Po tolika letech, co s Terezou nikam nejezdil, zapomněl, jak mizerná řidička je. Po usazení na místo spolujezdce, kde se při krátkých vzdálenostech ani nepásal, se mu při prohlížení interiéru auta vybavily všechny vzpomínky, které měl ve složce otevírat na vlastní nebezpečí. Našel dokonce stopu po krvavé skvrně u panelu s dokumenty, již zanechal při jejich poslední spanilé jízdě na hory. Netušil, jestli to bylo milé, nebo děsivé, když si ji jen tak z nostalgie nechala.

Tereza na nic nečekala. Klíčky měla celou dobu v zapalování, možná je ani nevytahovala, když pro něj šla. U toho se už zarazil. Vždy poctivá Tereza, která by nevynechala jedinou hodinu v práci kvůli – podle ní naprosto hloupé a nedůležité – rýmě, že by nechala své těžce vydřené peníze v podobě auta bez dohledu na chodníku? Muselo jít o obvzlášť důležitou věc, když zapomínala na vlastní puntířkářskou zodpovědnost.

Ani nestačil zaregistrovat, že by zaslechl zvuk motoru. Cítil jen trhnutí dopředu, které jej konečně přinutilo se připoutat, aby jí nezanechal další vzpomínku – tentokrát třeba na skle. Dlaněmi si zakryl kolena a zaryl nehty do čéšky, jak nervózní byl. Jestli kvůli tomu, že mu možná šlo o život, nebo kvůli stavu jeho přítele, už neřešil. Důležitý byl pouze momentální stav jeho stupnice děsu.

„Terezo!“ vyjekl, když jen se štěstím minula auto naproti. Škubl pažemi a vytáhl je před sebe, aby si případně chránil hlavu. Vše bylo tak automatické a okamžité, že si to ani neuvědomoval. Jakmile ujistil srdce i mozek, že nebezpečí opadlo, naštvaně na ni zavrčel. „Mohla jsi nás zabít.“

Dívka nervózně poklepala prsty na volantu a kousla se do rtu. Kůžička se vytáhla o pár milimetrů vzhůru, když špičák zasouvala zpátky pod ret.

„Promiň. Nejsem ve své kůži. Musím myslet na tolik věcí najednou a ještě je tu ta věc s úplným fiaskem a...“

Vyrazila z úst zbytek vzduchu, který si v plících nashromáždila, a přehnaně pomalu zamrkala, jako by se snažila z oka odstranit neposednou mušku.

„To, že toho máš hodně, neznamená, že se na to vykašleš a prostě nás zabiješ!“ vyjel na ni Thomas, stále ještě v šoku. Jednou dlaní uklidňoval škubání hrudního koše, tou druhou se držel panelu před sebou. „Tak co se děje? Newt za tebou nechodí, pořád ti neodpustil tu aférku na novoročním večírku z minulýho roku.“

„Věc se má tak, Tome,“ začala už docela klidněji, když se uklidnila natolik, aby mohla zároveň řídit a soustředit se i na něco jiného. „On za mnou nepřišel. Nevím, co přesně se stalo, ale asi to byla jen nehoda. Alespoň to tak vypadalo – podle toho, jak se Albert choval.“

Albert. Vždy, když se něco dělo, měl v tom prsty on. Jistě, chápal, že je to Newtův nadřízený a vše, co dělá, pouze umožňuje správný chod jejich podniku, ale moc v lásce ho neměl. Nejen proto, že dost často jeho přítele nutil chodit do práce i o víkendech a svátcích, ale také z to důvodu, že se kvůli tomu už několikrát nepohodli. Vyšťavoval Newta a on si to nechával líbit. Jak to mohl nechat být?

Navíc, kdykoli k nim zavítal na návštěvu, neoplýval zrovna slušností. Thomase nikdy moc v lásce neměl, a on si nenalhával, že by to nebylo vzájemné. Tichým mlčením při schůzích u nich doma si dávali najevo ignoraci, která byla vlastně vším, co si vyjadřovali.

Nevěřil mu. Albert byl zvláštní osobnost, moc často neukazoval spokojenost. Nechválil, pochvaly prý zvyšují ego a to si v obchodu dovolit nemohou. Nebylo divu, že se Newt vracel domů rád, s pochmurným úsměvem a radostí, že má do dalšího rána klid.

Zatřepal hlavou, aby se nepříjemných myšlenek zbavil. Vše, co se týkalo toho tvrdohlavého necity, si zasloužilo v mozku speciální místo – koš. A pokud bylo jeho jméno vyřčeno v souvislosti s Newtem, nebál se zajít tak daleko, aby jeho existenci na pár minut uznal.

„Hádka o tužku?“ zajímal se.

Tereza se na chvíli pousmála, ale to pouze díky užití jeho věty. Toto spojení používali kdysi docela často, znamenalo něco v tom smyslu, že se někdo hádá o naprostou maličkost. Ale když člověk tužku potřebuje, nezná bratra.

„Vypadá to tak. Opravdu nevím, nebyla jsem u toho. Ale asi to nebyla úplně tužka, když se ho odvážil shodit ze schodů,“ odpověděla roztřesenějším hlasem a nakoukla do pravé strany křižovatky.

Temné prameny jí spadaly z ramenou a vytvořily za tváří záclonu, která nápadně připomínala bezhvězdnou noc. Neviděl jí do očí, což byl možná i účel toho, proč to udělala. Nerada před někým ukazovala znepokojení. Nebo strach.

Ale jakmile mu došel význam jejích slov, přestal se barvou jejích vlasů zaobírat. Najednou cítil srdce až v krku, což bylo poprvé za dnešní ráno způsobeno něčím jiným, než byla Terezina nepříliš ohleduplná a zodpovědná jízda.

„Prosím, řekni mi, že Newtovi ruply nervy...“ zakňoural prosebně.

Dokonce se na ni upřeně díval, aby vyčetl první náznaky odpovědi z výrazu její tváře. Ta byla však zakryta stínem i neposednými pramínky, proto, ačkoli se opravdu snažil, nevyčetl nic.

„Nejsem psycholog, Tome. Ale nebyly to nervy. Jak jsem zmínila, nebyla jsem u toho. Janson je zrovna prováděl po budově a... nevím, jestli si odskočil na kávu, nebo co, ale strhla se tam hádka. Alespoň to tedy tvrdil Aris. Prý je slyšel až z ordinace.“

Auto před nimi se zastavilo v křižovatce. Tereza musela prudce brzdit, aby do něj nenabourala. Pokud byla rozrušená už předtím, teď vypadala jako na pokraji sesypání. Nervózně se ohlížela na všechny strany, klepala dlaněmi do volantu, protože jí prsty už nestačily. Očividně se ke slovu zrovna neměla, proto musel jako první ticho prolomit Thomas.

„Shodil ho?“ zeptal se prostě bez obalu.

„Nejspíš,“ vyrazila s povzdechem.

Víc slyšet nepotřeboval. Odepl si pás a okamžitě otevřel dveře. Tereza sebou škubla a ihned po něm chmátla, ale nebyla dostatečně rychlá na to, aby ho zachytila. Z auta prakticky vystřelil a nezapomněl za sebou i prásknout dveřmi, aby zamezil průniku Tereziných nadávek do uší – a následně i do mozku, kde je nechtěl ani náhodou.

Ignoroval troubení rozzuřených řidičů i ne zrovna milá gesta dospívajících, kteří měli tu smůlu a jeli kousek za nimi. Prodral se mezerou a pustil se k chodníku, odkud – jak doufal – už to k budově ZLOSINu nebude daleko.

Krajnici přeskočil. Jakmile pod nepříliš pevnou podrážkou bot ucítil jednotlivé kachličky chodníku, zapnul si zip mikiny až ke krku a svižným během si razil cestu davem.

Musel se zarazit před jednou obvzlášť lidnatou skupinkou. Podle podivných čepic a foťáků usoudil, že se jedná o turisty. To potvrdila i brožura o památkách ve městě a průvodčí, který chvíli mluvil normálně a v jiný moment mu již nerozuměl.

Nejspíš italština, problesklo mu hlavou, když se musel asi dvacetkrát omlouvat při procházení.

Za touto skupinkou se však držel další dav, jako by byly slevy v supermarketu. Musel se vytáhnout na špičky, aby vůbec viděl, proč se všichni rozhodli jej zdržovat zrovna teď. Když si všiml, že je tím nepřejícím faktorem pouze červený panáček na semaforu, zaťal ruce v pěsti a vyběhl vpřed úzkou mezerou mezi studenty.

Spěchám, pravidla musejí počkat, opakoval si v hlavě, když sledoval otravné světlo.

Neváhal moc dlouho, pouze chvíli, jako by skutečně čekal na štěstí v podobně zářivě zelené. Ale protože se provoz odmítal zastavit a tato situace se očividně nehodlala změnit ani do pár minut, naprázdno polkl a nabral vzduch do plic, aby si dodal odvahu, a pustil se přes cestu.

Hlasy, jež po něm nevrle křičely, splývaly v odpornou kakofonii nejrůznějších tónů. Slyšel vysoké pískání dětského sopránu i dunivou sílu basu dospělého člověka. Všechny, ačkoli byly nesourodé, se držely rytmu, který udával metronom na semaforu. Často se přidaly i trumpety aut, smyčce brzd a bubny v jeho srdci, jež byly hlasitější než kdy dříve.

Vše však přehlušily myšlenky. Slova, u nichž si nebyl jistý významu, věty, jimiž by zaplnil knihu, kdyby je vypsal všechny. Chvíli se mu zdálo, že nic, co měl v hlavě, nedává smysl. Ale když přestal přemýšlet a nechal se tím proudem unášet – za běhu poloprázdnou ulicí, která měla tolik odboček, že by se v tom čert vyznal –, zjišťoval, že se vlastně poutají pouze k jednomu člověku.

Bál se. Tereza byla rozrušená. Moc často ji v takovém stavu neviděl a to ji sledoval po každé propité párty. Dělalo mu to starosti, ačkoli měl v hlavě jinou prioritu.

Tohle bylo poprvé, co musel běžet on. Ještě nikdy se nestalo, že by si jej Newt vyžádal, když byl v práci. Možná i proto neměl nejmenší tušení, kde přesně pracuje a co vlastně dělá. Po tolika letech soužití mu to vrásky nedělalo, nikdy se o to nezajímal. A možná by měl, když se nad tím víc zamyslel.

Zvedl hlavu. Slunce, které si dovolilo vykouknout skrze mrakoví, jej poštípalo na rohovce a zanechalo po sebě červenou skvrnu, jíž se nezbavil ani po několika zamrkáních. Jakmile byl však schopen rozlišit více barev než jen odstíny červené, spatřil před sebou vysokou vížku hlavní budovy farmaceutické společnosti. Zvrchu dolů bylo šest písmen, které dohromady dávaly slovo ZLOSIN.

ZLOSIN je dobrý.

Zbýval jen kousek. Proto si dovolil zpomalit, aby stačil popadnout dech, než sprintem vyrazil k velkým skleněným dveřím.

Pažemi švihal tak vysoko, div se nepraštil pěstí do brady, která se špičkou téměř dotýkala krku, jak měl ústa otevřená, aby nabral více vzduchu do plic. Na dlouhé běhy byl zvyklý, každé ráno dokonce sám několik koleček vytrpěl, ale takový běh nebyl ideální ani pro ty nezkušenější maratonisty. A obvzlášť ne ta část, kdy musel kličkovat mezi vycházejícími pány a dámami v bílých pláštích.

Zastavil se těsně u dveří a podíval se skrze pečlivě vyleštěné sklo dovnitř. Ovšem odraz, který sklo vytvářelo, mu bránil ve výhledu. V něm si také všiml nezaměnitelného blikání modrých světel a neonově žluté barvy vozu.

„Newte...“ vydechl a přiložil prsty na sklo.

Kolem nich se okamžitě vytvořil mlhovitý opar s mastným flíčkem pod polštářkem prstu. Nedbal na to, že by mu mohl někdo prsty zpřerážet, kdyby ho nyní viděl, a přitiskl na něj celou dlaň.

Nelíbilo se mu to. Ani v nejmenším. Mohlo se stát cokoli, nemusel mít ani štěstí a... Ne, na to myslet nemohl. Věřil, že takhle daleko by to nezašlo. Navíc by ho o tom alespoň informovali lépe, než aby posílali Terezu. Dostal by třeba zprávu na mobil, který –

Automaticky zašátral v kapse po mobilu. Stisknutím tlačítka rozsvítil obrazovku a chvíli na display pouze bezduše civěl. Několik zmeškaných hovorů a tři zprávy. Neznámé číslo, pokaždé to samé.

Mobil zase schoval do kapsy od kalhot a zatlačil na sklo, aby se dveře otevřely. Už nebylo pochyb. Byl na tom špatně.

Nebo už není vůbec, ozvala se hlava, když procházel dveřmi do budovy ZLOSINu.