Uběhly tři dny od chvíle, kdy Thomas Newta předal do rukou ZLOSINu. Ještě stále litovat nemohl – starali se o něj vskutku dobře, doktorka Paigeová byla bystrá a dokázala odhadnout jakýkoli záchvat předem, proto u něj mohl být, kdykoli ho to popadlo, a uklidňovat jej. Nestěžoval si ani na to, že ho vídával jen při pauzách na jídlo, to byly krátké přestávky, kdy mu chodíval říct, že na léku pracují a že se přibližují každou další hodinou k výsledku.

Stres a strach udělaly z Thomase téměř robota. V laboratoři byl strojem, který dával dohromady vzorce a snažil se prototypy podat krysám, jimž většinou zpečetil osud. Ovšem na pokoji, kde Newt poslední tři dny trávil veškerý svůj čas, byl jako vyměněný. Tam všechna únava mizela a nechuť pracovat utíkala daleko za horizont – kdykoli se podíval na tu děsivě pohublou tvář, měl chuť si přinést pomůcky sem a vytvořit lék ihned.

Ale nic nebylo tak jednoduché, jak doufal. Sice dřeli od rána do noci, spali sotva pět hodin denně a na jídlo neměl ani pomyšlení, když každou pauzu navštěvoval svého přítele, ale výsledek nebyl dle očekávání. Nějaký základ měli, ovšem ten by nemusel fungovat na člověka. A s tím se musejí vypořádat, než budou moct podat produkt Newtovi.

„Smíchali jsme dohromady části našich návrhů,“ řekl Thomas nepřirozeně chraplavým hlasem. Sám zpozoroval, že připomínal kuřáka víc a víc. Možná v tom měl prsty Aris. „Nevíme, jestli to bude fungovat. Předem říkám, že od úplnýho výsledku jsme daleko. Ale zachráníme tě. To se nemusíš bát.“

Židli, kterou si prakticky přivlastnil, přisunul k lůžku. Newt mu odpovídal jen občas, vlastně se snažil nemluvit vůbec, ale ne vždy se mu to podařilo. Až později Thomasovi začínalo docházet, že to není snaha, co blonďákovi brání v tom, aby mluvil. Proto už odpověď ani neočekával. Mluvil na něj, předčítal mu časopisy, které Tereze sebral z kanceláře – taková Kate McVoyová, žena za zdmi byla jeho oblíbenou poradkyní pro ženy v domácnosti –, občas mu dokonce zpíval ukolébavky na dobrou noc.

Ale noci přestávaly být dobré. Dnes ho Ava – jak zjistil, že se doktorka Paigeová jmenuje, ale dosud se neodvážil ji oslovit jinak, než doktorko – zavolala krátce po deváté hodině. Myslel si, že je čeká další záchvat, že bude muset Newta držet, aby sebou necukal, ale mýlil se. Údajně si ho Newt osobně vyžádal.

Tehdy, když doktorka Paigeová zaklepala na dveře jejich laboratoře a po tichém „Dále!“ nakoukla dovnitř, v nic takového ani nedoufal. Měl nepěkné tušení, že mu lhala, aby ho dostala ven ze zatuchlého místa mezi čtyřmi zdmi a dvěma geniálními blázny, ale zatím se nedostal k tomu, aby vůbec pomyslel na to, že by jí to vyčítal.

„Dneska ti číst nebudu,“ pokračoval a opatrně skryl bledou dlaň ve svých. „Vím, že mě slyšíš, Newte. Taky vím, že bys rád viděl i jiný tváře, než jen moji a tady těch doktorů. Brzy, až najdeme něco, co to, co máš v hlavě, zastaví, k tobě pustíme Sonyu. Možná i Pánvičku. Jeffa. Terezu a Arise ti sem vodit nebudu, jen když budeš spát. Vím, že s nimi nemáš zrovna nejvřelejší vztah, ale oni se opravdu snaží. Mají sice zaječí úmysly, ale to je vlastně dobře. Aspoň to nevzdají brzy.“

Přitáhl si ruku ke rtům a něžně ji políbil na hřbet. Kůže byla na omak hrubá a chladná, dalece se lišila od těch, které mu ještě před třemi týdny masírovaly ramena a roztíraly mýdlo po těle všude, kam se odvážily.

Stiskl tenké prsty a zabodl oči do nezdravě bledého obličeje. Newt byl vzhůru, dokonce nechával orosené záhnědy odhalené světu, ale netušil, jestli vnímal vše, co se kolem něj dělo. Na doteky už přestával reagovat, sotva se otočil, když ho oslovil jménem.

„Až se uzdravíš, budeme pokračovat ve vývoji. Nechci se vracet do života, ve kterým nebudeš po mém boku. Těch sedm let jsem nevěděl, co u sebe mám. Nevím, co přesně jsem byl zač předtím, ale vím, že teď jsem ochotný obětovat spánek i jídlo, abych ti pomohl.“

Ruku vrátil na hrudník a pohladil ho po vlasech. Stébla zlaté slámy si stále ponechávala svou jemnost, ačkoli je stačila kůže promazat mazem. Nakonec neodolal a chvíli si je nechal protékat mezi prsty. Uklidňovalo ho to, nutilo to zůstat v tělesné schránce, ačkoli si přál být fantazií úplně jinde.

Chtěl být doma a užívat si, že má jen minimum povinností. Nemusel by se strachovat, jestli něco nenamíchal špatně, jestli by to Newtovi mohlo spíše ublížit, než pomoct, ale tyto myšlenky si brzy zakázal. Znamenaly by jeho kapitulaci.

„Nesmíš to vzdávat,“ řekl zase po chvíli a palcem přejel po jizvě na čele. „Nevím, co bych tady bez tebe dělal.“

Čím déle u něj seděl, tím rychleji čas utíkal. Věděl, že až se ozve zaklepání na dveře, bude muset jít a nechat přítele na bílém prostěradle. Nelíbilo se mu to o nic víc než to, že opět přišel o večeři. Hlad stejně neměl. Jen co se podíval na bledou kůži a nachové rty, chuť k jídlu ztrácel.

Ničilo ho to nejen psychicky, ale i tělesně. Dny, kdy snědl sotva energetickou tyčinku na svačinu a zhltal hrnek čínské polévky před večeří, se sčítaly. Už týden vynechával obědy jako pro krále, vydatné snídaně i lehké večeře, jimž obyčejně vládly kousky ovoce v bílém jogurtu. Poslední dobou neměl ani čas na to, aby si do jablka kousnul, natož aby ho nakrájel a udělal z něj plnohodnotnou pochoutku.

S Newtem chřadl i on. Čím dál častěji zjišťoval, že se mu třesou prsty. Že mu často krvácejí dásně, když už si najde ten čas a do něčeho se zakousne. Věděl, že to s ním jde z kopce, nijak však nezasáhl. Stanovil si priority, které nehodlal porušit, pouze v případě, že by byla ta na prvním místě splněna.

Dovolil si sedět ještě pět minut, než se z lůžka zvedl. Očekával, že se Newt alespoň nějak ozve – stačilo by mu i sotva patrné zacukání prsty –, ale za celou tu dobu se ani nepohnul. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl naživu, kdyby nebylo toho přístroje, který vydával tak nepříjemný zvuk, až to Thomasovi skoro trhalo uši.

„Opravdu jsem doufal, že to vyjde," zamumlal si spíše pro sebe a prstem přejel po holé paži, položené na pokrývce. „Zítra začneme s testy. Aris to chtěl zkusit rovnou na tobě, ale přemluvil jsem ho, aby zatím vyzkoušeli nějaký subjekt.“

Poté stáhl ruku zpátky a podíval se ke dveřím. Klepání se stále neozývalo, ale dokázal poznat, že jen ztrácí čas. Ovšem dříve, než se vůbec stačil dát do kroku, se mu kolem zápěstí omotaly tenké dlouhé prsty.

Leknutím téměř nadskočil, ale naštěstí se včas zastavil. Pomalu otočil hlavu zpět k lůžku. Neodolal však a letmý pohled věnoval i prstům – tomu prostému zázraku, který zrychlil jeho srdce na maximum.

„Newte?“ zachraptěl.

Sledoval, jak se víčka zachvěla. Nikdy nebyl svědkem ničeho rychlejšího, trvalo to sotva okamžik – i tak si však všiml průsvitu narudlého bělma a záhnědově hnědé duhovky, jejíž trasa končila ve středu oka. Dokonce i temně černé papenky, jež doposud zíraly do prázdna, se na mladíka v plášti zaměřily.

Vnímal. Viděl ho. To byl pokrok. Thomas vytáhl koutky do šťastného úsměvu a posadil se zpátky. Zbytečnost jeho přítomnosti byla pasé, nyní už měl důvod zůstat déle, než měl původně v plánu.

„Ahoj, Šípková Růženko,“ pozdravil ho a pohladil po prstech, které slabě svíraly jeho levé zápěstí. „Vítej zpátky, Newte.“

Úsměv mu z tváře rychle zmizel, když vydedukoval, co ten pohled znamená. Newt těkal zornicemi ze strany na stranu, vyděšeně cukal koutky a rychle kmital špičkou nosu. Dokonce i hrudník, jenž se mohl svým pravidelným zvedáním a klesáním chlubit kdejakému astmatikovi, sebou škubal, jako by byl v křeči.

Newt se bál. A doufal, že tím podnětem nebyl on.

„Newte? Klid, jen se uklidni. Jsi ve ZLOSINu. Tady se není čeho bát,“ uklidňoval ho tichým a vyrovnaným hlasem. Lidé to prý dělávali a občas to pomohlo, ale jemu se to vždy zdálo zbytečné.

„Zkus to na mně.“

Thomas ztratil slova. Měl jich na jazyku spoustu, dokonce se chystal s podbízením dalších otřepaných frází, které údajně fungují, ale praxe nasvědčovala něco jiného, ale zdržel se toho. To bylo poprvé za ty tři dny, co ho slyšel něco plnohodnotného říct.

Otevřel ústa dokořán. Chvíli mu trvalo, než prohnal kuličku slin hrdlem. Tentokrát mu význam těch slov došel docela rychle, ačkoli je jeho mysl automaticky měnila. Přál si, aby zněla jinak.

„To... Newte, to nejde,“ namítl. „Nevíme, jestli to bude fungovat. Může to mít i špatný následky a –"

„Zkus to na mně!“ vykřikl blonďák znovu.

Změna byla rychlá. Ani nestačil postřehnout nějaký mezikrok. Ten mladík, který připomínal více mrtvolu z márnice, než pacienta na ošetřovně, byl pryč. Místo něj na lůžku ležel vyděšený zlomek toho, kdo se mohl kdysi nazývat člověkem.

„Může tě to zabít,“ zkusil to znovu.

„Prosím, Tommy... Prosím,“ řekl už o něco klidněji a sevření prstů povolil.

Thomas se kousl do rtu. Nechtěl. Trvalo mu dlouho, než Arise přesvědčil, než vůbec našli někoho, kdo má podobné příznaky. Stálo ho to spoustu času i trpělivosti. Ale věřil, že takhle Newtovi pomůže. A nyní to měl zahodit?

Na jednu stranu mu rozuměl. Muselo to být deptající, když už od začátku věděl, že umírá a že na to lék není. Zoufalost dokáže dohnat člověka k čemukoli, toho, který se na lůžku snažil uklidnit dech, zaručeně.

„První dávku dostaneš zítra ráno. Nedostaneš snídani, nevíme, jak na to budeš reagovat.“

Nedokázal uvěřit tomu, že to skutečně řekl nahlas. Tento prohraný malý boj ho stál další kousek sebevědomí, jejž už tak nebylo pro jednoho dost. Ústa mu po nich vyschla, jazyk se změnil v kámen. Přál si, aby se mohl na místě propadnout.

Ale Newt se zdál být klidnější. Ruku stáhl zpátky k sobě, oči zavřel. Rty, které nabraly trochu bývalé růže, se od sebe odlepily s tichým mlasknutím, skrze ty tenké polštářky se dostalo na studený vzduch několik bublinek slin. Přesto ho nikdy nechtěl políbit tak moc jako teď.

Netušil, kolik šancí ještě bude mít. Dané ultimátum už vyprchávalo, dokonce zapomněl, kolik dní jim zbývalo. Z pohledu na Newta však odhadoval, že jich moc nebude. Byl na tom stále hůře, méně dýchal, více sípal. Byl až zázrak, jak zdravě vypadal.

Úsměv se mu na rty vrátil, když se na něj Newt podíval znovu. Tentokrát v jeho očích nebyl strach, ale spokojenost a smíření. Viděl na něm, že se se smrtí seznamoval, možná už si s ní i potykal. Doufal jen, že s rande spěchat nebudou.

Posadil se na lůžko a skryl jeho dlaň ve svých. Chvíli sledoval vlastní prsty, jak přejížděly po nepřirozeně vrásčitém povrchu hřbetu ruky, ale dlouho to nevydržel. Přitáhl si ji ke rtům a zlehka políbil každý kloub.

Zaregistroval tiché uchechtnutí. Ne nadarmo ten zvuk miloval. Položil si ruku do klína a pohlédl mu do obličeje.

„Bojíš se?“ zajímal se.

Blonďák sotva znatelně zavrtěl hlavou. Skrze tmavě hnědé řasy vykoukly duhovky, zaleskly se na světle a opět se skryly pod závoj. Netušil, jestli ten lesk nebyla slza. U něj už si nemohl být jistý ničím.

„Tak se budu bát i za tebe, lásko.“

A/N

Ráda bych řekla, že mi to trhalo srdce, ale jsem necita, tak se jen ukloním a zacouvám zpátky. Kapitola vychází i docela pozdě, ale co do nás začali hustit, že nás čeká maturita, jinak to ani nejde 😅 Ale u minulé kapitoly se vás ozvalo tolik, že jsem zanechala čtení Othella a pustila se do psaní!

Už moc kapitol do konce nezbývá, tak musím věnovat, dokud ještě můžu! Tuto bych chtěla věnovat LuciaSangster.

I vám ostatním děkuji, kameny máte naskládané po stranách, jako vždy.

Čtení zdar!