Už zažil záživnější zážitky, než byla tato cesta autobusem. Chvílemi, kdy do něj loktem dloubala neznámá slečna, aby si vytvořila prostor, měl chuť vystoupit a projít skrze město po svých. Světu očividně nestačilo, že mu ke zhroucení chyběla opravdu jen špetka. Potřeboval Thomase na zemi a obličejem v hlíně, rezignujícího nade vším, co by se ho mělo týkat.

Když monotónní ženský hlas oznámil jeho stanici, zvedl se ze sedadla, procpal se davem ke dveřím a protáhl se mezi dvěma klábosícími přáteli, aby se dostal ven. Tam do úst ihned nasál čerstvý vzduch a protáhl se. Tak hroznou jízdu dlouho nezažil.

Mohl být rád, že měl možnost dýchat. Chystal se udělat poslední krok do nového života. Už ani nepřemýšlel nad následky, vše se odehrávalo tak rychle, že nemohl myslet na nic. Kdyby se tak mohl zastavit, aby ho myšlenky dohnaly…

Pro Newta se nezdráhal to udělat. Ten blonďák dost obětoval pro něj, vždyť chodíval do práce i přes víkendy, aby platil jeho drahé tréninky. Teď bylo načase splácet. I s úroky. A nejen to, on mu chtěl zachránit život, starat se o něj, dokud mu nebude líp a strávit s ním zbytek už ne tak pochmurných dní. Bydlet sám… i jako nevyslovené to znělo příšerně.

Spolkl všechen strach a předříkal si pár slov, aby si dodal odvahu. Svižný krok, jímž si krátil cestu do a místího baru, hodně rychle zpomaloval, až se z něj stalo plížení. Našlapoval na kachlice chodníku s takovou lehkostí, že by mu slon v porcelánu mohl závidět.

Jakmile uviděl velkou neonovou ceduli, zastavil se. Zelené světlo poblikávalo, podvečer ještě nebyl tak tmavý, aby vyniklo lépe. Ač už kalendář hlásil polovinu listopadu, slunce se tím očividně nenechávalo zmást a i o půl šesté zářilo, jako kdyby to mělo být naposledy.

Propaloval dveře pohledem. Zevnitř se linuly zvuky a vůně pečeného masa, hlasitý smích, pokřiky, nadávky… zkrátka vše, na co byl zvyklý. Jeho spoluhráči nikdy nepatřili mezi ty tiché občany. Občas se mu zdálo, že tu divokost měli všichni v povaze ještě před náborem.

Nechtělo se mu tam. Vůbec ne. Trenér po něm bude křičet, to věděl. Když odcházel hypochondr Ben, doprovodila ho i jeho bačkora. Od té doby si na něj nikdo nedovolil promluvit, pokud se to netýkalo problému v postavení nebo základní sestavě.

Ale na druhé straně byl ZLOSIN. Ono kdyby neznal souvislosti, vůbec by nad tím nepřemýšlel, ale vzhledem k tomu, v jaké situaci se nacházel, se jeho priority rychle přehodnotily. Najednou nebyl hokej vůbec důležitý. Dokonce ho nemohl považovat za koníček pro volný čas.

Nesmím mít volný čas. Dva měsíce jsou tak málo…

Teď chtěl mít u sebe svého nejlepšího přítele víc než kdy dříve. Přání pevného stisku jeho ruky a povzbudivých slov šeptaných mátovým dechem do ucha se stávalo nesplnitelnou tužbou, která se jeho hlavou proháněla a nenechávala ho normálně přemýšlet. Rukou hmátl vedle sebe. Nebyl tam. Jistě, vždyť ho nechal u Jeffa. Ani nevěděl, jestli už je vzhůru.

Dělal to pro něj, to si musel opakovat. Pro lepší zítřky, pro pořádek v myšlenkách i citech. Až se vše uklidní a on bude moct konečně vypnout, může se soustředit na to, jestli se mu spolubydlící nesnažil něco naznačit. Jestli se mu i jeho vlastní tělo nesnažilo vrazit pořádnou do nosu, aby se probral a přiznal, že k němu cítí víc, ne by měl.

Ultimátum je krátký. Pokud k němu něco cítíš, měl by to vědět.

Ta slova mu rezonovala v hlavě, odmítala znavený mozek opustit. Ale pravdivější frázi si nedokázal vybavit. Ultimátum, jak to Jeff nazval, bylo hodně krátké. Dva měsíce mu nestačily na to, aby si uvědomil to, co si nedokázal přiznat několik let. Takže i když k němu skutečně něco cítil – což nepopíral –, říct mu to nemohl s jistotou. Jestli to byla bratrská láska, nebo její jiný druh, to neměl nejmenší tušení.

Dost bylo přemýšlení. Musel se konečně vzmužit a postavit se svému strachu čelem. Nemělo by to být tak hrozné. Možná dostane ránu papučí, uslyší pár nehezkých slov, ale s hlavou svěšenou odejde a může podepsat tu přihlášku do ZLOSINu. A nejlepší na tom všem bylo, že Newt nic netušil. Nebo to bylo naopak to nejhorší?

Vytáhl ze sebe poslední zbytky odvahy a sebejistým krokem vyšel ke dveřím. Zatáhl za kliku a otevřel si. Než vstoupil, oznámila jeho příchod malinká skleněná zvonkohra nade dveřmi. A v ten moment, kdy se lokálem ozvalo tiché zacinkání, sebou škubl a doufal, že existuje neviditelnost a on zrovna její tajemství rozluštil.

K jeho štěstí se na něj neotočil jediný pár očí. Pouze barman, ale ten měl pásku přes levé oko, proto ho nemusel do kolonky děsu připisovat. Pozdravil ho kývnutím hlavy a artikulací rtů, na vyslovení slov tu bylo moc rušno. Navíc, raději si slova šetřil. Nemohl vědět, jestli má kouč dobrý den.

Najít skupinku pokřikujících chlápků nebylo nijak těžké. I kdyby na sebe neupozorňovali zvuky, nemohl by si nevšimnout Marka na stole, Chrise poskakujícího a zvolávajícího cosi, čemu nerozuměl. Zkrátka a jasně, dobře se bavili i bez něj.

Vměstnal se do hloučku. Ač na sobě měl ještě zbytek vybavení, vůbec mezi ně nezapadal. Všichni byli oděni v civilu, s barevnými šálami a veselými úsměvy. Ovšem on hledal toho ukřičeného muže s červenou čapkou, která zakrývala černé střapaté vlasy.

Jakmile ho našel, v krku mu vyschlo. Najednou nenacházel slova. Ale udělat to musel co nejdříve, aby se mohl vrátil k Jeffovi a odvedl Newta domů. Opakoval si, že to dělá pro něj. Zachraňuje život. Prakticky zachraňuje životy dva.

Poklepal mu na rameno. Trenér se po něm nejprve ohnal, jako by se zbavoval otravného hmyzu. Teprve poté, co to Thomas zopakoval, tiše zavrčel a práskl pěstí do stolu.

„Kolikrát mám opakovat, že chci ty hranolky s tatarkou a kečupem zvlášť? A na –“ Zarazil se, když se podíval koutkem oka a všiml si, kdo ho rušil. „Murphy. Co tu hledáš?“

„Potřebuju s vámi mluvit,“ zakřičel Thomas, aby přehlušil ostatní. „Můžeme ven?“

Muž s píšťalkou kolem krku mávl na ostatní. Když si získal chvilkovou pozornost, upozornil je, že si musí odskočit ven, ale bude brzy zpátky. A s tím vstal ze židle a protlačil se vedle Thomase ven.

Mladík za ním šel jako tělo bez duše. Nevnímal nikoho, kdo po něm křičel, dokonce ani letící botu, která tak tak minula jeho hlavu. Očividně ho nikdo neviděl rád. Proč by měli? Utekl ze zápasu, bez vysvětlení se vytratil.

Venku už se stmívalo, když si stoupli naproti sobě do slabého světla pouliční lampy. Thomas se odvážil pohlédnout do vzteky rudé tváře svého kouče. Očividně mu jeho útěk neodpustil ani po tolika pivech.

„Co to mělo znamenat?“ obořil se na něj.

Thomas tuto otázku očekával. Ale neměl na ni připravenou odpověď. Věděl, že i kdyby si vymyslel tu nejlepší lež, jeho hněvu by se nevyhnul. Raději vytáhl pravdu. Nemělo smysl lhát.

„Omdlel mi přítel,“ odvětil s mírným zakoktáním na konci.

„Zbývalo pět minut do konce!“

„Mně je ukradej ten zápas!“ vypískl. Musel říct, že se mu ulevilo. A ten trenérův výraz byl k nezaplacení. „Je mi jedno, jestli prohrajeme znovu. Šlo o mého přítele. A ten se nahradit nedá, já ano.“

„Neměl jsem už nikoho, kdo –“

„Neskončil jsem,“ pokračoval Thomas. Když už tu odvahu získal, nesměl přestat. „Chci odejít. Už nechci být v týmu.“

Trenér vypadal překvapeně. Ať už po něm křičel cokoli, Thomas to házel za hlavu a nikdy se nevzdával. Byl taková jistota, které by se nikdy nezbavil. A teď, když se konečně ukázal v lepším světle, házel flintu do žita. Končil.

Thomas věděl, že si nikdy moc nesedli. On nerozuměl trenérovu zapálení do každého tréninku a každé hry, kouč zase nechápal jeho neschopnost a pevnou vůli. Výdrž. Schopnost se zvednout a pokračovat, i když si nabil nos.

„Teď?“ vyslovil po nějaké době. „Thomasi, tys to dělal schválně, co?“

Nejprve se musel vzpamatovat z toho, že ho vůbec poprvé oslovil jménem. Až teprve poté se věnoval tomu, co řekl. A i tak nic nepochopil.

„Co?“

„Celou dobu si hraješ na neschopnýho budižkničemu, co se sotva udrží na ledě, když do něj někdo dloubne, a přitom to v sobě máš! A teď mě chceš jen přinutit, abych ti řekl, že tě potřebujeme a že tě nemůžu nechat jít, je to tak?“

„Ne, já… opravdu chci skončit. Musím. Tady nemám budoucnost. Mám svou povinnost, kterou musím splnit. Přišel jsem, abych vám to řekl.“

„Počkej! To není vtip?“ Z úst mu uniklo neveselé uchechtnutí. „Povinnost? Co třeba povinnost k týmu? Nemůžeš nám teď dát kopačky!“

„Jen ztrácím drahocennej čas!“ bránil se. „Je to… vlastně docela jednoduchý. Umírá mi přítel a já mu můžu pomoct. Ne tím, že se budu snažit baletit na ledě. Udělám to, co jsem měl udělat už dávno.“

„Dobře. Je to tvá volba. Ale pamatuj si, že nikoho zpátky neberu. Pokud teď odejdeš, už nikdy nepřivřu oko. Je to jasný?“

Thomase udivilo, že to bral s takovým klidem. Ale přikývl. Nemínil se vrátit. Pokud se mu podaří Newta zachránit, zůstane u ZLOSINu, aby nemusel tak moc dřít. Budou se o splácení dělit, tak jako to měli udělat hned, jak si spolu koupili dům. A pokud se to nepodaří… nevěděl, co by dělal. Asi by se vyhýbal všemu, co by mu ho připomínalo. Odstěhoval se z planety a žil někde v jiném vesmíru.

Ani si nestačil všimnout toho, že trenér odešel. Zůstal bez úhony, neměl na sobě jedinou pohmožděninu. Možná proto, že byl pod vlivem alkoholu. Třeba mu to nedocházelo tak rychle. A pokud to byla pravda, nechtěl být u toho, až mu to docvakne. Proto se raději vydal zpátky k Jeffovu domu.

Drobné na autobus utratil. Neměl u sebe ani cent, kterým by se pokusil řidiče uprosit. A ona procházka pěšky možná nebyla tak špatný nápad. Konečně mohl odfiltrovat myšlenky, které v hlavě neměly místo.

Začínal si uvědomovat, co udělal. Vzdal se svého snu, aby se stal členem organizace, jíž donedávna opovrhoval. Dlouho ani neviděl své zápisky z přednášek, které by mohly toho spícího génia probudit. Až se vrátí domů, bude je muset najít.

Skryl ruce do kapes od kalhot. Litoval toho, že si nevzal nic teplého na sebe. Tenkou látkou šedého trika profukoval studený vítr, před nímž ho neochránily ani keře podél chodníků. Byla mu zima, měl žízeň a hlad, bolely ho nohy a hlava. A do toho všho začalo pršet. Takhle mizerně se necítil už dlouho.

Kapky deště se mu motaly do vlasů a lepily jednotlivé prameny k lebce. Některé z nich mu spadaly přes husté obočí až do očí, nezbavil se jich ani zamrkáním a vymetením smetáky černých řas. Ucítil vodu na rtech u v koutkách úst. Slanější než déšť. Že by slzy?

Už si chtěl zavolat taxi, když vtom si uvědomil, že svůj mobil nechal v šatnách. Před vyzvednutím Newta si nejspíš bude muset udělat ještě jednu zastávku. Alespoň se může převléct do něčeho teplejšího. A hlavně méně mokrého.

Projíždějící auta čváchala koly do nových louží u krajnice. Ty nárazy zvedaly vlny, které těšily Thomase další špinavou sprchou. Jako by nestačilo, že měl špatnou náladu. Jako by mu svět chtěl ukázat, že se vše může ještě zhoršit.

Zrovna procházel kolem hotelu, když zaslechl troubení. Přesně si představil, co dotyčnému řekne, jak ho dvaceti jedna způsoby pošle tam, kde slunce nesvítí, ale jakmile si všiml, kdo na něj z okna mává, všechna slova spolkl.

„Ty už řídíš, Chucku?“ podivil se. Neváhal však a doběhl k autu, aby nemuseli křičet přes celou ulici.

Zavalitý kudrnáč se široce zazubil. Jeho drobné pihy, rozeseté po malinkém nose, zmizely v objetí velkých líček. Ale roztomilost mu nikdo nemohl vzít.

„Ne, Gally mě veze od Pánvičky,“ odvětil chlapec a ukázal palcem za sebe. „Chceš svést? Máme vzadu dost místa.“

„Ani nevíš, jak rád tě vidím,“ vyhrkl Thomas s podobným úsměvem a vlezl si na zadní sedadlo. Ihned, jakmile tak učinil, se na něj otočily dvě hlavy. Pod propalujícím pohledem šedých očí se skoro i zastyděl, že si udělal pohodlí bez vyzvání. „Čau, Gally.“

Oslovený povytáhl obočí. I jeho pihy, o poznání větší, ale světlejší než u jeho spolujezdce, se pod slabým světlem ztrácely. Avšak ten obrovský nos, několikrát zlomený – a jednou i Thomasovou chybou – zůstával stejně výrazný i za šera.

„Bažante,“ pozdravil ho a konečně se taky pousmál. Thomas si oddechl. Alespoň on po něm dnes nic nechtěl. „Tak kam do bude? Do hnízda? Nebo někam na dlabanec? Pánvička v Placu dneska vařil guláš. Doufal jsem, že ty prsty, co tam plavaly, jsou tvoje. No, doufat jsem mohl.“

„Na stadion. Musím si jít pro věci,“ odpověděl tmavovlásek a opřel se lokty o kolena. „Máš nový obočí?“

„Ne, vypraný v Pervolu. Grinde, to jsou otázky. Ale co se ptáš ty? Vypadáš jako narychlo splácaná panenka na ukazování, kde se tě kdo dotkl,“ vrátil mu a s úšklebkem se otočil zpátky.

Chuck se smál tak nahlas, až z toho bolely uši. Ale Thomas byl rád, že je slyšel. Alespoň oni měli dobrou náladu.

„Dneska je fakt dobrej,“ poznamenal kudrnáč a ukázal palcem na přítele vedle sebe.

„Jo,“ zamumlal jen a zabodl pohled z okýnka. Nemohl se ovládat, když foukl na sklo a napatlal na něj velké Z.

Zet jako ztracen.

Zet jako zraněn.

Zet jako ZLOSIN.