Jeff se nabídl, že je oba domů odveze. Těch keců, když dvojici ráno našel v objetí toho druhého, se pro dobro všech zdržel. Docela milosrdně zpřetrhal vlákna jejich snů a navrátil je do reality poklepáním na kravský zvon, který měl vystavený na krbové římse.

Thomas brblal ještě v autě, že se nestačil ani vyspat. Newt vedle něj vypadal spokojeně – zubil se do okna, prstem maloval na zamlžené sklo a sem tam se otočil i na něj, aby ho obdaroval povzbudivým úsměvem. Thomas však věděl, že to chování jen předstírá. Aby mu bylo líp. Aby se o něj nebál.

Když vystupovali, nezabránil vlastnímu tělu v tom, aby popadl přítele a přitáhl si ho do náruče. Berle byly sice přivázané na střeše, ale chtěl být doma co nejrychleji. A protože Newt neodporoval, přitiskl si ho na hrudník, zavřel nohou dveře a kývl na Jeffa.

„Díky. Za všechno,“ poděkoval mu do otevřeného okénka.

„Jasný, to přece přátelé dělají. Hele, ty berle vám hodím ke dveřím, nechci s tím jezdit po městě,“ odvětil lékař a vylezl ven z auta, aby mohl berle odvázat.

Thomas si všiml úšklebku na jeho tváři. Jako by mu přesně sděloval „Já ti to říkal“ tím nejotravnějším tónem, jaký si dokázal představit. Štvalo ho to. Sice mu nevadilo, že Newta nesl, ale pod Jeffovým pohledem se cítil podivně křehký a obnažený. Jako by mu hleděl do duše, zatímco on si užíval blízkost druhého těla.

Nespouštěl z něj pohled, když klesal ze špiček na paty a nesl na rameni berle až ke dveřím. Nebál se, že by udělal něco podezřelého, takový nedůvěřivec vskutku nebyl. Ale nelíbilo se mu, jak se u toho na ně otáčel a podivně se culil.

„Nevšímej si ho. Závidí,“ uklidňoval ho Newt, pokládaje ruku na jeho rameno.

„Toho náfuku bych dobrovolně nenosil,“ zabrblal Thomas, ale úsměvu se nakonec neubránil. Měl na něj dobrý vliv i v tak mizerném stavu. I když se na něj vlastně zlobil.

Počkal, až se ho chytne kolem krku, a pak pomalým krokem vyšel ke dveřím. Sledoval cestičku z ušlapaného trávníku, aby náhodou neopackl a nespadl i s blonďákem na zem. Jeff by se tomu jistě smál, dokud by v něm nezvítězil ten medik a nestaral se spíše o jejich zdraví, než o vlastní pobavení.

Nahnul se a nechal Newta, aby otevřel dveře. Když byly pootevřené, vrazil do nich ramenem a vyšel dovnitř. Kde byl Jeff, to ho nezajímalo. Svůj úkol splnil, rozloučil se a popřál dobrý den. Nemusel se zdržovat máváním do doby, dokud auto nezmizí ve vedlejší ulici.

Došel do obývacího pokoje a položil mladíka na gauč. Za protřepávání paží odkráčel zpět ke dveřím a vzal berle do rukou. Jeffovo auto tam už nebylo. Ani nepředpokládal, že odjede tak rychle, ale věděl, že on má povinnost být v nemocnici ještě před osmou.

Zavřel dveře a pro jistotu zamkl, aby se dovnitř nedostala nezvaná návštěva. Stačilo, že tady musel trpět Sonyu. Kdyby se k ní přidala další fňukna, nebo třeba jeden z jeho bývalých spoluhráčů, neměl by nikdy klid.

Ujištěn, že zámek další dotěrné známé zadrží za dveřmi, opřel berle o stěnu a houpavým krokem, při němž si protahoval nohy z nepohodlného ležení, se vydal zpět za Newtem. Ani nedošel do kuchyně, od níž dělila obývák sotva dva metry vysoká zárubeň, a zaslechl zvuky brebentění nějaké ženy. Upřímně doufal, že je to jen televize.

Nakoukl dovnitř. Skutečně, místnost se zataženými žaluziemi i závěsy osvětlovalo pouze měnící se světlo obrazovky televize. Zůstalo i na bledé tváři, na podobně světlých rukou i na vlasech, které každou chvíli měnily svou přirozenou barvu.

Newt se opíral lokty o kolena a civěl na přístroj, jako by ho viděl poprvé. Naprosto uchvácen tuctovou komedií o dalším pokusu o vykreslení vtipné americké rodinky téměř nedýchal. Hrudník se mu sice zvedal, ale občas sebou škubl, když mu došlo, že by se nadechnout měl.

Thomas ho chvíli pozoroval z povzdálí. Byl tomu chlapci ze snu tak podobný, až se bál hledat mezi nimi rozdíly. Možná bude jeho domněnka přeci jen správná a byl to jeho Newt. Stejné vlasy, stejné chování, stejný hlas i přízvuk, který by poznal kdekoli a kdykoli.

Měl to před očima. Vypadal jako přízrak člověka, jímž kdysi býval, ale snažil se vypadat silný, aby ho neděsil. Vždy myslel nejprve na jeho štěstí a jeho život, než na ten svůj. A Thomas si toho začínal všímat až teprve nyní. Až bylo pozdě.

Nedokázal si ani představit, že by ho měl přestat vídat každé ráno po probuzení. Za ty roky si zvykl na určitý standard, jímž bylo procitnutí s nosem u blond vlasů, paží jen tak daleko od zbytku Newtova těla, aby mezi nimi vymezil minimální prostor. Ale míval chvilky, kdy si ho v noci přitáhl k sobě. Uklidňovalo ho to při nočních můrách.

A co by to bylo za snídaně, kdyby neměl na talíři připálenou vaječnou omeletu? I na tu si časem stačil zvyknout, dokonce i na jeho mizerný kuchařský um, s nímž by pokazil i výrobu sendvičů. Ale omluvný polibek do vlasů vše smázl. Nakonec se to, co by se zasyrova dalo nazývat jídlem více než v tomto stavu, dostalo do jeho žaludku a nebylo vyvráceno.

To se ani nemusel zmiňovat o výletech do akvaparku, kde s ostatními byli na začátku minulého léta. Všechny prokřičené koncerty, prostepované plesy a zmařené svatby, dlouhý výčet výstav a muzeí, které se staly jejich oblíbenou destinací. Thomas se rád učil a Newt ho u toho ještě raději pozoroval, tak jako kdysi.

Tak rád by vrátil čas o minimálně šest let, kdy spolu bydleli sotva pár měsíců. Věnoval by mu všechnu svou pozornost, snažil se s ním strávit veškerý volný čas, jenž mu byl dopřán. Nikdy by ho nespouštěl z očí. Dokonce by mu zatrhl, aby přijal tu práci u Alberta. Ničila ho, možná mnohem víc než si připouštěl. Bez ní by mu bylo líp.

Pak si něco uvědomil. Newtova tvrdohlavost jej opět dostane do práce, kde se bude trápit a trpět. Jeho obětavost byla někdy ke škodě a v tomto případě nemohl souhlasit více. Bude mu to muset rozmluvit, nechat ho doma. Třeba i zamknout do pokoje s miskou vody a jídlem, to mu bylo jedno. I tak by to bylo lepší, než kdyby byl v práci.

S nasazeným úsměvem se odrazil od stěny a potichu docupital na gauč, kde zaujal své místo na okraji. Než se nadál, na rameni mu spočinula hlava s blond kšticí a kolem levé paže se mu obmotaly tenké ruce, které by si nemohl splést jinými. Dokonce i ve světle dobře viditelné cévy, jež se táhly podél vřetenní kosti, odlišovaly tyto paže ode všech ostatních. Když ho objal, zkrátka poznal, že je to on.

Nemohl mu upřít jistou dávku roztomilosti. Někdy se opravdu choval jako dítě, což byl ostatně i tento případ, jindy se blížil až k velmi důvěrnému známému, možná k přítelkyni. Občas se objevil za hranicí, kde byl Thomas pouze s Terezou, bez újmy na jeho pocitech zanechal v srdci zmatek a odplul spokojeně zpátky.

„Dneska nikam nepůjdeme,“ zamumlal s takovým mručením, až mu téměř zmizel přízvuk. „Nechce se mi.“

„Objednám nám pizzu,“ přitakal Thomas. Taky nebyl nadšení z toho, že by se měl zvedat, když se tak pohodlně uvelebil. „Obyčejnou šunkovou?“

„Šunkovou.“

„Jednu, nebo dvě?“ vyzvídal dál, ačkoli k tomu, aby vzal do ruky mobil, měl ještě daleko.

„Stačí jedna,“ špitl blonďák a opřel si bradu o jeho rameno.

Thomas věděl, že se na něj dívá. Cítil na sobě jeho pohled. Tak jako se pod Jeffovýma analyzujícíma očima cítil být nahý a křehký, pod tou záhnědou v ranní rose byl jako otevřená kniha. Mohl v něm volně listovat a dozvídat se o něm vše mnohem dříve, než on sám.

Vždy zrudl, když si toho byl vědom. A ani dnešek nebyl výjimkou – začaly mu hořet uši i nos, tváře ihned nabíraly červený odstín. V ústech mu vyschlo, slzy přestaly zvlhčovat oči, musel proto mnohem častěji mrkat.

„Jeff mi nabídl kuřecí salát,“ řekl Newt s úsměvem.

Thomas musel nakrčit nos, když ho ovanul nepříjemný puch ranního dechu. Bylo mu jasné, že ani ten jeho nevoní zrovna vábně, sám tu pachuť v ústech cítil. Jako by mu v zubech něco umřelo a uhnilo tam v hnůj. Ale tak hrozné, aby ho na to upozornil, to nebylo.

„To je od něj milé. Myslel jsem, že je vegan,“ poznamenal a otočil se k rameni, kde se uvelebila blonďatá hlava.

„Taky že jo,“ zdůraznil a obrátil oči v sloup. „Byl to kuřecí salát jako pro kuřata. Takže semínka v cizrnové kaši. Divím se, že to mám ještě v sobě.“

„To nezní moc lákavě,“ přitakal Thomas a s uchechtnutím ho políbil na špičku nosu. „Klidně nám seženu pořádný flák. Krvavý, se všema šlachama a tak.“

„Ne, díky. Pizza bude stačit,“ vyhrkl Newt, jakmile se probral z poblouznění.

Tmavovlasý mladík zůstával očima na hnědavém obočí, jež se samovolně stáhlo k očím a zase propnulo jako luk. Ty chloupky, o něco mohutnější než řasy, měly každý své určené místo, kam nesměl zasáhnout další druh. Překrývaly se jen výjimečně, na místech, kde byly jizvy, nerostly vůbec.

Naprosto fascinován pohybem obočí klesl pohledem na závoje řas, které byly tak blízko jeho čela, až cítil každé jejich švistnutí. Od nich vedl ten nos s vysokou kostí, co si pamatoval ze snu – i dnes zůstával v kolmici, roztahoval dírky do stran, což ho dělalo zblízka širším. Rozeznával i pihy a malé jizvy po akné, které nikdy nezmizely.

Zastavil se až na rtech. Nechtěl se na ně dívat, nechtěl myslet na to, že by rád vyzkoušel pravost jizviček na tenké kůži, vlhkost, již si propůjčily od slin, hebkost, kterou jim nemohl odepřít už od pohledu. Zajímalo ho, jestli by ho nechal, aby to zjistil. Ale neodvážil se zeptat.

Vždycky tak nějak tušil, že je pro něj Newt mnohem víc než nejlepší přítel. A tentokrát si výrazem „spolubydlící“ pomoct nemohl. Někdy si říkal, že mu z lítosti nahrazuje Terezu, aby se z toho dostal. Ale pak se zase myšlenky sejdou jinak a on tuší, že je pro něj i víc, než kdy ona mohla být. Tyto chvilky však bývají vzácné a zpravidla trvají zlomky sekund.

Ani nevěděl, jak dlouho ty dva svaly pozoroval. Líbila se mu ta hra barev, kterou mu zajistila hrající televize. Vše se na nich nádherně lesklo, získávalo nové odstíny a tvary. Zaoblení, způsobené tvarem rtů, se někdy změnilo tak, že vypadaly pokrčeně. Ale když se jich dotkl prstem, zjistil, že jsou dokonale hladké.

Kdyby řekl, že si něco uvědomoval, lhal by. Pohlcen touhou se dotknout rtů nevnímal nic z toho, co se dělo kolem. Posedlost, s níž se ani nesnažil bojovat, odtáhla jeho prst, který je od krátkého splynutí dělil. A nevyslovené přání, ten třetí manipulátor, přinutil dlaň, aby si přidržela tvář.

Nikdy nepřišel na to, proč lidé před polibkem zavírali oči. Ale i Newt, jako by to vytušil, smotal řasy do sebe slepením víček, očekávaje, že se Thomas konečně rozhoupe, když už se opovážil předstírat zájem.

Čtvrtá síla už neexistovala. Tenhle krok byl tentokrát na něm. A on neváhal tak dlouho, jak by správně měl. Vlastně nad tím ani nepřemýšlel, nově uspořádané priority učinily rozhodnutí za něj.

Bojoval pro něj. Vzdal se kariéry, aby on mohl žít. A Thomas s ním. A jestli jako spolubydlící, přítel, nebo přítel v jiném slova smyslu, na tom už mu nezáleželo. Byl svolný ke všemu.

Vsadil na letmý okamžik. Sotva se jejich rty stačily dotknout, leknutím ucukl, aby dal prostor Newtovi se vyjádřit. Když už se o něj zajímal, musel znát jeho názor.

Odpovědí se mu stalo jen nespokojené zamručení, vyražené z chlapcova hrdla. Bylo to však mnohem více než slova. Tím vyjádřil vše, co na srdci měl, a podobně naladěný Thomas jeho primitivní vzkaz pochopil.

„Ale půjdeš se mnou na večeři,“ zašeptal těsně u jeho rtů.

„Pokud na mě nezapomeneš, půjdu rád.“

„Já? Už nezapomínám.“

Před očima se mu objevil Jeffův spokojený úšklebek, když se jejich duše spojily v dalším polibku. Ten parchant to předvídal. A Thomas se musel opět jako poslední dozvědět, že nejspíš našel zalíbení ve svém nejlepším příteli.