Zbytek dne mu splýval v několik malých událostí. Do školy ani jeden z nich nešel. Nejen že by nejspíš dostal vynadáno za to, že se opovažuje vkročit na školní pozemek pod vlivem návykové látky - což bylo proti pravidlům řádu -, ale zároveň měl psát test, na který se nepřipravoval. Nemusel mít zničený den úplně. Stačilo, že mu společnost dělalo dítě v těle dospělého namol opilého mládence.

Thomas mu o mobilu řekl. Ani nepředpokládal, že na něj bude reagovat. Snažil se mu vysvětlit, co znamená, ale marně. Ačkoli několikrát zopakoval její jméno, aby si získal jeho těkavou pozornost, nedařilo se mu vyjadřování přizpůsobit Minhově náhle primitivnímu já. A tak na návrat alespoň jednoho z nich čekal sám.

Seděl na gauči. Podlahu si zabral Minho. Ačkoli mu Thomas jasně vysvětlil, že je zem žhavá láva a měl by se zachránit před uhořením, to dítě, co Minha ovládalo, odmítalo opustit bezpečí mezi prázdnými lahvemi. Nakonec to musel vzdát.

Ani se nesnažil držet zpátky, když ho napadlo projet Newtovy fotky v mobilu. Ten kluk se neměl za co stydět, fotil zejména své květiny; několikrát z různých úhlů, rozmazaně, nezaostřeně, se špatným světlem. Nebyl to talent od přírody, ale Thomas tu snahu dokázal ocenit.

Sem tam narazil na vyfocené zápisy do školy, nebo Sonyu, jak s horkým punčem v rukou sleduje obrovský vánoční strom. Newta zjevně tato chvíle zaujala natolik, že pořídil hned patnáct - ne, že by to počítal - fotografií. Nebyly to výstavní kousky, ale při pohledu na ně cítil silné vlny sourozenecké lásky. Navenek to nemusel dávat najevo, uvnitř ji však miloval více než cokoli jiného.

Tak jako já jeho, uvědomil si.

Netušil, jak dlouho si prohlížel detaily u každé rostliny, než mu Minho dal ruku na koleno a prohlásil:

„Přijde."

Nepřišel. Toho dne, ani toho dalšího. Uplynul i třetí den a Thomas začínal být zoufalý. To je opravdu opustil bez pořádného rozloučení?

Jediné pozitivum na tom bylo to, že se Minho choval méně jako idiot. Den poté, co mu vylil své srdce a rozdělil ho do prázdných lahví od alkoholu, na něj čekal před domem. Do školy šli spolu.

Zjistil, že toho mají společného víc, než tušil. Oba zbožňovali videohry a jídlo. A to bohatě stačilo na několikahodinové konverzace o tom, zda turnaj vyhraje jejich oblíbená Trojka, nebo budou potopeni těsně před titulem mistři světa.

Ovšem ani s Minhem po boku na Newta nedokázal zapomenout. Běžec mu ani v nejmenším nemohl blonďáka nahradit, to prostě nešlo. Stejně jako Thomas nemohl zastupovat kohokoli, s kým Minho rád trávil volný čas. Ale protože se srdce ráda lámala i zalepovala ve dvou, společnost toho druhého si užívali.

„Vím, kde mají ty nejlepší nudle," vyhrkl Minho, sotva Thomase po škole doběhl.

Uběhl týden od jejich odjezdu. Oba si vedli dobře. Minhovi se vracela chuť k nezdravému jídlu a Thomas si našel nový koníček - pletení. Protože to před Minhem neuměl utajit, musel mu slíbit, že mu uplete šálu. Jinak se to prý dozví celá škola.

„Ty ses do toho fakt opřel," poznamenal Thomas a schoval nos do šály - nepletené ručně, tuhle si koupil.

„Slibuju, že jakýkoli nudle, jaký jsi měl, budou po ochutnání těchhle chutnat jako psí zvratky."

„Ty víš, jak chutnají psí zvratky?"

„Možná," odvětil po krátké odmlce. „Hele, musím se nějak zabavit, když nám ředitel ruší klub. Zfraseně, kdyby se mi aspoň všechno nerozpadalo pod rukama!"

„Klid, Minho. Něco najdeme."

Fámy v sobě nesly kus pravdy. Škola potřebovala víc peněz na opravu parkoviště, proto zrušila jak běžce, tak i plavecký tým. Minho o plavcích rád mluvil jako o mořských panicích. Thomas nechápal, co na tom shledával vtipného.

Povzbudivě se na kamaráda usmál. Nejspíš to přes šálu neviděl, ale úsměvu v očích si všimnout musel.

„Neusmívej se." Všiml si.

„Dneska ti to sluší," rýpnul si Thomas.

„Dej pokoj. Mě nedostaneš, Murphy."

„Tys dneska krmil Freda, že?"

„Přestaň mu říkat tak ošklivě. Moje ego se jmenuje Freddie. Frr-ed a dáj. Je drsnej."

Poušklíbl se. Alespoň s ním byla docela zábava. Nemohl lhát, s Newtem se bavil líp, ale... když se nikdo jiný nenabízel, bral, co bylo.

„Takže co, frasáku? Nudle? Já, ty, talíř nudlí a romantika ve stylu těch psů."

„O tom si nech zdát," odsekl šprt a vrazil ruce do kapes.

„Takže jo?"

„Že se ptáš," rychle otočil a spokojeně vydechl, když v kapse nahmatal Newtův mobil.

Nosil ho s sebou všude. Uklidňoval ho. Tereza tvrdila, že si tím na něm pěstuje závislost a ve výsledku si to horší, ale neposlouchal ji. Když šlo o Newta, byl ke všemu a všem hluchý.

Minho to stočil k hlavní cestě. Thomas neměl důvod ho nenásledovat. Stejně neměl nic jiného na práci. Doma by na něj čekal věčně mrzutý Gally, kterému se doposud nepodařilo Harriet přesvědčit, aby s ním šla na ten ples. Nechtěl mu být po ruce, až ho odmítne znovu.

Ani k Rachel se stavit nemohl. Ta teď trávila podezřele moc času s Arisem. Thomas byl rád, že se usmířili, ale trochu mu chyběla původní parta. Údajně k sobě často nepřizvali ani Terezu a povídali si jen mezi sebou.

Byl za ně rád. Rachel se snažila získat si jeho pozornost už dlouho. Aris to sice stále ještě nechápal a prý potřeboval prostor, když se sotva rozešel se Sonyou, ale brzy i z něj vypadlo, že mu na ní záleží víc, než by mělo. Thomas by rád tohle sbližování dvou naprosto rozdílných lidí sledoval, ale Minho ho potřeboval víc než oni dva.

Nahlas by to nepřiznal. Minha jejich odchod zlomil. Vše dokončilo zrušení běžeckého klubu a rapidní zhoršování známek. Strach z toho, že školu nikdy nedokončí, schovával pod masku lhostejnosti, ale Thomas už věděl, že mu na tom záleželo. Minho potřeboval práci. Ale kde by mohli vzít egoistického sportovce?

Podíval se na něj. I teď vypadal v pohodě. Uvnitř však vřel vzteky. Stěžoval si na nespravedlnost, jíž byl vystaven na milost, a proklínal kohokoli, kdo mohl za to, že ztratil vše, za co bojoval. Opilý Minho se vyjadřoval jasněji. Nic neskrýval. Odtud to věděl.

„Hele, není to Brenda?" vytrhl ho bývalý běžec ze zamyšlení.

Thomas se rychle otočil. Ano, byla to ona, v celé své kráse - a v pracovním úboru. Na zástěře, kterou si Thomas pamatoval čistě bílou, si všiml výrazného fleku. Nejspíš měla perný den. To by vysvětlovalo, proč si šla ven zakouřit i při takových nízkých teplotách.

„Hej, Brendo!" zavolal ni a zamával.

Žena vytáhla cigaretu z úst a vyfoukla šedavý kouř. Až poté zvedla ruku na znamení, že ho slyší.

„Líbím se jí," poznamenal Minho.

„To určitě."

„Dneska se za ní musím stavit. Pokecat o životě a tak."

„Ne. Nemůžeš. Vím, co chceš. Brenda není to pravý."

„Thomasi, takhle se nejsnadněji vypořádává se ztrátou. Měl bys udělat to samý."

„Ne. Pořád platí, že čekám, až se vrátí. A pak... mu všechno vysvětlím. A budu bojovat o každou sekundu, kterou můžu strávit s ním."

Minho ho praštil do ramene.

„Co gay bar?"

„Nic hloupějšího jsem od tebe ještě neslyšel," zabrblal Thomas. „Nechápeš to. Mně se nelíbí muži. Líbí se mi jen Newt."

„Může být Newt, pokud dost zaplatíš."

„Ty jsi prase."

„Ne, jenom se ti snažím pomoct. Tak sory, že se snažim."

„Vážím si tvý pomoci, opravdu. Jenom... nechci, abys zpochybňoval moje rozhodnutí počkat. Vím, co mě stojí. Jsem prostě postavenej jinak."

„Jsi postavenej divně."

„Když to říkáš."

„Ale když to vezmu kolem a kolem, jsi docela fajn. Na frasáka se šprťáckým přístupem."

„Tak dík," zamručel si pod nosem a mobil pustil. Rozrušoval ho. Pořád čekal na to, kdy zabrní.

„Nečerti se. Já jenom žertuju, grinde," bránil se Minho a praštil ho do ramene znovu. „Měl by ses trochu uvolnit. A to ty nudle dokážou skvěle."

Po zbytek cesty se bavili o tom, kdo kde měl lepší nudle. Thomas nedal dopustit na stánek na vánočních trzích, Minho si stál za tou novou nudlárnou. Nakonec se domluvili na tom, že Thomas nebude předem soudit, dokud je neochutná.

„No a tos ještě neměl tu jejich omáčku!" zvolal Minho nadšeně.

„Klid, klid, už jsme skoro -"

„Vývěska!" pískl ještě nadšeněji a vyběhl k plakátu.

Běžel rychleji, než musel. Taky mu to asi třikrát podjelo, ale pokaždé se mu podařilo udržet rovnováhu. Až dokud nestanul těsně před sklem, za nímž se plakát schovával před mrazem a sněhem.

„Skládají tým," informoval Thomase.

Thomas šel mnohem pomaleji. Na rozdíl od Minha nechtěl riskovat zlomenou nohu. Proto počkal, až od sebe budou na vzdálenost pár kachliček chodníku, než odpověděl:

„Hokej? Opravdu?"

„Za pokus to stojí, ne?"

„Už jsi někdy bruslil?"

„Jasan. Jsem v tom nejlepší. Tak jako ve všem."

Nepoznal, kdy se jen chvástal, a kdy mluvil pravdu.

„Už jsi stál na ledě?" zajímal se Thomas.

„Právě stojím."

„Ne, myslím jako... jako na hřišti. Víš, na stadioně na ledě."

„Ne, ale viděl jsem tutoriál na YouTube."

„Úžasný."

„To jsem," přitakal a vytáhl telefon. „Tak jo, chvilku vydrž."

„Počkej, co to děláš?"

„Zapisuju si číslo. Ještě dneska tam zavolám a přihlásím nás," mumlal si bývalý běžec pod nosem.

„Nás?" zopakoval po něm Thomas.

„Na Newta to udělá dojem. Miluje, když sebou šviháš o zem."

Vybavil se mu jeho první běh. Tehdy zakopl a nabil si nos. Nemohl si stěžovat, Newt se o něj krásně postaral. Vlastně chvilku přemýšlel i nad tím, jestli by nespadl znovu, jen aby mohl být s ním.

Ale byl hokej to pravé ořechové? Ano, je tu možnost, že se proslaví a Newt o tom uslyší. Pokud se mu podaří ho pozvat na jeden jejich zápas, mohl by na něj udělat tak dobrý dojem, že zapomene na farmu a vrátí se k nim. Jenže mělo to háček.

„Já neumím bruslit."

Minho povytáhl obočí.

„To si děláš prdel."

„Myslím to vážně. Nikdy jsem na bruslích nestál."

„No... tak hele, víš co? Kašlem na nudle. Půjdem ti koupit brusle a ještě dneska zajdem na rybník. Co říkáš?"

Už jen to, že se Minho vzdal nudlí, byl hotový zázrak, ale pozvat ho na nákupy? Ten kluk se zbláznil. Vůbec ho nepoznával.

Ovšem Thomasovi se ten nápad zamlouval. Pokud Minho opravdu umí bruslit, bude jedině dobře, pokud ho naučí alespoň základy. Pak by měl na hokej daleko větší šanci.

„Guty," odvětil tedy a vytáhl Newtův mobil.

„Co to děláš?"

„Píšu mu zprávu."

„Nepřečte si to. Je to jeho mobil."

„Dej mi chvilku, jo? Zatím si prohlížej ty obrázky na plakátu."

Newte,
Už je to týden, co jsme se viděli naposledy. Věř mi, že není dne, kdy bych nelitoval toho, že jsem tě nezastavil. Tak jsou tím posledním, co jsem viděl, tvoje záda.

Proč píšu? Snažím se vyrovnat s tím, že tu nejsi. Není to snadný. Všechno kolem mi tě připomíná. Kavárna, kde jsem tě viděl a zamiloval se, škola, kam jsme chodili trpět spolu. Dokonce jsem celej den strávil ve vašem domě a připomínal si, jak jsi vyhrával v každé hře a smál ses mi, že jsem nedokázal dojet ani základní mise.

Chybíš mi. Chtěl bych se ti ozvat. A nejspíš už vím, jak na to. Minho přišel s dobrým nápadem. Dobře, asi není úplně dobrý, ale... mohlo by to vyjít. Přidáme se k hokejovýmu týmu. Nevím, jestli máš hokejisty rád, kdyby ne, klidně budu čímkoli, co si budeš přát. Ale do té doby, než o mně uslyšíš v rádiu a řekneš si, že mě chceš vidět osobně, budu hokejista.

Newte, chybíš mi. Vrať se brzy, prosím.

Mobil schoval do kapsy a úlevně vydechl. Ano. Bylo mu lépe. A byl i připraven na další Minhovy kecy, ať už byly o čemkoli.

„Teda, ty píšeš dlouho," poznamenal Minho. „To byla nějaká slohovka, co?"

„Spíš takový... zápis do deníku."

„Divnější deník jsem neviděl. Ale to je tvoje věc. Tak... jdeme? Než zapadne slunko."

„Jo," přitakal a široce se usmál. „Jdeme."