„Nemusíš se ničeho bát," uklidňoval Thomas svého přítele, když ho tlačil na vozíku další stejnou chodbou. Sám se divil, že se dokázal v takovém labyrintu vyznat. „Jsou to jen testy, nic víc. Odeberu ti krev, podívám se na ni."

„Nebudeš do mě řezat?"

Nebyla to otázka. Newt tuto větu opakoval po celou cestu jeho autem, které si Thomas půjčil, aby byli v budově ZLOSINu co nejdříve. Párkrát, když se na něj za jízdy ohlédl, se zhrozením zjistil, že se třese. A ani nyní by se nedalo říct, že by byl v klidu.

„Co jsme si řekli, Newte?" zeptal se namísto toho, aby se ho pokusil uklidnit dalšími přesvědčeními o tom, že jehly jsou včelky a krev jen nektar, který potřebují nabrat.

„Já... já nevím, Tommy," zašeptal a chytil se za hlavu. Ten pohyb byl pomalý, mnohem pomalejší, než by měl být, ale Thomas věděl, že kdyby sebou prudce škubl, jen těžko by hlava tu změnu ustála. Už tak měli poslední týden problémy s tím, že už se ani nezvedl. „Mám strach."

„Kdybys ho neměl, nebyl bys člověk," odvětil tmavovlásek a položil příteli ruku na rameno. „Budu tam s tebou, ano? Podržím tě."

„Kde je táta?"

„Newte..."

„Potřebuju ho u sebe. On ví, jak to udělat, abych se nebál," špitl tiše a spustil ruce podél těla.

Už si s ním nevěděl rady. Bylo to přesně osm dní od jeho vyprávění o novoročním večírku a Thomas k němu nikdy nevzhlížel víc. Ale každým dalším dnem, kdy dorazil domů a pozdravil ho těsně před spaním, slova, jež vyslovil, dávala stále menší smysl. Jako by postupně bláznil.

Přál si to zastavit hned teď. Mozek mohl být hodně poškozený a bylo jen otázkou času, než se dostane k místu, které po rozpadu tkáně způsobí blonďákovu smrt. Možná, že smrt byla pro něj milosrdnější než boj, který ztrácel smysl. Boj, u nějž zapomínal, proč a proti čemu se rozhodl bojovat.

Ne, nesměl se vzdát. Chvilky, při nichž i přemýšlel nad tím, že by splnil jeho přání a pomohl mu dostat se z tohoto světa, byly tak řídce rozesazené do programu celého dne, že jim nevěnoval ani trošku své pozornosti. Nemělo cenu ustat v boji, dokud měl nějaké zbraně.

Byl rád, že Newt dál nemluvil. Tentokrát seděl docela klidně, pouze jeho prsty, jež si hověly na kostnatých kolenou, klepaly o kloub do neznámého rytmu. Hrudník se sotva zvedal a klesal při každém nádechu a výdechu, oči zůstávaly pevně zasazené v důlcích, neschopné těkat kolem sebe.

Dovezl ho až k bílým dveřím, zasazeným nedaleko rohu chodby, a zastavil se. Jednu ruku natáhl před sebe a stiskl kliku, která po chvíli uvolnila vstup do kovově šedavé místnosti. Nikdy se mu nelíbila. Měl pocit, že kdyby někdy měli vytvořit mučírnu, vypadala by přesně takto.

„A jsme vůbec správně?" zajímal se Newt.

Byl zpátky. S úlevným oddechem a radostí, že se nezbláznil úplně, políbil mladíka do vlasů a vzal ho za ruce. Byly studené, nepřirozeně ledové, až ho to nutilo ucuknout. Nepouštěl je však.

„Věříš mi?"

Blonďák neváhal ani sekundu, než přikývl. Zvedl pohled od svých prstů na obličej, jejž tak důvěrně znal, a na pár momentů mu dokonce hleděl do očí. Ale nebyl to on, kdo zrak odvrátil. To Thomas nevydržel koukat na to smíření se s koncem, úplnou rezignaci nad celou svou existencí. Bolelo ho to u srdce.

„Tereza mi nechala otevřené dveře sem, abychom mohli udělat pár dalších testů, které ti opravdu pomůžou. Nemusíš se bát, nic tě bolet nebude a -"

„Proč to děláš?" přerušil ho další otázkou. Zněl skutečně utrápeně, chraplal.

„Protože si myslím, že bychom se měli v hledání léku posunout. Ale k tomu potřebuju tebe, Newte. Musím se podívat, jak a proč se ty buňky rozpadají a jak tomu můžu zabránit," odpověděl Thomas s nezvyklým klidem a vrátil ruce na úchyty u vozíku.

„Jsou to skoro tři týdny, Tommy. A už se cítím jako zombie," zamumlal si blonďák pod nosem.

„Máme ještě měsíc, pamatuješ?"

Tohle bolelo ze všeho nejvíc. Musel svému nejlepšímu příteli lhát o tom, že má mnohem více než času, než to bylo doopravdy. Nerad by viděl tu reakci, kdyby mu oznámil, že mu zbývá maximálně několik dní života. Ale když se nad tím zamyslel více, možná by mu tím udělal radost. Možná by tím jeho trápení skončilo.

Počkal, až Newt opět mlčky přikývne, a zvedl bradu co nejvýš. Bez dalšího zdržování protlačil vozík dovnitř. Dveře se za nimi ihned zavřely a světla se při zaznamenání pohybu rozsvítila, jako by to někdo plánoval. Ale nikdo uvnitř nebyl.

„Najdeme ten lék. I kdybych měl obětovat spánek, rozumíš?" pokračoval Thomas, když se zastavil u křesla a přidřepl si před vozík.

„Spát musíš," namítl Newt.

„Jasně, mami. Ne, nebudu spát, dokud nebudu vědět, že jsi v pořádku a že nehrozí, že by se ti něco stalo. Do té doby budu bdít, snažit se myslet a doumat, ano? A ty mi budeš pomáhat."

„Já... já nevím, Tommy... Ještě pořád máme nějaký čas a... já bych ho raději strávil jako člověk, než jako pokusná krysa."

Měl pravdu. S tím Thomas počítal a opravdu se snažil skloubit práci a soukromý život dohromady, ale nebylo to nic snadného, pokud uvážil, kolik času strávil zavřený ve své - ano, skutečně si jednu přivlastnil - laboratoři, kde se snažil přijít na to, co by to mohlo být za problém. Myšlenky na teplo domova, sílu stisku při pevném objetí a polibek na čelo, kdykoli si přivřel prst ve dvířkách mikrovlnky, ho však rušily od práce.

Nesnášel ten pocit naprosté bezmoci. Nesměl se dívat na ty oči, v nichž pomalu uhasínaly poslední plamínky naděje, nemohl pohledem zavadit o modrající rty, na kterých občas ulpěla kapička krve, když si špičákem omylem protrhl tenkou blanku. Nebylo to správné. Nutilo ho to přestat a strávit všechen zbývající čas s ním tak, jako to měl dělat uplynulých sedm let, co si prožíval muka.

Newt tu pro Thomase vždycky byl, ovšem Thomas pro Newta skoro nikdy, protože ho vždy odbyl slovy „to je dobrý.".

Ne, Newte, už nikdy to nebude dobrý, pokud to teď vzdáš. Budu za tebe bojovat, ale ty musíš taky, jinak bude ta snaha marná, problesklo mu hlavou.

Naivně si myslel, že to vyslovil nahlas, jelikož se přistihl, že očekával nějakou odpověď. Ale blonďák mlčel. Vlastně hůř než jen to, prázdně hleděl někam skrze něj, jako by se snažil pohlédnout do jeho mozku a zjistit, co má za lubem. Až děsivě přesně mu připomínal Terezu.

„Newte, potřebuju, abys to udělal. Abys bojoval. Nejen za sebe, ale i za všechny, co máš rád. Tvoji sestru -" Její jméno se neodvážil ani vyplivnout „- by zničilo, kdybys odešel. Víš, jak by vyváděl Chuck, kdyby zjistil, že už si neobjednávám tři pizzy?"

„Objednáváš si jen dvě," namítl Newt, zoufale hledaje jakoukoli chybu v přítelově prosbě.

„Vlastně tři, jednu sním hned u dveří, protože ta šunková vždycky nějak záhadně zmizí v první čtvrtině filmu," zdůvodnil a narovnal se, aby mohl připravit vybavení na monitoraci.

„Ale Chuck je pryč," zkusil to blonďák znovu. Thomas by normálně obdivoval, že se nehodlal vzdát, ale tohle byla prostá tvrdohlavost.

„Víš, komu bys ještě chyběl? Takovýmu Jorgemu. Ten je nadšený z toho, že se má s kým pobavit o obchodu! Většinu času, kdy s ním mluvím, se bavíme hlavně o tobě. To je jen Newt tohle a Newt tamto... Vážně, andílku, už jsem začal i žárlit," pokračoval Thomas a otočil se na něj přes rameno, aby mu bylo lépe rozumět. „A mohl bych pokračovat. Dokonce i Tereza tě má svým způsobem ráda."

„A... a ty?"

„Já? U mě je to jiný," řekl už tišeji. Opět se dostával do pohodlnější mluvy. Když tu nebyla Tereza, nemusel se bát, že by ho napomenula. „Ty víš, co mezi námi je. Věřím ti v tom, že to tam bylo i dříve, o tom bych ani nemohl pochybovat, ale... pokud ten Thomas zemřel s Rachel, jsem já úplně nový. Thomas spolubydlící, nešika, nejlepší přítel."

„To si dost fandíš, Tommy."

Rád slyšel, že se v jeho hlase objevilo uvolnění. Už opravdu netušil, jak jinak by ho toho stresu zbavil. Bylo to den ode dne těžší, postupně mu přestávala pouhá rozumná slova stačit. Musel útočit na city, za což se - jen mezi čtyřma očima - nenáviděl.

Jakmile měl vše přichystané, otočil se k němu zpátky a přidřepl si, aby ho mohl vzít do náruče. Odnaučil se bát, že by ho neuzvedl. Moc dobře věděl, že se mu ztrácel před očima, ačkoli Brenda tvrdila, že do něj nacpala celý oběd a že poslušně snědl i večeři. Podebral ho pod koleny a pod paží a vyzvedl nahoru.

Jak předpokládal, skoro nic nevážil, což byla snad jediná výhoda toho, že odmítal pořádně jíst. Když se mu kolem krku obmotala nepřirozeně tenká paže, povytáhl koutky do starostlivého úsměvu.

Už na něj nedokázal myslet jinak než jako na pacienta. Kdykoli se objevili v ponuré místnosti bez oken a příjemného nábytku nebo vybavení, co by ukazovalo, že tam žije člověk, stával se k něj doktor. Necítil nic silnějšího, pouze bezbřehou lítost nad ním i nad sebou samým.

Posadil přítele do křesla a odhrnul mu vlasy z čela. Trochu se zděsil, když mu jich spousta zůstala na dlani a mezi prsty.

Blonďák ztrácí svou blond.

„Newte?" promluvil na něj. Bál se. Ani nemusel být při plném vědomí.

„Poslouchám tě," zamumlal monotónně.

„Dám ti na hlavu snímač. Nebude ti to ubližovat, možná jen ucítíš nepříjemný pocit, protože to občas zastudí, ale to je vše. Údajně je to jako ťapání nožek spousty koťátek."

Lhal. Bylo to jako celé království mravenců, sám si to raději vyzkoušel už den předtím, ale nepotřeboval ho vyděsit.

„Udělej, co musíš," odvětil a přidržel si vlasy na lebce v domnění, že tak Thomasovi pomůže.

Thomas vzal nevelký přístroj, který přesně kopíroval tvar lidské hlavy. Tento půlkruh nejprve namazal chladivým gelem, který měl zajistit, že to nebude tak tlačit, až to na čelo upevní. Poté ho přiložil k popelavé kůži a obešel si židli dokola, aby mohl uvázat přístroj napevno.

Jakmile byl hotov, odstoupil od něj a napojil přístroj na notebook, který ležel na stole. Ten si přisunul k sobě, jen co se usadil na desku a upravil prostředí, aby to fungovalo správně. Tereza mu už ukazovala, jak na to, proto mu to ani netrvalo dlouho.

„Newte, potřebuju, abys vstal. Vím, že toho chci po tobě moc, ale vyhodí mi to spoustu informací, opravdu," poprosil ho a podtrhl svá slova úsměvem.

Newt neodpověděl, pouze prostě pokýval hlavou na souhlas. Dlaněmi objal opěradla křesla a pomalu se na pažích nadzvedl. Na rudnoucím obličeji bylo znát, že ho to stálo spoustu úsilí i předtím, než vůbec dostoupl chodidly na chladnou podlahu.

„Podívej, Tommy!" zajásal a mávl rukou k levé noze. „Ono to funguje!"

To vykouzlilo skutečný úsměv na jeho rtech. Nechtěl mu nadšení z placeba brát, proto jen zvedl pohled od rostoucího množství nových dat, a podíval se na něj. V jednu chvíli to skutečně vypadalo velmi nadějně, ale jen o chvíli později zavrávoral, oči se mu protočily dovnitř a padl zpátky na křeslo.

Thomas okamžitě odložil notebook na stranu a přiskočil k němu. Prsty zkontroloval tep, uchem, zdali dýchá. Životní funkce byly v pořádku, ale strach ho odmítal opustit. Přece jen, to on ho přinutil, aby se takhle přepínal. Ale přineslo to svůj výsledek.

„Newte? Newte, posloucháš mě?" zeptal se přiškrceným hlasem. Nepamatoval si, kdy naposledy se takhle bál.

„Budu, až mi ukážeš svůj diplom, protože tohle se započítá mezi stovku největších pitomostí, co jsi kdy řekl," zamrmlal si blonďák pod nosem.

Zůstal při vědomí, i to bylo dobré znamení. Ovšem námaha, kterou musel vynaložit, aby vůbec promluvil, z něj čerpala energii dál. Orosené záhnědy zůstávaly skryty pod závojem lesklých řas, modrající rty se semkly k sobě, jako by už nikdy neměly nic propustit.

„Slibuju, že tohle je všechno, co po tobě budu chtít."

„Tommy... neslibuj."

„Musím. Jinak nic nedodržím," namítl a pomohl mu do sedu. Ještě se ujistil, že se udrží, upravil snímací zařízení a vrátil se k notebooku.

Chvíli bylo v místnosti ticho. Thomas kontroloval nově získaná data, kterých bylo skutečně nespočet, a se skoro až dětským nadšením sledoval měnící se snímek mozku v průběhu zkoušky. Poté však Newt ticho prolomil:

„Nemůžeš mi pomoct. Proč si to nechceš připustit?"

Podíval se na něj. Nemohl uvěřit tomu, že ho nenápadně nabádal, aby přestal. To zkrátka nemohl, ani kdyby ho na kolenou prosil.

„Protože některé zápasy po pár pádech vzdát nemůžu, když na tom závisí tolik. A... ještě nikdy jsem nebojoval o cenu se zlatými vlasy."

„Taky tě miluju," poznamenal, ale úsměvu se ubránit nemohl.