Ještě nikdy neobjímal někoho tak rád. Naprosto ignoroval tu skutečnost, že byl jeho přítel od pěny – ačkoli to klouzalo a bublinky pod jeho kůží praskaly, odmítal se té blízkosti vzdát. Riskoval by nejen náhlý chlad okolního vzduchu, ale také to, že by se mu mohl ponořit pod vodu. Nebylo by to poprvé.

Ruce obtáčel kolem útlých ramen, tenké paže tiskl k hrudníku. Ochablejší svalstvo, které po těch letech sedavé práce už jen líně viselo na dlouhých kostech, se jako pevný sliz roztahovalo tak, že byla ruka těsně pod ramenem dvakrát tak široká. Ale v tak úzkém měřítku to nebyl skoro žádný rozdíl.

Bradou se opíral o hlavu, na kůži i na rtech ho lechtaly jemné pramínky zlatavé zralé slámy. I ty na sobě nesly drobounké kapičky vody a bubliny pěny, ne však tolik, aby kučeřina slehla k lebce.

Připomínalo mu to ty smutné dny, kdy se mu takové sevření stávalo útěchou. Newt byl asi o půl hlavu vyšší než on, ale když se vytáhl na špičky, dokázal za svým stínem tuto ublíženou duši skrýt. Čehož několikrát Thomas i využil, poslední dobou častěji, než by měl.

Od té doby, co se přestal jeho přítel chodívat koukat na všechny jeho tréninky, klesla mu i nálada. Dříve si toho nevšiml, ale jakmile se připlazil po náročném cvičení domů a uviděl tu rozjařenou tvář – ten široký úsměv, který, ač na sobě zuby měly sebevíc plaku, byl vždy tak zářivý, že by mu nemohl štěstí zapřít –, nemohl jinak, než ty koutky roztáhnout od sebe a ihned mladíkovi odpustit, že nedorazil.

Každý večer ho čekalo objetí na prahu. Pevné, skoro až mateřské, plné podpory, útěchy a toho nejhlubšího porozumění. Jen hlupák by si nevšiml toho, že se takhle neobjímají přátelé, ani dávní známí nebo sourozenci. Jen hlupák a Thomas.

Nasál nosem vůni mýdla. Jak mohl očekávat, ucítil směs citrusových plodů, kde s přehledem převládalo pomerančové aroma, tolik typické pro mladíka, který každý den vypil sklenici džusu, nacpal za škraně měsíček tohoto nakyslého ovoce a odkráčel veselými poskoky na zahrádku.

Ta představa toho, jak Newt žvýká pomeranč, zatímco ryje prsty mezi kořínky rajčat a paprik, byla, ať už si to popíral jakkoli, roztomilá. Dokázal by si představit, že by mu pod rukama pobíhalo baculaté kotě, kňučením se dožadovalo mladíkovy pozornosti. A on by ho pohladil, zašeptal něco typu „to víš, že se ti budu věnovat taky“ a s novým úsměvem na rtech by zvedl pohled k Thomasovi.

Nebylo by třeba slov. Znali se tak dobře, že slova ke komunikaci ani nepotřebovali. Stačilo pár letmých doteků, několik úsměvů a miknutí rameny. A ani nyní, když v sobě objevoval novou stránku své osobnosti, se tato schopnost nevytratila.

Věděl, že se mu to líbí. Nepotřeboval ani vidět jeho tvář, aby vytušil, že kroutí rty ve spokojenosti a roztéká se blahem. To mu dokazovalo sotva znatelné chvění, které pod pažemi cítil – na hrudníku, když nabíral do plic dech, jakmile to bylo opravdu nutné.

„Newte?“ zamumlal po chvíli.

Blonďatý mladík krátce pokýval hlavou, že slyšel.

„No, Tommy?“

„Máš mě rád?“ zeptal se přímo.

Normálně by se bál něco takového vyslovit. Ale po tolika dlouhých minutách, kdy se nechával unášet slastnou vůní a představami o bližších poutech, připadala mu taková otázka přirozená. Skoro tak jako dýchání.

Z druhé strany se ozvalo tiché zamručení, pro něj tolik typické. Ale z jeho úst ani ono utrápené „náh“ neznělo podrážděně. Ani rezignovaně, spíš jako takové smíření se zlozvykem.

„Jsi fajn,“ zněla odpověď.

Jsi fajn. Ta slova se mu v hlavě rezonovala do nejtišší ozvěny. Věděl, že odpoví něco takového – předem se s tím dokonce smířil –, ale netušil, že by ho to mohlo nějak zamrzet. Že by mu být jen fajn nestačilo?

Dál nikdo z nich nepromluvil. Newt si tiše broukal melodii nějaké hymny – možná známé, ale z které země byla, to neměl potucha, věděl jen to, že je to hymna. Jeho hluboký hlas přitom rozechvíval hladinu vody, která už za tu dobu vypěnila.

Thomas postával opodál. Nechával mu prostor, aby se umyl, to mu snad dopřát ještě mohl. Ač mu hlava radila, aby zahodil všechen takt i stud a prostě si to tam nakráčel, vměstnal se do té malé vany a o společné prostředí se podělil. Překročil by tak však další hranici, ne-li tu poslední.

Co si je bližší, než dvě nahá těla, co nemusí nic skrývat? Jen dvě obnažené duše a spojení mezi nimi, které trvá po celý zbytek života.

Nemohl se zbavit toho pocitu, že Newt ve skutečnosti chce, aby za ním šel. Jeho drobné tělo, které by si spletl s dětským, se chvělo při každém doteku dlaně, jež kroužila kolem ramen, aby zbavila kůži špíny. Všiml si, že si pod kloub zarýval i nehty, to se však pokáral, že tomu jen přikládá větší význam, než by měl.

Neodvážil se nic říct. Mlčky tam stál, houpal se z nohy na nohu, aby zahnal nervozitu. Mohl by odejít, to ano, ale potíž byla v tom, že se nedokázal hnout z místa. Ukotvila jej na něm ta bledá pokožka s občasnými jizvami, které pohledem pozorně zkoumal.

Když pokřivené prsty zajely k zádům – tam, kde končila lopatka a začínal první můstek žeber –, nepatrně sebou cukly. Narůžovělý výstupek špatně zahojené jizvy byl upomínkou na den, na nějž oba neradi vzpomínali. Ale ať chtěli, nebo ne, tohle malé poranění je už tehdy spojovalo zvláštním poutem.

Thomas si ten den pamatoval dobře. Stále si vybavoval tu hádku, která se tehdy roztrhla – jeho trenér ztratil trpělivost a poslal ho na střídačku, když už po třetí nedokázal nahrávku zpracovat ani proměnit. Bylo to už pár let zpátky, ale ta trpká zahořklost v něm přebývala dodnes.

On věděl, že by nedokázal nic. Skóre nebylo pro Denver Maze příhodné, rozhodčí hlásil už sedmou střelenou branku pro protivníka. Thomas si vlastně nevybavoval, proti komu to tehdy hráli. Možná to nebylo důležité. Možná nebylo důležité nic z toho, kromě té odvahy a vůle se za přítele postavit.

Když zavřel oči, viděl ten naštvaný výraz v jeho tváři. Oříškové oči žhnuly náhlou zlobou, mateřský cit z nich však nevymizel. Vrásky kolem úst se v ten moment prohloubily natolik, že by měl vypadat alespoň o deset let starší, ale pravdou bylo, že nezestárl ani o den. Jen o pouhé sekundy, jež využíval k tomu, aby se dostal přes naštvaný dav až k nim.

Ještě nikdy ho neslyšel takhle křičet. Drze si to nakráčel ke koučovi, plivl na něj pár barvitých přirovnání a gesty ukazoval důležitost svých slov. Neustále se otáčel na Thomase, který sám seděl na lavičce a sledoval, jak se jeho přítel snaží vyjednávat. Od té doby se na něj díval úplně jinýma očima.

Vzpomínal si taky, že trenér nakonec musel svolit – i vzhledem k tomu, že mu zůstávali volní už jen dva hráči. Newtovi se povedlo poslat ho zpátky na led, kde měl – dle jeho slov – ukázat zázrak, jímž by dostal tým do ligy.

S povzdechem odvrátil od holých zad zrak. Newt mu bezmezně věřil. Zklamal ho. Hrál ještě hůře, nedokázal chytit jediný puk. Ale vždy, když se podíval do davu, se na něj ta tvář s blonďatou kšticí usmívala – palce měl zvednuté u uší, koutky skoro u nosu. Nadšeně zvolával jeho jméno, jako jediný v něj věřil. Na což také později doplatil.

Kousl se do rtu a sklopil pohled na nohy. Dál se vzpomínat bál. Vše, co se po zápase událo, nabíralo rudý odstín, krvavý. Bolest, pěsti, ostré čepele bruslí, slzy, hlen a empatie. Nikdy ho neviděl tak zřízeného jako tehdy.

Vždy se divil tomu, proč se všem těm ranám nebránil. Newt ho odbyl slovy:

„Brání se jenom ten, kdo je vinnej. Tím, že jsem v tebe věřil, jsem se přece neprovinil.“

A jemu nikdy žádná jiná slova nepřipadala tak plná důvěry, pochopení a lásky.

Byl ponořen do vlastních vzpomínek tak dlouho, že si ani nevšiml prstů, které nutily jeho bradu k pohybu vzhůru. Promočené polštářky lechtaly chmýří vousů, co si zapomněl oholit, delší nehet na ukazováčku se tlačil do kůže.

Zvedl zrak. Našel tvář. Zaostřil. A usmál se.

Ten úsměv. Ten v sobě nesl tolik emocí, kolik jen člověk mohl slovy i činy vyjádřit. Poslední zbytky kakaa zůstávaly na ploškách zubů, samotný dech byl krapet zatuchlý. To však pozorovatele vůbec neodpuzovalo, ani neodrazovalo.

„To jsem v ráji, nebo existuje vesmír, kde konečně držíš hubu, Tommy?“ poznamenal Newt s náznakem úšklebku. Že by však úsměv zmizel, to říct nemohl.

Nic hloupějšího snad ani nemohl v tuto chvíli vyslovit. Thomas si představoval, jak mu našeptává sladká slova, jimiž by tu druhou duši přiměl ke spojení. Přinutil by to tělo, aby dalo příkaz pažím k objetí, příkaz očím k zavření a příkaz rtům k otevření brány pro poutníka z druhé říše. Ale tohle nečekal.

„Bude to jenom na pár dní. Sonya se z toho dostane, je silná, to vím. Co se nás dvou týče, ty bys měl přestat brát ty oblbovací prášky,“ pokračoval, když se Thomas ke slovu neměl.

„Oblbovací prášky?“ zopakoval po něm nechápavě.

„Já vím, že mi pojídáš lentilky, Tommy. A taky vím, že víš, že to lentilky nejsou. A taky vím, že víš, že já vím, že ty to víš.“

Newt dloubl prstem do jeho hrudníku a tiše se zachichotal. Thomas podivnější zvuk ještě neslyšel, nepasoval k němu.

„Ty všechno bereš moc vážně. Uvolni se, relaxuj. Tady –“ řekl a stiskl jeho rameno v dlani „– to pne, v hlavě ti zase šrotujou nějaký blbosti. Pokud si mě představuješ nahý –“

„To ne!“ vyhrkl okamžitě.

„... tak je to v pořádku,“ dokončil, aniž by jeho poznámce věnoval pozornost.

Thomas znovu zrudnul až po špičky uší. Cítil, jak jím opět prostoupil ten žár, který cítil už v kuchyni – dvakrát. A po té vzpomínce se to vše ještě znásobilo. Z této dávky se očividně tak rychle nestřízliví.

„Tommy? Mám ti nechat –“

„Jo,“ odpověděl dřív, než Newt stačil myšlenku dokončit. Představa toho, jak prsty zkoumá každý záhyb na těle, jím příjemně otřásla.

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ zabrblal blonďák a o krok odstoupil.

Thomas si nevšímal toho, že by mohl být dotčený. Bylo mu jedno, že se na něj zlobil, i kdyby tomu tak bylo. To jediné, o co mu šlo, bylo vidět ten úsměv – už nikdy z něj nespouštět oči. Po tolika hrozných chvílích, jimiž si dnes musel projít, to byla zasloužená odměna.

Přikrčil se a prolupal si prsty. Rty zkřivil do pobaveného šklebu. Už jen v hlavě to znělo jako výborný nápad, jen hlupák by takové možnosti nevyužil. Navíc tušil, že to bylo i Newtovou slabinou.

Na nic nečekal a vrhl se na něj. Prsty kmital hbitě, bez ustání. Klouzaly po kůži, rozechvívaly hrudník, který škubal při každém hekavém nádechu. Zadržovaný smích, jenž ucpával krk a bránil slovům se dostat až na jazyk, barvil nafouknuté líce do rudých odstínů.

Nakonec se neudržel a začal se smát. Pažemi máchal kolem sebe, snažil se ze sebe ty prsty setřást. Ale ač se snažil sebevíc, Thomas vytrvával. Pro něj byl ten smích hymnou k srdci, balzámem pro duši.

Po chvíli se Newtovi podařilo vymanit se ze sevření a rozrazil dveře. Bosými chodidly práskal o podlahu, když pelášil z koupelny na chodbu. Ručník, který měl omotaný kolem beder, při běhu vlál jako sukně. A Thomas by si ho v sukni snad i dokázal představit.

Neváhal dlouho a pustil se za ním. Jeho skoky byly o mnoho rychlejší než Newtův běh, hlavně i proto, že mohl plně využít sílu obou nohou. Dostat se tak k poskakujícímu blonďákovi, který tak tak stačil překročit práh od jeho pokoje, nebylo zvlášť těžké.

Smích. Nesl se místností jako zpěv múz, lechtal v krku a kouzlil ve vráskách. Tento konkrétní, který patřil jeho příteli, přinášel i potěšení z pomsty, chuť zadostiučinění. Ale byl rád, že se bavil stejně jako on.

Po chvíli se Newt zastavil. Otočil se na patě a zvedl paže nad hlavu v rezignaci. Ztěžka dýchal, polykal naprázdno.

„Fajn, vzdávám se,“ zahekal, když si konečně zvlažil hrdlo natolik, aby zvládl promluvit.

„Víš, co je ještě fajn?“

Vyzívavost, provokace. Ani těch se neodvážil využít, dokud se v něm neobjevil sentiment. S pobaveným, možná i chtivým pohledem sledoval tu zvedající se hruď, ten pletený košík z žeber a šlach, který plíce bránil.

A i srdce, které jsem mohl slyšet až tady.

„Co?“ zajímal se Brit.

Thomas vypázl špičku jazyka a skousl ji v zubech. Poté šel pomalými krůčky k němu, dával si obvzlášť záležet, aby se mu nepodíval do tváře. A jakmile stanul na stejné úrovni, zavřel oči a přiložil dlaně na ručníkem zakryté boky.

Pomohlo mu, že sebou neškubal. Alespoň se tolik nebál ho obejmout jednou paží kolem pasu a přitáhnout k sobě, aby mu věnoval část svého tepla.

To aby se přestal třást.

„Já.“