Thomas nevědomky usnul u počítače, když čekal na výsledky posledních testů. Probral ho šok, který ho přinutil si uvědomit, že si dovolil zavřít na chvíli oči – a z té chvíle se stalo pět hodin čistého času. Měl právo se za to nenávidět, ale na druhou stranu spánek potřeboval jako sůl. Bylo až zázrakem, že ho stres nechal spát.

Opatrně se narovnal a spustil paže podél těla. Ztuhlosti se zbavil až poté, co jimi zatřepal, zvedl je nad hlavu a pořádně protáhl. V ten moment se jim vrátil i cit, mravenčení ustalo a spustily se pravidelné vlny mírné bolesti, které ho samy trestaly za to, že nedokázal být pánem vlastního těla.

Rozhlédl se po místnosti. Nebyla kolem živá duše. Jediné, co připomínalo člověka, byl bílý plášť, pověšený na opěradle židle. Věděl, že Terezin být nemohl, ta měla ve všem pořádek a tohle by považovala za barbarství. A k Arisovi to perfektně pasovalo.

S povzdechem se zvedl na nohy.  Až s údivem zpozoroval, že to dokázal ustát ihned na poprvé – poslední dny musel vstávat několikrát, protože se vždy vyvrátil zpátky. Spokojen, že alespoň nyní mohl své tělo ovládat, popadl papíry z tiskárny, kde byly výsledky včerejších testů – očividně Terezina práce, ale tu možnost, že to stihl sám a jen si to nepamatoval, nezavrhl –, a vyšel volným krokem ven ze zatuchlé místnosti.

Na chodbě potkával ranní ptáčata. Sem tam někoho pozdravil, občas do někoho narazil, ale jinak se snažil jakémukoli kontaktu vyhýbat. Přidal do kroku, aby byl v laboratoři co nejdříve a mohl začít se závěrečným testem na kousku lidské tkáně – doufaje, že pokud se to povede, bude moct podat výsledek i Newtovi a tu nemoc zastavit.

Bál se už jen toho pomyšlení, že by ho tím lékem mohl zabít. Newt na tom nebyl dobře, zhoršovalo se to hodinu co hodinu, ale i tak byl rád za každou sekundu, po kterou volně dýchal. Navozovalo to iluzi normálnosti a pohody, do níž se na pokoj tak rád vracel. Nechtěl být tím, kdo by to zkazil.

Jakmile narazil na dveře s protlačeninou vedle kliky, zarazil paty do země a zastavil se. Neváhal dlouho, než uchopil za kliku a po otevření proklouzl dovnitř tak rychle, že si tentokrát ani nepřivřel ruku. Když si byl jistý, že jsou dveře zavřené a tím i jeho samota zpečetěná, popadl plášť, který nechal na stole, a za navlékání paží do smuchlaných rukávů došel k mikroskopu se vzorkem.

Protřel si oči a nakoukl. Nedokázal uvěřit tomu, co viděl. Vzorek, který ještě včera odumíral, byl stabilní. Sice se nic nevrátilo do původního stavu, ale s takovým zázrakem ani nepočítal.  I tak to byl však úspěch, který ihned oslavil radostným tlesknutím a smíchem.

„Mám to!“ vykřikl a odstoupil od stolku, aby svým neuváženým chováním nic nezničil.

Měl chuť tancovat, křičet, zpívat. Už dlouho neměl z ničeho takovou radost jako nyní. Jeho vesmír bude zachráněn, život se může vrátit do normálu, až přijdou na to, jak to vše zvrátit. Ale hlavní pro něj bylo, že to mohou alespoň zastavit a zabránit tak tomu, aby ultimátum vypršelo.

Nechal si ještě chvíli, aby ze sebe tu radost dostal, teprve poté se vrátil k práci. Veškerá únava z něj opadla, prsty se mu přestaly klepat. Pocítil dokonce chuť k jídlu – snad i ke špagetám, k nimž po nehezkých zkušenostech cítil odpor – a na kakao. Kakao, to by se k oslavě hodilo nejlépe.

Jeho jedinou povinností bylo připravit dávku pro Newta. Vše si propočítal včera s Arisem, díky němuž to měli do hodiny hotové, proto to netrvalo dlouho a mohl svou radost sdílet se světem i nadále. Malá injekční stříkačka, naplněná příjemně nebesky modrou tekutinou, si našla místo na stole plném papírů a dalších různých zkumavek.

Šťasten, že se štěstí konečně usmálo, ani nestačil plášť pořádně dopnout a už ležel na zemi. Odkopl ho pod stůl – čí byl, o to se nestaral – a s bezstarostným úsměvem na rtech popadl připravenou stříkačku. To, že shodil i několik papírů, v tu chvíli nepovažoval za důležité.

„Tome, co blbneš?“ ozvalo se ode dveří.

Thomas se na dívku podíval. Dokonce ani její unavený tón a vyčítavý pohled mu tu radost nedokázaly zničit. Zvedl nad hlavu jejich výtvor a zamával jím.

„Máme to, Terezo!“ zvolal a stáhl ruku zpátky k tělu. „Musíme mu to podat hned. Už nemůžeme dál čekat na nějaký –“

„Brzi, Tome, brzdi. Co kdyby ses umyl? Jak dlouho tu trčíš? Páchneš.“

Neodolal a přičichl si k rukávu. Měla pravdu. Ihned, co čichové buňky zachytily pach, se chtěl odtáhnout a vzít si nejsilnější voňavku, kterou by mohl rychle získat. Nebyla to zrovna nejvábnější vůně a kdyby nebyl zaneprázdněn prací, všiml by si jí.

„Dáme Newtovi tohle a půjdu se umýt, slibuju,“ odvětil už o trochu klidněji.

„Tak pojď. Už se čeká jen na tebe,“ vybídla ho a vylezla ven na chodbu.

Nikdo mu to nemusel opakovat. Skryl stříkačku v dlani a vyšel svižným krokem za ní. Dokonce se ani na moment nezastavil – ani když ho o to Tereza žádala – a šel sám na vlastní pěst do místnosti, která se stala blonďákovým vězením.

Už se nemohl dočkat, až tu úžasnou novinu Newtovi oznámí. Bylo to sice jen malé vítězství, ale zato to byl velký krok k tomu, co následovalo. A to nakrmené sebevědomí mu říkalo, že to půjde levou zadní. A život se bude moct vrátit do starých kolejí.

Nebál se toho, co v té místnosti uvidí. Byl u Newta včera, viděl, co se z něj stalo, a očekával, že horší už to být nemůže. Byl připraven na cokoli, co si pro něj osud přichystal – kromě možnosti, že už by mohl být mrtvý, ale s tím počítat odmítal.

U dveří se skoro srazil s doktorkou Paigeovou. Okamžitě se zastavil a pohlédl jí do očí, aby vytušil alespoň náznak nějaké zprávy o jeho příteli. Ty šedé mraky však zůstávaly stejně nečitelné jako vždy, ani tentokrát v nich nenalezl byť jen jedinou známku emoce.

„Jak je na tom?“ vyzvídal nakonec i slovy.

„Odmítá sníst snídani,“ odpověděla tak věcně, jako by mu recitovala předpověď počasí. „Ví, že jeho čas nadešel.“

„Žije?“ zkusil to znovu.

Odpovědí mu bylo prosté pokývání hlavou. Obyčejně by jen s tím spokojený nebyl, ale tohle jednoduché gesto mu bohatě stačilo. Tiše jí poděkoval a proklouzl kolem ní ke dveřím, které následně otevřel a nakoukl dovnitř.

Místnost byla temná. Okno, jehož prací bylo osvětlovat celou plochu pokoje, bylo zakryté žaluziemi i závěsem. Dovnitř nepronikal jediný čistý sluneční paprsek, pouze jich pár prosvítalo skrze závěs. Dokonce ani lampy a světla na stropě nebyly zapnuté.

„Newte?“

„Thomasi?“

„A-aris?“ vykoktal zmateně.

Aris Jones je tady?

„Už jsem se bál, že ses zdržel,“ pokračoval doktor Jones. Thomas neviděl, kde byl, ale byl si jistý, že se ten hlas ozýval někde z rohu. „Zaspal?“

„Pracoval,“ zalhal. „Opakoval jsem poslední test. Výsledky jsou shodné, nemohla to být náhoda.“

„Jaké výsledky?“

Nechtěl mu to říct. Dobrý důvod k tomu neměl, jen si zkrátka nepřál, aby mu tu radost Aris nezničil. Netušil proč, ale přemáhal ho pocit, že by to udělal rád, jen aby se Thomas cítil mizerně. Proto se rozhodl odbočit od tématu.

„Proč je tady tma?“ zeptal se a rozmáchl pažemi.

„Neříkej, že se tmy bojíš, Murphy.“

„Vtipy stranou, jasný? Tady jde o vážný věci.“

„Říkal, že ho světlo pálí. Celou hodinu Paigeovou prosil, aby mu vyškrábala oči, že prý si pro něj přízraky přijdou. Už nerozsvěcujeme, myslí si, že je slepý.“

Celým jeho tělem prošel náhlý třas. On se v laboratoři radoval a přitom mu nedocházelo, že by se ten stav mohl ještě zhoršit. A když už mu nemoc nemohla ubližovat fyzicky, zaútočila na psychiku.

„To… je příšerný…“ dostal ze sebe po chvíli a zakryl si ústa dlaní.

„Ne tolik jako to, co jste udělali Rachel,“ namítl Aris.

„Zatraceně, Jonesi! Tady nejde o ten hloupý spor! Je to člověk, copak to nechápeš?“

„Může hrát slepého, ale hluchý rozhodně není. Ztlum ten křik na minimum, laskavě.“

Thomas obrátil oči v sloup. Zastavil ruku, která chtěla rozsvítit, a vyšel ke stínům, co se podobaly lůžkům. Než si jeho oči přivykly tmě, stačil srazit židli a skopnout si malíček o roh stolku, ale to ani nevnímal. Dokonce ani Aris pro něj přestal existovat, čím blíže tomu zoufalci na lůžku byl.

V ruce pevně svíral stříkačku. Na nějaké čištění čas neplýtval, stejně si byl jistý, že se Newt z postele už tři dny nezvedl. Proto, když nahmatal pulzující tepnu na úzkém krku, nečekal na boží znamení.

Zabodl jehlu pod kůži. Dočkal se minimálního odporu, kdy sebou Newt škubl a tiše zasyčel skrze semknuté rty. Bylo na něm poznat, že věděl, co se děje, ale nebyl úplně duší v těle. Jeho reakce na náhlou bolest nebyla adekvátní, obvykle alespoň vypískl. Tentokrát však nic jiného z jeho těla nevyšlo.

Jakmile byla látka vpravena do těla, natáhl se po ubrousku, jímž následně setřel pár kapek krve, které stačily uniknout, když jehlu vytáhl. Sám se divil tomu, že krve moc nebylo – ZLOSIN měl očividně mnohem víc vylepšení a tajemství, než si myslel.

„Co to bylo?“ zajímal se Jones.

„Naše bariéra,“ odvětil Thomas a spustil paže opět podél těla.

„Myslel jsem, že mu to nechceš dát.“

„Změnil jsem názor.“

Ustoupil o krok dozadu a položil injekci na stolek. Prsty se mu z neznámého důvodu třásly, ruce téměř necítil, nebýt toho pálení, způsobeného zarýváním nehtů do masa dlaně.

Nervozita z něj neopadala. Stále tu bylo určité riziko – procento neúspěchu, které by mohlo celý jeho život obrátit vzhůru nohama. Nechtěl ani pomyslet na to, že by teď mohl udělat největší chybu svého života – že by to mohlo Newta na místě zabít. Protože se nezdálo, že by se hrudník zvedal.

Aris se zvedl ze židle – alespoň tedy jeho matný stín – a přiložil ucho k hrudníku. Prsty držel na tepně na zápěstí, ačkoli pípání přístroje, který byl na tělo napojen, nedokazoval, že by byl mladík mrtev.

„Thomasi,“ zašeptal a zvedl hlavu. „Uklidňuje se.“

„Ono to funguje…“ zamumlal nevěřícně a chytil se za hlavu. „Ono to funguje!“

„Dokázali jsme to,“ přidal se Aris. Najednou byla i jeho zatrpklost, jež se stala součástí jeho osobnosti, pryč.

Byl radostí bez sebe. Měl chuť poskakovat, zpívat a jásat – podobně jako tehdy, když dal svou první branku. Ale tohle bylo mnohem lepší, tady cítil, že udělal něco prospěšného – něco, co vylepší nejen jeho život, ale i životy všech kolem něj. Tohle byl jeho velký gól.

Opřel si dlaně o břicho a vrátil se k lůžku. Již tam nekráčel jako tělo bez duše, ba ani jako nervózní kouzelník, ale jako člověk, jehož sny se vykopaly samy z hrobu. Byl dělníkem se zlomenou lopatou, kterou použil k tomu, aby našel jinou cestu, jak úkol splnit. A byl to sladký pocit.

Po tmě nahmatal ruku. Jakmile ucítil hrubou kůži, chlad a můstky kostí a cév, opatrně prsty stiskl. Nechtěl mu ublížit, ale zároveň umíral touhou vědět, jestli je při vědomí.

„Newte?“ zašeptal a druhou rukou ho pohladil po čele.

Zaslechl mlasknutí, jak se odlepily rty od sebe. Newt se snažil něco říct, ale když už bylo čekání delší než dlouhé, Thomas pochopil, že to bude nějakou dobu trvat, než se zotaví. Ale i tak to byl krok správným směrem.

„Právě teď máš v sobě něco, co tu nemoc zastaví. Zatím ji nevyléčí, tak daleko nejsme, ale… jsme na dobré cestě. Můžeš mi to věřit.“

„Nám,“ přidal se Aris a na kolegu kývl.

Thomas se na něj usmál. Po tomto malém úspěchu měl pocit, že jsou na stejné lodi. Ačkoli moc dobře věděl, že za to bude Aris něco chtít, hřálo to.

Boj se konečně vyrovnával.