Nemocnice nebyla od budovy ZLOSINu moc daleko, proto odmítl Terezinu nabídku a šel pěšky. Do sanitky ho i přes všechny možné prosby nepustili. Nezlobil se na ně – možná opravdu jen trochu, ale ani to si přiznat nechtěl – a jejich rozhodnutí respektoval. Věřil, že mu pomohou. Doufal v to.

Jakmile dorazil do nemocnice, ihned zamířil do prvního patra. Pamatoval si, že právě tam řešili ty akutní případy, které se nesměly odložit. Už tu párkrát byl. Někdy s rukou, jindy s prsty. Jednou dokonce s dolní čelistí, kterou si při zápase narazil o bránu.

Ale ať to bylo kdykoli, nikdy nebyl sám. Vždy zůstával při vědomí. Veškerá bolest při stisku zdravé ruky mizela, všechen strach zůstával daleko za jejich stíny, aby nemohl útočit na jeho hlavu. On měl vždy jistotu, že to dobře dopadne. Protože u něj byl on. Jeho nejlepší přítel. Spolubydlící. A nejspíš i něco jiného, co si nebyl dosud schopen uvědomit.

V živé paměti nosil vzpomínky na dny, kdy se tudy procházeli. Nejintenzivnější z nich, která všechny ostatní s přehledem přebíjela, patřila večeru po dalším prohraném zápase. Tehdy do něj vrazil protihráč takovou silou, že se nedokázal udržet na nohou. Ne moc dobře zvolená taktika trenéra také způsobila, že se jako domino skáceli další dva hráči.

Ten den z toho moc dobře nevyšel. Noha se mu v koleni ohnula nahoru, ta druhá zůstávala bez zranění. Moc dobře si však pamatoval, že by víc bolesti nejspíš nesnesl, kdyby se za ním nepustil na hřiště. Nezastavil ho dav rozzuřených pozorovatelů, kteří na Thomase nadávali z plných hrdel, trenér, z jehož úst při křiku lítaly sliny do vzdálenosti několika metrů, jej ani nezpomalil. A nezabránila mu v tom ani ta skutečnost, že na ledě stál sotva párkrát v životě. Prostě tam najednou byl, držel ho za ruku a šeptal.

Ta slova, jež ten večer vyřkl, si pamatoval dodnes.

Zvládneme to. Tommy, spolu to zvládneme.

Jeho zbarvený hlas tehdy téměř úplně postrádal východní přízvuk, ale k té tvrdé americké angličtině měl stále ještě daleko. To však v tu chvíli nepovažoval za podstatné. Hlavní bylo, že měl strach. O něj. A to hřálo u srdce.

Tak moc si přál být na jeho místě. Nejen proto, že by u něj jistě byl a pevně ho držel za ruku, aby překonal svůj strach z jehel, ale také z toho důvodu, že ho nerad viděl trpět. Jakýmkoli způsobem. Rvalo mu srdce, když ho viděl klimbat hlavou nad štosy papírů. S vypětím sil se držel, aby neodvrátil zrak, když se několikrát udeřil motykou.

Bylo až obdivuhodné, kolik jeho bolesti dokázal cítit, aniž by si to uvědomoval. Každá zaražená tříska, každé říznutí o papír mu připadalo jako bodnutí nožem. Obviňoval stromy za to, že to dovolily. Vinil sám sebe, že k němu nikdy nepřišel na pomoc. Že stačilo jen mávnutí ruky, aby Newt ukázal, že to ani nestojí za shlédnutí. A měl právo se za to i nenávidět.

V patře byla chodba téměř prázdná. Co se taky dalo čekat v sobotu ráno? Nebo už snad bylo poledne? To netušil. A žaludek se odmítal ozvat.

Posadil se na jednu z laviček. Neměl nejmenší tušení, kde by mohl být. Deptalo ho to neskutečným způsobem. Nevěděl, kde je, co mu je, jak je na tom. Věděl jen to, že žije. Nebo alespoň žil, když u něj byl.

Opřel se lokty o kolena a propletl si prsty před sebou. Palce spojil polštářky k sobě a sem tam je rozpojil, aby alespoň něco dělal. Aby zbavil hlavu těch dotěrných myšlenek, které odmítaly ustoupit do pozadí.

On u mě vždycky byl a já kynu na střídačce, pomyslel si.

Hanbou sklopil pohled k zemi. Jak se mohl podívat do té tváře, která se starostlivě mračila, kdykoli si odřel koleno? Kdykoli to potřeboval on, Newt u něj byl. Nahrazoval mu jak bratra, tak i matku. Dalo by se říct, že je důkazem, že pouze jediný člověk může být pro jiného celou rodinou.

Netrvalo to ani dlouho a zaslechl své jméno. Zoufalý křik, to volání po něm, se nesl celou chodbou až k jeho uším. Tam zvukové vlny rozechvěly bubínek, prostoupily středním i vnitřním uchem a odeslaly zprávu mozku, kde ji zpomalily dotěrné myšlenky. Proto, když konečně dokázal slova rozeznat, už byl dotyčný u něj.

„Ty jsi tu na ušní, či co?“ ozvalo se jen pár metrů od něj.

Thomas trhl hlavou na stranu, aby si přicházejícího prohlédl. Jakmile si uvědomil, kdo to je, ty otázky ohledně toho, co tady dělá, zahnal.

„Můžeš si tady rovnou jeden pokoj pronajmout,“ poznamenal mladík a věnoval starému příteli chabý úsměv.

Nebylo mu ani trochu do smíchu, ale už jen slušnost mu nedovolovala se mračit na někoho jiného. Nemusel den kazit dalšímu nevinnému člověku.

„Tentokrát si mě tu nechávají na celý týden.“

Kdyby ho neznal, řekl by, že ta slova smrděla samochválou. Jako by byl snad i pyšný na to, že měl tentokrát skutečně pravdu.

„Vycházky?“ zajímal se spíš nuceně.

Ani mluvit se mu nechtělo. Veškerá slova najednou pozbývala význam. Jako by jen otevíral ústa, odlepoval rty od sebe v nesmyslném rytmu. Jazykem se odrážel od pater, z hrdla vyrážel vzduch.

„No, řekněme, že jsem si odskočil na oběd,“ odvětil starší z nich s nefalšovaně reklamním úsměvem. Jindy by mu možná ten úsměv spravil náladu. Jen kdyby patřil někomu jinému. „Přišel jsi za Clintem?“

„Jsem tu s Newtem,“ opravil ho téměř okamžitě.

Původně tak nepříjemně znít nechtěl, ale hypochondr Ben – jak mu s Minhem s oblibou přezdívali – mu už lezl na nervy. Nebylo by to tím, že ho pokládal za vyloženě otravného, jen bylo obtížné mluvit. A poslouchat.

Doufal, že už nepromluví. Že se otočí na patě a odkráčí někam za roh, kde by byla jeho přítomnost méně nápadná. Nezdálo se však, že by Bena jeho úsečná mluva nějak zarazila. Zůstával stát na místě, ruce s kroužky na zápěstí v kapsách a supím nosem jen pár desítek centimetrů od jeho čela.

„Na další kontrolu měl přijít až za dva dny,“ namítl Ben.

Úzké obočí stáhl tak nízko, že mu nad očima vznikly nadočnicové oblouky pračlověka. Vrásky kolem očí i fialové pytle pod nimi tak na studeném bílém světle vynikly, že by se do tváře bál uhodit znovu, aby mu to nezůstalo napořád.

Jakmile si přestal všímat Benova obličeje a nechal si proběhnout hlavou to, co řekl, zamračil se i on. Zmateně. Zaraženě. Zděšeně?

„Cože?“ To bylo to jediné, na co se zmohl. Nepamatoval si, že by Newt chodil do nemocnice. A už vůbec ne na pravidelné kontroly. Každý den přece pracoval dlouho do večera, někdy i přes soboty a neděle... Škubl sebou. Dávalo by to smysl. Albert přece nemocný nebyl. „Proč?“

Blonďák pokrčil rameny a narovnal se v zádech. Když tak učinil, obratle páteře zaprotestovaly hlasitým zalupáním. Pokud to Bena bolelo, nedával to na sobě znát. Dokonce ani jeho zubatý úsměv ze rtů nezmizel.

„Jó, to i kdybych věděl, neřekl bych ti to. Nejste vy dva náhodou přátelé, co?“ prohlásil po chvíli, když to nepříjemné lupání ustalo.

„Nejlepší,“ přitakal Thomas.

Možná i něco víc, ozvalo se srdce.

„A taky jsme spolubydlící. Máme společný dům na kraji města, ten s velkou zahradou.“

Thomasi, ty tak lžeš... Thomasi, proč si to nechceš přiznat?

„Pak se divím, že ti to nikdy neřekl sám. Já to vím jen proto, že ho každý pondělí a čtvrtek potkávám na chodbě.“ Na důkaz svých slov ukázal palcem za sebe. „Támhle, u toho okna. Hledí z něj a čeká. Někdy mluví.“

„A co říká?“ zajímal se.

Pokud se jedná o Newta, potřeboval vědět všechno. Tady soukromí neexistovalo.

„On tě oslovuje Tommy, že? Takovým... hrozně divným šeptáním.“

To znělo jako Newt. Ano, takhle mluvil, takhle mu říkal. Přesně tohle slovo mu utkvělo v paměti. Pamatoval si ho jako něco příjemného, co velmi rád poslouchal. Co lahodilo jeho uším, kdykoli se k němu blonďák nahnul, aby mu po perném dni zašeptal pár povzbudivých i bláznivých slov...

„Dal by sis čokoládu, Tommy?“ zeptal se šeptem, když se sehnul k jeho uchu.

Jemné pramínky blond vlasů Thomase lechtaly na tváři i na boltci. Jeho dech voněl jako čokoláda. Poznal, že na něj nečekal. Že neodolal a vzal si.

Mladík se na něj pomalu otočil. Jakmile spatřil ten rozpačitý úsměv na čokoládou ušpiněných rtech, musel se zazubit taky. Zmocnil se ho zvláštní pocit. Cítil, jak mu hoří tváře. Jak se srdce snaží probít skrze hrudní koš, aby mu ho mohl nabídnout. A ty nepřístojné myšlenky, které se mu honily hlavou, téměř nedokázal zahnat...

Naprázdno polkl. Zaměřil pohled do jeho očí. Lhal by, kdyby řekl, že se v té čokoládové duhovce topil. Panenky mu plně nahrazovaly plovací záchranný kruh, díky němuž se dokázal udržet na hladině. Ve svém těle, které bylo o něco rychlejší než mozek a už se chystalo bradu posunout jen o malý kousek dopředu, aby tomu chlapci před sebou mohl čokoládu ze rtů setřít.

K jeho překvapení se Newt stále usmíval. Očekával, že ho ihned zarazí, bude se ho ptát, co že si myslí, že dělá. Ale nestalo se tak. Nechával si na rtech ten samý úsměv - ten milý, ten přátelský, ten... jehož významem ani důvodem si nebyl zcela jistý. Ale jakmile jejich rty dělilo jen pár centimetrů, mezi zuby ucítil nezaměnitelnou chuť hořké čokolády.

„Pomerančová došla,“ vysvětlil blonďák.

Šeptal. Tak tiše, že to Thomas sotva zaslechl. Tlak vzduchu, jejž vyrazil z úst, jej lechtal na rtech. Byl tak blízko, že stačilo jen –

„Thomasi? Thomasi!“ volal vzdálený hlas. Chvíle iluzí skončila. Vzpomínka se rozplynula jako noční můra brzy po probuzení, schválně ještě při své smrti zanechala na rtech tu hořkou chuť se směsicí pomeranče, kterou si propůjčil od – „Tome, tak kurva už!“

Zatřepal hlavou. V jeden moment měl sto chutí tomu narušiteli jednu vrazit, že ho probral z tak krásného snění. Ale jakmile si uvědomil, že by na tohle vzpomínat neměl – že je to nepřístojné –, pěsti uvolnil a pročísl si prsty vlasy.

„Promiň,“ zamumlal na odpověď a promnul si kořen nosu.

Teplo. Na tvářích. On se červená?

„Říkal jsem, že jsou v druhým patře,“ řekl Ben už docela podrážděně.

Thomas neměl nejmenší tušení, jak dlouho byl mimo. Ale podle tónu jeho hlasu odhadoval, že nejspíš dlouho.

„Kdo?“

„No ten tvůj spolubydlící,“ dodal ještě a ohlédl se za sebe. Thomas si všiml, že sebou rychle trhl a připravil se ke startu. „Vycházky skončily. Drž se, chlape.“

Než stačil něco namítnout, vyběhl chodbou zpátky tam, odkud přišel. To jej však nezajímalo. On sám se zvedl a plouživým krokem se vydal ke schodišti. Nevnímal čas, nevnímal nic, co se kolem něj dělo. Musel za ním.

Vyskákal schody po dvou. Když byl na kachličkovité podlaze druhého patra, zpomalil. Jen jediné dveře byly zavřené.

„Už jdu, Newte. Už jdu,“ zašeptal si spíše pro sebe a vydal se k nim.