Zimní Denver se svou krásou nedokázal vyrovnat jaru ani podzimu, ale přesto měl jistý půvab, jímž okouzlil většinu zdejších obyvatel. Občas, když nebyly velké mrazy, potkával cestou ke hřbitovu malé děti, které po sobě házely sníh, sem tam objevil i pár, jenž se i přes teploty pod nulou držel za mrazem červené ruce.

Thomas v ničem krásu neviděl. Vše, co mělo v jeho životě smysl, zmizelo v jediném okamžiku. Už se ani neopovážil takhle mluvit o novoročním večírku, ten byl v porovnání s událostmi minulého měsíce takovou nevinnou koulovačkou. Bylo mu hrozně, že o vraždě své asi-přítelkyně mluvil takhle, ale jak to cítil, tak to měl na jazyku.

Uběhly tři týdny od jeho pohřbu. Thomas tam vydržel jen chvíli, hlavně ze slušnosti a protože ho tam Tereza dotáhla. Nedokázal se dívat na to, jak všichni házejí květiny na hrob. Newtovi by se to líbilo, kdyby byl naživu. Obdivoval by každou z nich, každou z nich by i pojmenoval.

Loučil se s ním sám. Denně chodíval na hřbitov, nechával tam cibulový kroužek a zapálenou pomerančovou svíčku. Z jeho hrobu udělal oltář, k němuž se chodíval k deváté hodině večerní modlit a prosit, aby se z té noční můry probudil. Ale ještě nikdy se žádný zázrak nestal.

Tak jako vždy, i dnes došel k náhrobnímu kameni a položil na něj dlaň, kterou doteď skrýval v rukavici. Ten kámen pro něj byl jako pojítko s duší, jež se vznášela někde nad ním, proto si nedovolil na něj pokládal ruku, která by nebyla holá. I kdyby mrzlo sebevíc, odmítal to.

„Ahoj, Newte," pozdravil ho a zvedl oči v obloze. Noc bývala jasná jen málokdy. Ani dnes se mu nepoštěstilo a viděl pouze šedé obrysy mraků a kouře. „Doufám, že mě posloucháš. Ono... nikdo mi to nevěří. Všichni si myslí, že ses zabil sám. Protože jsi nechtěl být přítěží. Ale já vím, že to byla vražda."

Sklopil pohled na kámen a opatrně ho pohladil prsty. Byl studený, hrubý. Tolik se lišil od Newtovi kůže, ale přesto si ho pod ním představoval. Z kamene necítil to chvění, které prošlo křehkým tělem, kdykoli se ho dotkl, nic jiného mu však nezbývalo. A odpoutat se od něj nechtěl. A ani nemohl.

„Vracejí se mi vzpomínky na dobu před novoročním večírkem. V noci, když spím, se mi občas kousek objeví. Podivný, co? Nestěžuju si. Zdává se mi i o tobě. O tobě jako o klukovi s páskou kolem hlavy. O klukovi, co mě jen jednou porazil na turnaji v piškvorkách a jásal, jako by vyhrál světový pohár. Přeju si, aby to neskončilo. Chci o tobě snít."

I dnes si připravil cibulový kroužek. Nosil jej v kapse jen tak, nikdy si jich nebral víc. Buď měl velké štěstí, nebo v tom hrála svou roli nějaká jiná síla, protože se nikdy nerozbil. Tak, jak ho z pytlíku vzal, ho i pokládal před náhrobní kámen.

Vytáhl kroužek z kapsy a vložil si jej do dlaně. Přál si, aby si mohl pamatovat úplně na všechno. Chtěl znát toho šťastného Thomase, který se ničím netrápil. Chtěl si s ním podat ruce, praštit ho, aby ztratil svou naivitu. Přinutit ho, aby ihned opustil hokejový tým a přidal se ke ZLOSINu, dával pozor na Newta. Kdyby uměl cestovat v čase a tohle mu vyřídil, možná by tomu předešel.

Kroužek byl na prst moc široký. Nechápal, jak ho mohlo napadnout si jeden vzít a jen tak požádat blonďáka o ruku. Ano, kdyby mohl, zopakoval by to tolikrát, dokud by Newt neřekl dost, ale i tak si mohl dát tu práci a sehnat prsten dříve než za sedm let. Možná... možná by si i pamatoval.

„Kdybych mohl, prošel bych si tímhle vším znovu. A tentokrát bych si dával větší pozor, ochránil bych tě. Vrátil bych ti laskavost, to ano, ale... má to jiný důvod... A já jsem ti to nestačil říct. Hloupé, že? Měl jsem v plánu to říct, až když bych tě žádal o ruku. A nakonec..."

Chtěl brečet, ale slzy se neobjevily. Nebyl schopen cítit nic, dokonce ani smutek už v jeho srdci neměl místo. Byl podivně prázdný, jako by se po jeho slunci ve vesmíru objevila velká černá díra, která vše vcucla do sebe. Možná ji měl i místo srdce.

A nebo už tam nemám nic.

Klekl si do sněhu a položil kroužek na kopeček. Další slova se mu zadrhávala v krku, nebyl schopen je dostat z hrdla ven. Cítil, že se jimi udusí, pokud zoufale nezakřičí.

Chytil se za hlavu a sevřel si vlasy mezi prsty. Tak jako Gally, který odmítal dát světu vědět o tom, že existuje, se i on přestal zajímat o to, jak vypadá. Prameny byly delší, než u něj bylo obvyklé, mastné a slepené k sobě. I brada, do té doby vždy oholená tak, aby na ní bylo sotva znatelné strniště, byla pokrytá delšími tmavými chloupky.

Byl zoufalý. Celé ty týdny se snažil najít důkaz o tom, že se Newt nezabil sám. Měl však proti sobě hlavy všech ostatních, kteří mu vysvětlovali, že to udělal proto, aby ho ušetřil. Že prý neměl šanci na plnohodnotný život, že se nevědělo, jestli se to nevrátí, protože zárodek se jim vymýtit nepodařilo.

Byla to vražda. Tak jako u Chucka, tak jako u Rachel. Sprostá vražda.

„Kdo tě zabil?" zamumlal si pod nosem.

Po pár dnech, kdy mu začínalo být ticho nepříjemné, začal mluvit sám se sebou. To podezření, že pomalu blázní, přišlo až s uvědoměním si, že pokud do toho spadne, bude těžké se dostat zpátky. Tereza se ho sice snažila přinutit, aby se šel k ní vyzpovídat, ale nevěřil jí. Neměl důvod věřit nikomu.

Byl zvědavý, jak zvládne dalších sedmadvacet let, když nebyl schopen vydržet ani den bez toho, aby dělal něco neobvyklého, co rvalo jeho současnou osobnost. Trhalo ho na kusy vše, co se mu spojovalo s Newtem - taky podle toho vypadala jejich zahrada -, občas se bál i zamykat, kdyby se náhodou chtěl blonďák dostat dovnitř.

Nebyl schopný si zvyknout na to, že už v jeho životě není. Snídani, kterou si občas musel udělat sám - a pro dva, aby i Newt něco snědl - stále dělával větší, jako by žili v domě dva. Brenda i Jorge si koupili byt blíže centru, aby mohla Brenda začít od začátku, Sonya se zabydlela u Harriet. Osaměl.

„Mám pár podezřelých, ale nemůžu si je prověřit. Minho ke mně jezdí každé ráno. Hlídá mě. Chce, abych chodil ven. Bude úspěch, pokud se odtud dostanu nepozorovaný," pokračoval stejně tiše a zvedl se na nohy.

Otočil se za sebe, jestli ho někdo nesleduje. Začínal být i trochu paranoidní. Děsilo ho každé šustnutí. Nikde už nebyl v bezpečí. Co když měly ty vraždy za úkol ho zbavit jistoty a dohnat ho až na samotný okraj rozumu? A byl to vše jen jeden vrah?

„Už to není takový, jako když jsi tady byl se mnou. Moc nám chybíš. A to vodítko mi nic moc neřeklo. Vím jen to, že byl vrah ve ZLOSINu. A že..." Povzdechl si. „Nechci o tom mluvit. Teď jsem přišel s něčím jiným. Živý Newt by ocenil, že jsem si vůbec vzpomněl, nevím, jak to poneseš ty."

Vytáhl z plastového sáčku sazeničku. Nějaké základy zahradničení měl - hlavně když sledoval blonďáka, jak se hrabal v hlíně -, proto tušil, že jeho květina dlouho nevydrží. Její krása bude stejně pomíjivá, jako byla jejího nynějšího majitele.

„Karafiát," vysvětlil a vykopal do hlíny díru, do níž květinu i s kořenem vložil. „Všechno nejlepší, andílku. Dneska by ti bylo dvacet devět. Víš... všichni, komu jsme sérum podali, se cítí lépe. Ano, má to vedlejší účinky, ale žít se s tím dá. Díky tobě a tvé statečnosti zachraňujeme další životy. Ta kytka... je jen jakési poděkování i ode mě. Za nejlepší roky mého života."

Pohladil hladký povrch kamene a rozhlédl se kolem sebe. Touto dobou se měl hřbitov zavírat. Neměl moc času. Pak opatrně políbil okvětní lístek rudého karafiátu.

„Miluju tě. A je mi líto, že jsem to neřekl, když jsi ještě žil," zašeptal.

Ucítil v očích pálení slz. Tak se mu to podařilo. Z bolesti se však dlouho neradoval, brzy mu sevřela srdce do pěsti a pořádně stiskla, jako by z něj chtěla vymačkat všechnu krev. A Thomas ji nechal. Brečel hrdě, fňukal nahlas, kňučel bez tlumení.

Ani netušil, jak dlouho tam klečel. Sníh, co se znovu spustil z oblohy, mu dopadal na ramena i do vlasů, kde se zavrtával jako promrzlé děti do dek a roztával. Přesně tehdy dokázal pláč uklidnit dost natolik, aby se zvedl na nohy a setřel si hlen z horního rtu.

„Najdu toho vraha," řekl sebevědoměji. To, že měl emoce zpátky, mu dodalo sílu. Ještě bylo za co bojovat. Za vztek, nenávist, nenaplněnou lásku. „Pomstím tvou smrt. A je mi jedno, kdo to byl. Pomstě neunikne."

Hřbitov opustil silnější. Byl pevně rozhodnutý zakroutit krkem každému, kdo by se ho pokusil zastavit.

Thomasovi Murphymu a Newtovi Hayesovi bylo dáno ultimátum něčím, co mohl zastavit jen jeden z nich. Thomas Murphy dal ultimátum vrahu - neporušitelný slib, jenž byl pronesen pod sněhovou pokrývkou a s cibulovým kroužkem jako vlastním srdcem na dlani.