Thomas seděl na rozvrzané židli a tiše se modlil ke všem bohům, aby výsledek dopadl tak, jak předpokládal. Nedokázal si ani představit, jak příšerné by to bylo, kdyby to bylo něco nového – něco, s čím se současnost nesetkala. Ale čím více se ukazovalo, tím menší byla pravděpodobnost obrovského štěstí.

Nemohl mu to říct. Sám se nevzdával, ale věděl, že Newta by to srazilo na kolena. Měl však smůlu v tom, že i kdyby byl ten nejlepší lhář ve vesmíru, jeho oku by nic neuniklo. Ne nadarmo se ho prvně bál, Newt ho měl přečteného pomocí jediného pohledu.

„To nevypadá moc dobře," zamumlala Tereza, která se za ním – neznámo kdy a jak – objevila. „Myslela jsem si, že to bude jen nějaká verze demence."

„Já jsem v to doufal," zašeptal nazpátek a podíval se na své prsty. Klepaly se. Rychle, hodně rychle. „Nemůžu mu říct, že mu nemůžu pomoct, Terezo."

„Takže mu chceš lhát?"

Kousl se do rtu. „Budu muset."

„Je to Newt, Tome," namítla.

„Já vím."

„Pozná, že mu lžeš, a bude ještě –"

„Já vím!" křikl po ní. Nedostatek spánku si pohrával i s jeho hlavou. Nechtěl po ní křičet, ale v tu chvíli zkrátka... vybouchl. „Promiň. Je... je toho dost."

Doktorka mu dala ruce na ramena a podívala se na papír s výsledky. Ani ona nevypadala zrovna dvakrát nadšeně. Dokonce zavrtěla hlavou tak, že ho její dlouhý černý ohon praštil do nosu, aby vyjádřila tu trochu lítosti, kterou k mladíkovi cítila.

„Vůbec se mi to nelíbí," pokračoval Thomas dál a sevřel si v pěsti prameny vlasů u pravého ucha. „Nevím... už nevím..."

„Na něco přijdeme. Uvidíš. Chce to jen zapnout mozek a dát hlavy dohromady," snažila se ho uklidnit, ačkoli sama věděla, že to nemuselo mít úspěch žádný.

Neměl ani sílu na odpor. Jeho poraněná víra ve spravedlnost světa byla probodnuta skrz na skrz tupým oštěpem s jedem na hrotu, jenž přesně vyjadřoval tu ironii osudu. A nejen ji, dokonce se přidal i ten odporný, do sladkého obalu balený smích, pomocí nějž ho kopal čas do zad botami s hřebíky.

Slíbil si, že bude bojovat. Že se nevzdá, dokud za to bude ten boj stát. Ale čím méně času na to měli, tím fantastičtější se ta iluze stávala. A to si nedokázal připustit. Ne, dokud měli ještě týden dalších pokusů.

Maximálně týden, pokud to půjde dobře, problesklo mu hlavou.

Do hlavy se mu neustále vracela zbloudilá myšlenka, kterou se snažil už několikrát zapudit. Musel však počítat úplně se vším, což zahrnovalo i to, že by byl Newt schopen to ukončit sám. Nebylo by to poprvé.

„Co když... co když to vzdá dřív?"

Hlas se mu lámal. Opravdu nebylo příjemné na to myslet, obzvlášť teď, když měli k nalezení léku ještě docela daleko.

„Nefňukej, Thomasi. Zvládneme to. Ten idiot bude zdravý, ať se mu to líbí, nebo ne," odvětila Tereza a po jemném poplácání po rameni stáhla ruce zpět k sobě. „Neodejde. Tebe by nikdy neopustil. Rozumíš?"

Položil papír na stůl a opřel si dlaně o kolena. Prsty se nepřestávaly klepat, ale alespoň to nebylo tak znát. Dovolil si udělat pár hlubokých nádechů a výdechů – jak nosem, tak i ústy, aby se to dalo uvést na pravou míru –, teprve poté byl připraven se na ni podívat. Její tvář byla podivně rozmazaná, ale slzu si nesetřel.

Chtěl jí to říct. Chtěl jí vmést do obličeje, co mu Newt řekl, ale byl k němu vázán slibem, který nesměl za žádnou cenu porušit. Už tak měl za sebou dost zničených snů, přísah a někde za nimi možná kulhala i jednonohá důvěra.

„Záleží mi na něm," řekl už o něco sebevědoměji a pořádně zamrkal, aby se slzy zbavil. „Víc, než si připouštím."

„Vždycky jste k sobě měli blízko," přitakala.

„Spíme spolu."

„Takhle jsem to nemyslela a ty to víš. Podívej, měla jsem s tebou velkou trpělivost. Velkou, chápeš? Potřebuju, abys zase chodil na naše sezení," dodala. Založila ruce na prsou. Najednou vypadala ta křehká dívka jako jeho profesorka z chemie. „Nebudu sledovat, jak se ničíš."

„Ne," odsekl a zvedl se ze židle. Před tímhle ho Newt varoval. „Zvládnu to. Moje hlava je moje záležitost, to bys měla pochopit zase ty. Tady jde o něj."

„Jde o mnohem víc než to!" vyjela na něj. Rozmáchla pažemi do stran. Kdyby stál vedle ní, mohl se bát o vlastní život. „Nevím, co ti Newt nakukal, ale měl by ses svěřovat i mně. Známe se už spoustu let, Tome, nechápu, proč bys nemohl –"

„Je mi líto," přerušil ji svými slovy a proklouzl kolem ní. Zastavil se až ve dveřích, kde se opřel o zárubeň ramenem a napodobil její vážný postoj svou mnohem uvolněnější verzí. „Dokud Newt nebude v pořádku, svěřovat se nebudu. Je mi fuk, jestli nebudu moct únavou našlapovat jako baleťák. Já se nezničím. Znám svoje hranice."

Dřív, než stačila něco namítnout, se otočil na patě a rázným krokem vyšel chodbou vstříc skleněným dveřím na jejich konci. Šel rychle, ani se nekoukal kolem sebe, jestli někoho omylem nesrazí. Nebylo to tím, že by dočista otupěl vzhledem ke světu, jen neměl náladu na to být duchem přítomný.

Slzy už neměly v očích místo. Chvilku se je snažil vypudit, jen tak pro dobrý pocit, že tu lítost cítil taky, ale nedokázal to. Z neznámého důvodu se mu nedařilo být smutný, zklamaný, zdrcený... zkrátka cokoli, co by napovídalo tomu, že někoho ztrácel. Byl jen... rozpolcený. A mimo.

„Hele, dávej přece pozor!" ozvalo se z dálky.

Aris. Ten pach jasmínového čaje, který se linul z jeho úst, by poznal všude.

To prázdno v duši zaplnil ryzí vztek. Zastavil se a zaťal ruce v pěsti. Aris byl poslední článek k jejich týmu, byl jejich hlava, kdyby se Thomas mohl počítat za srdce party.

„Aris Jones," zavrčel si pod nosem. Vyslovené jméno dotyčný neslyšel.

Otočil se na patě čelem ke vzdalujícím se zádům. Tělo měl jako v jednom ohni – tváře mu rudly, oči hžnuly nenávistí a pěsti byly připravené na setkání s bledou kůží, která potahovala kosti na podivně mrtvě vypadajícím těle.

„Proč jsi takový hajzl, Jonesi?!" zakřičel na něj.

Dočkal se pozitivního výsledku. Doktor Jones se skutečně zastavil a otočil na něj hlavu přes rameno. Na rtech se mu mihl chvilkový úšklebek, který v sobě skrýval i trochu uspokojení a posměchu.

„Kdyby byl Rachel!" pokračoval Murphy a pomalým krokem vyšel k němu. Aris zůstal stát na místě, to byla jeho výhoda. „Kdyby... byl Newt Rachel, taky bys stál zády?"

„Zapomínáš na to, že Rachel je mrtvá," prohlásil tmavovlásek chladně. Thomas netušil, jak dlouho mu trvalo si ten nezájem a chlad nacvičit. Bylo to docela děsivé. „Kdyby místo ní..."

„Jen to řekni," vyzval ho Thomas. „Já o tom vím. Vím, co se tam stalo."

„Kéž by byl zabil tebe," dokončil.

„Svět občas není fér."

„Život není fér," opravil ho Aris se zasyčením a obrátil se k němu čelem. Na čele mu tepala naběhnutá céva. „A pokud chceš s životem vycházet, musíš být buď štístko, nebo úplný idiot."

„Zvláštní. Údajně jsem oboje," poznamenal.

Bylo to teď, nebo nikdy. Posledním krokem zkrátil vzdálenost mezi nimi a popadl doktora za bílý plášť. Ignoroval nepříjemný pach desinfekce i jasmínové aroma, jen zatřepal hlavou a stáhl obočí níže k očím.

Aris sebou vyděšeně škubl. Bylo na něm vidět, že takhle rychlý zákrok neočekával. Očima, které připomínaly spíše dva na bílo natřené tenisové míčky s mráčky uprostřed, těkal po do vzteklé grimasy pokrčené tváře jeho kolegy.

„Dost už hloupostí. Ty víš, že jsem zoufalý. Jo, to jsem, přiznávám to. Ale mohl bys laskavě zapomenout na to, že jsem to přežil, a konečně se přestal chovat jako namyšlený spratek?"

Doktor Jones zvedl prst nad hlavu, jako by chtěl něco namítnout. Thomas opět zalitoval, že neovládal telepatii. V tomto případě by se mu hodila více než cokoli jiného.

„Odpověz!" křikl na něj a přitáhl si vysoké vyžle níže k sobě.

Muselo to vypadat docela komicky. Kdyby byl nezaujatý pozorovatel, možná by se tomu, jak o hlavu menší neupravený týpek v pokrčeném plášti drží vysokého elegána a vyhrožuje mu, i zasmál. Ale nyní mu do smíchu nebylo ani zdaleka.

„Nebudu tady diskutovat s dítětem, když každou další sekundou utrácím lidský život. Jsi doktor, sakra! Tak se podle toho chovej!"

„Pusť mě," zasyčel Aris a propálil ho pohledem.

„Newt je pacient jako každý jiný. Odmítneš ho? Fajn. Věř mi, že ti ze života udělám peklo. Budeš nenávidět každý okamžik, budeš si přát, abys mohl čichat kytky zespoda! Protože až skončím, tvůj život bude jen bídným přežíváním."

„Vyhrožuješ mi, Murphy?"

Jeho odměřenost vztek ještě umocnila. Normálně by to nechal být, nestál o problémy, ale byl tak unavený a přepracovaný, že sotva dokázal rozlišit dobro od zla a obstojné chování od špatného.

„Chceš do nosu, Jonesi?" vrátil mu s uchechtnutím. „Nebojím se ti jednu vrazit. Minho by mohl vyprávět."

„Mě nezajímá, co Park –"

Víc říct nestačil. Thomas to nevydržel. Agresi si vybíjel obvykle na polštářích, občas propichoval sešit propiskou, ale tohle bylo úplně jiné uvolnění. Byl jako v extázi, když jeho pěst narazila na tenký dlouhý nos. Neslyšel sice lupnutí, ale podle toho, jak Aris zasyčel, poznal, že to nebylo zrovna příjemné.

„Thomasi!" vypískl mladík a chytil se za rudnoucí místo.

„Tak? Budeme spolu vyjednávat jako dospělí? Nebo chceš další?"

„Jen do toho. Prašť mě," vyzval ho s úšklebkem.

„Ne. Užíváš si to. Na to už ti neskočím. A nejsem násilník, já si z tebe tu pomoc nevymlátím. Ty mi pomůžeš sám. Protože je to tvoje povinnost. A protože se nemůžeš stavět na hlavu věčně, jednou mi budeš muset odpustit, že jsem to přežil já."

„Mohl zachránit ji," namítl. „Já jsem věděl, že jsou pouta jen na –"

„Tys ji miloval, Arisi. Nalhávej si to, jak jen chceš, ale jsi naštvaný jen proto, že to ona nevěděla. A tebe to pořád tíží."

Arisovy tváře se nafoukly jako balónky. Zrudl vzteky až po špičky uší, naprosto nevnímaje, že byl ve značné nevýhodně vzhledem k jeho rivalovi. Musel to ze sebe dostat a bylo mu jedno jak.

„Jak se opovažuješ –"

Ani tentokrát ho Thomas nenechal domluvit. Poznal, že ho zahnal do kouta. Moc se mu ten nápad s citovým vydíráním nelíbil, ale na Arise nic jiného neplatilo. A on ho skutečně potřeboval, jinak už mohl chystat neveselý pohřeb.

„Newt je moje Rachel. Nejsem schopný mu to říct. Ale budu, až si to vyjasníme. Nechceš přece, abych skončil jako ty, že ne?"

„Takovou bolest bys nevydržel," špitl na poslední pokus o obranu. Bylo na něm však znát, že to pomalu vzdával.

„Já jsem ji měl taky rád. Co jsem teda slyšel a jak to cítím. K tomu jménu mě váže silné pouto. Její ztráta mě hodně bolela. Nemůžu ztratit nikoho dalšího..."

Mladík s čistým pláštěm si povzdechl a poplácal rivala po hřbetu ruky na znamení, že ho může pustit. Thomas váhal jen chvíli, naštěstí Arise znal dost dobře na to, aby věděl, že po kapitulaci už žádnou pitomost neudělá. A i kdyby, měl výhodu v síle.

Pustil ho a odstoupil o krok dozadu. Sledoval, jak si Aris upravoval límec pláště a se zamračením si cosi mrmlal pod nosem. V ten moment byl rád, že nic neslyšel. Nemohlo to být nic hezkého, a už rozhodně ne lichotivého na jeho účet.

„Dobře, Tome. Ale jen proto, že jsme kdysi byli přátelé. A že nechci, aby zemřel někdo další, kdo si ji pamatuje," řekl Aris nakonec a shodil si z ramen neviditelná smítka prachu.

„Vydrž... někdo další?"

„George. Marvin. Chuck."

Chuck. To jméno bylo jako blesk, který projel celým jeho tělem. Úplně zapomněl na to, že zmizel. Ale vždyť přece...

„Chuck není mrtvý," namítl a sklopil pohled na své prsty. „Ukáže se."

„Už to jsou dva týdny. A navíc..." Povzdechl si. Došel k němu a položil mu ruku na rameno. „Nechtěl jsem být tím, kdo ti to řekne. Opravdu ne. Vím, že máš teď dost starostí s Hayesem a hledáním léku. A tohle bude jen další hřebík do rakve."

Thomas se na něj podíval. Možná už tušil, kam tím mířil, ale bál se na to zeptat. Bál se toho, že by mohl mít pravdu.

„Arisi, to... co..."

„Našli tělo. Včera v řece. Je mi to moc líto, Tome, ale... Chuck je mrtvý."