Kdyby se ho někdo zeptal, jaký byl jeho nejlepší polibek v životě, s hrudí nadmutou pýchou by prohlásil, že chutnal jako mléko, které zvlažilo rty jeho nejlepšího přítele. Člověk by řekl, že je to moc nejlepšího v jedné krátké větě, a Thomas by mu dal za pravdu, kdyby však tato slova nevznikla v jeho hlavě.

Ačkoli dokázal na krátkou chvíli věnovat pozornost hrnku, který se otáčel v mikrovlnce jako profesionální baletka, nemohl přestat myslet na to, že Newt sedí vedle něj a pohupuje nohama ve vzduchu. Upozorňoval na sebe pokaždé, když se bosé paty odrazily od skříňky s pořádným zaduněním. Jako by nestačilo, že si stále pohrával s prsty, jež Thomas nechal ležet na lince.

Nemohl se zbavit ani začervenání, které se pomalu stávalo jeho přirozenou barvou. Ta rudá, co si pohrávala s buňkami pokožky, se přelívala přes béžové břehy až k uším, kde se překlenula na boltec skrze lalůček, který tepal touhou po dalších slovech, jejichž vyslovení by s sebou přinášelo i vzduch vyrážený z těch úst, která ještě před chvílí cítil tak blízko, že se jich mohl dotknout. A nejen prsty.

Ruka se mu samovolně natáhla ke rtům, na nichž stále ještě cítil jemné mravenčení. Prsty se dotkl hladké kůže. Jeho hmat byl natolik zbystřený, že cítil každý záhyb nad malinkým útesem, který zdobil růž po každém milimetru, a také jizvy, jichž měl po všech těch zraněních obličeje nespočet. Ale to, co hledal, nalezl až v levém koutku – slabé cukání, jež symbolizovalo prahnutí po dalších dotecích.

Instinktivně zavřel oči. Pomalu si přejel prstem po spodním rtu, kde ještě před chvílí byly přilepené rty jeho nejlepšího přítele. Bylo to zvláštní. Po téhle krátké chvilce, která trvala skutečně jen zlomky sekundy, se na něj nedokázal dívat jako na přítele. Alespoň ne na toho, za nějž jej předtím považoval.

Z úvah ho vytrhl kvílivý zvuk mikrovlnky. Naříkala každou co sekundu, teplé světlo uvnitř přístroje poblikávalo, aby konečně stiskl to tlačítko a ukončil ten srdcervoucí nářek raněného zvířete, jež bylo v plechu uvězněno. Když z něj konečně opadlo to ztuhnutí z představ a přinutil ruku k pohybu, jeho prst se setkal s bledou kůží hřbetu Newtovy ruky, která taktéž putovala k cíli za účelem zbavit uši toho nepříjemného zvuku.

V ten moment se zamrazil v pohybu. Znovu. Prsty nechával pokrčené v různých úhlech, přesně tak, jak se to učil v hodině klavíru. Ne, jak ho to učil on po hodině klavíru, již absolvoval, aby využil nástroj po předchozím majiteli lépe, než doposud – jako polici na staré knihy a příležitostný věšák na Thomasovo propocené prádlo.

Už se ho dotkl několikrát. Nejen na ruce, ale prakticky snad všude po těle, když se mu poštěstilo a Newt ho nechal, aby ho drbal na noze. Nebylo to sice nic v porovnání s tím, jakou úlevu a neskrývanou slast mu prokazoval, kdykoli svými hbitými prsty masíroval ztuhlé svalstvo. Ať to byly záda, nebo jen chodidla, Newt zkrátka věděl, kde by měl tlačit, a náležitě toho i využíval.

Nyní stačilo jen letmé pohlazení, které po vychládnutí znovu zachřesalo a vzplálo skrze další jiskru. Ta, ač by se mohlo zdát, že byla zrozena z původní touhy, se rozhořela úplně novým plamenem, který podnítil Thomasovu zvědavost. Chtěl vědět, jak daleko by ho nechal zajít. Na odmítnutí už nezáleželo, prahnutí po této vědomosti muselo být ukojeno.

S nově získanou odvahou, kterou mozek nafingoval, aby ho donutil k činu, natáhl ruku blíže k té bledé, jejíž barvu by si snadno spletl s omítkou, kdyby ji na stěnu přitiskl. Už bez ostychu přiložil dlaň k tenkým prstům, které měly tak studená bříška, že celou jeho rukou prošel třas. Jestli to bylo podmíněno i něčím jiným, netušil a neřešil. Teď neřešil vůbec nic.

Rty se mu roztáhly do širokého úsměvu, když se koutky cukáním posunuly až k vráskám u nosu. Ukázal tak světu zatím plný chrup, na němž bylo jen tolik chyb, kolik plomb dokázalo slabé světlo lampy ozářit a odrazit od nich pár paprsků. Několik přilepených korunek z ulomených zubů bylo téměř neviditelných, ale on, jelikož svůj chrup znal lépe než kohokoli jiného, zvládl rozeznat úplné zuby od zpola umělých.

Ale mohlo mu to být v tuto chvíli jedno – Newtův pohled na zuby rozhodně nesměřoval. Ta čokoláda, která vysílala dřevěné drakary na pouť po Thomasově tváři, bloudila a zasekávala se jen chvílemi tam, kde čněly vrásky.

Co jej na nedokonalosti tak udivuje?

Po pár sekundách, které Thomasovi připadaly jako věčnost, když sledoval ty těkající panenky, jak putují až k jeho očím, se konečně dočkal kontaktu. Instinkt mu velel okamžitě uhnout a stydlivě si žmoulet rukávy v prstech, ale setrvával. Stal se dobrovolně hráčem v soutěži o to, kdo to vzdá jako první. Ale ač se mohla tato hra zdát jednoduchá – možná až primitivní a přímočará –, vzdát se nedokázal. Jak by taky mohl, když se na něj smály i ty drobné jiskřičky, které zdobily onyxovou čerň panenek, plovoucích v indigových záchranných kruzích na oceáně horké čokolády?

Chtěl něco říct. Zoufale se snažil dokopat ke slovu, ale kdykoli už měl na jazyku nějakou frázi, již ihned ve výrobně neoznačil za trapnou, nedokázal nabrat do plic dostatek vzduchu na to, aby hlasivky rozechvěl. Proto se všechna ta slova ztrácela v hlavě jako blednoucí vzpomínky, pro něž nezbylo v paměti místo. A když se nad tím i zamyslel, usoudil, že to bylo vlastně dobře.

Jediný zvuk, který přerušoval plynulý tok zpomalených myšlenek, byla ta otravná mikrovlnka. Sem tam se přidalo i vrnění, jímž upozorňovala na to, že je na čase ten hrnek konečně vytáhnout a řádně si zvlažit hrdlo. Uznal, že by se něco v krku hodilo, ale jakmile pomyslel na to, jak by rty objímal okraj porcelánu, vrátil se ten ani ne půl hodinu starý obrázek. Nedokázal by z toho hrnku pít.

V hrudi mu srdce skákalo na trampolíně. Najednou věřil i těm hloupým výmyslům, které zpracovali tvůrci kreslených postav, jejichž zalíbení v druhém vyjádřili velkým srdcem, které se probíjelo skrze žebra a tlouklo i mimo něj – držené u těla pouze látkou oblečení, co mělo tu smůlu, a bylo na panáčkovi přišité zaživa. Nyní, když to cítil, konečně pochopil.

Nebylo to poprvé, co něco takového prožíval. Jen to bylo silnější, rychlejší. Lepší. Tím, že alespoň ten slabší základ znal, se dokázal přizpůsobit rychleji. I tak však nebyly jeho neohrabané pohyby tak rychlé, jak si přál. To ani zdaleka ne.

Znovu to pocítil – to silné pnutí, které jeho hrudník posunulo vpřed. Nedokázal už více vnímat otravné pípání přístroje, ani vlastní myšlenky, které jeho nejnovější přesvědčení podkopávaly.

A děláš správnou věc, Thomasi? Stojí ti pár doteků za to, abys zničil letité přátelství?

Odpověď znal. Za jeden dotek rtů kdekoli na jeho těle by byl ochoten zatratit duši. V tuto chvíli by byl schopen úplně všeho.

Nevnímal prostor, nevnímal čas. Vše, co se v následujících sekundách dělo, sledoval z třetí osoby, jako by jeho duše opustilo tělo. Jako by byl ve snách, kde nedokázal ovládat nic, co by mu mohlo pomoct s tělem.

Netušil, jak dlouho o přesně takových obrázcích snil. Newt, dokonale zmaten a usmívajíc se na něj tím nejsladším úsměvem, který dokázal v rozpacích vytvořit, na něj pohlížel s očekáváním něhy a potřebou být mu co nejblíž – přesně tak, jak po tom toužil i on. A rozhodl se, že mu to dopřeje.

Ani nezaregistroval, že by mu roztahoval kolena od sebe, aby se vměstnal do mezery a mohl propojit jejich hrudníky v táhlém tření, jež způsobilo krátké zhoupnutí z pat na špičky. Látka klouzala o látku, ta sjížděla po holé pokožce, která byla tímto dotekem drážděna natolik, že okamžitě zatoužil po něčem hrubějším.

Bez dlouhého přemýšlení obtočil pravou paži kolem útlého pasu. Nebyl sice tak perfektně vytvarovaný, jako to viděl u žen, ale jakmile prsty uchopil tenkou vrstvu šikmých zádových svalů, na nějaké porovnávání zanevřel. Nemohl v něm hledat ženskost, když byl muž.

Jeho sluch zaregistroval tiché zalapání po dechu, když přitáhl tělíčko k sobě a přitiskl si jeho stehna na boky. Vlastně se na chvíli i podivil, že mu to nevadilo. Když Tereza udělala to samé, nebylo mu to příjemné. Ale tentokrát se nebránilo ani tělo.

Záleží ti na něm víc, než by mělo, opakovala hlava.

Snažila se ho vysvobodit ze sevření v oblasti podbřišku, které prahlo po neukojené touze. A Thomas – ten vždy racionálně smýšlející Thomas, někdy naivní hlupák a často se mýlící dobrák – zatlačil myšlenku zpátky a konečně nechal pudy, aby se chopily uzdy.

Kdyby se ho někdo zeptal, jestli si pamatuje, jak se jeho dlaň objevila na kostnatém pozadí, s rudými lícemi by pokrčil rameny a snažil se přijít na to, kolika jazyky by slovo nevím dokázal vyjádřit. Ten čas, který oba mladíky minul, si zkrátka pohrával s jeho myslí a vše zastíral do červeného zamlžení.

Newtovy paže se objevily za jeho krkem. Překvapilo ho, že zatím nic nenamítal, neustoupil ani o krok. Za což z části také mohl on, když ho asi před půl hodinou v zápalu čehosi-co-dělal vysadil na kuchyňskou linku. Ale když sebou ani neškubal, ani neklesal jeho nervózní úsměv, Thomase to v jeho počínání jen podpořilo.

Ani jeden z nich se neměl ke slovu. Oba měli dost práce s tím, aby se nutili dýchat – Thomas se musel dokonce přemáhat, aby vzduch z úst vyrazil. Bál se, aby náhodou nefoukl do lesíku světlých řas, jež lemovaly oční víčka. Byl tak blízko, že viděl jejich chvění.

Ruku, kterou měl volnou, po zádech pomalu přesouval až ke krku. Cestou nezapomněl na látku prsty nakreslit pár nepovedených kruhů, které Newta donutily se krátce uchechtnout. Čím více se Newt chichotal, tím sebevědomější Thomas byl.

Nakonec konečně dospěl k místu, kde přes šlachy a kůži na krku byly přehozené blond prameny vlasů. Nikdy netvrdil, že vypadají jako zlato – to sice pokládal za poetické, ale on na sentimentálnost a poezii nikdy nebyl. Jemu připomínaly trsy zralé slámy, jež si jako menší strkali mezi zuby, když se snažili napodobit postavy z dětských knížek.

Nikdy neměl takovou chuť pramen uchopit do zubů a stisknout, dokud by neodhalil pár pih, které jeho přítel za krkem skrýval. Jeho přítel... stále se to opakovalo a každým opakováním to byla menší a menší pravda.

Prsty mu vjel do vlasů. Tohle si pamatoval z těch kvant romantických filmů, které byl nucen s Terezou sledovat, když se jejich vztah dal považovat za ne úplně chladný. Kdysi se mu cuchtaly mezi prsty prameny havranní černi, nyní jimi svíral stébla slámy.

Otevřel ústa ke slovu. Opravdu měl připraveno hned několik vět, jimiž by rád mladíka před sebou zahrnul, ale když se pokusil vyrazit z hrdla vzduch, nevyšla z něj ani hláska. To kvůli těm rychle se přibližujícím očím, které byly každou přibývající vteřinou větší a větší, dokud se nestaly celým jeho vesmírem. Dokud se on nestal celým jeho omezeným vesmírem.

V hlavě se mu vynořila vzpomínka na to letmé políbení, co mu bylo dopřáno. Ten milý dar, který se proměnil v prokletí, nutil ruku, jíž obtáčel krk a dlaní držel temeno, přitáhnout k sobě, aby synchronizovaným pohybem obou hlav mohl konečně spojit jejich rty v jedno – a tentokrát v polibku delším, než o jakém se mu kdy zdálo.