Restaurace, kterou hledal, byla jen o pár bloků dále než jeho oblíbená cukrárna. Obě se těšily jakési prestiže, jež byla vyhlášená v širokém okolí několika ulic. A ačkoli se nejednalo o královské služby, rád tam o víkendu zavítal, aby si spravil chuť po ranní kávě.

Jeho dobrý přítel a kolega, vzhledově podobný zdejší malé komunitě z východu, na něj čekal u vchodu. Byl oděn v kožené bundě, na níž zůstávaly kapičky vody – nejspíš cestou zavadil o keř. A když se podíval blíže, skutečně tam našel i drobné lístečky.

Střapaté vlasy, pro Asiaty typicky černé, zůstávaly rozcuchané, jako by si je po vstávání z postele jen pročísl prsty a nageloval. Z dálky jeho hlava připomínala ježka, který ležel na zádech, ale říct to nahlas se bál. Vysloužil od něj dost ran, když se zmínil o jeho vzhledu, a další přírodní tetování mít nechtěl. Už tak jeho kůži zdobily červené i fialové fleky – od krku až po paty.

Došel k němu a mávnutím se pozdravili. Ráno si nikdy moc slov nevyměňovali, ta pravá konverzace se rozjíždí až vevnitř, kde si oba plní žaludky dobrým jídlem a hlavy novými informacemi. Proto, když se beze slova vydal dovnitř, mu to nezazlíval.

Thomas vyšel hned za ním. Dveře, jimiž procházel, byly ze skla, ale i tak byly mnohem těžší než obyčejně. Možná to bylo tím, že se špatně vyspal, možná byl stále unavený z včerejšího vysilujícího tréninku.

Nechal na skle další otisk své dlaně a roztáhl koutky do nepatrného úsměvu, když si všiml, že tam zůstala i ta z minulé návštěvy. Majitel restaurace – a zároveň jeho dobrý přítel – nikdy čistotě moc nedal, ale co chybělo v pořádku, to doháněl kvalitou jídla.

Restaurace byla prázdná, ostatně jako každé ráno. Takhle brzy se nikomu z postelí nechtělo, proto se tomu ani nedivil. Navíc, oběma kolegům to vyhovovalo, soukromí si vždy vážili a najít místo, kde by byli sami, bylo těžké.

Usadil se ke stolu u okna. Minho, thomasořečený Asiat, už na něj čekal naproti. Na stole ležely dva talířky se salátem, v němž bylo tolik majonézy, že by se to dalo schovat do sklenice a prodávat jako zežluklá tatarka. To očividně ani jednoho z nich netrápilo, jelikož popadli malé vidličky, jež byly taktéž pro stálé návštěvníky připravené, a pustili se do jídla.

„Dneska ráno jsem ho v posteli nenašel,“ začal konverzaci Thomas, když ukojil žaludek natolik, aby mohl mluvit. Oba věděli, o kom je řeč. Thomas celé týdny o nikom jiném nemluvil. „Slíbil mi, že na sobotu si nic dávat nebude.“

„Možná jen chodí brzo ráno běhat,“ střelil jeho přítel od boku.

„Jako bys ho někdy viděl běhat dobrovolně,“ namítl Thomas a podepřel si bradu pěstí ruky, jejíž celé vřeteno ještě před chvílí poklidně polehávalo na stole.

V jídle se nimral dvojhrotovou vidličkou, kávy se sotva dotkl.

„To je asi pravda,“ uznal druhý. Už si nabíral další sousto okurky, když vtom se zhoupl na židli a příbor i s pečivem odložil na stůl. Jeho rty se roztáhly do veselého úšklebku, proti němuž nebyl imunní ani ten největší bručoun. „Není to náš malej Chuck?“

Thomas se ihned otočil za sebe. Jakmile tak učinil, najít kuličku vcházející skleněnými dveřmi už těžké nebylo. Chlapec jménem Chuck, jak mu oba s oblibou říkali, se na ně zazubil, když si jich všiml. Permanentně narudlý nos z celoroční rýmy přesunul svou barvu i na okolí lící, které pomalu ztrácely ten nespočet drobných pih. Nebylo se čemu divit, když s ním stále jednali jako s dítětem.

Chuck přidal do kroku a propletl se mezi deskami stolů, které byly různě sestavené po místnosti – bez jakéhokoli systému a řádu. Párkrát musel dokonce zatáhnout břicho, aby se malými mezerami protáhl. Thomasovi nápadně připomínal zbloudilý míček na minigolf, ale to se pokáral, že se nechává svou fantazií příliš unášet.

„Nazdar... čóni,“ pozdravil je s nezaměnitelným dětským úsměvem a natáhl se za sebe pro židli.

Dva talířky s hrnky položil na stůl, aby si je rozebrali, teprve poté si pomohl patou. Následné skřípění nohou o dřevěnou podlahu bylo nepříjemné a trhalo uši, ale jakmile byla židle u stolu, všichni tři si úlevně oddechli a opět se věnovali přítomnosti dalších dvou.

„Chucku,“ kývl na něj Thomas a dal si další sousto za škraně. Když jej rozkousal dostatečně na to, aby mohl promluvit, ukázal na přítele vidličkou. „Takhle brzo bych tě tady nečekal. Pánvička říkal, že má novou dodávku.“

„Právě proto!“ vyhrkl jediný náctiletý a horlivě zakýval hlavou. Poté, jako by si uvědomil, jak komicky muselo jeho představení vypadat, přestal a sklopil pohled na porce svých přátel. V tu chvíli by se Thomas i vsadil, že si všiml odlesku malé sliny, která mu z koutku úst vylezla. „To spíš... chci říct, že mám tady u Pánvičky brigádu.“

„Tak ses konečně rozhoupal, škvrně?“ poznamenal Minho. „To jsou náhodou výborný zprávy! Už nemusíš bydlet s naším obočatým bručounem.“

„Náhodou, Gally tak špatnej spolubydlící není. Nevěřili byste, jaký zajímavý návrhy má v odpadkovým koši. To, co má na stole, jsou většinou plopáky, ale co taky chcete, když má tak přízemního šéfa?“ bránil přítele Chuck a už se natahoval po obou porcích.

„Já jsem mu navrhoval, ať s tím sekne,“ ozval se Thomas. „Ale zaslechl jsem, že chce skončit a rozjet vlastní firmu. Prý má dost peněz na financování malýho podniku.“

„Ale ty to navrhuješ každýmu, Thomasi. Kolikrát se i Newt svěří, že mu zase kecáš do práce,“ zabrblal jeho kolega. „Vůbec se mu nedivím, že utíká i o víkendech, když musí vydržet tohle.“

Thomas věděl, že to byl pouze pokus o vtip, proto si to brát osobně nemusel. Ovšem že by to nebolelo, to říct nemohl. Mohl by to být jeden z důvodů, proč bývá poslední dobou tak málo doma? Že by mu už po těch letech lezl na nervy?

„Minho udeřil na lahvičku,“ poukázal Chuck s nadmutou hrudí.

Nezdálo se, že by jej chtěl někdo z mladíků opravit. Každou jeho upravenou frázi brali s rezervou, jen málokdy se někdo opovážil něco namítnout. Navíc, nemohl si pomoct, to bylo i docela roztomilé.

Jmenovaný Minho, kterýžto nikdy nešetřil sarkasmem a urážkami, milerád pomoc na své straně uvítal. Ostatně ono dloubání do spoluhráče bylo na ledě sice zábavné, ale pořádně si jej proklepnout mimo arénu bylo mnohem zajímavější.

Z myšlenek jej vytrhlo šoupání talíře o stůl. Než se Thomas stačil rozkoukat, jeho porce byla mimo jeho dosah a vidlička, již ještě před chvílí svíral mezi prsty, také záhadně zmizela. Nemusel být ani nijak pozorný a znalý, aby tušil, že by si to dovolil pouze jeden z nich.

Chuck se salátem ládoval, jako by jídlo neviděl léta. Vidlička mizela v jeho ústech každou co sekundu, podobně rychle také nabírala sousta, div nic nespadlo na stůl. Nechal ho, on sám měl dost. Raději si k sobě přisunul hrnek s kávou a bez nějakého přemýšlení začal kvadlat se lžičkou, která v tekutině vytvářela kofeinový vír. Ani si nebyl jistý, jestli si ji osladil.

„To snad nemyslíš vážně!“ ozvalo se z kuchyně.

Všichni tři přítomní se okamžitě otočili za hlasem, ačkoli přesně věděli, kdo to je. Chuck, který vidličku v ten moment zahodil, rychle vstal od stolu – jeho židlička se stačila posunout až ke stolu za ním – a utřel si rty od majonézy do hřbetu ruky.

„Pro dnešek se s váma loučím, pánové,“ vyhrkl tak rychle, že div mrkev, kterou měl mezi zuby, neskončila na zemi.

Jakmile oba přikývli – Minho dokonce s pobaveným úšklebkem zamával –, odběhl od stolu a svižným krokem se vydal ke kuchyni.

„Ten kluk je fakt smolař, co? Za pár týdnů ho čeká matura, zkoušky z autoškoly, který taky už několikrát neudělal, a on si špiní pracky tady,“ poznamenal Minho, když spatřil, jak kuchař chlapce švihl utěrkou přes stehna.

Nedokázal skrýt to empatické ou, které se rychle vydralo z jeho úst.

„Řekl bych, že určitým způsobem jsme smolaři všichni. Jen někteří menší a jiní větší,“ odpověděl Thomas a sklopil pohled na svůj hrnek.

Z nepozornosti byla čtvrtina kapaliny mimo nádobu, část z ní dokonce ulpěla na jeho prstech. Zjevně byla tak studená, že to ani nevnímal.

„No jo, Thomas a ty jeho moudra. Hele, tys měl být nějakej filozof, v týmu je tě škoda.“ Nahnul se přes stůl a poplácal Thomase na rameni. Poté jej uchopil za látku mikiny. „Přijdete dneska na kávu? Sonya bude ráda, že taky někdy uvidí bráchu, a my dva si pokecáme mimo led.“

Poznal, že odpor by byl marný. Proto ani netrvalo dlouho, než souhlasně přikývl.

„V kolik?“ zeptal se.

Minho jej pustil a opřel se do opěradla. Židle se s ním zhoupla dozadu, že tak tak nepřepadl, a spojil prsty před břichem.

„Řekněme v pět. To je dost času na přípravu i... relaxaci.“

Vsadil by se, že nenápadně mrkl jedním okem.

„Dobře,“ přitakal brunet a napil se kávy. Ihned ji však ode rtů odlepil a odložil hrnek na stůl. Tvář se mu zkřivila do znechucené grimasy, jak ta odporně přeslazená chuť kontrastovala s nerozpuštěnou kávou na dně. Na hladině stále plavaly hrudky hnědého prášku, které, když je stiskl mezi zuby, zkazily chuť celého nápoje. Odkašláním si vyčistil krk a olízl si rty, než promluvil znovu. „Takže vám to klape?“

Jeho přítel se opřel lokty o stůl a ukázal na něj prstem.

„Holka je to báječná, to jo, ale taková... no, nic pro mě, však víš. Ale už z úcty k tvýmu – už z úcty k Newtovi –, bych ji nevyužíval jako toaleťák.“

„Že by sis s ní vytíral –“

„Jednou a dost,“ vysvětlil dříve, než Thomas stačil svou domněnku vyslovit. „Mám tu holku rád. Ale musím být u ní. A ty nejlíp ze všech víš, jak nezodpovědnej jsem. Zůstanu dýl trénovat, nebo zajdu s klukama na pivo a hned mám sprda. U vás to tak funguje taky?“

„Poslední dobou přijdu domů a najdu ho na zahradě. Už se mnou skoro ani nemluví, brzo ráno se vytrácí a nikdy mi neříká, kam zrovna jde. Je to celý... podivný, chci říct. Ale kdykoli se zeptám, nic se prý neděje.“

„Nejsou to naši zavázaní Placeři?“

Chvíli jeho mozku trvalo, než vyhodnotil, že to neřekl Minho. Proto se na nově příchozí otočil o něco později než Minho, který, jakmile zjistil, s kým má tu čest, hlavu rychle vrátil zpátky.

„Je spousta způsobů, jak hezky říct dobrý ráno, Terezo,“ poznamenal Thomas. Černovlasá dívka v modrém kabátě se už nadechovala ke slovu, ale on ji předstihl. „Nech mě hádat. Zase se ti porouchalo auto.“

Tereza se loktem zapřela o ramínko černé kožené kabelky a zavrtěla hlavou v nesouhlas.

„Tentokrát jde o něco jiného. Něco jsme objevili. A já myslím, že by tě to mohlo zajímat.“

„Takže –“

„Tohle není dobrý ráno, Tome. Věř mi, že ne pro tebe, ani pro mě,“ pokračovala a vytáhla z kabelky klíče od auta. „Musíme do ZLOSINu.“

Okamžitě se zvedl od stolu. ZLOSIN.

Ona opravdu řekla ZLOSIN, problesklo mu v tu chvíli hlavou.

Měl na jazyku tolik slov, ale nestačil vyslovit jediné. Tereza si mezitím pohodila klíčky v ruce a kývla k východu.

„Pojedeme hned, pokud už něco nemáš,“ řekla a sjela pohledem na Minha. „Minho,“ pozdravila ho. Na odpověď se jí dostalo jen zamručení.

„Ať je to důležitý,“ upozornil ji, když už oba odcházeli z restaurace.

Přidržel jí dveře, aby mohla projít – stále v sobě ten kousek gentelmana měl. Jakmile byla venku, následoval ji. V ulici se zastavila a otočila se na něj. Vlasy barvy havraních křídel následovaly tento pohyb docela ochotně – bez chuchvalců a zapletení.

„Je to důležité, Tome. Jinak bych za tebou nešla.“

„Tak o co jde? Prostě si to po tolika měsících nakráčíš za mnou, pak mě táhneš ke ZLOSINu. Nepřijde ti to podezřelý? Nebo aslespoň divný?“

Nevěřil jí. Proč by taky měl? Kdysi mu hodně ublížila, měl právo ji nenávidět. Pohrdat jí. Ale to, co řekla poté, naprosto přehodnotilo jeho možnosti.

„Jde o Newta, Tome. Jde o něj.“