„Murphy!" zazněl polem trenérův hrubý hlas.

Thomas, který měl zrovna slušně najeto na výbornou přihrávku na Rickovu hůl, otočil hlavu zpět na střídací lavici, kde už poloplešatý chlapík poskakoval s rukama nad hlavou a snažil se získat si jeho pozornost.

Zastavil se tím, že čepele bruslí naklonil, aby se mezi ledem a ostrou hranou vytvořil ostrý úhel. Nejen, že sebou škubl tak, že se sotva udržel na nohou, ale také vykrál docela hlubokou díru, čímž se do stran rozletěly malinké částečky zmrzlé vody.

„Co to sakra děláš?!"

Tato slova se k němu dostala až později. Než se stačil vůbec rozkoukat, kotouč mu vyrazila jiná hokejka. Ani nestihl zaregistrovat pohyb a už do něj vrazilo rameno, div zůstal stát na místě.

Nechápavě hleděl na trenéra, který už poskakování i nadávky vzdal a rezignovaně nad ním mávl rukou. Poté se otočil na druhou stranu hřiště, kde se zrovna odehrával další boj o puk - těla do sebe narážela, házela se na mantinely.

Zrychlil se mu dech. Bál se, že zase něco zkazil. Nedělalo mu starosti, že by tím mohl kouče nakrknout - to byla přece jen jakási jeho norma, takový menší zlozvyk -, ale obával se zklamání z jiné strany. Zklamal ho už tolikrát, že každé opakování bylo jako hřebík do rakve.

Odvážil se zvednout pohled na malinkou skupinu na tribuně. Čím déle se hrálo, tím méně lidí bylo schopných vydržet. Nikdo nesnášel další prohru domácího týmu dobře, zapálení fanoušci si tak museli svou vášeň a nadšení vybít jinde.

Zůstal stát jako opařený. Celá přední řada se zvedla a po jednom odcházela z hřiště pryč. Trvalo jim dvacet sedm minut, než nad týmem zlomili hůl a čekání na zázrak vzdali.

Thomasovi to lámalo srdce. Jistě, kdyby on byl na jejich místě, taky by se raději odporoučel k východu, než aby sledoval toho hlupáka, jak tam stojí a tupě hledí do davu - místo toho, aby konečně hrál. Možná by dokonce křičel, házel cokoli, co by bylo po ruce, jen aby ho donutil se hnout.

Očima hledal jen jednu jedinou tvář. Stačil by mu odlesk tmavé blond, která byla na slunci velmi podobná slámě. Ale najít ho bylo mnohem těžší, než předpokládal.

Ani netušil, jak dlouho tam postával. Když do něj vrazil někdo další a zahrnul ho kopou nových nadávek, jejichž význam by si nejspíš musel dohledat, vrátil se zpět do své tělesné schránky. Ta ukotvená duše, která do té doby docela volně plachtila nad tmavovlasou hlavou, do lebky narazila tak silně, až ucítil pnutí, jež ho přinutilo sebou cuknout.

„Dávej pozor, debile!" křikl na něj jeho nový střet. Aby toho nebylo málo, pohrozil mu holí a pohodil rukama. „Tady nejsi na baletu!"

Zatřepal hlavou. Musel hrát. Když už zklamal další fanoušky, nesměl se k nim přidat i Newt. Když nad tím tak přemýšlel, možná nechtěl dát předmět k popichování ani Sonye. O důvod víc se začít snažit a chopit se každé příležitosti k získání kotouče.

Na nic víc nečekal. Upravil si hledí helmy, poklepal hokejkou o led a vyjel vstříc hloučku hráčů. Naprosto ignoroval trenérovy prosby, které vesměs obsahovaly jen výtky a neúprosný křik, aby se vrátil dozadu a nezavazel jim. Tentokrát si byl jistý, že to zvládne.

Vyšvihl levou nohu nahoru a s mírným obloučkem sjel ze svého bezpečného útočiště. Noha se mu v brusli posunula na samý okraj, nárt narazil na pevné šněrování. Ploska, která do té doby držela na podrážce jako přikovaná, vybočila doleva, čímž se vytvořila malá vzduchová kapsa.

Ztuhlé nohy, jimž dnes zatím nedal pořádnou lekci chůze, natož klouzání se na ledě, zaprotestovaly bolestí v levém koleni. Ten náhlý tlak, který musel na kloub zapůsobit, byl pro tělo nezvyklý a nečekaný - nějaké spontánní akce zažily hodně dávno a od té doby si na to odvyklo.

Cvakl patry o sebe. Plastové chrániče, které nápadně připomínaly ta zázračná neviditelná rovnátka, jejichž otrokem byl po celé čtyři roky na střední, podivně zavrzaly. Ale nebylo to tak nepříjemné, jak očekával.

Když do pohybu přidal i druhou nohu, byl pohyb plynulejší a rovnější. Nemusel se spoléhat na smysl pro rovnováhu - tu jedinou věc, která ho držela na bruslích i u hokeje - a mohl přidat na rychlosti. Proto to netrvalo ani dlouho a brzy stál mezi spoluhráči a hledal kotouč.

Těkal očima po hladkém povrchu. Ten kontrast černého válečku na bílém ledě by měl být jeho vysvobozením, ale ať se koukal sebebedlivěji, nedokázal ho zachytit ani pohledem. A pohyby ostatních hráčů mátly periferní vidění.

Hokejky cvakaly o sebe. Přísahal by, že dokonce našel jakýsi rytmus, jímž se všichni řídili. Ale to nebyl dostatečný důvod k tomu, aby se k nim přidal.

Puk proletěl jen těsně kolem něj. Instinkty mu napovídaly, aby ihned natáhl ruce a zachytil ho, ale ta trenérova věta, zabudovaná hluboko v paměti, mu v tom bránila.

Jsi hráč do počtu, Murphy. Pohneš se a najdu si místo tebe figurínu.

Nevědomky si pod nosem zavrčel. Ta nedůvěra mu snižovala sebevědomí. Ale kdykoli vyjel dál, než měl povoleno, dostalo se mu jen rozzuřeného pískání a dalších nadávek a výtek.

Nechtěl být jen hráč do počtu. Poslední roky nesměl ani hrát, ale protože šlo dost jeho kolegů do penze, nebo změnili tým, musel na ledě být. Jeho úkolem bylo stát tam, kde by nikomu nezavazel. A jelikož tu dnes chybí i Minho, zůstalo na něj místo v útoku.

Tentokrát dlouho neváhal. Vyšvihl paže dopředu. Chycený puk poslal příjemné brnění přes hůl až do paží. Tento malý úspěch - velký vzdor - mu roztáhl koutky do takového úsměvu, který chrániče na zuby povolovaly.

Nenechal na sebe dlouho čekat. Střihl si otočku, kotouč chránil pod rozšířenou spodní částí. Poté, když byl čelem k bráně, vystartoval. Střídal nohy tak rychle, že to ani nevnímal. Okolí se pro něj stalo jen omáčkou, to hlavní byla rovná trasa, která doteď zůstávala úplně prázdná - tím, že se všichni tlačili u druhé brány, si získal čas na přejezd.

Slyšel klapání čepelí o led. Zběsilé, skoro až živočišně dravé. Jako by se teprve teď probrali z podivného snění, jakési iluze, že je ten kluk ve výstroji pouhý panáček. To překvapení nešokovalo však jen protihráče, ale také Thomasovy kolegy. A ten zbytek fanoušků.

Lidé na tribuně pokřikovali nadšením. „Á dvojka", jak říkal jeho dres, se konečně dala do pohybu. Zvolávali jeho jméno, pištěli, aby střílel.

Thomas se odvážil zvednout hlavu od puku. To, co viděl, mu dodalo sílu jet dál. Všichni stáli na nohou, někteří dokonce na těch nepohodlných plastových židlích, mávali rukama nad hlavou. A mezi nimi si všiml i známé blonďaté kštice.

V tu chvíli věděl, že je to správně. Trenéra už ani neslyšel, zaposlouchal se do té příjemné hudby povzbuzování, která byla pro něj premiérou. Pronikala mu do uší, dodávala energii svalům, sebevědomí potlačené talentované duši, jejíž vlohy už od počátku potlačoval. Byl si však jistý, že je někde hluboko v sobě má.

Už se chystal napřáhnout ke střele, když vtom zaslechl pronikavý výkřik. Tenhle nepatřil k těm povzbuzujícím, byl plný zděšení a náhlého šoku. Podle intenzity odhadoval, že by mohl být spíše dívčí.

Trhnutím hlavy obrátil pozornost zpět na tribunu. To, co viděl, ho donutilo okamžitě zastavit. Už mu nezáleželo na tom, aby dopravil puk do brány. Jeho první opravdový úspěch nebyl v tu chvíli důležitý.

Pořád se mu to přehrávalo před očima. Jak ta hlava padla na hrudník, tělo sebou zakymácelo. Nebyl to ani zlomek vteřiny, kdy ztratil rovnováhu a bez kontroly padl hlavou dopředu na opěradlo sedadla před ním.

Odhodil hůl a rozjel se k tribunám. Cestou si sundal velké rukavice, které také skončily na zemi, a hlavu vysvobodil z helmy. Tu poté hodil daleko za sebe, ze strachu a rozčilení nevnímal svou sílu.

Dojel až ke střídací lavici. Branku skoro rozrazil, jak jí švihl, aby se tam dostal. A v ten moment, kdy jeho nohy opustily prostor hracího pole, se mu do cesty postavil trenér.

„Co to má bejt?!" obořil se na něj. „Mazej zpátky na hřiště!"

„Je to můj přítel," zavrčel Thomas na odpověď, vrazil do muže ramenem a posadil se.

Rozčilený kouč na něj křičel i něco dalšího, ale to už Thomas nevnímal. Bojoval se šněrováním, které si tak pracně uvázal. Prsty se mu proplétaly mezi sebou, ale nějakým zázrakem tak dokázaly zbavovat šňůrky uzlů a smyček, které brusli držely na noze.

Když byl hotov, prostě brusli kopl pod lavici, bez rozvazování si nazul tenisky a vyskočil na ni. Nebylo nijak těžké nízkou bariéru přelézt, proto byl na tribuně za chvíli.

„Newte!" křičel do hloučku.

Lidé se seskupili k sobě. Zápas nebyl tak důležitý. Tím nejnovějším dočasným trendem se staly náhlé mdloby toho blonďatého nadšence. A to, že se probuzený hráč vydal za nimi, byla jen třešnička na dortu.

Jakmile se dostal k nim, odtahoval ramena od sebe, aby se jimi mohl protáhnout. Stále dokola opakoval „promiňte" a „s dovolením", až nakonec ztratil trpělivost úplně a prostě po nich řval, aby konečně ustoupili na stranu.

Musel se prodrat třemi vlnami, než ho od sourozenců dělila poslední hlava. Ramenem odstrčil malého kluka na stranu a překročil opěradlo. Pak, aniž by dostal nějaký příkaz, se k nim sklonil a Newtovu hlavu si obrátil k sobě.

„Newte?" oslovil ho.

Reakce se nedočkal. Mladík nepohnul koutky, nezachvěly se dokonce ani řasy.

„Newte!" vypískl zoufale. „Sakra, prober se!"

„Thomasi," zašeptala Sonya a položila mu ruku na rameno. „Vrať se do hry. Postarám se o něj."

„Ne! Znovu ne," vyhrkl Thomas okamžitě.

Odmítal ho v tom opět nechat. Už jednou musel sledovat, jak to tělíčko odnášejí pryč. Nechtěl to vidět znovu. Tentokrát chtěl zůstat u něj. Cítil k tomu povinnost. Jako přítel, i jako... přítel a spolubydlící.

Odhrnul pramínky vlasů z očí. Nebyl zraněný, to bylo dobré znamení. Ale nevysvětlovalo to, proč tak náhle omdlel.

„Co přesně se stalo?" zajímal se.

„No co myslíš? Já jsem ho neshodila. Prostě se začal kymácet, až nakonec... spadl," odvětila značně rozrušeným hlasem Newtova sestra.

„Nemohl jen tak ztratit vědomí!"

„Ó, děkuji ti génie, žes mi řekl to, na co jsem přišla taky!" vrátila mu.

„Jsi jeho sestra, ty to máš vědět!"

„To ty bys to měl vědět, když spolu bydlíte!"

Chtěl po ní křičet dál, ale usoudil, že by to stejně ztratilo smysl. Jen na ni rozzuřeně zavrčel, zacukal rty, aby zabránil naštvanému šklebu.

Sklopil pohled na bledou tvář. Namodralé kruhy pod očima ukazovaly, že se moc dobře nevyspal. Přemýšlel, jestli taky třeba jen neusnul, když ho prakticky vyspat nenechal. Ale to už by se probral. Proto tuto možnost zamítl.

Přitáhl si do náruče kostnatá kolena i torzo. Nespouštěje pohled ze zavřených očních víček se postavil na nohy, poupravil si tělíčko, aby se tolik nepronášelo, a otočil se k východu.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?!" ozval se za ním Sonyin křik.

„K Jeffovi. On bude vědět, co s ním je," odpověděl už o něco klidněji.

Na její odpověď čekat nehodlal. Rychlejším krokem vyšel ke schodům, které vedly dolů k chodbě z arény. Lidé mu uhýbali sami, zvědavě si něco šeptali do uší, ale i tak mu pár slov neuniklo.

Seskákat po schodech bylo mnohem jednodušší, než předpokládal. Očekával, že se bude s tou tíhou prát, bojovat o každé napnutí kolen. Ale tiskl si k sobě to tělíčko tak, že viděl na své nohy. Neklepaly se. Ani trochu.

„Neboj se, Newte. Neboj. Ještě tě v nebi nechtěj zpátky. Ještě tu musíš být pro mě," šeptal si spíše pro sebe, když šel chodbou.

Zrychlil. Musel být pryč co nejdřív. Jeho nedokončený zákrok zůstával na hřišti. Vzdaloval se mu. Ale co na tom? Nebylo to důležité. Nechtěl úspěch, pokud by to bylo za cenu ohrožení Newtova života.

Opustil arénu a vyběhl ven. Jejich auto tam stále stálo. Děkoval všem bohům, že si Newt nechával klíče v kapse, vracet zpátky by se opravdu nechtěl.

Opatrně ho položil na zem a prošáral kapsy. Jakmile našel svazek, odemkl auto a otevřel dveře. Poté se opět sehnul, zvedl Newta za paže a napasoval ho na zadní sedadlo. Obrátil ho na záda, aby mohl lépe dýchat, ruce položil na břicho.

Přední sedadlo posunul co nejvíce dozadu, aby vytvořilo stěnu, která zabrání tělu v pádu na zem. Své místo musel nechat normálně, aby byl schopen řídit.

Ještě venku ze sebe strhal většinu chráničů, aby mu nezavazely v řízení. Nechal je ležet na zemi, ani se neobtěžoval s tím, že by je hodil do kufru. A když byl částečně osvobozen, usedl za volant a zavřel za sebou dvířka.

Než nastartoval, ještě si dovolil letmý pohled za sebe. Mezerou mezi sedadly viděl bledé ruce, kostnaté prsty. Pomalu, sotva znatelně se zvedaly. To bylo dobré znamení.

„Vydrž, kámo. Vydrž. Jeff bude vědět, jak ti pomoct."