„Co říkáš na úpravu choreografie? Že to působí mnohem přirozeněji?" přepadl mě Blaise, když jsem vycházela ze šatny. Sboristky už byly dávno pryč. Zdrhly odtud, jako kdybych se je chystala uřknout.

„Je to tvoje představení, mně to přišlo stejně dobrý předtím jako teď. Je to jen jeden pohyb, ten toho moc neudělá," pokrčila jsem rameny, i když jsem věděla, že měl pravdu. Bylo to teď mnohem plynulejší než předtím. Ale dost jsem pochybovala, že by si toho někdo, kdo přijde na představení, všiml. Balet nebyl v anglické kouzelnické společnosti zrovna oblíbený. Ani ten moderní. To byla spíše výsada Polska, Ruska a Ukrajiny.

„Moc dobře víš, že mám pravdu. Jsi tanečnice, vidíš, že se ti to tančí mnohem líp. I když mám dojem, že dneska jsi měla trochu problém s udržením rovnováhy," zkoumavě se na mě zadíval.

„To ty sboristky, to jejich neustálé hihňání mě rozptylovalo. Až budeš příště zase něco pořádat, měl by sis možná najít tanečnice, které jsou buď profesionální, nebo zvládnou tancovat a slintat nad tebou zároveň," vypálila jsem. Pravdou ale bylo, že jsem od pondělka nemohla z hlavy vyhnat obrazy sebe a Weasleyho. Objevovaly se v tu nejhorší možnou dobu.

„Tady nám někdo žárlí? Vždyť víš, že stačí říct a budu jenom tvůj," pronesl laškovně.

„Ano? A na jak dlouho? Deset minut?" ušklíbla jsem a prošla kolem něj.

„To mě trochu podceňuješ, drahá Pansy," zavolal za mnou.

Za chůze jsem se otočila a křikla jsem: „Ani si nemyslím," ale když jsem se otočila, narazila jsem do něčího hrudníku a spadla na zem.

„Sakra!" zaklela jsem. Narazila jsem si koleno. Nebylo to nic, co by nevyřešil jeden lektvar, ale bolelo to jako hipogryf.

„Ty se vážně umíš uvést viď?" uslyšela jsem Blaisův smích těsně předtím, než jsem chytla nabízenou ruku a vyhoupla se na nohy.

„Myslím, že tvého nového tanečního partnera ti asi představovat nemusím," zaslechla jsem Blaisova slova, tentokrát naprosto jasně určená mně.

Pustila jsem ruku dotyčného a zajela pohledem k jeho obličeji. Trvalo možná tak tři vteřiny, než mě osvítilo poznání.

„Theo?" zeptala jsem se zaraženě. Možná jsem na chvíli i přestala dýchat. Už ve škole se mi líbil, ale nikdy o mě nezavadil ani pohledem v jiné než přátelské rovině. Ale teď vypadal ještě mnohem lépe. Narostly mu svaly a u Merlina, kdybych nebyla odhodlaná zachovat si aspoň kapku důstojnosti, nejspíš by mi z úst ukápla slina. Ten chlap byl sexy. Zatraceně sexy.

„Rád tě vidím Pansy. Už je to pár let," usmál se na mě.

„Přesněji pět let," poukázala jsem na zjevný fakt. Vůbec jsem netušila, co se s ním po škole dělo. S ukončením studia mi zmizel ze života a já to prostě přijala. Nikdy pro mě nebyl tak důležitý jako Draco nebo Blaise. Možná proto jsem neměla žádné zábrany a představovala si nás v dost kompromitujících situacích, ke kterým bohužel nikdy nedošlo.

„Od kdy se věnuješ baletu?" zeptala jsem se, když nijak nezareagoval a jen si mě měřil pohledem. Bylo to dost nepříjemné.

„Od kdy ty?" obrátil otázku proti mně.

„Máš bod. Ale tohle v žádném případě není žádný začátečnický balet, tak doufám, že tě nebudu muset vodit za ručičku jak nějaké mimino," řekla jsem, když konečně opadl šok a já se mohla vrátit ke své obvyklé povaze. Ale byla to pravda. Zkoušky byly v plném proudu a kvůli nehodě mého předchozího partnera jsme byli dost pozadu.

„Nejspíš tu choreografii znám líp než ty. Pomáhal jsem ji vytvořit," ušklíbl se na mě.

„Cože?" veškerá elegance šla teď stranou, doslova jsem na něj zírala s otevřenou pusou. Když za mnou přišel Blaise s tím, že produkuje moderní balet, bylo to překvapení, ale svým způsobem to dávalo smysl. Blaise byl hodně všestranný. Ale nikdy se nezmínil, že by mu s tím někdo pomáhal. Natož Theo.

„Možná jsem se o tom zapomněl zmínit. Já dal dohromady příběh a hudbu, Theo většinu choreografie. Dokážu odhadnout, co v ní chybí, když ji vidím před sebou, ale nemám takové nadání, abych to vymyslel z ničeho. To byla Theova práce. Ale měl ve Francii povinnosti," vysvětlil Blaise, který přišel k nám a postavil se vedle Thea. Ti dva tu stáli vedle sebe a usmívali se, jako kdyby se jim povedlo, Merlin ví co.

„Naštěstí je tam všechno vyřešené, takže můžu zaskočit za chudáka Lewise a odtančit to s tebou. Ale otázkou spíš je, jestli ty dokážeš držet krok se mnou?"

„Samozřejmě, že ano. Možná si tu choreografii vytvořil, ale já jí poslední měsíce žiju. Znám každý pohyb tak perfektně jako každou křivku svého těla," odvětila jsem. Možná jsem trochu přeháněla, vzhledem k tomu, že jsem neměla možnost si nacvičit polovinu pohybů v páru, ale to přece nemusel vědět.

„V tom případě by všechno mělo být v nejlepším pořádku. Co říkáš, že bychom si dali trénink v sobotu? Abychom se sladili?"

„To zní dobře," pokývala jsem hlavou.

„Lidi, v sobotu nemůžu! Máme s Emmou plány, jestli mi rozumíte," mrknul na nás Blaise a já se jen zaksichtila. Zeptala bych se, kdo je Emma, ale proč? Příští týden to určitě bude zase někdo jiný. Život byl moc krátký, aby si člověk pamatoval všechny Blaisovy holky. Pokud se tak ty slepice vůbec daly nazývat.

„Jsem si jistá, že tebe nikdo nezval, Zabini. Konec konců, proč se spokojit se sekundárním choreografem, když tu budu mít toho, co hraje prim?"

„A proč se spokojit jen s jedním? Dva jsou přece lepší než jeden," prohlásil a zahýbal obočím pro případ, že bych ten jeho zjevný dvojsmysl snad nepochopila.

„Je vidět, žes to nikdy nezkusil. Jinak bys věděl, že dva najednou jsou spíš na obtíž," řekla jsem a s úsměvem sledovala, jak oba otevřeli pusu údivem. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, pak by jim došlo, že je tahám za hůlku.

„Tak tedy v sobotu," rozloučila jsem se nakonec, když už na mě hodnou chvíli beze slova zírali a zmizela. Musela jsem setkání s Theem rozdýchat. Moje přání se stalo skutečností, dostala jsem Weasleyho z hlavy. Jenže teď se mi začaly vracet všechny ty pocity, které se u mě projevovaly, když jsme byli v Bradavicích. Byly to záblesky starých citů, nijak silné, ale byly tam.