V šatnách dlouho nepobyl. Vletěl tam jako velká voda, popadl oblečení, nacpal ho do batohu a stejně rychle také vyběhl ven. Kupodivu mu zůstalo dost sil na to, aby zvládl běžet celou cestu tam i k autu. Možná, že kdyby tolik nespěchal k Jeffovi, uvědomil by si své vyčerpání a šel tak pomalu, jak by to jen dokázal. Ale s takovou nebylo pro slabost místo.

Chuck s Gallym na něj čekali, tak jak slíbili. Cestou ke stadionu jim vysvětlil, že jeho auto mu odtáhli, proto byl donucen vyzkoušet chůzi à la mokrá slepice, aby měl vůbec špetku naděje. Po nějaké chvíli přesvědčování se jim svěřil i se svým dnešním úspěchem neúspěchem, nakonec i s celou tou situací.

„Tohle mi hlava nebere," řekl Gally, jen co Thomas vystrčil hlavu do auta. „Vy spolu bydlíte, trávíte spolu veškerej volnej čas a ty nemáš ani potucha, že je ten frasák jednou nohou v hrobě."

Thomas se nejprve usadil, než se odvážil odpovědět. Toho času také využil k tomu, aby si ji mohl zformulovat v hlavě, ale ať se snažil kombinovat jakákoli slova a fráze, nikdy to nevyznělo tak, že by nebyl slepý hlupák.

„Držel to jako tajemství," odvětil nakonec. Lepší odpověď narychlo vymyslet nedokázal a tahle navíc vypadala trošku pravdivě. „Nechtěl, abych se to dozvěděl. Prý, abych se nestresoval."

„Nevím, jestli je tak statečnej, nebo blbej," poznamenal architekt a vyčkal, až Thomase konečně napadne zavřít dveře. Když mu to došlo - a zaslechl tak zaklapnutí -, bez odkladů nastartoval a vymotal se z parkoviště. „Ale jako bys ho neznal."

„Newt není blbej," sykl černovlásek a nakrčil nos k blýskájícím hnědým očím.

„Oba víme, jaký to s ním bylo na škole. To byla samá sranda, pak ty chvilky, kdy bych mu dal nejraději přes hubu, ale jo... nakonec začal makat. Ale vždycky až tehdy, kdy se mu zapalujou lýtka."

„Kluci, nehádejte se..." ozval se Chuck.

„Vydrž, Chucku. Tohle si musím s veleúspěšným premiantem vyřídit," přerušil ho Thomas a natáhl ruce před sebe, aby se mohl dlaněmi opřít o obě sedadla najednou. Poté mezi ně vklínil hlavu. „Jak to myslíš, že tehdy, až se mu zapalujou lýtka?"

„Je to stejný jako tehdy. Pamatuješ, jak na maturu naprosto sral? Ale pak se mu to za jedinej týden podařilo vytáhnout a byl skoro i lepší než ty?"

Kdyby řekl, že Gally udeřil kladivem na hlavičku, lhal by. Pravdou bylo, že neměl nejmenší tušení, kam tím mířil, a vůbec se mu to nelíbilo. Ale aby uspokojil tu rostoucí zvědavost, která mu nedávala chvíli klidu, přikývl a nechal ho pokračovat.

„Ptáci štěbetali, že mu s doučováním pomohl jistý grind, který si ty otázky vypracoval už ve druháku, aby se tím údajně nezdržoval," dodal skoro s odporem, ale stále se ještě držel.

„Požádal mě o pomoc," bránil se Thomas.

„Jo a všiml sis, že se ti ozval až teď? Zas má problém, neví, co s tím, a hledá svýho milovanýho génia, aby ho z toho vysekal. Já ti říkám, že tohle má v povaze. A až ho konečně začne smrt dohánět, znovu se na něj otočí a bude prosit o pomoc."

Mladík obrátil oči v sloup a opřel se zády zpět do sedadla. Ačkoli dávala Gallyho slova smysl, nedokázal se smířit s tím, že by to byla pravda. Newt přece měl své zdraví rád - pravda, moc často si při chřipkách nepoležel, ale to byla z většiny hlavně Thomasova chyba - a nikdy by netajil, že je mu mizerně.

Jeff mu včera - bylo to vůbec včera? Poslední dny se mu motaly dohromady - řekl, že to musel tajit. Že ho nechtěl stresovat. Ale musel přece vědět, že mu vždy záleželo na jeho příteli více než na kariéře. I když... nikdy to tak nevypadalo.

„Abys věděl, nejsem jeho milovaný génius," zavrčel, jakmile mu došel význam jeho slov.

„Tak milovaný grind, však u tebe v tom rozdíl není," opravil se Gally a Thomas by se vsadil, že ve zpětném zrcátku spatřil i náznak úšklebku na jeho rtech.

„Kluci, opravdu bychom se neměli -"

„Tak milovaný grind?! Hele, Gally, já nevím, v jakým světě jsi vyrůstal ty, ale v tom mým si přátelé pomáhají," přerušil Chuckův pokus o usmíření údajný génius a praštil pěstí do předního sedadla.

Netušil, kde se v něm ta agrese brala. Ano, poslední dny moc dobře nespal, byl neustále ve stresu a vzdal se svého snu pro pár chechtáků a mozek nejlepšího přítele. Podařilo se mu nachomítnout tři další kamarády, vinou bývalého přítele mu odtáhli auto. Nějak to odfiltrovat musel.

„Proto bych ocenil, kdybys přestal mlátit do mýho auta a radši používal to, co bys měl mít na krku," zněla Gallyho další jízlivá poznámka.

„On by mi to řekl!"

„Tak on ti to ani neřekl? Třeba se přemůže a řekne ti to týden před tím, než natáhne brka."

Zaťal ruce v pěsti. Se sebeovládáním nikdy neměl velký problém, ale únava a vztek vzaly za své. Jen tak tak se držel, aby ho nechytil pod krkem a necloumal s ním tak dlouho, dokud by to neodvolal.

„Newt umírá?" zajímal se Chuck.

Ani jeho strach v něm neprobudil chápající duši. Naopak, ta strohost, s jakou to chlapec řekl, ho konečně donutila si pořádně praštit do kolene a zoufale zakňučet. Měl toho dost.

„Zatraceně, Thomasi! Co to děláš?!" vyjel na něj Gally, kterého to rozrušilo.

„On neumře!"

„Takže to byl jen -"

„Chucku. Sklapni," okřikl ho Thomas dřív, než stačil myšlenku dokončit. „Vzdal jsem se kariéry, abych mu mohl pomoct. Jsem si jistý, že ZLOSIN mu pomůže."

„ZLOSIN? To myslíš ty rádoby doktory, co berou potulný lidi a dělají na nich pokusy? Nedělej si marný naděje, Tome. To už by mu víc pomohl kapitán Špek."

„Ne, budu ho léčit jen já," namítl.

Nikdy by ho nedal do rukou někoho jiného. Nenechal by ho dokonce ani u Arise, nevěřil mu. Nikomu z nich nevěřil. Proto se rozhodl, že se jeho léčby chopí sám. I kdyby to měl dělat v utajení u nich ve sklepě.

„Nechci ti nic říkat, ale dal ses na hokej, i když jsi věděl, že na to nemáš vlohy. Zahodil jsi budoucnost vědce. Nemyslím si, že máš dostatek rozumu a pevné vůle na to, abys to dotáhl až do konce."

„Pak se pleteš," řekl jen a otočil se k oknu.

Odmítal ho dál poslouchat. Dráždil ho. Štval. Snažil se najít na Newtovi chybu, kterou by mu předložil. Třeba se mu líbilo, že umírá. Ale tomu už nevěřil, takhle zvrácený nebyl nikdo. Dokonce ani Gally.

Gally na něj mluvil dál, Thomas ho však nevnímal. Vše, co vyšlo z těch úzkých rtů, nebylo pro jeho uši dobré. Vsadil by se, že se snažil rýpat do jejich podivného vztahu, schválně odkrýval minulost, aby ho zahnal do kouta.

Thomas nerad na minulost vzpomínal. Gally měl pravdu, jejich vztah na střední byl hodně napjatý, hlavně kvůli tomu, že Newt nikdy nebyl ten typicky šprtací typ. A protože byl Thomas ochotný pomáhat s učením, náležitě toho i využíval.

Pamatoval si, že ve druháku, kdy měli pracovat na seminárních pracích, se Newt, místo toho, aby se odvděčil Thomasovi a vzal ho k sobě do skupin, raději spojil s Minhem a Benem. Nic si z toho nedělal, ale tehdy to jejich křehké přátelství narušilo. Navíc, byl to jeho jediný kamarád, který nepatřil ke šprtům.

Aris ho varoval před rozpustilým klukem, kladl mu na srdce, aby se nenechal strhnout jeho energií a chutí do života. Ale nestačil ho upozornit na to, že ho blonďák stáhne dolů k sobě a naučí ho pohlížet na svět svýma očima jen tím, že se na něj mile usměje.

Mimoděk roztáhl koutky do úsměvu. Ta představa sedmnáctiletého Newta, jak žvýká v koutku úst propisku z exkurze v technických dílnách a soustředěním stáčí pohled kamkoli jinam, jen aby se nemusel dívat na Thomase a papíry s otázkami v jeho rukou, byla zkrátka úsměvná. A ty doby mu i chyběly.

Viděl svůj odraz ve skle. Déšť sice sjížděl po hladkém povrchu a bral s sebou tu špínu, kterou přívalové deště z října zanechaly, ale i tak dokázal dokonale rozlišit ty rty, jež se kroutily. Vyplázl ven špičku jazyka, aby se přesvědčil, že je to opravdu jeho obličej. A byl.

„Já bych to pojmenoval Goudy," ozval se po nějaké době ticha Chuck. Thomas si v ten moment uvědomil, že vůbec neposlouchal. Nejspíš na to přišli dříve než on a dávno změnili téma. „Však víš, jako zkomolenina Gallyho boudy."

„Nemůžu svý firmě říkat jako sýru," namítl řidič a poklepal prsty na volant. „Přemýšlel jsem o Collarově firmě, co vám postaví dům a postará se o hradby."

„Jsem pro kombinaci Collara a baráku," navrhl Thomas, když mu došlo, o čem je řeč. „Co třeba Coura?"

Zaslechl tiché uchechtnutí, které uniklo z Chuckova hrdla. Ale Gally vyrazil z úst táhlý povzdech.

„Bude to firma, co staví domy, ne bordelhaus. Pokud nějakou chceš, zkus se domluvit s Minhem. Zaslechl jsem, že to s Winstonem zase vymetli až od podlahy, tak najít nějakou desetkrát nepoužitou bude zázrak," odvětil Gally.

„Skvěle, teď budeme kritizovat i můj sexuální život? Chucku, zacpi si uši, tohle ještě slyšet nemusíš."

„To bych rád vynechal. Je mi fuk, koho si táhneš do pelechu, jasný? Ale klidně se vsadím, že vím, kdo to je."

„No? Prosím, stalkere. Předveď se," zabrblal černovlásek.

„Rapl," odpověděl naprosto bez obalu.

„Takhle o něm nemluv. Vždyť za to nemůže! A co -"

„Mám pravdu, že jo? Spali jste spolu?" Gally ho nenechal dokončit myšlenku.

„Jo," řekl příliš rychle, pak však ještě okamžitě dodal: „Ale nic nebylo. Jen malá postel. A byl bych rád, kdybys to nevytruboval, není to nic, na co bych mohl být pyšný."

„Ne, já si počkám, až to přiznáte veřejně. Pak můžu říct: „Já ti to říkal". A na tu chvilku se fakt těším."

„Sklapni," sykl na něj. Tahle jízda se mu líbila snad i méně než ta v autobuse. I než ta se Sonyou. „Nemusíš pořád poukazovat na to, že někoho máš. A vůbec, jak se má?"

„Harriet mu dala košem," informoval ho Chuck.

„Hele, bylo to vzájemný," bránil se Gally a zastavil auto u Jeffova domu. Protože už se nemusel soustředit na jízdu, mohl se otočit za sebe a pohlédnout do té naštvané tváře. „Je to půl roku zpátky. Thea máme ve střídavé péči, ale když teď rozjíždím vlastní podnik... nemám na něj čas."

„To je mi líto."

A skutečně bylo. Ačkoli tuhle gorilu s fešným obočím, jak ho Minho jednou nazval, moc nemusel, soucítil s ním. Věděl, že s Harriet byli už od střední, něco jiskřilo i na základní škole, ale že se rozvedli, o tom neměl nejmenší tušení. Ani o tom, že měli spolu syna, nikdy se nezmínili.

„Nemusí. Aspoň se můžu věnovat práci. Však ty to znáš taky. Kariéra na prvním místě."

Na to Thomas neodpověděl. Měl pravdu. Přehlížel stav svého spolubydlícího jen proto, že se zajímal více o vlastní kariérní vzestup, než o jeho očividně ne tolik zajímavý život. Vždyť po sedmi letech společného soužití ani nepřišel na to, kde vlastně pracuje.

Před očima se mu objevila masitá dlaň. Zvedl pohled a zaostřil na Chuckův baculatý obličej, který se cpal mezi sedadla, aby na kamaráda viděl.

„Díky, kluci. Dal bych vám drobný, ale nemám u sebe ani čtvrťák," řekl už o něco veseleji a potřásl si s ním.

Gally mu ruku nepodal. Jen s náznakem úsměvu kývl na rozloučenou a otočil se zase zpátky. Ani po takovém vylévání emocí se ten vztah mezi nimi neposunul do vod přátelství.

„Pozdravuj je a Newtovi vyřiď, že měl místo rakviček přinýst věnečky, ale že i to chutnalo," dodal ještě Chuck, než je oba Thomas odřízl zavřením dveří.

Opět mu na hlavu bubnoval déšť, ale tentokrát mu to ani nevadilo. S hlavou vztyčenou sledoval vzdalující se stříbrný Peugeot a na jeho skle i usměvavou tvář s prsty. A jakmile zmizelo auto za roh, skryl ruce do kapes mikiny, kterou si vzal z šaten, a brankou prošel na Jeffův pozemek.

Ani nemusel zvonit na zvonek, dveře se otevřely, když byl v polovině cesty. V nich stál Newt, opíraje se o francouzské berle. A ačkoli se mu paže třepaly námahou, obdaroval Thomase jedním z těch zářivějších úsměvů.

Černovlásek přidal do kroku. Promočené boty na plochých kamenech mlaskaly a čvachtaly, ale i tento zvuk dokonale ignoroval. Jeho cílem bylo dostat se k příteli, o jehož život se rozhodl bojovat. A proto, když byl sotva jeden krok od práhu, jediným skokem překonal tu vzdálenost mezi nimi a objal ho.

„Ahoj, Tommy," zachraptěl blonďák, jakmile ho Thomas pustil a pomohl mu udržet rovnováhu tím, že ho chytil za boky.

„Slib mi, že už to nikdy neuděláš. Aspoň ne tehdy, když nebudu poblíž," odvětil, ale úsměvu se neubránil.

„Jeff říkal, že mi nic není."

Věděl, že lže, ale prozradit se nechtěl. Proto ho beze slov objal znovu, tentokrát o mnoho opatrněji, aby to křehké tělo nezlomil.

I když se Thomasův vesmír rozpadal na miliardy kousků, na chvíli se ho zmocnil pocit, že je svět v pořádku.