V krku ho škrábalo. Oči napuchly. Slzy, které z nich padaly, nebraly konce. Ještě se prakticky skoro nic nestalo a dokázalo ho to dokonale složit. Jak na tom bude, až k tomu opravdu dojde a bude se muset naučit žít bez něj?

Jeff ho jen tiše sledoval. Thomas netušil, jestli zalitoval už dávno, nebo byl prostě nad věcí. Ať to bylo jakkoli, na jeho tváři nebyla ani slzička - což se nedalo říct o Thomasově. Ten jim konečně nechával volný proud.

Pak mu hlavou proběhla myšlenka. Takhle by to nechtěl. Ne, Newt by z něj neudělal trosku. Kdyby byl teď při vědomí, vrazil by mu jednu pořádnou do nosu, aby se vzpamatoval, zakřičel na něj, že je to v pohodě, že ten nos bolí víc než ta psychická bolest.

A jak by se mýlil... I kdyby mi zlámal všechny kosti v těle, nebolelo by to tolik jako to, že ho ztratím.

Natáhl ruku ke stolu a prsty si našel ledovou dlaň. Byla tak chladná, že kdyby se mu nepohyboval hrudník, dal by se pokládat za mrtvého. Naštěstí však cítil velmi slabý tlukot srdce, které se snažilo bít silněji, ale zůstávalo utišeno podivným bezesným spánkem.

„Jsi bezcitný hajzl, Newte," zahekal mezi vzlyky a stáhl obočí k sobě. „Jak jen... jak jen můžeš umírat? Tak... tak brzy..."

Syčel si pod nosem ještě pár slov, ale ani on sám jim nerozuměl. Bolest mu otupěla mozek, zoufalost uvedla tělo do paralýzy. Nedokázal se hnout, jen občas otevřít ústa, aby do nich nabral vzduch a mohl pustit vzlyk ven.

„Neříkej mu, že jsem ti to řekl," ozval se za ním Jeff.

Thomas ho nevnímal. Měl co dělat, aby zatlačil slzy zpátky a přinutil rty, aby se netřepaly. Nos se mu zaplnil hustým hlenem, proto byl vyrážený dech silnější než obyčejně.

Ta slova k němu dolehla až později. Ale odpovědět odmítal. Na to měl moc ztuhlý jazyk a přitažené struny na hlasivkách. Nedokázal by vyslovit jediné slovo bez toho, aby se zajíkl a dál pokračoval jen sekaně, hlásku po hlásce.

Nakonec přinutil ruku, jíž křečovitě nesvíral Newtovy prsty, aby slzy setřela. Nebylo to nijak zvlášť těžké, oči už další nerodily, tudíž to nemusel opakovat. A jakmile si tváře vysušil rukávem šedého trika, které měl pod chrániči, zbavil se i stop po pláči.

Ruku sevřel v pěst a stiskl ji v zubech. Snažil se vytvořit nový bod bolesti, na nějž by se mohl soustředit. Ale nebolelo to ani z poloviny tak moc, jako to vědomí, že jakýkoli den, který bude prožívat, by mohl být Newtovým posledním.

„Kolik... kolik má času?" zajímal se.

Jeff vyšpulil spodní ret a poškrábal se prsty na čele tak, až mu klobouk spadl na zem. Nenatahoval se pro něj. Bylo to zbytečné.

„V takový fázi? Řekl bych, že pár týdnů, možná měsíc. Nevím, moc často se s tím nesetkáváme, čóni to obvykle považují jen za demenci a zahajují domácí léčbu," odpověděl medik se smrtelným klidem a zvedl se ze židle. „No a já mám hlad. Hele, nedáš si taky něco?"

„Možná měsíc?" vyhrkl a prudce vstal. Newtovu ruku však nepustil. „Udělejte s tím něco! Měsíc nestačí!"

„Možná dva, hele... já nevím, jasný? S ničím podobným jsme tu čest neměli. A tohle se léčit nedá. Aspoň co vím. Ale ZLOSIN tvrdí, že na to lék najde."

ZLOSIN. Musel se k němu neustále vracet. Ano, věděl o něm, že je to farmaceutická společnost, jednou tam dokonce podával žádost o pracovní místo. Ale když se naskytla příležitost spojit koníček s prací, neváhal a přihlásil se do zdejšího hokejového týmu.

Co si pamatoval, tak ZLOSIN dělal zvláštní pokusy. Sbíral tuláky, kteří byli prolezlí nemocemi skrz na skrz, a dával jim možnost podílet se na objevech. Jak, to už mu zůstávalo záhadou.

„ZLOSIN je dobrý," vyslovil úplně automaticky. Pomalu zamrkal a podíval se na přítele vedle sebe. „Je to tak, že? ZLOSIN je dobrý."

„Ty máš fakt z mozku želé, Thomasi," poznamenal snědší mladík a poklepal prsty na stůl. „ZLOSIN je pěknej podvod. Bere nám pacienty. Víš, kolik lidí u nás bylo za poslední dva roky? Třicet sedm. Ostatní prostě zmizeli."

„Zmizeli? Jak jako zmizeli?"

„Šušká se, že kdo se nechá vyšetřovat tam, už nikdy budovu neopustí. Co je na tom pravdy, to nevím, ale je to dost podivný, ti řeknu."

„Aris by to měl vědět," zamumlal si spíše pro sebe.

„Aris? Šprt Aris Jones?"

Thomas na odpověď přikývl a sklopil pohled na zvedající se hrudník. Pokud chtěl, aby tohle tělo dýchalo, musel za ním jít. Přežít hubování, výhružky, Arisovo čiré zděšení z jeho pouhé přítomnosti.

„Jeffe... pohlídáš mi ho?" zeptal se, aniž by se na něj podíval.

„Spolehni se. Nebude to horší než dávat děcku injekci," odvětil Jeff se širokým úsměvem na rtech. „Aspoň si pokecáme."

„Hele, kdyby se něco stalo - cokoli! -, musím to vědět, ano? Kdyby něco řekl, chci, abys mi přetlumočil každý slovo, který z něj vyleze."

Poté, ač dost neochotně, Newtovu ruku pustil a obtočil si prsty kolem zápěstí, aby ji od něj držel dál. Nezbavil se cukání, které tělo pobízelo, aby ho skryl v pažích a nikdy nepustil. Ale moc dobře věděl, že pokud chtěl jít za Arisem, Newt u toho být nesměl.

Ještě chvíli sledoval sotva znatelné známky toho, že žije. Kromě plátěné bundy, která se velmi podobala tomu, co nosí letectvo, mu ramena zakrýval jeden cíp červené šály - už docela staré, proto byla barva vybledlá a připomínala spíše růžovou. Krátké provázky, jejichž úvazy v uzly zdobily konce látky, líně ležely na hnědo-zelené látce bundy.

Kdykoli se hrudník zvedl, aby nabral do plic dostatek vzduchu pro tělo i mozek, všiml si tmavě šedého zrnění jen kousek pod klíčními kostmi, které šála odhalila. Věděl, že nikdy moc na módu - a přiznejme si, ani on nebyl zrovna přeborník na to, co je v posledních dvaceti letech „in" - nedal, což ostatně dokazoval špatný výběr barev kusů oblečení, ale Thomas na něm obdivoval to, že ač měl ve skříni spousty košilí a triček, nejčastěji sáhl zrovna po tomto.

Čím bylo zvláštní? Skoro ničím, pro nezaujatého pozorovatele to mohl být kus starého hadru, jemuž někdo vystřihl otvory na hlavu, paže a tělo, aby se dalo nosit do roboty. Ale pro Thomase to bylo víc než to. Ano, triko bylo značně vytahané - hlavně tím, že ho měl na sobě vždycky, když se s někým porval -, ale alespoň zakrylo tu rychlou změnu těla, které každým dnem sláblo a chablo.

Kdybys tak byl kytka, Newte. Zalil bych tě a byl by pokoj.

Ten den, kdy ho na sobě měl poprvé, si moc dobře pamatoval. Byl to ten samý den, kdy se spolu začali bavit více, nějakých patnáct let zpátky, pokud počítal dobře. Oba chodili na stejnou školu, jen Newt byl o ročník výš. Alespoň tedy na úplném začátku, Thomas někdy kolem čtrnácti přeskočil ročník a školu opouštěl společně s ním.

Pamatoval si, že ho potkal na chodbě. Thomasovi spolužáci házeli ve třídě vším možným, jen aby zahnali nudu a nějak si naspřádanou energii za ty tři hodiny sezení na zadku vybili. Jako by jim nestačilo, že se museli přesouvat z místa na místo každou hodinu - mnohdy až na druhou stranu budovy.

Tehdy seděl na zemi, zády se opíral o stěnu za sebou a na kolenou měl knihu, v níž bořil nos. Sám netušil, proč se stal středem zájmu chlapce, který jeho knihu zkoumal jen ze zvědavosti a s pobavením se uchechtával nad obrázky učebnice antropologie. Ale byl vděčný Bohu, Buddhovi, Jáhovovi, prostě komukoli, kdo má jejich střet na svědomí.

Mimoděk se usmál. Byla to jedna ze vzpomínek, kterou rád udržoval živou. Kdykoli se cítil mizerně, vzpomněl si na kluka v zrnitém triku se střapatými blond vlasy a široký úsměv byl na světě. Nečekal, že to zabere i teď, ale když si všiml, že si ho na sebe vzal... neodolal.

„Thomasi!" vytrhl ho z představ Jeffův hrubý hlas.

Mladík sebou trhl. Za dobu, kdy si nic neuvědomoval, stačil natáhnout ruku k bledé tváři. Ani nevěděl, že prsty zkoumal jemnost zralé slámy, hebkost béžového hedvábí. Ale nestěžoval si, udělal by to dřív nebo později i za plného vědomí.

„Ptám se, kam jdeš," pokračoval medik tak pomalu, že každé slovo artikuloval až přehnaně, aby to Thomas pochopil.

„C-co?"

Thomas nechápal. Alespoň nějakou chvíli ne. Když mu došlo, pro co se rozhodl před tím ztracením se v příjemné vzpomínce, výraz jeho obličeje byl v ten ráz přítomnější a o něco méně tupý. Však ten zasněný úsměv mu na rtech zůstával.

„Já... za Arisem. Musím s ním něco probrat," odpověděl, když už to vypadalo, že se Jeff chystá svou otázku zopakovat.

„Neuvidí tě rád," namítl medik.

„Já vím."

„Pořád ti to neodpustil."

„Já vím," zopakpval.

„Vykope tě, jen co ukážeš nos."

„Já vím, sakra!" vykřikl Thomas a trhl pažemi k sobě, přičemž je obě zaťal v pěsti, jako by se chystal k boji. Poté, když si uvědomil, že žádné nebezpečí nehrozí, ruce spustil podél těla a pěsti povolil. Dál mluvil skoro až pokorně. „Ale musím to zkusit. Už jen kvůli němu."

„Kámoš, co?"

„Ten nejlepší," přitakal. „Nemůžu ho ztratit, chápeš? On... platí nám dům, jídlo, teplou vodu... jo, mizerně vaří, ale jako omluvu na večeři objedná pizzu, nebo jdeme někam ven. Je jako moje druhá máma. Nebo první, když jsem tu svoji nepoznal."

„Jsi s ním kvůli tomu, že má peníze?" vydedukoval Jeff si z výpovědi.

„Ne," namítl. „Protože se mě ujal. Protože když se vedle něj probouzím, vím, že je to buď krásný sen, nebo už konečně ta příšerná noc skončila."

„To skoro zní, jako bys ho miloval."

Jako bych ho miloval, rezonovalo mu v hlavě. A nebyla to snad pravda? Miloval ho jako výborného přítele a nejlepší náhradu za matku, jakou si kdy mohl přát.

„Jo. Je to dobrý kamarád," řekl nakonec.

„Thomasi, ty tam nemáš želé, ale hromadu plopáků, se mi zdá. Posloucháš se vůbec? Mluvíš o něm jako o andělským zjevení, pořád máš potřebu se o něm zmiňovat, kdykoli zavedeme řeč jinam, a to netrvá jen chvíli. Už od tý doby, co jsme byli na novoročním večírku, se oba chováte divně. Nevím, co se v těch šatnách stalo, ale ta tvoje holka, ta... sakra, ani na jméno jí nemůžu -"

„Tereza není moje holka."

„Jo, Tereza, ta vypadala zaraženě a zničeně, když se vracela pro chlebíčky. Pánvička říkal, že do sebe narvala celý tácek jednohubek. A ty víš, jak je na sebe a svou dietu přísná."

„Kam tím míříš?" zeptal se Thomas narovinu. Štvalo ho, že Jeff často odbočoval od tématu. Navíc někam, o čem by se raději nikdy nezmiňoval. „Novoroční večírek je uzavřená kapitola. Slíbili jsme si, že o tom mluvit nebudeme."

„Já si myslím, že se tam něco stalo. A to, že jsi byl nalitej jak Dán, tě neomlouvá z nevědomosti. A co vím, tak šprt Jones nikdy nezapomíná. Omlátí ti to o hlavu," dokončil svou výpověď medik a založil paže na prsou. „Ale je to tvoje věc. Pokud setkání s ním přežiješ, zamysli se nad tím, co vlastně chceš. Ultimátum je krátký, Thomasi. Pokud k němu něco cítíš, měl by to vědět."

„Nic... k němu necítím. Aspoň ne... ale to je fuk."

Mávl nad tím rukou, věnoval Newtovi poslední pohlazení po vlasech a Jeffa si obešel, aby se dostal ven. Neubránil se pocitu, že dělá chybu. Že by měl být s Newtem, až se probere. Ale on za Arisem musel jít. Pokud ho měl někdo zachránit, byl to on.

„Thomasi, do háje, stůj!" křičel za ním jeho starý přítel.

Ale on se neotočil. Nemohl ztrácet čas. V jednom měl Jeff přece jen pravdu. Ultimátum je krátké, měsíc nebo dva rozhodně nestačí. A pokud tu byla byť jen minimální šance mu ten život o pár let prodloužit, hodlal se toho chopit. Dlužil mu to.

Vyšel z domu ven. Nezlobil se na Jeffa. Ne, on jen poukazoval na fakta. Pravdou bylo, že si Thomas nepamatoval, co se na novoročním večírku stalo. Věděl jen to, že ho Newt odtáhl do šaten, ale zpátky se vraceli vyděšení. Taky si vybavoval, jak Tereza nalila do kelímku s džusem projímadlo, protože si prý měl dotyčný dát alespoň kapku alkoholu, aby byla zábava. Ale Newt musel řídit. A protože nebyl jako jediný opilý, musel taky vědět, co se stalo. A proto ho nemohl mít s sebou.

Ačkoli na něj Jeff pokřikoval dál, neposlouchal ho. Stále v hlavě slyšel jeho slova, opakoval si je a popíral snad vše, co řekl.

Ultimátum je krátký, Thomasi. Pokud k němu něco cítíš, měl by to vědět.

Zatřepal hlavou, aby se toho zbavil. Nemusel nic říkat. Až se domluví s Arisem, zažádá o speciální léčbu, toho příšerného ultimáta se zbaví.

Nastoupil do auta a práskl za sebou dveřmi. Měl na sebe vztek. Vše, co se dělo, si zkomplikoval sám. Nevšímal si ho dost na to, aby si změny spojil do jednoho obrázku. Neptal se ho, nezajímal se o něj. A teď za to platil. A jeho jedinou nadějí se stal kdysi možná přítel Jones a ZLOSIN.

Doufám jen, že je ZLOSIN opravdu dobrý.