Nechtěl věřit tomu, co mu Tereza řekla. Znamenalo by to, že mu všichni lhali, tahali ho za nos a halili do teplé deky faleše. Bylo mu jedno, za jakým účelem to dělali – takový Jeff to mohl dělat proto, aby ho ochránil, Aris, aby hi mohl nadále obviňovat a shazovat –, ale když byl v tom i Newt, musel se jít za ním ujistit, že se za tím neskrývalo nic, čeho by se měl obávat.

Ani si nestačil uvědomit, že by z taxi vystupoval a dával mu peníze za cestu – to vše se odehrávalo daleko mimo něj a jeho nynější osekanou realitu. Jakmile však auto odjelo a jemu zbývalo jen pár kroků k tomu, aby došel k malé brance a překročil hranici jejich společného pozemku, vše získalo nádech realističnosti.

Doufal, že jsou doma. Brendě dal jasné příkazy, když jí vysvětloval, že až se vrátí, měli by být oba doma a nachystaní ke spaní. Dnes šel o hodně dříve, ale i tak věřil, že si Newt nakonec musel prosadit svou a přinutil Brendu, aby ho odvezla zpátky. Nerad by je naháněl někde po městě, proto jinou možnost ani nebral v úvahu.

Otevřel si branku a vyskákal po plochých kamenech ke dveřím. Chtěl si ihned vytáhnout klíče, ale dříve si všiml toho, že byly dveře pootevřené. Buď byli doma a vevnitř, nebo se jim někdo vloupal do domu. Nebo byla uvnitř Sonya, i to se mohlo stát.

Opřel dlaň o dřevo a po plném otevření vstoupil dovnitř. Boty si nesundával, Newt mohl být i ve skleníku a podlaha byla stejně špinavá. Jen by špínu přenesl na ponožky a brzy by měli blátité lino.

„Thomasi? To jsi ty?“ ozvalo se z kuchyně.

Brenda. Úlevně si oddechl. Skutečně se na chvíli bál, když uviděl kabát, který visel na věšáku. S rukou na srdci a několika zvědavými otázkami na jazyku potichu vyšel přes obývací pokoj do kuchyně.

„Ano, jsem to já,“ odvětil, jakmile byl dostatečně blízko.

Ruce už si chystal na pevné objetí, jímž mu měl blonďák spravit den. Prsty byly připravené sevřít látku i vlasy – podle toho, jak by ten strach vyvrcholil. Ze rtů si setřel zbytky slin, z kabátu vytřepal hnědé listí.

Nakoukl do kuchyně. V tu chvíli, kdy si uvědomil, že ten, kdo stál u kuchyňské linky, rozhodně nebyl blond a nevítal ho ani úsměvem, všechno to nadšení z něj opadlo a nahradilo jej jen další zmatení.

„Minho?“ vyslovil přiškrceně. Čekal by kohokoli – dobře, úplně kohokoli zase ne –, ale Asiata s několika jizvami na levé tváři ne.

„Ahoj, frasáku,“ pozdravil ho bývalý kolega a nasadil úšklebek. Bylo znát, že ho to zabolelo, přestat se šklebit však nehodlal.

„Co tady děláš?“

„Potkali jsme ho venku,“ odpověděla za něj Brenda. „Seděl na chodníku a zmrzal. Vzala jsem ho dovnitř, ostatně… i Newt souhlasil.“

„Fajn. Rád bych si vyslechl tu snůšku lží, kterou si připravil, ale opravdu musím vidět Newta. Hned.“

Nezajímalo ho, co se skrývalo za tím, že Minho skončil na ulici. Vlastní logikou si dokázal odvodit, že když Sonyu vyhodili z domu, vrátila se do bytu a Minha vyhodila. A jelikož vydělával asi podobně jako Thomas, když byl součástí týmu, mohl si rovnou ustlat na autobusové zastávce.

„Zajdu pro něj,“ nabídla se tmavovláska a zvedla se ze židle.

„Ne. Chci za ním sám. Nechci, abyste u toho byli. Ani jeden z vás,“ zasyčel mnohem podrážděněji, než původně zamýšlel.

„Takže je to fakt pravda? Už to zase táhnete spolu? A já jsem si myslel, že to jen Brenda mlela plopáky,“ vložil se do toho Minho.

Thomas se na něj podíval. Za těmi jizvami se mohla skrývat dobrá historka, jeho přítelem i perfektně doplněná nadpřirozenem a dalšími pohádkovými prvky, nyní měl však sto chutí mu udělat další, aby ho nezdržoval.

Měl vztek. Na všechny a na všechno. Stále ho neopustil pocit, že v tom je namočený i Minho – že mu pomáhal, aby se dostal tam, kde byl teď. Ale pak si vzpomněl na to, že kvůli němu utekla Sonya k nim a všechno to ničila. Neměl mu za co děkovat. Všechno dělal jen horším, tak jako obvykle.

„Zajímavý, že mohla vůbec mluvit, že? Vsadím se, jste ho někde zavřeli, aby vás nerušil!“

„Thomasi? Co to sakra –“

„Sklapni, Minho! Vím, co chceš říct! Že nemám křičet, mám se uklidnit a dát někomu přes hubu, kdyby to nepomohlo, co? Jo a hádej, kdo je nejblíž,“ dodal, než Asiat stačil větu dokončit, a zaťal ruku v pěst.

„Chceš si to vyříkat tady a teď, hm? Chceš, abych ti nakopal prdel v baráku tvýho přítele?“

Thomas na něj ukázal prstem. Naprosto ignoroval Brendiny prosby, aby toho ihned nechali, a šouravými kroky vyšel k němu. Prst dolů nestáhl ani tehdy, když narazil o dříve záviděný vypracovaný hrudník.

„Řekni ještě jedno slovo a zapomenu, že jsme byli přátelé,“ sykl na něj.

Trochu i doufal, že to Minho poruší. Kdyby nic neřekl, nepraštil by ho a musel by si zlost vybít jinde. Věděl však, že impulzivní hokejista by se nenechal takhle snadno zahnat do kouta a využil by každé příležitosti k tomu, aby mohl někomu rozbít nos.

„Nemáš kapičku soucitu,“ bránil se Minho a propálil mladíka pohledem. „Nevím, co za plopáky vám tam cpou do hlavy u ZLOSINu, ale už začínáš být jako Tereza. Kariérou zaslepenej necita.“

To mu stačilo. Se vděkem, že mu k tomu dal Minho podnět, připravenou pěst vyšvihl ze strany proti zdravé straně obličeje. Koncentrovaný vztek, který se stačil znásobit jen pouhými slovy a tím hloupým šklebem, vybublal na povrch a přemístil se částečně i do rány, kterou tak dokázal zvrátit hlavu na stranu.

Minho se chytil za rudnoucí líci a ohmatal si ji prsty. Viděl na něm, že se musel hodně ovládat, aby mu taky jednu nevrazil. To nesklidilo takový úspěch, protože než se Thomas stačil vzpamatovat dost na to, aby pokračoval, dostal jednu do nosu on.

Bolest. To bylo to první, co cítil. Pálení přišlo hned za ní, následoval i trest v podobě hanby. Naštěstí mu Minho nechal dostatek času, aby se vzpamatoval.

Brenda po nich křičela. Nikdo ji neposlouchal. Naléhala na ně, aby toho hned nechali, ale oba si potřebovali vybít vztek – jakýmkoli způsobem.

Jakmile se oba vzpamatovali, vyměňovali si jednu ránu za druhou. Nemohl si pomoct, ono mu to skutečně připomínalo staré dobré doby na ledě, kdy – jak už bylo zvykem – Minho dokázal mlátit tak dlouho, dokud neuznali, že to stačí.

Na jednu stranu litoval toho, že to musel schytat zrovna Minho – ale kdyby to náhodou držel až do chvíle, kdy by ho naštval Newt, nechtěl, aby se přestal ovládat. Ten by mu ani rány nevracel, jen by smířeně stál a nechal do sebe bít, pokud by si vyhodnotil, že mu to pomáhá.

Když dostal další do toho samého místa, vyrazil z hrdla přidušené zavýsknutí. Ačkoli Asiat vypadal raněně, dokázal rozdávat tak silné rány, že bylo brnění po nich cítit ještě několik dalších sekund, než je nahradilo nové epicentrum.

Svět byl moc červený na to, aby rozeznal, jestli krvácel, nebo to byl pouhý blud. Cítil vlhko na obličeji, ale to mohly být klidně i slzy, nebo sliny, nemusela to být nutně krev. Ačkoli to bolelo tak, že této chabé výmluvě přestal věřit.

„Minho! Thomasi!“ ozval se křik.

Přestal. Paže, připravená k dalšímu úderu pro zkrášlení druhého obličeje, zamrzla v pohybu a byla spuštěná dolů. I Minho přestal, když slyšel nezvykle hrubý hlas.

Otočil se vedle sebe. Newt tam seděl na vozíku. Mračil se na ně, skládal paže na hrudníku. Thomas cítil, jak ho vztek opouští. Fungovalo to. Jen za cenu ztrapnění se před přítelem.

„Newte… to…“

„On si začal,“ žaloval hned Minho a ukázal na Thomase prstem.

„Je mi fuk, kdo z vás si začal! Jděte od sebe!“

Zacouval za stůl. Newt moc často nekřičel, poslední roky to bylo vlastně jen příležitostně, když náhodou nikdo nevyzvedl nákup a lednice zůstala prázdná, ale vždy ho nutil k tomu, aby ho respektoval a přijal vše, co řekne.

Styděl se za to, že se nechal ovládnou hněvem a nedokázal přestat. Brenda pro něj musela zajít, protože věděla, že na něj dát musí. Netušil, jestli by jí za to měl být vděčný, nebo jí taky jednu vrazit.

„Myslel jsem, že jste dospělí,“ pokračoval blonďák o něco klidněji. Otočil se na Asiata. „V mým domě už žádný rvačky nebudou. Leda přes mou mrtvolu.“

„Přes tvou ne, přes jeho,“ zavrčel Thomas a hřbetem ruky si utřel krev, která stékala z roztrženého rtu.

Litoval toho hned nato, co to vyslovil. Podíval se na Minha a zavrtěl hlavou, že to tak nemyslel, že to vyslovil naprosto spontánně a bez rozmýšlení. Jeho bývalý kolega kývl hlavou na znamení, že rozuměl, a zvedl palec nahoru. Alespoň někdy měli šanci využít komunikaci beze slov i někde jinde než na ledě.

Newt však spokojen nebyl. Vyjel k němu a nezastavoval se, dokud nepřinutil Thomase zacouvat ke stěně.

„Myslíš si, že žertuju? Co kdyby se někomu něco stalo, co?“ Zvedl se na nohy a rukou ho přišpendlil ke zdi. Prstem volné ruky mu mával před obličejem, když nacházel vhodná slova. „Co kdyby se tobě něco stalo? Hm? Chtěl jsi další povyražení, když Brenda odmítla?“

„Newte, tak to přece vůbec…“

„Nelži mi!“ vykřikl a praštil do dlaní do hrudníku. Thomas netušil, kde se to v něm vzalo. Děsilo ho to. „Přestaň. Mi. Lhát.“

Mlčel. Poprvé za tu dobu, kdy se snažil argumentovat na svou obranu, neměl co říct. Bál se dokonce natáhnout ruce před sebe, aby ho od sebe odstrčil. Newt měl vztek a proti tomu neměl nic.

Chvíli se nic nedělo. Brenda se na ně koukala, jako by je viděla poprvé, Minho si chladil obličej jogurtem, jejž nepozorovaně z ledničky vzal. Z jeho šklebu zmizelo veškeré pobavení, namísto něj byl dosazen soucit a nevyslovená poznámka „ještě, že nejsem ve tvý kůži.“.

Newt stáhl ruku zpátky a poškrábal se za krkem. Poté se usadil zpět do křesla a složil obličej do dlaní. Neškubal rameny, to Thomase alespoň přesvědčilo o tom, že nebrečel, i tak to však byl srdcervoucí pohled.

„Proč…“ zašeptal blonďák. Zajíkl se, ale pokračoval ihned, co polkl. „Proč to děláš, Tommy?“

„Já jsem jen… to… Tereza mi řekla něco, co… nezvládl jsem… musel…“ koktal s pomlkami. Ani jedno z těch slov nevedlo k začátku věty, kterou chtěl zformulovat.

„Tak já klidně počkám, vyřiďte si tu manželskou krizi v soukromí,“ ozval se Minho chraplákem, v němž pokračoval rozhořčení z toho, že se tak snadno nechal vyprovokovat.

„To je dobrý. My půjdeme ven,“ odvětil Newt s důrazem na zájmeno a věnoval Thomasovi významný pohled.

Jeho obvykle dlouhé vedení nalezlo zkratku. Rozuměl všem náznakům, které mu blonďák dával. Pokorně přikývl a přitiskl si hřbet ruky ke spodnímu rtu. Jakmile Newt vyjel z kuchyně ven, poslušně šel za ním.

Bylo mu hrozně. Z prvotního uvolnění, jež po každé ráně přišlo, se stala hanba. Nemohl se zbavit toho pocitu, že ho zklamal – ta gesta totiž mluvila za vše. V očích měl nejen zhnusení, ale i nemilé překvapení a vinu.

Zastavil se až venku za dveřmi na zahradu. Vjel na terasu, která byla pokryta barevným listím. Kola vozíku se do nich nebořila, proto nepředpokládal, že by jich tam bylo tolik, aby se mu v hromádce ztratily boty.

Ale propadl bych se tam rád, jen abych se nemusel koukat na to, jak se tváří, problesklo mu hlavou.

Newt se na něj nepodíval. Neotočil se přes rameno, aby se přesvědčil, že šel Thomas za ním. Ani nemusel, moc dobře věděl, že by si to nedovolil.

„Newte, omlouvám se. Jen mě to sebralo,“ zamumlal po nějaké chvilce trapného ticha. Postavil se vedle něj, nespouštěje pohled z blonďaté kštice.

„Vyprávěl jsem ti o tom, jak jsem si zlomil nohu?“ zeptal se Newt. Nečekal, až Thomas odpoví, pokračoval sám: „Ne, myslím, že ne.“

„Chci to vědět.“

„Nic příjemnýho to nebude. Ale snad ti to něco vysvětlí.“

A/N

Stáli byste o kapitolu z Newtova pohledu?