Byla to vražda. To bylo to jediné, na co dokázal myslet. Rachel, ta dívka, kterou považoval za svou dobrou přítelkyni, byla zavražděna na novoročním večírku a Thomas s Newtem u toho byli. Dávalo by to smysl, vysvětlovalo by to i Arisovo chování a Terezinu zdráhavost. Ale nechápal, proč to před ním tajili. A proč se jeho tělo rozhodlo, že bude lepší ho těch vzpomínek zbavit.

Kvůli jedné vraždě přišel o velkou část nehezkých vzpomínek, ale i těch, na které si pamatovat chtěl. Jak to věděl? Nevěděl, ale tušil to. Teď, když už bylo velké tajemství novoročního večírku rozřešeno, chtěl pátrat i po těch dalších.

„Mám několik dalších otázek," vyslovil do trapného ticha a přidřepl si vedle vozíku, aby byli přibližně ve stejné výšce.

„Dneska už toho bylo dost, Tommy. Musíš vstřebat tuhle informaci, než budeš moct přijmout další. Tereza mi zakroutí krkem, pokud zjistí, že jsem ti to řekl a tebe to složilo," namítl blonďák a stáhl tmavé obočí níže k očím. „Nebylo snadné to držet tak dlouho."

Chtěl se ptát dál, zjišťovat, co potřeboval vědět, ale nechal toho. Bylo to Newtovo přání a to musel respektovat. Už tak mu byl vděčný, že toho prozradil tolik. Zbytek se může dozvědět časem, až najde lék na tu hloupou nemoc, co rozežírá jeho příteli mozek, a vše bude zase ideální.

Na odpověď přikývl a natáhl se pro širokou dlaň s dlouhými hranatými prsty, jež si spokojeně hověla na kostnatém koleni. Vzal ruku do své a palcem hladil její hřbet – jemně, jako by se bál, že kdyby jen trochu přitlačil, mohl by ji sedřít.

„Jsi v pořádku?" zajímal se Newt starostlivě.

Thomas znovu pokýval hlavou a přitáhl si ruku ke rtům, aby mohl do dlaně vtisknout letmý polibek. Nevěděl, jak by se měl cítit. Byl hlavně zmatený a naštvaný úplně na všechny, kdo s tím měli něco společného. Jen na Newta ne, ten mu to prozradil.

„To budu, až najdu ten lék. Zrovna teď... je mi dobře, protože jsem tu s tebou. V bezpečí a pro bezpečí," odpověděl nakonec a s úsměvem na rtech opatrně poskládal prsty do dlaně tak, že celá konstrukce připomínala hrábě.

„To jsem rád. Teď, když už máme tohle za sebou, bychom se měli vrátit dovnitř. Vím, že se ti moc nelíbí, že je Minho tady, ale je to důležité. Nepřišel kvůli Brendě. Je tu za tebou."

„Těžko tomu uvěřit," zamručel si pod nosem a ruku vrátil zpět na své místo.

Nečekal na žádnou výzvu. Zvedl se do stoje a popošel k vozíku, který uchopil za úchyty a odtáhl otevřenými dveřmi zpět do domu. Změnu prostředí uvítal – uvnitř nefoukalo, nic ho nepleskalo do tváří, slunce mu nesvítilo do očí... ale ztratil ten krásný výhled na to, jak se zralá sláma utápěla v oranži pomalu usínajícího kotouče. V jednu chvíli, kdy vítr udeřil tím správným směrem, to skutečně vypadalo jako svatozář.

Dovezl ho zpátky do kuchyně, kde na něj čekali Minho i Brenda u stolu. Jeho bývalý kolega měl před sebou naskládané jogurty, jako by se chystal na trénink na soutěž v pojídání. Jeden si tiskl k fialovému fleku pod okem, ale jakmile si všiml, že se vrátili, i ten položil na stůl a podíval se na ně.

„Řekl jsem mu to," oznámil Newt okamžitě, aby se vyhnul dotěrným otázkám, které jim přicházely na mysl. „Nic dalšího už neříkejte. Přebírám to do svých rukou."

„Ani jsem to neměl v plánu," bránil se asiat a pokroutil rty do pro něj typického úšklebku. „Vypadá v pohodě."

„Věř mi, že bych si praštil znovu," zasyčel na něj Thomas.

„Má na mě vztek?"

„Pojď blíž to zjistit," vyzval ho a kývl hlavou na znamení, že výzvu myslí vážně.

„Jo. Je totálně bez kontroly," poznamenal a podíval se na Newta, který se mračil na hranu stolu. „Hej, Newte... s čím vším jsi šel ven?"

„Rachel," špitl jen a oběma rukama si vjel prsty do vlasů.

Ta změna, kdy se z poměrně klidného blonďáka stala rozpadající se troska, byla tak rychlá, že ji skoro nepostřehl. Před ním byl pouze ten výsledek – jeho přítel, tisknoucí si vlasy v prstech a skrývající orosené záhnědy pod závojem tmavých řas. Byl si jistý, že na nich viděl se třpytit slzy.

Bylo na tom něco, co lámalo i jej. Iluze a domněnky o tom, že je Newt ten nejsilnější člověk na světě, se ztrácely ve lžích. Viděl ho brečet jen párkrát a nikdy to nebyl příjemný pohled, ovšem tentokrát to bylo jiné. Dnes cítil, jak ho bolí srdce, když se jím proťala nová čepel, následující slzu, která stékala z řas na tvář.

„Nezačínej s tím znovu, čolku," vyslovil Minho a zvedl se od stolu. Než se však stačil k příteli dostat, Thomas mu zaterasil cestu.

„Ani se ho nedotkneš," zavrčel a prstem ho dloubl do hrudníku. „Vypadni."

„Thomasi, to snad –"

„Přestaň! Vím, co chceš říct, Minho. Že se chovám jako idiot, protože mám v hlavě naplopáno, co? Mám pro tebe novinku. Mám. A víš ty co? Budu rád, pokud se s tou děvkou vyklidíte z mýho domu!"

Brenda se prudce postavila a praštila dlaněmi o desku stolu. Nezískala si ani chvilku jejich pozornosti, dokonce ani odkašlání a oslovení jí nepomáhalo. Minho byl příliš zaujatý tím, jak si na něj Thomas – ten podmanivý a snadno zmanipulovatelný Thomas – dovoloval, Thomas se soustředil na bolest a své vlastní nitro, které mu radilo, aby toho ihned nechal a šel do rohu hanby.

„Je mi fuk, z jakýho důvodu tě pustila Sonya k vodě. Ale tady se vybrečet nemůžeš," řekl Murphy už o něco klidněji a couvl zpátky k vozíku. „Mám svých starostí dost. Jdi otravovat někoho jiného."

„Byl jsi můj nejlepší přítel," vrátil mu Minho. „Až si to uvědomíš, víš, kde mě najdeš."

„Brendo. Jdi s ním. Aby se pan Park neztratil," dodal tak chladně, jak jen dokázal, když se konečně na krásnou dívku podíval.

Najednou viděl čistě a bez pudových brýlí. Její krása, jíž se mohla pyšnit i mimo své řemeslo, s jeho tělem kdysi dělávala divy. Tentokrát v ní neviděl nic, co by ho zaujalo, oslovilo. Poprvé v životě nechtěl – ani tou nejmenší částí jeho zvrácenější poloviny duše – o přízeň dívky bojovat.

Nečekal, až oba odejdou, a podíval se na zbývajícího přítomného. Rukama překryl dlouhé hranaté prsty, jež pevně svíraly špinavě blond vlasy, a vyčkal, až povolí. Jakmile ucítil, že tlak zmizel, odtáhl mu ruce od vlasů a poklekl před něj.

„Je toho víc, že?" zajímal se.

„Je to moje vina, že ji zabil..." zašeptal Newt mezi vzlyky.

Takhle zlomeného ho ještě neviděl. U vyprávění byl docela klidný, zajíkl se jen párkrát. Ale toho silného blonďáka, kterého jen tak něco neskolilo, nahradila tahle fňukající hromádka neštěstí.

„Jak se to stalo? Pokud o tom mluvit nechceš, já se klidně –"

„Chtěl jsem, abychom oslavili Nový rok jen spolu. Proto jsem tě odtáhl do těch šaten, abych ti konečně řekl, že i když odjíždím, nic nemůže moje city k tobě změnit. Dát si předsevzetí, že bych se raději... raději zabil, než abych ty slova řekl komukoli jinýmu."

Thomas se zmateně zamračil. Rozuměl každému slovu, které vyšlo z úzkých rtů, ale nechápal jejich význam v souvislých větách.

„Jaká slova?" vyzvídal dál.

„Jsem si jistý, že to už nějakou dobu víš. Už hodněkrát jsem zmiňoval, že nejsme normální spolubydlící. My jsme nikdy nebyli ani normální přátelé, víš? Už tehdy... jen pár měsíců předtím jsme se zasnoubili."

„Z-zasnoubili?" zopakoval po něm.

Tohle byla další novinka. O novoročním večírku něco málo věděl, chybělo mu jen pár detailů k tomu, aby si z toho mohl vyvodit správný závěr, ale tahle informace byla jako kbelík s ledovou vodou nad hlavou.

Když Newt přikývl, věděl, že tohle mu věřit musí. Newt by mu nelhal. Ne, jeho přítel nebyl žádný lhář. Věděl toho mnohem víc než Thomas, protože se jeho mysl nemusela bránit ztrátou vzpomínek. On si pamatoval na všechno, co se v těch letech, která Thomasovi chyběla, stalo.

„Takže... ten pocit, že je to správný a... to všechno kolem, důvěrnější chvilky... bylo proto, že jsme zasnoubení," přinutil se vyslovit, aby mezi nimi nevzniklo další trapné ticho.

Dávalo to smysl. Konečně to vše po tolika letech chápal. Proč nedokázal být s Terezou, proč se cítil provinile, kdykoli zašel s Minhem do nějakého klubu.

„Byli jsme," opravil ho blonďák. „Místo prstenu jsi tehdy vzal cibulový kroužek."

„To proto ty kroužky..." vydechl a zamračil se na jejich ruce, jež si spokojeně hověly s propletenými prsty na kostnatých kolenou.

„Doufal jsem, že ti pomůžou si vzpomenout na tenhle významný den. Ale... ukázalo se, že to v tobě nespouštělo nic. Nevěděl jsem, co jinýho bych měl dělat. Tereza pak přišla s nápadem, že bude lepší, pokud o nás vědět nebudeš. S těmi útržky, který máš, by se stejně znovu navázat nedalo. Musel jsem souhlasit."

Teprve teď si všiml, že už nebrečel. Nic na to však neřekl, to už nebylo podstatné. Nyní měl v hlavě místo jen pro obrázky, letmé ukázky toho, co kdysi měl a na co se rozhodl zapomenout.

Vzpomínka s pomerančovou vůní. Ta nejsilnější, kterou dosud měl, byla nic oproti tomu, co cítil později. Byla to směsice bolesti a lítosti, pořádný úder od nenaplněné raněné touhy, již se rozhodl potlačovat, tendence pláče a přání umět cestovat v čase, aby je oba tohohle ušetřil.

Nebylo to v pořádku. Newt celou dobu hrál, že je jeho spolubydlící a přitom – a Thomas to cítil, jen si to nechtěl přiznat – byli už dlouho něco víc. A nebýt toho hloupého večírku, mohli by být už dávno svoji, bydlet někde na vesnici, starat se o zahradu a jeden o druhého. Přesně tak to mělo být.

„Ten vrah si vybral špatnou oběť," prohlásil tmavovlásek a přitáhl si jejich spojené ruce blíže k sobě. „Něco ti slíbím, ano? Až se uzdravíš, budeš můj Robin."

„Pokud se uzdravím," namítl a utřel si slzy ramenem, které zvedl nahoru.

„Newte, to neříkej. Máme spoustu plánů pro budoucnost. Zaprvý to naše rande, který zase nedopadlo zrovna dobře a já jsem slíbil, že ti to vynahradím. Pak najdeme toho parchanta, co zabil Rachel, a postavíme ho před soud. A až to všechno pomine, pořídíme si kočku."

Nakonec se mu podařilo vykouzlit na utrápené tváři úsměv.

„To je velký závazek. Jseš si... jistý, že budeš chtít kočku zrovna se mnou?" zeptal se Newt. Do hlasu se mu vrátil přízvuk, konečně opět zněl jako on.

„Jako nikdy dřív, Newtone," odvětil Thomas. „A budu rád, pokud zase nakoupíme zásobu cibulových kroužků. Pro jistotu."

„Proboha, co jsem to stvořil..."

Mladík se uchechtl a jednu ruku uvolnil, aby mohl prsty zaplést do blonďatých pramenů na zátylku. Poté se zvedl do podřepu a spojil jejich rty v krátkém, rozhodně ne dostačujícím polibku, z nějž se musel rychle odtáhnout, protože Newt mluvil dál.

„Vydrž. Ještě něco. Vím, že tě budu žádat o hodně, ale je to důležitý. Opravdu moc. A moje vlastní city v tom nehrajou roli, přísahám."

Thomas se odmítal odtáhnout dál než na tloušťku papíru. Poslouchal ho, pozorně. Ale byl připraven pokračovat, až z těch lákavých rtů vypustí poslední slova.

„Nesmíš říct Tereze, že máš ty vzpomínky zpátky," zašeptal a otevřel oči. Thomas věděl, že se na něj dívá. A cítil, jak se pod tím pohledem rozpouští. „Je to důležité."

Moc ta slova nevnímal. Vlastně skoro vůbec. Přikývl na znamení, že rozuměl, a už se chystal znovu přitisknout rty k sobě, když vtom se setkal s překážkou v podobě prstu mezi nimi.

„Myslím to vážně, Tommy. Novoroční večírek je jedna věc, ale to, proč se to stalo... to je to, co ji zajímá. Chce vědět, proč přesně vás chtěli zabít. Ten vrah říkal, že něco víte. A že se to nesmí dostat na veřejnost."

„Slibuju, že jí nic neřeknu," řekl Thomas, když si uvědomil, že jinak ničeho nedosáhne.

Newt vzal jeho obličej do dlaní a pokýval hlavou.

„Dobře. Věřím ti."

Pak už jim nebránilo nic v tom, aby spojili rty v mlaskavém spojení, jež hojilo rány oběma srdcím.