díval skrze obroučky svých širokých brýlí a vrtěl hlavou.

„Ty máš teda trpělivost, to se ti musí nechat,“ zamumlal a otevřel dveře úplně. „Chceš dovnitř?“

Ani se nemusel ptát. Thomas zběsile přikývl – víckrát, než bylo nutné. Odstoupil od stěny a s děkovným úsměvem chtěl proklouznout kolem vysokého muže v bílém plášti, když vtom jej ještě uchopil za ramena a odstrčil ho zpátky za práh.

„Na sál ne. Počkej a můžeš ho doprovodit na pokoj,“ navrhl s až pozoruhodným klidem a ustoupil stranou. „Řekl bych, že ti už možná dovolí si ho i odvézt domů. Nic vážnýho to nebylo, noha se kupodivu znovu nezlomila.“

„Omdlel,“ namítl Thomas ihned, naprosto ignorujíc poznámku o zlomené noze.

Ta se mu v hlavě umístila až později. Nevšiml si, že by měl někdy sádru. Jen chodil zvláštněji než obvykle.

„Jo, na léku pracujeme,“ odvětil Jeff a, dřív než se Thomas stačil na něco zeptat, otočil hlavu do místnosti.

Tmavé kadeře se mu vlnily na krku a dosahovaly až k ramenům, kde se líně rozvalily na širokých kloubech – zakrytých čistě bílým pláštěm, který z neznámého důvodu páchnul po chlóru.

Nebyly to však jeho záda, čemu věnoval pozornost. Vykoukl mu přes rameno a brzy našel to, co hledal. A teprve nyní byl ochoten zkroutit rty do opravdového úsměvu.

I přes Jeffův zákaz vtrhl dovnitř. Nevnímal žádnou z nadávek, jimiž jej saniťák oslovoval. Jeho vesmír se zúžil na cestičku, která šířkou nezabírala ani metr. Zbytek byl schválně hlavou zeslaben – zvuky zněly bouze jako vzdálené burácení moře o útesy pobřežních skal, ruce, jež se k němu natahovaly, připomínaly stromy, které klátí vichřice, kam se jí zamane. A několik párů očí, které se mu zabodávaly pohledy do zad, byly hvězdami několik tisíc světelných let daleko.

Srdce mu bušilo tak zběsile, že se bál, jestli se mu nesnaží vynahradit chvíle, kdy byla jeho tepová frekvence smrtelně klidná. Nohy se střídaly tak automaticky, že nad tím ani na sekundu nepřemýšlel. Nebylo to třeba, dokud byly schopné pohybu, toleroval jim vše, co udělají.

Jakmile byl dostatečně blízko, aby přítele viděl, zrychlil. Nezajímal se o to, kolik modřin mu po tolika srážkách s rohy stolků zbude. Ne, on sem utíkal celou cestu, jen aby mohl pozorovat, jak se kostnatý hrudník zvedá s každým životadárným nádechem, jak se prsty třepou jako při zimnici pokaždé, když bloudí po látce, aby svůj dech uklidnil. A ani nyní o to nebyl ošizen.

Jeho přítel ležel na lůžku s obvazem kolem hlavy. Přes béžovou tkaninu prosvítaly červené skvrny, jež zakrývaly už od pohledu hebké prameny tmavě blonďatých vlasů. Jednotlivé pramínky měly každý o tón jiný odstín, proplétaly se mezi sebou jako prsty zamilovaných, kteří kráčí ruku v ruce květnovým městem.

„Tommy...“ zamumlal blonďák tiše.

Rty, které by Thomas přirovnal barvově i jemností ke květům růže, se pohybovaly tak pomalu, že dokázal rozlišit každé jednotlivé písmeno.  A také si je postupně zarýval do paměti pro případ, že by se někdy stalo něco podobného.

Thomas neodpověděl. Místo slov přiskočil k jeho lůžku a obmotal paže kolem útlého hrudníku, jako by se bál, že by mu mohl někam utéct. Nebo znovu omdlít. Spojil paže za jeho zády a opřel si bradu o jeho rameno. Bolelo to, jak bradou narážel o téměř holou kost, ale to v tuto chvíli nepovažoval za důležité. Nic nebylo důležitější než on.

Tiskl si k sobě to tělíčko, jako by to byla ta nejvzácnější věc na světě. Nemohl zabránit těm kvantům vzpomínek, jež se mu začaly vynořovat v hlavě – všechny společné večeře, kdy mu ohýbal vidličku, kdykoli si s ní hrál, poklidně strávené večery u křížovek, které řešili vždy jen spolu. V nich se objevovala ta samá tvář se zářivým úsměvem, jež patřila mladíkovi, který svým nekonečným elánem spravoval unavenému hráči den.

„Už nikdy tě nikam nepustím,“ šeptal mu do ramene.

Do očí se mu vehnaly slzy. Jestli to bylo náhlým štěstím, nebo zoufalou dětinskostí, to netušil. Ale byly tam. A vsakovaly se do modravé látky, která na těle visela jako vlajka na stožáru v bezvětří.

Netrvalo to ani dlouho a ucítil, jak se tenké paže snaží stisk oplatit. Očividně se dostal z toho šoku a uvědomil si, že je to jen jeho přítel.

A spolubydlící, doplnil si v hlavě už automaticky.

„Ahoj, Tommy,“ ozvalo se mu u ucha.

Najednou byl zase zpátky ve vaně a užíval každý uvolňující tlak na zádech. Každý jemný dotek rtů, který patřil pouze jeho kůži, jež se stala plátnem pro konstantní slast toho blonďatého malíře.

Naježily se mu chloupky na rukou a zadržel na chvíli dech. Brzy poté se však vzpamatoval a z pevného objetí se odtáhl.

„Bolí to? Co ti udělal?“ zajímal se.

Jakmile zmizel ten ustrašený a starostlivý stydlín, nastoupil na scénu dotěrný, otázkami oplývající Thomas.

Pohlédl mu do tváře, jestli z ní něco nedokáže vyčíst. Ale jak očekával, byl obdařen tím milým úsměvem, kvůli němuž byl ochoten běžet takovou dálku. Koutky zůstávaly vysoko u nosu, vrásky kolem úst jen pár milimetrů od nich. A úzké rty, které poodhalovaly nažloutlý zubní plak, křivily tvář do jednoho z těch šťastných výrazů.

Když se však odvážil podívat do očí, zarazil se. Newt těkal zornicemi kamsi za něj, naprosto nevnímaje, že je obličej jeho přítele o půl metru vedle. Vypadal zmateně, skoro snad i prázdně, když se podíval pozorněji. Jako by se usmíval, radoval se, ale něco mu chybělo.

„Nejspíš bude ještě chvíli mimo,“ vysvětlil Jeff, jakmile se dostal za nimi. Položil Thomasovi ruku na rameno, ten ji však okamžitě setřásl. Stáhl proto ruku zpátky. „Ale už si ho můžeš odvést. Nic si neudělal, nemoc postupuje stan –“

„Nemoc?!“ vyhrkl hlasitěji, než zamýšlel.

Byl až překvapený, kolik mu toho uniklo.

„On ti to neřekl?“ podivil se. „Už pár týdnů od té nehody, kdy vypadl z okna, k nám chodí na pravidelné prohlídky. Myslel jsem, že to víš, když jste ti „manželé“.“

Mladík sebou škubl a otočil se zpátky na Newta. Neřekl mu nic. Nebo že by ano a on jen neposlouchal? Nevybavoval si den, kdy by se mu snažil říct něco důležitého. Nebo se tyto vzpomínky ve srovnání s těmi hezkými prostě ztratily.

„Co mu je?“

Nikdy od sebe neslyšel zoufalejší hlas.

„Řekne ti to sám. Přikázal mi, abych ti to neříkal. Že prý tě nemám stresovat.“

„Jo? Nepomáhá to,“ zabrblal a natáhl ruku k Newtovi. Opatrně se prsty dotkl tváře a přejel prstem po jařmovém oblouku. „Vezmu tě domů a uvařím ti kakao. Tady nechci být ani minutu.“

Blonďák na něj konečně zaměřil pohled. Všechna ta prázdnota zmizela jako mávnutím hůlky. Vsadil by se, že v hnědých duhovkách spatřil i náznaky stříbrných jiskřiček, které se objevily, když ho našel. A svět byl zase na chvíli v pořádku.

Dříve by sebou možná cukl a skryl ruku za zády, ale dnes ne. Ne po tom, co si uvědomil. A bylo mu jedno, kolik lidí mu bude svědkem. On stál o pozornost jen jedné osoby v této místnosti. Přál si ho slyšet mluvit, chtěl ho svírat v náruči a už nikdy nepustit.

„Pojď, Newte,“ řekl s úsměvem a podebral si ho pod pažemi, aby mu pomohl na nohy. „Půjdeme domů.“

Newt nic nenamítal. Poslušně spustil nohy z postele a vyskočil z ní. Dopadl na pravé chodidlo, na to levé pouze zlehka dostoupával.

Nejspíš ta zlomená, pomyslel si. Proč jsem si toho nevšiml dřív?

Nic necítil, když se o něj opřel. Žádnou tíhu. Pouze mravenčení v oblasti podbřišku, když se jeho obličej objevil těsně u jeho líčka. Byl si jistý, že něco i šeptal, ale nedokázal rozlišit slova. Doufal, že to nebylo nic důležitého.

Volnou ruku mu obtočil kolem pasu, aby náhodou nespadl. Tohle bylo poprvé, co ho vedl on. Tentokrát nemusel být tím, kdo bude další den prožívat kocovinu. Tentokrát si užíval to, že ho má poblíž a nikdo mu ho vzít nemůže.

Vyvedl ho ven z místnosti, kde se zvědavým pohledům dokonce přestal vyhýbat. Ani na chodbě se dotěrných dotazů nezbavil. Ale i nyní se odmítal snížit k tomu, aby si někoho z nich alespoň vyslechl. Odmítal se nechat zdržovat bandou zvědavých pacientů, kteří se za tu dobu, již zde strávil, nahromadili jako při slevách v obchodech s luxusním zbožím. Chtěl být už doma, sedět v křesle a na klíně si držet svého spolubydlícího, aby mu pomohl s luštěním křížovek.

Cesta z nemocnice nebyla tak dlouhá, jak předpokládal. Jeho nedočkavost byla z části ukojena konejšivým dotekem jeho ruky, která se líně opírala o Thomasovo rameno. A když z taxíku vystupovali, vzal si ho do náruče, aby tolik nenamáhal nohu.

K domku to od cesty nebylo daleko, proto si mohl dovolit i rychlejší chůzi. S prakticky bezvládným tělem v rukou se pohyboval stále pomaleji, než by si přál, ale když konečně stanul na práhu, nervozita i nedočkavost opadly.

Bylo otevřeno, takže nebyl problém se dovnitř dostat. Newt se ani nehýbal, jen tiše oddechoval, jako by spal. Jen s tím rozdílem, že měl otevřené oči a spokojeně se na něj zubil. Paže měl ovinuté kolem Thomasova krku, prsty si hrál s konečky jeho vlasů.

„Chtěl bys –“

„Nechci spát,“ řekl ihned.

„... kakao?“ dokončil Thomas a krátce se uchechtl.

Na nic nečekal a opatrně ho posadil na židli v kuchyni. Když si byl jistý, že sedí pohodlně a nepřevrhne se, sklonil se níž, aby mu mohl upravit obvaz na hlavě.

Newt ho popadl za zápěstí. Ruka se mu třepala, když obepínal prsty za dlaní a pevně ji tiskl, až zbělala. Thomas úlekem vykulil oči, ale neucukl. Jen roztáhl prsty od sebe, aby uvolnil to napětí, a kousl se do rtu.

„Newte?“

Blonďák se na něj vystrašeně koukal. Koutky mu cukaly, víčka se snažila dostat k sobě, jak sebou třepotala. Ve tváři okamžitě zbledl jako stěna, na čele mu vyrašily kapičky potu, které se vsakovaly do obvazu.

Nikdy ho takhle neviděl. Poprvé v životě se ho bál.

Poté však zatřepal hlavou a stisk uvolnil. Jako stisknutím tlačítka se jeho oči projasnily a navrátila se mu barva. Hrudník se mu mocně zvedal, když si přitáhl Thomasovu ruku blíž a obrátil dlaní vzhůru.

„Chtěl bych,“ zašeptal a sklonil se k ruce.

Pramínky vlasů Thomase polechtaly na zápěstí.

Znovu to ucítil. To mravenčení. Podivný pocit.

„Chtěl bys co?“

„Kakao,“ špitl těsně předtím, než mu vtiskl do dlaně polibek.