Musel si to přehrávat v hlavě dokola a dokola. Ze snu si toho už moc nepamatoval, jen pouhé střípky, které samy o sobě postrádaly smysl. Vybavoval si supí pohled, bolest a pár slov, to bylo vše. Ale nebylo to ani z poloviny tak děsivé jako to, co se dělo potom.

Ani se nesnažil usnout. Jen mlčky sledoval ty prsty, které uměly být nástrojem lásky, stejně tak jako smrti. Slzy mu stékaly údolím vrásek do koutků úst, kde nutily jazyk, aby je špičkou setřel a nechal Thomase ochutnat hořkost této situace.

Zaťal prsty v pěsti. Kdyby ho neškrtil, neodešel by. Možná by se ani jeden z nich nevyspal, ale na tom mu nezáleželo. Líbilo se mu vědomí o přítomnosti druhého těla, přijímané teplo, co nutilo povstávat chloupky po celém těle. A ty doteky, bez nichž by se společné ležení v omezeném prostoru neobešlo, byly jako pohlazení od květů kopretiny, kdykoli padl zády na louku a nechával se unášet vjemy od panenské přírody.

Nohy nechával spuštěné z postele dolů, ale nikam se zatím nechystal. Bál se dotknout holou kůží té ledové podlahy, jež by ho silným škubnutím vrátila zpět do reality - ne, on chtěl zůstat v tom alternativním světě, kde se nic nestalo a on dále spokojeně ležel, objímaje svého nejlepšího přítele a spolubydlícího kolem pasu. Tisknul si ho k prsům, jako by byl jeho dítě, nohy pod koleny, hlavu v zádech, klín pod bedry. Takhle by chtěl spát, takhle toužil žít.

Bolela ho už jen ta představa, jak blonďák leží sám na gauči, nohy se snaží poskládat tak, aby se na něj vešel, a kňourá v zimě, protože mu Thomas odmítl dát deku.

Nemohl na to ani myslet, přepadala ho další vlna náhlého sentimentu, který ho nabádal k tomu, aby se urychleně zvedl, odkráčel do obývacího pokoje, Newta vzal a prostě si ho odnesl zpátky, i kdyby se vzpouzel. Pak by ho položil na postel, lehl si vedle něj, ruku v ruce by usínali ve společném synchronizovaném funění, co by se brzy změnilo ve spokojené chrápání.

Po boku přítele, nebo skoro muže, co ti motá hlavu, Thomasi?

Newt. Nikdy si nebyl jistý, čím přesně pro něj byl. Když si pořídili tenhle dům, byl hlavou domácnosti. Kdykoli se Thomas poranil, zraněné místo desinfikoval, pofoukal, zalepil a políbil, aby se zahojilo rychleji, tak jako to dělávají matky. Podporoval ho jako nejlepší přítel, hádal se s ním o to, kdo vynese odpadky, přesně jako spolubydlící. A líbal jako milenec, co měl v srdci dávno pronájem, jen o něm ani jeden nevěděl.

Prsty si vjel do vlasů. Nejraději by všechno vrátil, kdyby měl tu možnost. Ani netušil, že mu tak moc ublížil - vždyť to tak bolet ani nemělo. Pokud ho držel dlouho a odmítal ho pustit přes veškeré prosby, to už chápal ten útěk. Ale z jeho pohledu se to zdálo být jako přehnaná reakce.

Nemyslel čistě. Jeho mysl byla uvězněná v kleci, již nechalo srdce zhotovit, kdyby náhodou ublížil někomu, na kom mu záleží. Nedokázal přimět mozek, aby vypotil nějakou možnost, na niž by se mohl spolehnout. Byl na to sám.

První instinkt mu radil, aby se hned zvedl a šel si lehnout za ním. Však co to bylo za pelech, když v něm ležel plačící muž, který slzy neviděl už téměř deset let? Byla to pérová matrace pro zoufalce, postel s ostrou čepelí pro prince na hrášku. A on to všechno cítil. Proto by na ní ani usnout nedokázal.

Toužil po objetí, po nějakém doteku, který by mu ukázal, že se nemusí reality bát. Ale kdyby byl na jeho místě, už by se ani neukázal. Vzal by nohy na ramena, utekl někam hodně daleko za hory a doly a dal vědět formou dopisu, že se mu daří dobře a že mimo civilizaci se žije jako v pohádce.

Ještě chvíli sledoval houpající se chodidla, jež patami narážela do desek pod postelí. Poslouchal každý úder, vnímal brnění na stehnech, mravenčení v patách a na kotnících. To dokazovalo skutečnost dostatečně. Tu ošklivou, v níž viděl svého přítele brečet.

Dlouho už neváhal a vyskočil na nohy. Podlaha byla pořádně studená, jako by kolem nich vychladlo i okolí. Dokonce ani to teplo nechtělo zůstat Thomasovi po boku, zmizelo společně s blond kšticí za několika rohy. A on je musel získat oba zpátky.

Skoro až šouravými krůčky se pustil ke dveřím. Do pevné kůže ho bodaly ulomené hroty tužek, které se válely po celém pokoji, na paty se lepily zbytky izolepy, taktéž ne pouze na jednom místě. Usoudil, že by si tu mohl někdy uklidit.

Jakmile byl u dveří, opřel se rukou o kliku. Dveře trochu zavrzaly, ale jinak o jeho přítomnosti vědět nedaly. Byl za to rád, kdyby Newt spal, mohl se tak vyvarovat tomu, že by toho snílka probudil. Tuhle noc už po třetí, pokud počítal dobře.

Našlapoval tak tiše, jak jen dokázal. Vyhýbal se rozvrzaným parketám, které neopravil, ačkoli to už nějaký pátek sliboval, dával pozor na ostré rohy, aby do nich omylem nekopl. Jeho křik by probudil nejen Newta, ale i sousedství v okruhu půl kilometru. A pak tu byl i ten problém, co mu zkazil zbytek dne. Sonya.

Slyšel ji spokojeně pochrupovat u něj v pokoji. Odolal nutkání pootevřít dveře a nakouknout tou škvírou dovnitř, stejně by tam nic zajímavého neviděl. Jen otravnou holku, která měla talent na ničení hezkých chvil a cpaní se tam, kde by ani být neměla. Zrovna v tuto chvíli ji nenáviděl jako nic jiného na světě. Kdyby tu nebyla, Newt by měl svou postel a mohl být u něj.

Chtěl teď hned zaklepat na stěnu a ty její sny zkrátka zpřetrhat. Nelíbilo se mu, že ona poklidně oddechovala, když on takhle trpěl. Bylo to nefér, nejraději by tam vtrhl, strhl z ní deku, shodil ji na zem a tu postel k němu do pokoje prostě odtáhl. Bylo mu jedno, že by musela spát na zemi.

Spaní na zemi ještě nikoho nezabilo.

Ale nic neudělal. Jen se kousl do rtu, zavrčel pár nadávek a pokračoval v cestě.

Nebyl ani daleko od obývacího pokoje, když uslyšel tiché mručení. Ihned mu bylo jasné, že takhle mručí jen jeden člověk. S nově získanou odvahou přidal do kroku, až téměř běžel. Nebylo se čemu divit, na jazyku měl tolik slov, jimiž by ho chtěl zahrnout, a rád by skončil s blábolením ještě dnes.

Bosými chodidly narážel na podlahu asi tak tiše jako slon. Sám to cítil, každé zabrnění, co se táhlo od nohou až k nosu, který polechtalo a vrátilo se na podlahu. Ani nemusel narazit na ty neopravené parkety, aby se prozradil celému domu.

Špičákem se hryzal do spodního rtu. Čím blíže tomu mrmlání byl, tím víc nervozity se v něm udržovalo. Ruce nechával zaťaté v pěsti, kroky prodloužil. Dokonce našlapoval jemněji, kdyby si to náhodou mumlal ve spánku.

Tentokrát tu nebyl proto, aby ho probudil. Ne, on si přišel pro uklidňující mateřské objetí, jímž by tu noční můru zahnal. Bylo mu jedno, že vypadal jako slaboch - jako malé dítě, co se cpalo k rodiči do postele -, on to prostě potřeboval. Nějaký dotek, nějakou jistotu, že není sám.

Jakmile došel do místnosti a rozhlížel se všude kolem, zjistil, že tu nebyl. Gauč byl urovnaný stejně pečlivě jako vždy - bez jediné známky toho, že by na sametovém potahu někdo ležel.

Došel k pohovce a přejel po látce prsty. Jemné chloupky se lepily na vysušenou kůži, zahakovaly se do brázd a odmítaly pustit. Proto, když si ruku zvedl k očím, na bříšcích zůstávala černá vlákna, která následně prsty sežmoulal do kuličky a utřel do kalhot.

S táhlým povzdechem napnul uši. Ozývalo se odjinud. Zaslechl i trhané vzlyky, přerývané dýchání, chrčení... pořád plakal?

Dvěma dlouhými skoky došel do kuchyně, kde se nahnul přes roh. Záruběň, která ostré rohy chránila před ukopnutím, byla v okolí prstů zamlžená. Chladila jeho rozpálenou kůži, brala si k sobě i tu trochu tepla, co mu zbývalo.

Ten pohled ho bolel. Blonďatá kštice, kterou tak rád vískal a hledal tmavé pramínky v trscích, nyní líně roztahovala vlasy do stran, přelívala je na desku stolu přes zarudlý krk i špičaté uši. Vypadaly jako slaměný vodopád, k němuž se zoufalec chodil omlouvat a modlit.

Na kůži byly stále znatelné otisky. Místa kolem byla světlejší, vnitřek byl červený natolik, že připomínal spíše vyrážku od slunce. A Thomas se za to zastyděl znovu.

Všiml si, jak škube rameny. Nebylo to nic neobvyklého, to přece často plačící andělé dělávají. Ale tenhle neměl brečet nikdy. Ani když ho zmlátili za Thomasovu blbost, neuronil byť jen jedinou slzu.

Nemohl tam jen tak stát. Prolupal si prsty na nohou a pomalými, téměř až váhavými krůčky vyšel k němu. Nespouštěl z té hromádky neštěstí oči.

Newt sebou přestal trhat. Možná ho slyšel. Sotva patrně natočil hlavu na bok, čelem k němu. Thomas viděl jen špičku načervenalého pihatého nosu, ale i tak si dokázal představit, jak ta tvář vypadá celá. A nevěděl, jestli v sobě měl dost kuráže na to, aby do ní pohlédl.

„Já nebrečím," zachraptěl jen tak mimochodem.

Thomas se nemračil. Jeho obličej postrádal jakýkoli výraz, pouze rty se křivily a kroutily do empatického šklebu.

Snažil se zůstat chladný. On nereagoval přehnaně. Přišel se jen omluvit, ne prosit o milost. Když však spatřil záblesk hnědé duhovky pod záclonou blond, tuto masku zahodil a už chtěl vystartovat, aby ho objal, ale Newt natáhl ruku vedle sebe.

„Stůj. Pro lásku boží, stůj a drž hubu," řekl už o něco pevněji. Poté zatřepal hlavou a narovnal se, vlasy nechal spadnout na záda. Otočil se na Thomase a stáhl ruku zpátky. „Poslouchej mě. Alespoň jednou v životě mě poslouchej."

„Newte, vážně mě to -"

„Řekl jsem, ať držíš hubu!" vyjel na něj. Pěstmi práskl do stolu, při vstávání odsunul koleny židli za sebe.

Thomas zůstal stát. Byl zticha. Nikdy po něm takhle nekřičel. Ne po něm. A to, že tenhle křik byl namířen na něj, bolelo víc než jakýkoli trest.

Když pokorně pokýval hlavou, Newt pokračoval: „Co se stalo, stalo se. Chápu, že jsi zmatený, ale nech mě ti to vysvětlit. Ty si to nepamatuješ, aspoň podle toho, jak překvapeně vypadáš, kdykoli se ti o něm zdá. Nebylo to poprvé, Tommy. A nebylo to ani naposled."

„Cože?" vyhrkl ihned. „Jak můžeš -"

„Protože jsem tam byl taky. I všichni ostatní. Sledovali jsme, jak tě trestá, abychom se poučili. Ale nikoho to nezlomilo tak... jako tebe." Vyrazil z úst přiškrcený sten a uhnul pohledem na stůl. „Ani se nedivím, že si nic nepamatuješ. Kdybych byl na tvým místě, taky bych si nic pamatovat nechtěl."

„Newte, co to povídáš?"

Neměl nejmenší tušení, co se mu snažil sdělit. Pokud se nemýlil, mohl být ve snu jen o sám, to by však nevysvětlovalo to, proč to vypadalo, jako by Newt přesně věděl, o co šlo. Možná měl pravdu. Možná se to stalo už několikrát, jen si na to nedokázal vzpomenout.

Blonďák se zvedl na nohy a prošel se po místnosti. Přitom nápadně nedošlapoval na levou nohu, tu táhl za sebou.

„To, co se ti v hlavě v noci přehrává, nejsou noční můry. Jsou to vzpomínky. Potlačené, nebo jak to říkala." Pak se zastavil a otočil se na něj přes rameno. „Už několik let míváš sezení s psychologem. Ale tím, že jste se pohádali, jsi tam přestal asi před šesti roky chodit."

„Ke komu? Ke komu jsem chodil?"

Newt chvíli mlčel. Polykal nashromážděné sliny, dával si načas, aby si mohl rozmyslet, zdali má to jméno vyslovit, nebo by se toho měl zdržet. Nakonec - očividně usoudil, že by bylo dobré, aby to Thomas věděl - se s povzdechem otočil zpátky zády a miknul rameny.

„K Tereze. Říkala, že vzpomínky vytěsňuješ. A někdy vytěsníš i... i ty hezký," zašeptal do stěny.

Slyšel ho. Moc dobře. Ale nechtěl tomu věřit. Jeho život možná mouchy měl, nedokázal si vybavit jména, tváře, milé oči z dětství, ale to nic neznamenalo. Jen si na to zkrátka nepamatoval.

„Lidé zapomínají," řekl Thomas po chvíli.

„A až zapomeneš i na mě? Až se probudíš a já budu úplně cizí? Ne, díky." Předvedl na patě ukázkovou otočku a vykročil si to k němu. Jakmile byl dostatečně blízko, vzal Thomasovy ruce do svých a pohlédl mu do tváře. „Musíš se tam vrátit. Za Terezou. Nebudu riskovat, že si ublížíš."

„Že ublížím tobě," opravil ho.

Mladík zavrtěl hlavou. „Ne, na mně mi nezáleží."

„Ale mně ano. Newte, jsi můj nejlepší přítel. A... já nechci, aby se ti stalo něco dalšího. Půjdu tam. Pokud si myslíš, že by to mohlo pomoct, půjdu."

Najednou z té bledé tváře všechna bolest zmizela. Nahradil ji úsměv, tolik přátelský a milý jako vždy.

„Budeš ji potřebovat. Věř mi."

Všiml si, že nebylo něco v pořádku. Na tom úsměvu. Byl snad falešný?