„Občas si musím opakovat, proč jí pořád věřím,“ zamumlal si Thomas pod vousy, když pokládal svého přítele na lůžko.

Za chvíli ho čekala další magnetická rezonance, rozhodně ne ta první v životě. Alespoň to tak vypadalo, protože se Thomas bál mnohem více než on. A to ho ještě přemluvili, aby se převlékl a umyl.

„Protože mi může pomoct?“ práskl blonďák namátkou, ale usmíval se.

„Jo. Nejspíš proto,“ přitakal mladík a pročísl si prsty vlasy.

Už dlouho nebyl takhle nervózní. Celou cestu sem, kdy Tereza mluvila o spoustě důležitých šetření, která budou muset provést, nemluvil. Byl uzavřený do sebe. A po chvíli ji přestal i poslouchat. Nemohl se tudíž ani divit tomu, že o magnetické rezonanci nic od ní neslyšel.

Ale jakmile je vedla budovou do horních pater, bylo mu ihned jasné, že bude chtít začít s testy už dnes. Neodporoval, skutečně měli málo času. A on byl tak bláhový, když se domníval, že chvíli bude moct žít život, který tak dlouho hledal a našel mnohem blíž, než si myslel. Hned vedle něj.

Mnohokrát se v hlavě pokáral za to, že byl celou tu dobu slepý a odmítal si připustit tu možnost, že by naděje pro lásku mohla být tak blízko. A že to nebyla Tereza, ani Sonya, kdo jej nutil nedýchat, nehýbat se, nežít, pokud nebude to samé dělat i on. A přitom to věděl, on tak žil. Jen ne tak, jak si oba zasloužili.

„Osud asi nechce, abychom byli spolu, co?“ vyslovil svou myšlenku nahlas.

Newt spustil nohy z lůžka. Ty tenká párátka, na nichž byly znatelnější kosti, nežli svaly, sebou pohupovaly podobně, jako to dělaly pár dní předtím na kuchyňské lince. Tehdy ho to znervózňovalo. A ani dnes to není výjimkou.

„Osud je svině,“ odvětil a podíval se na něj skrze záclonu rozcuchaných vlasů.

Thomas by to nedokázal říct lépe. Osud, ta krutá mrcha a pokušitelka, mu ustrojila cestu. S Newtem kráčel už dlouho, on ho nikdy nezradil. Jako jediný z jeho přátel za ním vždycky stál, ačkoli s ním mnohdy nesouhlasil. Ale ani odlišné názory dvojici přátel neoddělily.

Ale teď to bylo jiné. Teprve když získal odvahu, aby ho přidržel při pouti za ruku, se vše začalo bortit. Na cestu se jim postavilo už mnoho překážek, nikdy to však nebyla bezedná propast. A on věděl, že pokud neuspějí, spadnou tam. Oba. Newt ztratí možnost žít, Thomas nejlepšího přítele, možná i naději na pevnější vztah.

Povytáhl koutky do nervózního úsměvu a vzal ho za ruce. Bylo to jednoduché gesto důvěry, důkaz, že při něm stojí.

„Udělám vše, co budu moct, abych ti pomohl,“ řekl Thomas tak odhodlaně, jako ještě nikdy. „Rozumíš mi, Newte?“

Moc často ho jménem neoslovoval, nechával si to na významější chvíle. Ale ještě nezažil nic významnějšího, než byla přítomnost. Přesně tahle. Potřeboval, aby to věděl. Aby ho podržel, až bude bojovat. Aby za ním stál tak jako kdysi.

Blonďák na odpověď několikrát přikývl a roztáhl paže od sebe. Otevřená náruč byla brzy obsazena druhým mladíkem, který k sobě tisknul křehké tělíčko tak pevně, jak se odvážil. Hlavu skrýval do kostnatého ramene, nosem čichal chemikálie a desinfekci, jež ulpěly na látce tenké košile, kterou na sobě měl. Vůbec nevoněl jako on. I jeho kůže postrádala typický pach citrusů.

Ani si nevšiml, že brečel. Slzy se do látky vsakovaly téměř okamžitě. Ve vlasech ho vískaly tenké prsty s nakrátko zastřiženými nehty, na lopace spočívala druhá lopatovitá dlaň a pomalu přejížděla nahoru a dolů, aby se uklidnil. Ale jak mohl?

„Tommy, já neumřu dneska,“ snažil se jeho pláč zkrotit Newt, ale ani on se pár slzám neubránil.

Nepamatoval si, kdy naposledy ho viděl brečet. Vybavoval si momenty, kdy se mu v záhnědách leskla rosa, ale slza nikdy neutekla. Ani když ho bili, neodvážil se před nimi ukázal slabost. Vše zadržoval, všemu se bránil. A zhroutil se až doma v koupelně.

Thomas ho ten den slyšel a nic příjemného to nebylo. Trhalo mu to duši na kusy, rvalo srdce a dělalo z něj mozaiku pro nemrtvé. A když nyní zaregistroval vzlyk, vrátilo se to. Sevřelo se mu hrdlo, hrudník pálil. Ale tentokrát chtěl, aby plakal. S ním.

„Tome?“ ozvalo se v rozhlase.

Trhl sebou a pohlédl k zatmavenému sklu před lůžkem. Zdrželi se moc dlouho, slíbil jí, že bude brzy zpátky. Odtáhl se z objetí a spustil paže podél těla. Bylo těžké ho pustit a nechat tady, ale neměli na výběr.

„Už jdu,“ zamumlal na odpověď a naposledy se na přítele podíval.

Newt si utřel slzy tak dokonale, že po nich nezbyla jediná stopa. Dokonce i z očí zmizela rudá, která předtím dominovala, a pomalu ji nahrazovala ta typicky hnědá, již tak důvěrně znal. Společně s ní se navrátila i jiskra, jež u něj nikdy nesměla chybět.

„Budu v pohodě,“ ujistil ho blonďák. „Hele, pokud mi doma něco uvaříš, tak tohle mizerný rande smáznu.“

„To věřím,“ řekl jen a pomohl mu do lehu.

Na záda bylo lehké ho dostat, ale těžší to bylo s nohama. Ty sebou švihaly, jako by měly vlastní vůli, a párkrát Thomase koply do paže. Newt se mu několikrát omluvil, ale zabránit tomu nemohl. Až byly nohy bezpečně na lůžku, Thomas je upevnil řemeny, aby sebou neškubal, a odstoupil ke dveřím.

Nabral do plic co nejvíce vzduchu. K odchodu potřeboval hodně odvahy. Ale když se dokázal otočit na patě a otevřít dveře, rychle proklouzl ven a zavřel za sebou, aby se přinutil nedívat. To si nemohl dovolit.

Tereza na něj venku čekala. Natahovala k němu ruku se zápisníkem a kývala vedle sebe na dveře od skryté místnosti. Musel by být hlupák, aby tak jednoduchá gesta nepochopil.

Vzal si od ní zápisník a pohlédl do něj. Zatím tam bylo jen jméno pacienta a dnešní datum. Tereza se očividně připravila předem, aby se nemuseli zdržovat. To jí zazlívat nemohl, oni spěchali a pohotovost byla vítaná.

Podržela mu dveře. Thomas vešel dovnitř do malinké místnosti, sotva dva metry na tři. Nejvíce prostoru zaujímal pult a stůl u prosklené stěny, skrze niž mohl sledovat pacienta na rezonanci.

Vyšel k jednomu ze tří křesel, ale neposadil se. Nechtěl. Pokud Newt taky neseděl, nemohl ani on. Chtěl být na nohou, kdyby se něco pokazilo a oni museli co nejrychleji utíkat za ním. Nemohl to riskovat.

Dívka už zaujala své místo v křesle, které u něj bylo nejblíže, a vytáhla z náprsní kapsy brýle. Thomas ji s brýlemi neviděl tak dlouho, že si ani nepamatoval, že je má. Ale musel uznat, že v nich vypadala stejně krásně jako bez nich.

„Můžeme to spustit?“ zeptala se ho, aniž by se na něj podívala. Pohledem se vpíjela do skla před sebou a soustředěně sledovala velký půlkruh nad drobným tělem.

„Můžeme,“ souhlasil a sevřel si prsty zápěstí.

Věděl, že mu to nemůže ublížit. To však nebylo to, čeho se obával. Bál se výsledku. Podle všeho, co ze sebe Tereza vychrlila, se Jeff mýlil a bylo to mnohem horší, než si mysleli. Znamenalo by to, že má Tereza pravdu a mají mnohem méně času, než si mysleli. A to nepřipadalo v úvahu.

Nervozitou si kousal ret téměř do krve. Hrudník byl chvíli osvícen, chvíli ne. Nechápal, proč to tak bylo, nebyl zdatný technik a ani se o to nezajímal. Ale zrovna teď, když tam Newt byl, toužil znát konstrukci podivně vypadajícího zařízení a zasáhnout, kdyby se náhodou rozhodlo nefungovat.

„Bude trvat zhruba půl hodiny, než něco budeme mít,“ informovala ho a zvedla se z křesla. „Skočím si pro kávu. Chceš taky?“

„N-ne,“ vykoktal. Nemohl se nechat rozptýlit kávou.

„Budeme tu dlouho.“

„Já neusnu,“ stál si za svým.

„Jak myslíš,“ odvětila nakonec a opustila místnost.

Thomas opět osaměl. Nevadilo mu to, alespoň se mohl soustředit na tvořící se obraz na počítači. Zatím to vypadalo úplně v pořádku a to mu dělalo dobře. Chvíli žil v iluzi, že mu nic není.

Když se nad tím zamyslel, netušil, kdy přesně to začalo. Newt si svá tajemství hodně dobře střežil a jen málokdy se prokecl, nebo sdělil indicii, která by Thomase dovedla k výsledku. Ale tohle velké tajemství mohl skrývat klidně i týdny, možná měsíce. Což poškodilo Thomasovu důvěru v něj.

Chápal, že ho chtěl chránit, ale sám si ubližoval. Kdyby to věděl dříve, nemusel by být v takovém stresu a strachu o jeho život. Kdyby měl měsíce, měli by větší šanci. Na co? Na nový začátek, novou budoucnost. Lepší, než to, co žili doteď.

Nechtěl si malovat růžovou budoucnost, ale zahánělo to nervozitu. Představoval si jejich dům s velkou zahradou, balkónem, menší kuchyní. Samozřejmě by si pořídili lepší postel, tak velkou, aby se do ní vlezli oba.

Viděl psa, jak zběsile pobíhá po zahradě a nahání míček, který mu hází malá dívka. Kocour líně ležel na vyhřáté střeše ptačí budky a čekal na návrat kořisti. A rybičky v jezírku plavaly za prstem, žužlaly ho a lechtaly.

Newt seděl na zahradní židli a s úsměvem všechen ten bujný život pozoroval. Radost v jeho očích byla opravdová, přenesla se i na přicházejícího Thomase, který vzal do náruče blonďatou dívenku a kráčel volným krokem ke svému příteli.

Příteli?

Zatřepal hlavou, aby se toho zbavil. Představa to sice byla krásná, ale stále nepravděpodobnější. Ztrácela se v dálce, mizela a nahrazovala ji jen temnota s jediným studeným světlem. Tam klečel u hrobu, v ruce držel rudý karafiát a šeptal slova, jimž sám nerozuměl.

To nemohl dovolit. Smrt byla ještě dalo a on si byl jistý, že ji zvládnou pokořit. S Arisem a Terezou si poradili se vším, tak proč by tohle mělo být výjimkou?

Dveře zavrzaly, když se Tereza drala dovnitř se dvěma plastovými kelímky kouřící se kávy z automatu. Nohou za sebou zavřela a usadila se zpět na své místo, kde ihned přiložila kelímek ke rtům a hladově si srkla i přes to, že byla káva vařící.

Jakmile odlepila kávu od rtů a olízla si je jazykem, odložila kelímek na stůl a zadala do počítače příkaz, který aktualizoval snímek.

„Hm,“ zabručela soustředěně a utřela si koutky rtů do rukávů pláště.

„Co?“ vyhrkl Thomas a vykoukl jí přes rameno, aby taky něco viděl.

„Vidíš ten tmavý flek tady? Ten u zdravého jedince není,“ řekla a poposunula si brýle na nose. „Je to malé, ale kdo ví, jak se to může zvětšit. Vypadá to na nádor.“

„Není to nádor,“ namítl mladík, když se vecpal vedle ní a nosem se skoro dotýkal obrazovky. „Ten by rostl rychleji. Podle toho, co jsem slyšel, to už nějaký pátek trvá. Kdyby to byl nádor, už by byl po smrti.“

„Ale nevypadá to ani na žádnou genetickou mutaci. Byla by to hloupost, kdyby se ukázala až teď.“

„Jeff říkal, že je to podobné demenci. Ale demence to prý není,“ zamumlal Thomas a trochu se od obrazovky vzdálil, aby tam viděla i ona.

„Ne. Demenci bychom poznali. Ztrácel by paměť, slábl. Co vím, tak paměť má pořád výbornou.“

Snímek se mezitím ustálil. Přístroj sice stále běžel, ale už měli finální obraz. Tereza neváhala a vytiskla ho hned dvakrát, aby měl každý ten svůj.

Thomas se na snímek zamračil. Měla pravdu, tohle nebyla demence. Tiše si oddechl, ale radost mu dlouho nevydržela. Pokud to nebyla demence, mohlo to být něco horšího. Něco, na co lék není.

„Řekla bych, že ta tmavá skvrna budou odumřelé mozkové buňky,“ prolomila to trapné ticho doktorka Agnes a poklepala dlouhým nehtem na tmavé místo.

„S tím souhlasím,“ přitakal a ten svůj položil na stůl. Opřel se pažemi o desku před sebou a vyrazil z úst tichý vzdech. Nelíbilo se mu to. Ani trochu. „Ale to by znamenalo, že mu něco buňky zabíjí.“

„A my musíme zjistit co,“ dodala Tereza.

„A hlavně jak to zastavit. Pokud je to bakterie – o čemž pochybuju –, nebude to těžký. Ale pokud je to virus... máme problém.“

„A pokud to přece jen bude mutace?“

Ta otázka chvíli visela ve vzduchu. Oba odpověď znali, ale nikdo ji nahlas nechtěl vyslovit. Proto zůstala raději nezodpovězená.

Newte, ty mi dáváš zabrat. Pokud ta snaha bude k ničemu, ještě mrtvýho tě uškrtím.