„Musíme ho vzít do nemocnice!" pištěl Thomas zoufale. To byla prakticky jediná věta, kterou uštěpačně odpovídal na jakoukoli Terezinu výtku.

„Tome, uklidni se," zasyčela na něj a zvedla blonďákovu ruku do vzduchu. Thomas chvíli přemýšlel, co přesně tím sledovala, ale nakonec to vzdal. Nebyl schopen normálně myslet. „Dostane se z toho."

„Jak to můžeš vědět? Nejsi doktor," odvětil a rychle si přitáhl Newtovu ruku zpátky k sobě. Každou minutou litoval víc toho, že ji sem vůbec zavolal. Nepomáhala mu. „Jeff a jeho tým mu pomůžou."

„Nemůžeme ho tam nechat. Ty to nechápeš, že ne? S ničím takovým se zatím nesetkali. Jde o objevení nového patogenu. Ani nevíme, co to je! Mohla by to být tajná biologická zbraň. To nemůžeme nechat jen tak v civilu," bránila se.

„A jak by k tomu asi přišel?"

Na to už odpověď neměla. Pouze pokrčila rameny a od těla odstoupila. Na jejích pohybech i ve výrazu obličeje byla vidět rezignace. Ale Thomas se nehodlal tak snadno vzdát, když začínal vyhrávat.

„Ty jsi ho neviděla. Ztrácel se. Terezo, on tam uvnitř umírá! Musí do nemocnice."

„Nenechají tě hledat lék," zkusila to znovu.

Tentokrát se trefila do černého. Toho si byl Thomas moc dobře vědom, ale tu skutečnost ignoroval. Šlo mu o Newtovo zdraví. Chtěl, aby byl v pořádku. Pokud ho dá do nemocnice, už se k němu s lékem nedostane. Ale pokud ho tam nedá, mohl by ho ztratit dříve, než bude schopen lék najít.

„Já..." vyslovil po chvilce mlčení a posadil se na židli. „Já nevím, co mám dělat. Celej život se mi obrací vzhůru nohama. Nevím, jestli je to vůbec můj život, co teď... prožívám. Jako bych se ztrácel s ním."

„To přejde," uklidňovala ho. „Vím, že ses k němu upnul. Ale stejně snadno se toho můžeš zbavit tak, že se upneš na někoho jiného."

„Sklapni," sykl na ni a promnul si prsty pravý spánek. „Máme ho vzít do ZLOSINu?"

„To je nejlepší řešení," přitakala dívka a ukázala na sotva se zvedající hrudník. „Pokud existuje místo, kde by mu mohli pomoct, je to ZLOSIN. Doktorka Paigeová se o něj může postarat, než lék najdeme."

„Paigeová?" podivil se. Nikdy o ní neslyšel, ale to jméno mu připadalo povědomé.

„Uvidíš. Přesunula bych ho už teď, dokud je mimo. Nechci dostat kopanec do nosu."

Souhlasil s ní. Newt od té chvíle, kdy strávil víc času na ordinacích, nenáviděl cokoli, co jen minimálně souviselo s doktory. Dokonce Thomase v noci několikrát vzbudil a prosil ho, aby z něj neudělal pokusnou krysu. Pro jeho bezpečí a šanci na život musel porušit i tento slib.

Podsunul pod tělem paže a vyzvedl si ho do náruče. Terezinu pomoc odmítl, nechtěl ani pomyslet na to, že by se ho dotkla. Přitáhl si mladíka k sobě jen tak silně, aby mu nepolámal kosti, a vyšel k předsíni, kde si nazul nazouváky, aby ho nemusel pokládat.

Tereza na něj čekala u auta. Opustil příjemné prostředí domova a znovu se vydal do zimy, kde jediným teplem, co u sebe měl, bylo právě druhé hřejivé tělo, které se třáslo každou další sekundou víc a víc.

Blonďaté vlásky ho lechtaly pod krkem, ale bál se na ně podívat. Spousta jich zmizela právě kvůli tomu, že tak dlouho ignoroval to, co se dělo. Kvůli vlastní zaslepenosti ztrácelo slunce paprsky i energii, mizel s tím i smysl jeho života. Bylo zvláštní, jak moc propojené to bylo.

Musel se přemlouvat, aby Newta položil na zadní sedadla. Nechtěl ho v žádném případě pouštět, proto to ani neoznámil a zalezl dozadu za ním. Tereza nestačila ani ceknout a už měl blonďatou hlavu v klíně a vískal přítele ve vlasech – opatrně, aby je nevytrhal.

„Proč už konečně nepřiznáš, že jste spolu?" řekla Tereza. Více to připomínalo výtku, než aby to byla otázka.

Neodpověděl jí, odpověď znal. Přiznat nahlas to zatím nechtěl, protože stále tu bylo to riziko, že by to Newt nemusel zvládnout. Ale kdyby se ho zeptala, jestli mu na něm až nezdravě moc záleží, s odpovědí by neváhal. Žádné jeho předchozí ano by nemělo takovou váhu.

Sledoval, jak se rty třepotaly jako motýlí křídla, kdykoli vydechoval. Ačkoli byly popraskané a nafialovělé, stále ho lákaly k letmému políbení. Ale musel odolat. Dokonce ani bledým tvářím nevěnoval jediný dotek, ani čelo, pokryté slaměnými prameny, nesmělo dostat to, o co ho přímo žádalo.

Mrzelo ho, že tam ta touha stále byla, ale nemohl udělat nic, čím by ji ukojil. Směl se těla dotýkat, hladit ho, kde a jak chtěl, ale nebylo to takové, jako když byl Newt při vědomí a odpovídal na každý další stydlivý krok.

Moc mu chyběly poslední týdny. Nenáviděl svět za to, že mu dal tak krátké ultimátum. A nenáviděl sebe, protože si nedokázal své pocity uvědomit dříve.

„Tommy?" ozvalo se tichem.

Thomas rychle zpozorněl a sklopil pohled dolů. Ani si nevšiml, že by dlaň posunul na hrudník. Nyní tu jeho zakrývala bledá Newtova ruka a klepala na hřbet bříšky prstů.

Když se podíval výš, všiml si, že i ohryzek se zvedal a klesal pravidelněji. S oddechem zjistil i to, že se hrudník zvedl do svého plného objemu. Rty si ponechávaly unavený úsměv, tváře se trochu začervenaly.

Newt byl zpátky.

„Vítej zpátky. Jaký to v nebi bylo?" zašeptal Thomas a úsměv mu opětoval. Konečně k němu měl pořádný důvod.

„Frasáku, neumřel jsem," zabrblal blonďák a vyrazil z hrdla přidušené uchechtnutí.

„Já vím. Ale nevypadalo to dobře. Už jsem se bál, že tentokrát reaguju opravdu pozdě," odvětil Thomas a prstem ho pohladil po tváři.

„Co se stalo?" zajímal se.

„Výpadek," vysvětlil Thomas. Stačilo jen to jedno slovo, aby se Newtův úsměv změnil na vystrašený škleb.

„Ublížil jsem ti? Co jsem udělal? Jak dlouho to... trvalo?"

„Zklidni hormony, raple. Nic jsi neudělal," ozvala se za něj Tereza. Thomas neviděl přes sedadlo a záclonu jejích havraních vlasů, ale byl si jistý, že od ucha k uchu usmívala.

„Tereza se snaží říct, že jsi byl jen na chvilku mimo sebe. Ale už to budeme mít pod kontrolou, neboj se," dodal Thomas, jakmile si všiml nepřátelských jisker v hnědých očích.

„Vezete mě do špitálu," vytušil. Nemuseli ani odpovídat. Podíval se na Thomase. „Jak jsi mohl porušit slib, Thomasi?"

Cítil se jako ten nejhorší člověk na světě. Pod tím pohledem se jeho duše hanbila a tělo se rozpadalo v prach, nesený s křikem někam do říše porušených slibů. Tohle bylo přesně to, co tak nerad viděl. Zklamání, poraněnou důvěru a výčitky.

Ale měl dobrý důvod, proč slib porušil. Kdokoli jiný by to pochopil. Bohužel, on měl zrovna tu smůlu, že tím, koho zradil, byl zrovna Newt. Tvrdohlavá zeď, co si stála za vším, co bylo podle ní správné. U Newta by s ochranou jeho života nezabodoval.

„Najdeme ten lék. Jen musíme zkrotit ty výpadky," řekl nakonec. Dokonce i jeho hlas zněl zlomeně. Takový na něj mělo Newtovo zklamání vliv.

„Abyste mě mohli pozorovat, hm? To od tebe není hezký, Tommy. Kamarádi si nevráží kudlu do zad."

Newt měl připravený argument snad ke všemu, co měl Thomas na jazyku. Vždycky – alespoň co si pamatoval – to tak bylo. Proto se s ním nerad hádal. Proti němu se nejen nedalo vyhrát, ale dostal by takovou porážku, která by ho nechala na kolenou několik dní.

Tato slova také bolela. Thomas si svou chybu uvědomoval, ale věděl, že takhle to bude nejlepší. A potřeboval, aby to Newt pochopil taky. Nebo aby alespoň nebojoval tolik, aby je to náhodou oba nestálo zdraví, či život.

„Ať je ten plopák v mý hlavě cokoli, je to moje hlava. Moje soukromí. To bys mohl pochopit."

„Nechci tě ztratit. Tebe smrt nebude bolet dlouho, Newte, ale mě bude pronásledovat do konce života. Však víš, jak špatně jsem na tom byl po Rachel. A teď po Chuckovi."

„Čas všechno otupí," prohlásil.

„Má pravdu," přidala se Tereza.

„Ne. Tohle ne," odpověděl a palcem přejel po líčku. Jeho hrana byla nezvykle ostrá, ale i tak si mohl užít jemnost kůže. „Budu za nás bojovat. Ale ty se nesmíš vzdát. Bude to týmová práce."

„Někdy si říkám, proč jsem od tebe už dávno neutekl," zamručel blonďák, ale navzdory svým slovům se usmál. A Thomas pochopil, co se skrývalo mezi řádky.

„Taky tě mám rád, ty trdlo," řekl tmavovlásek se širokým úsměvem a sklonil se k němu.

Cítil záchvěv slepených řas, když při políbení na čelo Newt zavřel oči. Pod rty byla kůže podivně teplá, napnutá k prasknutí. Nebyla ani tak mastná, jak předpokládal. Možná si Newt umyl obličej. Nebo na sebe chrstl studenou vodu, aby se probral.

„Nechci vás rušit, hrdličky, ale jsme na místě. Omezte cukrování na minimum, prosím, vevnitř na to není nikdo zvědavý."

Terezina stará nenávist byla zpátky. Alespoň se před Thomasem krotila. Newt mu občas vyprávěl, že si na něj Tereza zasedla podivným způsobem – házela mu odřízky z tužky do jídla, šířila drby o tom, kam se večer chodíval bavit, jednou mu dokonce pokreslila přední sklo auta černou lihovkou. Byl rád, že teď ničeho podobného svědkem nebyl.

„To je osina v zádi, co?" poznamenal Newt a poklepal mu znovu prsty na hřbet ruky. „Tak mě tam odnes. Ale pokud tam umřu, budu to dávat za vinu tobě."

„Cokoli si přeješ."

„Podpantoflák," zašeptala Tereza a vylezla z auta ven.

Thomas si otevřel dveře a vytáhl nohu, která k nim byla blíže, ven. Zbytkem těla pohnul až ve chvíli, kdy pevně držel úzký hrudník i sotva čtvrteční stehna. Teprve poté se postavil čelem k budově s přítelem v náruči a ještě větším odhodláním vše dokončit, aby se mohl pustit do hledání vraha.

„Ta budova se mi nikdy nelíbila."

Nad Newtovou poznámkou se musel uchechtnout. Skleněná budova nebyla ani jeho typ, mnohem raději by měl kolem sebe jen příjemně zelené zdi – to kvůli myšlení a aby to trochu vypadalo jako venku – a byl si jistý, že kdyby náhodou do nich vrazilo letadlo, zabily by ho sutiny a ne střepy.

Paradoxně nebyla ani jediná laboratoř u oken. Ty byly schované buď někde v podzemí, aby se na ně nepřišlo, nebo byly rozestavěné kolem výtahu – tam, kde by každý normální člověk hledal záchody, nebo kancelář. Musel se přiznat, že tento systém nechápal.

„Není moc hezká, to je pravda. Ale zevnitř je ošklivější."

„To ke ZLOSINu už tak nějak patří," obrátil Newt stejně snadno jako vždy. Jako by se nic, co se stalo za poslední hodinu, neudálo. „Opravdu je to dobrý nápad? Chci říct... co když mě fakt použijou jako pokusnou krysu?"

Odvrátil pohled od ošklivé budovy a usmál se na drobného mladíka ve své náruči. Možná se mu to jen zdálo, ale Newt mu stále více připomínal dítě. Až moc chytré a odmlouvavé dítě.

„To nedovolím. Tereza říkala, že se tě ujme Paigeová. A že je prý dobrá. Nemusíš se bát, já budu poblíž. Tak kdykoli budu mít přestávku, půjdu se na tebe podívat."

„Teď už zníš jako starostlivý manžel," poznamenal blonďák.

„Nebo jako tvůj otec."

„Nebo jako ten, co zdržuje frontu. Kluci, co jsem říkala? Nemáme moc času. Pokud chceš pracovat na tom léku, Tome, musíš přestat být tak nechutně sentimentální," ozvala se Tereza, která se nějakým kouzlem objevila vedle nich.

„Já ji do toho hrobu stáhnu s sebou, či co."

„Kroť se. Ona se jen snaží být milá."

Tereza jim věnovala úšklebek a obrátila oči v sloup, načež si svým rázným krokem vyšla k hlavnímu vchodu. Nečekala na ně, věděla, že dovnitř by trefil každý idiot. Dokonce i Thomas.

„Tak jo. Jdeme bojovat. Ale aby bylo jasno, až tohle skončí, dlužíš mi spoustu cibulových kroužků, Tommy."

Thomas zavrtěl hlavou.

„Bude mi stačit jen jeden."