Doktorka Paigeová byla docela milá paní, výškově mohla Thomasovi sahat tak po nos a to ani on nepatřil mezi ty nejvyšší. Narezlé blond vlasy měla stažené do drdolu tak, že jí to napínalo i kůži a vyhlazovalo vrásky, proto vypadala mnohem mladší, než na kolik ji z dálky tipoval. Ovšem kruhy pod očima jí zase několik let přidávaly, tak se nemohl splést o moc.

Za tu dobu, co tu pracoval, se s ní zatím nesetkal. Ano, vypadala povědomě, znal dokonce i to jméno, ale nemohl říct, že by na sebe někdy narazili.

„Bude v dobrých rukou, Tome," uklidňovala ho Tereza, když se oba staří přátelé postavili do rohu, aby doktorku s pacientem nerušili.

„Ani moje ruce špatné nejsou," namítl. Znovu pochytával Terezin strojený jazyk.

„To netvrdím. Ale máme práci. A pokud chceš, aby se výsledku dožil, musíme se k ní co nejdřív vrátit," pokračovala podobně mile jako předtím.

Thomas se kousl do rtu a odvrátil pohled od těla, co k nim leželo nejblíže bosými chodidly. Věděl, že kdyby se díval na to, jak si ho doktorka prohlíží, neovládl by se a musel by u nich stát, aby mu náhodou neublížila.

„Máš pravdu," zašeptal tak tiše, jak se odvážil, „Aris už se tam musí nudit. Půjdeme mu pomoct."

Tereza ho objala kolem ramen a párkrát mu poklepala na paži, načež ruku stáhla zpátky k sobě a vyšla ven napřed. Její havraní vlasy, i tentokrát rozpuštěné, ale krásně upravené a voňavé, za ní zavlály jako vlajka při krátkém poryvu větru. Na moment provoněly prostor kolem ní příjemnou vanilkovou vůní.

Nenechal se dlouho pobízet. Věnoval doktorce v bílém plášti poslední prosebný pohled a otočil se na patě. S přivřenýma očima se přinutil do kroku. Stále bojoval se strachem, že by tohle mohlo být poslední místo, kde Newta uvidí. Proto si ho snažil vybavit alespoň doma – tam, kam patří, mezi své záhonky.

Vyšel ven za ní a zavřel za sebou dveře. Teprve až když ho od jeho blonďatého přítele dělil studený kov, mohl zvednout bradu do normální výšky. A až tehdy si všiml, že měl tváře vlhké a v očích ho štípaly první zárodky slz.

Dívka se na něj povzbudivě usmála a vzala ho za ruku. Thomas nejprve chtěl ucuknout, ale nakonec nechal jejich dlaně spojené. Byl to hmotný důkaz toho, že tu byla s ním. A že stála na jeho straně.

S tichým „díky" si hřbetem druhé ruky utřel alespoň oči a koutky rtů, kde se pár kapek stačilo usadit. Dvakrát popotáhl hlen zpátky do nosu, ale ihned nato se zašklebil, protože část z něj se dostala do úst. Takhle trpce v jeho životě ještě nic nechutnalo.

Cestu do laboratoře ani nevnímal. Nic ho nedokázalo rozptýlit natolik, aby odvrátil pohled od dokonale hladkých bílých stěn a stínů na nich, které se s nimi pohybovaly zároveň. Cítil tíhu na každém dalším kroku, ale ačkoli se to snažil ignorovat, dosáhl jen toho, že na stíny civěl tupěji než předtím.

Z chvilkového tranzu ho probralo lusknutí prstů. Věděl, že Tereza to nebyla – ta by se neobtěžovala luskáním a rovnou by mu jednu vrazila –, proto si mohl dovolit sebou cuknout zpátky a otřást se, aby to ze sebe shodil.

„Vrať se do práce, Thomasi," štěkl po něm Aris a vrazil mu do ruky plášť. „Pokud mu nechceš tančit u hrobu, měl by ses konečně probrat."

„Jasně," zamumlal.

Stále byl trochu mimo, ale i v tomto stavu si dokázal obléct plášť správně a bez větších komplikací a horších nadávek, než bylo prosté hej a jakýkoli přežvýkavec, který mu zrovna přišel na mysl.

Přitáhl si plášť blíže k tělu a jako poslušný ocásek cupital za Arisem. Na odpor sílu neměl, a navíc věděl, že kdyby zkusil říct jen jediné slovo proti, mohl by ho urazit. A to, co v tu chvíli nepřál nejvíc, bylo to, že by ho naštval a sám si tak zničil možnost na spolupráci.

Doktor Jones vzal snímky, co ležely na stole, a prohlédl si je. Přitom, jak se mračil, připomínal spíše školáka, který si neví rady s matematickým příkladem, než váženého doktora.

„Je to horší," konstatoval.

„Gratuluji k objevu, génie," zamručel si Thomas pod nosem a vrazil ruce do kapes.

Choval Arise v úctě, skutečně si jeho talentu a ochoty vážil, ale nelíbilo se mu, jak se stavěl k čemukoli, co se Newta týkalo. Stále ho neopouštěl nepříjemný pocit, že to celé je jen dobře sehraná pomsta za to, že nechali zabít Rachel. Ale místo toho, aby se mstil jako normální člověk, byl osina v zadku a stavěl se na hlavu, kdykoli ho Thomas žádal o pomoc.

„Pokročilo to. Už chybí jen kousek a nebude schopný se hýbat vůbec," pokračoval tmavovlasý doktor a jeden ze snímků Thomasovi podal. „Tohle je ze včerejšího rána. Paigeová udělá ještě jeden během hodiny, tak uvidíme, jestli je to rychlejší, nebo to postupuje pořád stejně rychle."

„Ale tohle už víme. Potřebujeme lék, ne vědět, kdy to vzdáš," namítl Thomas a snímek raději položil na stůl. Nemohl se na něj ani podívat. Bál se, že by tam našel něco, co by zatřáslo jeho koleny. „Lék, Arisi. O tom nám tady jde. S Terezou jsme už na něco přišli, tu složku jsem ti nechal u počítače."

„Ano, ale vše, co tam máte, je špatně."

„Tak když jsi tak geniální, proč už to neopravuješ? Třeba by to mohlo dostatečně nasytit to tvoje pitomý ego," poznamenal bez jediné výčitky svědomí a vykročil si to k němu. Naštěstí ho však zachytila Tereza, která stála hned za ním.

„Tome. Dost. Jsme na stejné lodi. Bez něj nemáme šanci," upozornila ho.

Měla pravdu. Ostatně tak jako vždycky. Stáhl ruku zpátky – dokonce si ani nevšiml, že by ji k útlému krku natahoval – a pokorně sklopil pohled k zemi. Najednou si jeho oči zasloužily spatřit pouze špičky jeho tenisek v návlecích.

„Nebude to jednoduchý, to vám říkám rovnou," pokračoval Aris o něco sebevědoměji, „ale mohli bychom to zvládnout. Díval jsem se, jak váš prototyp reagoval na toho potkana a musím říct, že z vás dvou by byl výborný páreček nájemných vrahů."

Zaťal ruce v pěsti. Už mnohokrát mu chtěl jednu nebo dvě vrazit, ale zatím se slušně držel. Nezastřižené nehty si zarýval do kůže takovou silou, že cítil pálení a štípání, jak se po půlměsíčcích vytvářely v mase narudlé otlačeniny. Možná by ocenil, kdyby na nich měl i trochu krve. S kapkou představivosti mohl dýchat v iluzi, že je to krev toho frňáka – jak ho nejednou nazval – před ním.

Tereza došla k němu a položila mu ruku na rameno. Moc to nepomáhalo, ale alespoň věděl, že je na jeho straně. A že kdyby chtěl Aris odejít, ona zůstane. To byl také důvod, proč ji považoval za svou nejlepší přítelkyni.

„Můžeme se pustit do práce, prosím?"

Více než jako otázka to znělo jako výtka. Tón jejího hlasu zůstal na stejné hladině, proto bez intonace zněla trochu jako robot. To bylo první stádium hněvu Terezy Agnes, první varování, že by dotyčný měl přestat. Ale Thomas mu to doporučení dát nechtěl. Zasloužil by si, kdyby ho dívka seřvala.

Aris přikývl a posadil se na židli k počítači. Thomas mu jeho talent s ovládáním prstů – a taky zkušenosti s počítačem, to si nalhávat nemohl – vždycky záviděl a obdivoval ho. I dnes se odvážil zvednout zrak a na krátký moment jím ulpět na zářivé obrazovce, kde se každou další sekundou objevovaly znaky, jimž neměl šanci rozumět. I jeho genialita měla hranice.

Nechal Arise Arisem a uvolnil zatnuté pěsti. Pocítil i jakousi úlevu, když se bolest změnila v pouhé šimrání a pálení. Automaticky zvedl ruce dlaněmi vzhůru a na rudá místa se podíval. Měl štěstí, že takto silně nestiskl Arisův krk.

Tereza na něj čekala u digitálního mikroskopu. Stála v předklonu, mohl tak vidět některé malé obloučky, které značily obratle páteře. Až nyní si všiml, že taky pohubla. Očividně stresem a přepracovaností. Bál se podívat na sebe do zrcadla, aby náhodou nespatřil Thomase, kterého by nepoznával.

Došel k ní a podíval se na malý vzorek. Ještě před týdnem se bránil, že Newtovi udělají výškrab jedině přes jeho mrtvolu – tu Thomasovu, Newt přece v plánu, alespoň v tom jeho, umřít neměl –, ale poslední dobou se ho zmocňovala zoufalost. Dovolil jim odebrat vzorek. A tiše doufal, že mu to Newt odpustí.

„Aris má pravdu. Náš základ buňky rozkládá mnohem rychleji," zamumlala tmavovláska a poklepala prstem na display, kde se objevilo to, co podsunula pod mikroskop. „Ale zdravé buňky to drží. Když se na to podíváš blíž... hned tady, vidíš, že až se rozloží, dál to nejde."

„Karanténa," vyslovil nevědomky a opřel se o stůl dlaněmi.

„V podstatě. Pokud bychom mu podali tohle, mohlo by to šíření zastavit. Ale vzhledem k tomu, že už má poškozenou velkou část mozku, by to ani přežít nemusel. A kdyby se to přece jen povedlo, nebude moct žít normální život. Zůstal by v takovém stavu napořád."

„Musíme aktivní látku zeslabit. Nemůžeme to zničit jen tak. S tvým posudkem souhlasím. Musíme navrhnout něco, co by to neničilo, ale jen obestavělo, aby to nešlo dál. Zastavilo. To mu podáme co nejdřív, pak budeme mít víc času."

„Ano. Jinou možnost zatím nevidím," přitakala Tereza.

„Zníte jako stavitelé přehrady," poznamenal Aris a otočil se na židli čelem k nim. „Je hezký, že víte co, ale uniká vám to jak."

„Říká se tomu progres."

Thomas se na Terezu podíval s povytaženým obočím. Zatím si nevšiml, že by si dovolila něco poznamenat proti Arisovu výroku. Alespoň ne za posledních sedm let, dříve – alespoň, co si vybavoval – byla mezi nimi horká voda neustále. Tyto dva velké mozky spolu soupeřily už nějaký ten pátek.

S potěšením sledoval, jak Arisovy šedé oči obkreslily kruh. Téměř až s dětským nadšením se zazubil od ucha k uchu a jejich malé vítězství oslavil sotva znatelným zavrtěním boky.

„Chci říct, že teď bychom měli spolupracovat, a ne se hádat. Potřebujeme ten lék najít. Za jakoukoli cenu."

Už mnohokrát Terezu podezíral z toho, že mu čte myšlenky, ale tohle byla přesná formulace jedné z těch, které mu hlavou probíhaly v tuto chvíli. Za její zapálení pro věc byl však rád, bylo to dobré znamení. A její skryté záměry – protože ty tam být musely – ho nezajímaly, dokud nebude práce hotová.

Věnoval jí děkovný úsměv. S ní a s Arisem, který se objevil vedle něj, měl šanci Newta zachránit a pokořit tak ultimátum. Mohl se vysmát té nepřízni osudu a ukázat na ti zdvižený prostředník, aby tomu dodal tu správnou omáčku.

Ten den doumali až do pozdního večera. Bez přestávky spolu diskutovali o lepších nápadech a návrzích, které by mohly fungovat. Thomasovi to hodně připomínalo jejich malou skupinku šprtů, která vždy pracovala na nějakém společném projektu. Jen s tím rozdílem, že jim jeden člen chyběl.

Rachel s Chuckem se museli posunout na druhé místo. Teď mělo přednost uzdravení Newta. Měl tušení, že i on by mu mohl pomoct, když u vraždy byl. A navíc, opravdu si nedokázal představit, že by dokázal fungovat bez něj.

Stal se na něm závislý a netušil, jestli by snesl, kdyby jejich snaha přišla vniveč.