„ZLOSIN je dobrý.“

Ta slova jej do těla mlátila jako bič. S každým dalším zopakováním pocítil na zádech pálení, nepříjemné štípání a svědění, které se odtud šířilo do celého těla. Žádná buňka nezůstala ošizena.

Tlak na hrudníku, těžko na plících. Jako by se mu ty dva vzduchové měchy plnily slanou vodou. Ta na vnitřních stranách orgánů štípala – podobně jako všude na těle. Ta bolest se dostala i dovnitř.

Nevěděl, kde je, ani co se děje. Měl jen tušení, že to brzy zjistí a to zjištění nebude zrovna příjemné. To ostatně dokazovala samotná bolest kůže i útrob, která odmítala zmizet, či jen povolit.

„Nikdy jsi tam neměl chodit, Stephane,“ ozval se z dálky známý hlas.

Nedokázal si k němu přiřadit tvář. Možná to byl někdo, koho dobře znal, jen si to zrovna neuvědomoval. Nebo ho neznal vůbec a jen jeho mozek si vytvořil takovou iluzi.

Alespoň nemluvili na něj. Mohl si být jistý, že ještě chvíli zůstane sám, sám ve své bublině bolesti, jež kolem něj rozprostřela své tenké průhledné stěny.

Poté však bolest začala pomalu ustupovat. Pálení mizelo, štípání se omezilo na minimum. To jediné, co cítil, bylo škrábání v krku, tlak v plících, když se pokoušel nadechnout. A nádech nepřicházel.

Temnota mizela. Nejprve rozeznával rudé fleky, později i tmavě modré a zelené. Když se jeho zrak přizpůsobil úplně, všechny barvy splynuly do kovově šedé a špinavé bílé. Jako by ani barvy o něj nestály.

Tvary. Tam byl kvádr, tam možná jehlan. Netrvalo mu dlouho si uvědomit, že je to židle. A věčnost na sebe nenechal čekat ani šok z toho, že na ní někdo seděl. Někdo, jehož tvář si nevybavoval, ale ten chladný pohled zapomenout nedokázal.

Hleděl na něj jako sup. Ta silná bouře v šedých očích na něj posílala blesky, mučila jeho mysl, kdykoli musel mrknout. Když na ten zlomek sekundy zmizely, projela jeho hlavou ostrá bolest. Jako by mu někdo rychlým pohybem vsunul meč uchem do lebky – přičemž se hrot objevil až na druhé straně – a stejně rychle ho i vytáhl.

Kůže postrádala zdravou červeň. Byla popelově šedá, tak jako vše kolem něj. Dokonce si všiml i drobných kousíčků prachu v pórech vedle nosu, nejspíš důkaz, že se snažil, aby ta tvář nikdy červená nebyla.

„Je mi jedno, jaký zaječí úmysly jsi měl,“ promluvil znovu.

Ačkoli vytušil, že to byl on, kdo slova vyslovil, vrásky vše popřely. A když sjel pohledem na rty, leknutím sebou škubl. Nehýbaly se. Buď byl výborný břichomluvec, nebo to nebyl on, kdo mluvil.

Cítil, že by chtěl promluvit. Měl na jazyku dokonce několik slov, jejichž význam mu zůstal skryt. Jako by to ani nebyl on, kdo v tom těle přebýval. Možná to byl –

„Už se to nebude opakovat, rozumíš?“

Výhružka, hodně zlá. Ta slova nebyla ani z poloviny tak děsivá jako ta intonace, ten důraz. Po celém těle mu naskočila husina, jeho hlavy se chopil strach. A tím, že neměl ani potucha, co by se opakovat nemělo, se to jen stupňovalo.

Chvíli bylo ticho. Muž na něj hleděl, probíjel se tím pohledem do jeho těla. Thomas nevěděl, co udělal, ale bál se ho.

Rána. Silná. Bolest v zádech. A pak znovu. A ještě třikrát.

„Tak rozumíš?!“ zopakoval.

„A-ano,“ slyšel se říct.

Jeho rty se pohybovaly úplně samy, bez příkazu. Reagovaly na prudkou bolest, nechávaly ho říct to, co na jazyku měl. Co nemohl ovlivnit, jen to říct.

Zaslechl švistnutí. Za sebou. Když sklopil pohled na své prsty, všiml si, že se třebou. Klepají se strachem, očekáváním toho, co by se mohlo stát dál.

Otočil se za sebe. Tam stál ten samý muž, kterého viděl před sebou. Toho supa, co vyčkával na ukázku slabosti, aby to zmučené tělo rozcupoval na kousky. V ruce držel řemen, na němž se leskly kapičky krve. Jeho krve.

Na rukou měl rukavice. To bylo něco, co nebylo jen šedé, sem tam si všiml náznaků tmavě červené, jejíž ostrůvky jeho krev vytvořila. V ten moment ho potěšilo, že mu ty rukavice zničil. Jinak to na sobě žádná pozitiva nemělo.

„Kdybys nebyl tak dokonalej, prostě bych tě tady nechal hnít celou věčnost, abys z tý svý namyšlenosti vyrostl. Ale protože to rozhodování není na mně a jsi ten doktorčin mazánek, smím tě potrestat sotva tak, aby to šlo schovat. Za to, cos provedl, by sis zasloužil přijít o všechny prsty. Pak o zápěstí, loket, nakonec i vykloubit ten pahýl a urvat ho z jamky. To samý bych udělal s nohama a torzo předhodil pouličním čoklům.“

Něco udělal. Něco hodně špatného, jak ho tak poslouchal. Ale on nevěděl, že by překročil nějakou hranici. Měl jen takové tušení, že si tenhle trest zaslouží. Že by si zasloužil i ten, který muž popsal.

„Nečum na mě tak!“ zakřičel a švihl řemenem tak, že ty kapky krve, jež na něm spočinuly, odlétly a přilepily se na Thomasovu tvář.

Ve zlomku sekundy byl otočen zase zpátky. Chtěl si tvář utřít, ale nedokázal přimět ruce k pohybu. Jako by mu přirostly k bokům a on je nemohl ničím od sebe odtrhnout.

Zoufale kňučel. Bolela ho zmrskaná záda, pálila rána mezi lopatkami. Ale nejvíc ho tížila ta přítomnost viny.

Už chtěl sklopit pohled k zemi, když vtom se ten muž před ním pohnul. Obě paže opřel lokty o stehna a spojil je prsty k sobě. Pobaveně se na něj zubil žraločím úsměvem, víčky skrýval podobné jiskření v očích. A když je odlepil od sebe, znovu se do Thomase zabodl ten pohled supa.

„Víš, co je to bolest, Thomasi?“

Mluvil na něj, na Thomase. To ho donutilo, aby mu věnoval svou plnou pozornost. Ale už jen ten jeho vzhled se mu ošklivil, nehledě na to, jak ohyzdný musel být zevnitř.

Když se dlouho nic neozývalo, muž povytáhl obočí a přehodil nohu přes nohu. Očividně to nebyla zrovna pohodlná pozice, jelikož se za chvíli usadil zase zpátky.

„Mlčením si to jen zhoršíš,“ pokračoval. „Prvním testem jsi možná prošel, ale to samý se nedá říct i o ostatních. A ty víš, o kom mluvím, moc dobře to víš.“

Nezvyšoval hlas. Vystačil si s jedním tónem, tichým mezzopianem. Byl až smrtelně klidný, neustále se usmíval. Ačkoli byl na chlup stejný jako ten muž za ním, zdál se být jeho pravým opakem – trpělivý, usměvavý, nevznětlivý.

Nevěřil mu ani slovo. Mohl by mu tady vykládat o základních pravidlech fungování světa a stejně by ho v ničem nepřesvědčil. Ty oči patřily manipulátorovi, ale Thomas je znal dost dobře na to, aby na něj neměly vliv.

Ano, on ho znal. Nevěděl odkud, ale znal. Snad z raného dětství, z prvních let na škole. Možná to byl jeden z jeho profesorů na střední, možná na vysoké. Na tato jména nikdy paměť neměl.

„Jste odpad,“ sykl a odivl si na zem.

Ta změna ho vrátila zpět do reality. Muž se již dále neusmíval, namísto něj se na rtech objevil znechucený škleb. Nakrčený nos na sobě měl nespočet kopečků záhybů, vrásky mu přidaly deset let. Ale oči si svůj lesk ponechávaly.

„Copak ty nám nejsi vděčný, Thomasi? Že jsme vás zachránili před smrtí hladem, dali vám teplý oblečení, postele, prakticky jsme z vás udělali rodinu. A tobě to nestačí! Ha!“

„Rodina na dětech testy nedě –“

„A dost!“ zakřičel dřív, než se Thomas stačil vyslovit. „Ještě jednou promluvíš bez dovolení a smrskám tě tak, že se tři dny nesehneš!“

Cítil, jak jím cloumá vztek. Jistě, měl strach, ale to byla ta nejmenší část toho všeho. Ze všeho nejvíce nenáviděl, měl chuť škrtit, kousat, rdousit, zabíjet… Jen aby se na něj ten sup přestal dívat jako na maso.

Držel prsty zaťaté v pěsti. Pod nosem vrčel, navenek nechtěl nic dát znát. Ten muž se mu líbil čím dál méně, až jím nakonec pohrdal úplně.

Nehty si zarýval až do masa, div neprorazily tu tenkou vrstvu kůže a neobdařily jej vlhkým objetím krve. Nebylo by to poprvé, co jeho krev někdo prolil. To ani dnes ne.

„Zahráváš si, hazarduješ s vlastním životem, chlapečku! Moc dobře vím, že ti na sobě samém nezáleží tolik jako na jiných. Že jsou ti ti tvoji Placeři jakousi náhradou rodiny. Pokud nebudeš spolupracovat, můžeme vás… separovat.“

To znamená oddělit, problesklo mu hlavou. To dovolit nemohl. Bylo mu jedno, kolika hodinami terapie si musel on projít. Ale pokud šlo o jeho přátele, které skutečně považoval za svou rodinu, nesměl už dál odporovat. On by je zbil.

Nekřičel, aby to nedělal. Tím by mu jen ukázal, jak v hrsti si ho drží. Proto pouze pokorně svěsil hlavu a tiše fňukl.

„Teď odpověz na otázku. Co je to bolest?“

„Bolest je reakcí nociceptorů na podráždění –“

„Psychická bolest! Jaká je?!“

Naprázdno polkl. Zrovna na tuto otázku měl hned několik odpovědí. Žádná z nich však nebyla ta, kterou muž chtěl.

Musel říct to, co se za ty roky naučil. Bylo až k neuvěření, jak moc se snažil přimět k tomu, aby to řekl pevně, a jak málo si bránil. Jako by se sám sobě ztrácel, podkopával si nohy.

„Bolest neexistuje,“ odpověděl poslušně.

„Přesně tak, Thomasi. Proto ti nebude vadit, když budeme v testech pokračovat. A tomu zbytku, který jsi nám tady nechal, okořeníme životy tak, že si to budou nadosmrti pamatovat.“

Jeho srdce křičelo, krvácelo, ale ústa zůstávala zavřená. Nemohl nic dělat, udělal vše, co bylo v jeho silách.

Muž se zvedl ze židle a tleskl dlaněmi o sebe. Vypadal až moc spokojeně. Thomas měl sto chutí mu ten jeho obličej rozmlátit na kaši.

Jakmile byl u něj, opřel se dlaní o opěradlo. Poté se hlavou naklonil k Thomasově tváři a dvěma prsty mu zvedl bradu, aby se na něj podíval.

Thomas nemohl jinak. Nezmohl se ani na ten nejmenší vzdor. Se slzami v očích na něj zaměřil zrak. A když se jejich pohledy setkaly, muž ho chytl pod krkem a nahnul se k uchu.

„ZLOSIN je dobrý.“

„Tommy!“ zakřičel vzdálený hlas. Ani nepotřeboval slyšet ten přízvuk, aby poznal, komu patří.

Ucítil další pálení, další ránu – tentokrát tak skutečnou, jako ty předtím ani z poloviny.

Otevřel oči a zamrkal, aby se přizpůsobily světlu. Místnost zmizela, sup také. Teď se na něj díval pár čokoládových očí, vyděšeně těkajících z koutku do koutku. Ta tvář, která k nim vždycky patřila, byla pobledlá, skoro až popelavě nezdravá.

Tohle byla skutečnost. Věděl to. Protože neexistuje opravdový svět, kde by Newt nebyl u něj.

Chtěl se na něj usmát. Ukázat mu, že už je to v pořádku. Ale nedokázal se přimět k tomu, aby zkroutil rty do náznaku šklebu, natožpak do plnohodnotného úsměvu.

Newt mělce dýchal. Někdy přerývaně, jako by právě uběhl maraton. Jeho srdce, které bylo tak blízko, že se mohl toho ochranného košíku dotknout, bilo silně, rychle, nepravidelně.

Thomas to zmateně sledoval. Když však ucítil povolující stisk na zápěstích, konečně mu došlo, že by se mohl podívat, co ho tolik vyděsilo. A jakmile si všiml, jeho vlastní prsty svírají útlý krk, s úlekem ho pustil a škubl sebou do sedu.

Nic to nebylo. Vůbec nic. Nevěděl jsem o tom…

Vjel si prsty do vlasů. Chtěl promluvit, ale znovu nenacházel vhodná slova. Navíc, nedokázal přimět rty k tomu, aby se pohybovaly. Ne, když nemohl z hlavy vyhnat supa a Newtův strach.

Blonďák se vytáhl pomocí paží do sedu. Zůstal k němu otočený zády. Rozcuchané vlasy poletovaly ve vzduchu jako balónky, které na lebce držely jen silou vůle. A pramínky, co zakrývaly krk, nyní odhalovaly červený otisk. Jak silně ho musel škrtit?

„Newte,“ zašeptal, ale hlas se mu lámal moc na to, aby pokračoval.

Mladík zaškubal rameny. Jestli vzlykal, nebo mu ukazoval lhostejnost, to netušil. Chtěl mu vidět do tváře, číst z ní, aby věděl, jak to napravit. Ale Newt se odmítal otočit zpátky.

Beze slova pokrčil nohy a podsunul je pod sebe. Protože neměl deku, bylo pro něj snazší se dostat do kleku. Tam si dlaněmi zakryl kolena a bradu vklínil do důlku mezi klíčními kostmi.

Thomas ho sledoval. Jak se snažil dýchat, uklidnit tep, přimět hlen, aby se zatáhl zpátky. Utíral si ho rukávem, na němž zůstávala táhlá čára.

Přemýšlel, jestli by ho měl obejmout. Jestli by se nelekl a neutekl. Další ránu do nosu by si zasloužil – a nejen jednu!

„Newte?“ zachraptěl znovu, tentokrát o něco pevněji.

„Vyspi se, beru si gauč,“ odpověděl jeho přítel a odplazil se k okraji postele.

Thomas neváhal ani chvíli. Shodil ze sebe deku a vyšvihl se na čtyři, aby u něj byl rychleji. Jakmile se k němu dostal, chtěl mu obtočit paže kolem hrudníku a přitáhnout si ho zpátky k sobě, ale když na něj otočil hlavu, zarazil se.

Oči byly plné slz. Rudé, napuchlé. Dokonce i řasy, jimiž se mohl pyšnit, na sobě měly drobounké kapičky slané vody, lepily se k sobě a pouštěly ty poutníky na cestu ve vráskách až k ústům.

Thomas ho nikdy neviděl brečet. A doufal, že už to ani nikdy neuvidí, protože ten pohled mu drtil srdce a lámal duši.

Newt spustil nohy z postele a dostoupl chodidly na studenou podlahu. Thomasovi nezbývalo nic jiného, než jen sledovat, jak mizí. S podobným tlakem na hrudníku, jako když se tonoucí snažil nadechnout, se slzami na krajíčku, které se skrze kanálky probíjely ven, hypnotizoval tu blonďatou kšitici, která poskakovala nahoru a dolů, když měnil zdravou a chorou nohu.

Jakmile ztratil přítele z očí, smuchlal deku do nepravidelné koule a sevřel ji v pažích. Kolena přitáhl k sobě, opřel o ně zápěstí.

Slíbil si, že za ním hned ráno přijde a vysvětlí mu, co se stalo. Vyzpovídá se z toho snu, vylíčí všechny detaily, jen aby pochopil. Aby věděl, že mu nechtěl ublížit.

Ale trhané vzlyky přišly mnohem dříve, než vůle vstát a bojovat.