Thomas se posadil na lavičku v šatně a sklopil pohled k zemi, aby si mohl nasadit chrániče. Všichni ostatní už byli dávno na ledě, nebo po sobě švihali holemi, aby si ukázali, kdo má navrch. A když ozvala tupá rána, jen se pobaveně uchechtl nad smrtí dalších tisíců mozkových buněk. 

Cesta na zimní stadion – nebo zkráceně zimák, jak tomu s ostatními spoluhráči přezdívali – nijak záživná nebyla. Newt nemohl nechat sestru doma samotnou, proto musela jet v tom malém autě s nimi. Thomas si nejprve jen tiše brblal pod nosem, když však zabrala místo spolujezdce, své rozhořčení už ani neskrýval.

Sonya se nezdála moc nadšená z toho, že jí někdo kopal koleny do sedadla. Nejspíš mu jen nechtěla dávat nic zadarmo, nehodlala mu ukázat, že ji to otravuje, proto se nějakou dobu neotáčela. Když to však začínalo být k nevydržení, se zavrčením se chytla za sedadlo a vystrčila na něj hlavu.

Musel se tomu usmát. Ten její naštvaný výraz byl k nezaplacení. Vykompenzoval včerejší i dnešní dotěrnost, vrátil mu její přehrané fňukání u snídaně. A i ty kecy, které z jejích úst plynuly tak rychle, jako by si to připravovala týden předem, jí mohl oplácet dalšími ranami do zad.

Kousal se zuby do jazyka. Šněrování mu nikdy problémy nedělalo, ale teď, když byl k smrti unavený, nedokázal sledovat jednotlivé tkaničky a provázky, motaly se mu kolem prstů a vytvářely uzle úplně někde mimo místo, kde je chtěl.

„Thomasi!" ozvalo se z chodby.

Mladík zvedl hlavu od rozdělané práce. Prsty se stále snažil rozmotat začarované uzlíky, pozornost však směřoval ke vchodu do šaten, kde se už objevil obličej s úšklebkem.

„Ošklivej čóne, kde se flákáš?"

Minho. Ihned zaťal ruce v pěsti a vyskočil na nohy. Na nic nečekal a vykročil si to k němu, aby mu pořádně domluvil. Minho, jako by si svou chybu uvědomil, rychle zmizel v chodbě.

„Okamžitě se zastav!" křičel po něm.

Nechápal to. Co dělal tady? Sonya mu přece říkala, že zmizel. Že se nevrátil... no jistě, že mu to nedošlo! Ani ve snu by ho nenapadlo, že by se Minho dobrovolně vzdal spánku v pohodlné posteli. Jeden z nich musel lhát.

Zastavil se ve vchodu. Nemělo cenu za ním běžet, setká se s ním na ledě. Proto jen praštil pěstí do stěny, až si zasyčel bolestí pod vousy. Poté odplivl na zem všechny nadávky, jež se mu v ústech nakupily, otočil se na patě a vrátil se zpátky na lavičku, aby dokončil svou práci.

S tichým brbláním si natáhl ponožky a poupravil výstroj, poté si přehodil brusle přes rameno, do druhé ruky popadl láhev s pitím, již si strčil pod paži, ve spěchu vzal do prstů hůl a vyšel z šatny ven.

Cestou potkal pár zbloudilých zelenáčů, kteří zkoušeli pevnost helmy tak, že do sebe čelně naráželi. Thomas tohle chování nikdy nepochopil. Vždyť to bylo víc ke škodě, než k užitku. Buď by se špatně srazili a oba skončili na zemi s odřeninami, nebo rovnou s vážnějšími zraněními v nemocnici. A ať by tyhle zápasy tvrdohlavců dopadly jakkoli, Thomas se od nich raději vzdálel, aby to nemusel vidět.

S hlavou vztyčenou vzhůru prošel dveřmi k tribunám. Snažil se zůstat vzhůru, ale zeslabené světlo ho nutilo ke spánku. Tím, že měli osvícenou pouze jednu polovinu hřiště, aby zbytečně neplýtvali energií a neměli připočtenou sumu za náklady navíc, připomínal led povrch měsíce – jen dokonale hladký, plochý, s přilehlou i odvrácenou stranou. První polovina pro hráče, ta druhá pro spáče. A dokud zápas ještě nezačal, nemuseli být vidět až na druhou stranu města.

Thomas zalezl na střídací lavici a poklepáním na ni se s ní pozdravil jako se starou známou. Měl na jejím okraji dokonce své dobyté území, které si uzorpoval hned při prvních zápasech. Nebylo ani těžké si ho udržet, když na ledě celkově strávil vždy jen necelou minutu, aby si mohl být trenér jistý, že nic nezkazí.

Posadil se na ni a posunul se až ke svému kraji. Jak očekával, všechny láhve byly daleko od jeho místa, jako by každý chápal, že tohle je jen jeho a nikoho jiného. Nebo se báli, že je nešikovnost na ledě nakažlivá a drželi se dál pouze pro vlastní bezpečí.

Slyšel ťukání, jak čepele bruslí klouzaly po ledě. Nemusel se ani dívat, aby vytušil, že už byli skoro všichni venku.

Zul si boty a kopl je pod lavici, poté si na nohu natáhl brusli a zarazil do ní chodidlo až po špičky. Šlo to ztěžka, musel nohu napnout v koleni, aby mohl využít co největší sílu k tahu. A když konečně byla pevně usazená, utáhl tkaničky až nadoraz a svázal je uzlem k sobě. Tentokrát to nebylo tak těžké a byl brzy hotov, to samé pak udělal i s tou druhou.

Pomocí hole se postavil na nohy. Kolena se mu zpočátku podlamovala, ale podařilo se mu získat rovnováhu. Krůček po krůčku se posouval k malé brance, jíž prošel na led.

Jistota, tu postupně sbíral. S každým dalším sklouznutím se méně bál, více si užíval volnost. Hokejku držel z levé strany, nahnutý mírně dopředu, aby se mohl rozjet pořádně.

Jakmile dojel ke svému týmu, hledal jen jedinou tvář. Ale nedokázal ho nikde najít, jako by se úplně vypařil. Jako by tady ani nebyl.

„Minho!" zavolal na něj.

Odpovědi se mu nedostalo. Pár hlav se na něj otočilo, ale že by mu ti lidé něco závratného sdělili, to se říct nedalo. Brzy obrátili oči v sloup a věnovali se cvičným nájezdům na bránu.

Thomas zmateně jezdil v kruhu. Vsadil by krk na to, že ho viděl. A byl si jistý, že by Minho nevynechal jediný zápas. Na to byl moc pyšný.

„Murphy!"

Otočil se za hlasem. Mohlo mu být hned jasné, že to byl trenér. Teď za ním nemohl, musel ho najít. Pokud Minho nebyl tady, bylo jeho povinností jako dobrého přítele ho přivést zpátky, zbavit se Sonyy a chránit Newta před svými sny.

Nejel za ním. Odhodil rukavice i helmu na zem a odbruslil zpátky k mantinelu. Nemohl se ubránit krátkému pohledu na tribunu, kde už netrpělivě vyčkával jeho spolubydlící.

Seděl na jednom z těch nepohodlných sedadel, obracel oči v sloup nad vším, co mu šeptala blondýnka vedle něj. Ale jakmile si všiml Thomase na ledě, zvedl se na nohy, ač se stále musel jednou rukou opírat, a zamával mu. Přitom se docela vesele usmíval.

Thomas mávl nazpátek, ale pak nevěnoval pozornost ani jemu. Přeskočil branku, rychle si odšněroval brusle a odhodil je pod lavici. S obouváním se nezdržoval, neměl moc času. Periferním viděním si všiml blížící se postavy, která rozhodně Minho být nemohla. A víc ho nezajímalo.

Ignoroval další volání jeho jména a vyběhl bosky zpátky do budovy. Slyšel nejen nadávky, příjmení, ale i oslovení, které používal jen Newt. Bolelo to, že musel utéct i jemu, jinou možnost však neměl.

Nezastavoval se, neohlížel se zpátky. Byl skoro jako posedlý tou touhou Minha najít a zakroutit mu krkem. Vmést mu do obličeje všechnu vinu, křičet po něm, že vše zkazil, nakonec mu i jednu nebo dvě uvalit, aby si to zapamatoval.

Ruce měl sevřené v pěsti, připravené k ráně. Funěl, ne však námahou, nýbrž vztekem. Kvůli němu musel vynechat i poslední zahřívání. Kvůli němu nespal, nemluvil a nemyslel normálně. Protože kdyby se k nim Sonya nepřiřítila, nemusel se tak ztrapňovat, aby ji odehnal.

Vtrhl do šaten. Nikoho tam neviděl. Ale skříňka s číslem 3 byla otevřená, visely z ní ponožky – nebo jak jim jejich majitel rád přezdíval haksny –, volně plandalo triko, dres byl hozený pod ní.

Byl tady. A není to ani dlouho, co ve spěchu odešel.

Váhavým cupitáním proklouzl dovnitř a skříňku si prohlédl. Ten puch, který se z ní linul, značil, že hodil propocené prádlo tam. Zjevně se stačil ještě proběhnout, než to zabalil a zmizel.

Sehnul se a zvedl dres ze země. Nebyl tolik načichlý potem jako vše ostatní, nejspíš ho na sobě ani neměl. Nebo si ho sundal dřív, než ho vůbec stačil pot pošpinit.

„Minho! Já vím, že jsi tady!" volal po místnosti ve víře, že přítel vykoukne.

Otáčel hlavu do všech stran, prohlížel všechny rohy a zákoutí, Minho však nikde nebyl. Jako by se po něm slehla zem.

„Jo. A kecneš to na mě."

Byl ve vchodu. Thomas zůstal zaraženě stát. Všechno, co chtěl udělat... najednou na to neměl odvahu. Ne, když vypadal takhle.

„Kde jsi sakra –"

„Jen jsem si povyrazil, jasný? Šli jsme s klukama do divadla. Když ses nedostavil, slavili jsme bez tebe," řekl Asiat dřív, než stačil Thomas svou větu dopovědět.

„Divadlo. Opravdu. To ti nežeru," zabrblal Thomas.

„Bordel nebo divadlo, však jakej je v tom rozdíl? Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně."

„Snad mi tady necituješ Shakespeara."

Minho se opřel ramenem o roh a povytáhl obočí.

„Já ne. Ale jedna holka ho citovala pořád." Povzdechl si. „Měl jsi mě krýt. Sonya se to nesmí dozvědět."

„Ona přišla k nám!" vyjel po něm. Už to nevydržel. Ten povýšený škleb, který hyzdnil jeho tvář, mu naháněl husí kůži. „Musel jsem ji nechat spát u mě!"

„Tak proto jsi jak tělo bez duše? Spal jsi se Sonyou? No nevím, když jsem s ní spal –"

„Spal jsem s Newtem!" křikl znovu a hodil dres na zem.

Minho se nezdál být překvapený. Koutky se mu rozšířily do širokého úsměvu, nohu přehodil přes nohu. Rty vyšpulil, jako by chtěl líbat vlastní odraz v zrcadle, a jedno obočí stáhl níž.

„A že vám to trvalo," prohlásil nakonec.

Thomas zmateně těkal očima. On si z něj utahoval? Zkazil mu celý večer tím, že si někde užíval, a ještě se mu vysmíval?

„Budeš se mi smát, hm? Co?" zavrčel.

„Ne, to bych si nedovolil. Víš, že mám Newta rád, a přeju vám to."

Dvěma dlouhými kroky zkrátil tu vzdálenost mezi nimi a popadl ho pod krkem. Bylo mu jedno, že se to mohlo Minhovi zdát nepříjemné. Jeho prsty byly ledové, ani by se nedivil, kdyby se začal třást.

Bylo to jako v tom snu. Jako po něm. Thomas byl ten muž, ten zuřící. Ten se supím pohledem. Předtím škrtil Newta, teď držel Minha. A tentokrát se omlouvat nehodlal.

„To si říkáš přítel?! Jdeš si někam povyrazit s kamarádama, ožereš se do němoty, motáš se tu jak podvyživená primadona a ještě se mi posmíváš, že jsem kvůli tobě musel sdílet tu mrňavou postel s mým spolubydlícím?!"

Už se ani nesnažil ovládat. Potřeboval ze sebe všechen nashromážděný vztek dostat. A doma křičet nechtěl, Sonya by na něj žalovala a u Newta by měl problém. Výhoda toho, že byl Minho takový tvrďas a snob, byla, že se nechodil k nikomu vyplakat na rameno. Dusil to v sobě. A proto by to nikomu jinému vadit nemuselo.

„Thomasi, ale ty jsi měl jít –"

„Víš, jaký to bylo?! Jo, vařil jsem si kakao, staral se o to, aby Newt znovu nespadl, a najednou zvonek! A co mi ta ubulená bloncka řekne, až jí otevřu? Minho se nevrátil! Víš, jakej jsem měl strach?!"

„Leda tak o to, že ti nedá," sykl Minho na odpověď.

„Já bych o ni –"

„On. Ne ona. Pokud teda vím, nezkoumal jsem to."

Naváží se do Newta, Thomasi. Nestačí mu, že zesměšňuje tebe, musí se pustit i do tvého přítele.

To mu nemohlo tak snadno projít. Zaškubal nosem nahoru, koutky rtů sebou trhaly jako v křeči. Oční víčka třepotala, uši rudly.

Zesílil stisk na krku, prsty druhé ruky si prolupal. Nosem nasál víc vzduchu do plic, nafoukl tváře.

„Pusť mě, grinde. Tím, že mě udusíš, ho do postele nedostaneš."

To byla poslední kapka. Pěst, již měl připravenou u boku, vyšvihl přímo k obličeji, kde se setkal dutou ránou s nosem. Ozvalo se lupnutí, dost nepříjemný zvuk, a zasyčení. A v ten moment stáhl obě ruce zpátky a mnul si je o sebe, aby z nich tu špínu smyl.

Další scény se udály zrychleně. Ani nemrkl a Minho ležel na zemi. Držel se za nos, na prstech si všiml odlesku červené. Kňučel, skuhral, tiše plival nadávky. Válel se jako prase v bahně, pohled upřený na Thomase.

„Ty frasáku!" zahuhlal.

Thomas si protřepal obě zápěstí a odplivl si na zem.

„Přátelé nejsou jak holky. Nemůžeš je použít jako toaleťák," sykl k němu a prošel kolem na chodbu.

„Já je nepoužil jednou," namítl Minho.

„To ne. Ale vytíráš si s nima prdel."

Nikdy by si nemyslel, že zvládne říct něco takového svému příteli. Ale včerejšek byl dost stresový, noc příšerná. Byl nevyspaný, potřeboval lepší start. A ta podrážděnost se ukázala.

Nečekal na další peprnou poznámku. Odkráčel zpátky na hřiště. Toho mladíka, jehož mohl ještě včera ráno nazývat přítelem, tam nechal ležet s rozbitým nosem.

A zasloužil si to.