Ministerstvo bylo jedno z těch nejrušnějších míst, které jsem znala. A přesto jsem už v momentě, kdy jsem vkročila do dveří, zaslechla z různých stran šeptání. Ale většina lidí si mě naštěstí nevšímala. Byli zaměstnaní svojí veledůležitou prací. A tak jsem s hlavou vztyčenou zamířila přímo do třetího patra do kanceláře zástupkyně ministra.

„Parkinsonová!" ozval se za mnou až příliš známý hlas jen pár metrů od mého cíle.

„Weasley," povzdechla jsem si a otočila se.

„Jsi nebezpečně blízko Hermioniny pracovny. Nemám tě rovnou vyvést, aby ses tu před všemi neznemožnila? Opět," zeptal se s výrazem jsem ten nejchytřejší na celém světě.

„Odprejskni. Ti z nás, kteří se nekrčí ve stínu vyvoleného, mají práci, kterou musí jít udělat."

„Práci? Ty a pracovat? Tady? Nekouřilas něco?" hned, jak dořekl poslední větu, zčervenal a byla jsem si jistá, že by se nejraději propadl do země.

„To by se ti líbilo, viď?" uchechtla jsem se. „Ale pro tvou informaci jdu tvojí ex-snoubence pomoct s přípravou na příchod španělské delegace. I když počkat, ona vlastně nikdy nebyla tvoje snoubenka, viď? Ale co naděláš. Zmijozel prostě vítězí. Vždycky," usmála jsem se, a zatímco naprázdno otevíral pusu, ve snaze najít nějaká slova, jsem rychlým krokem přešla ke kanceláři Grangerové a bez zaklepání vlezla dovnitř.

A vzápětí jsem toho litovala. Vážně jsem nepotřebovala vidět Draca, jak líbá Grangerovou. Ale bohužel přesně tenhle obrázek se mi naskytl.

Ostentativně jsem zakašlala a ti dva od sebe konečně odskočili. Grangerová s pohledem vyděšené srny a Draco s naprosto rozcuchanými vlasy. Bylo by to komický, kdyby to nebylo tak... no nechutný. Jestli tu takové divadlo předváděli často, divila jsem se, že u dveří není kýbl pro hosty.

„Neumíš klepat?" utrhl se na mě Draco, zatímco si Grangerová rovnala pomačkanou sukni.

„O klepání si v post scriptu jejího dopisu nic neříkal. Vlastně si jsem celkem jistá, že si napsal, abych sem v pondělí naklusala."

„Tys něco dopsal do mého dopisu?" podívala se na Draca tak pobouřeně, že jsem měla chuť se smát.

„Možná něco málo," nevinně se na ni podíval, ale pak se hned otočil na mě: „I tak jsi měla zaklepat!"

„Dost pochybuju, že kdybych klepala, vzal by to jeden z vás vůbec na vědomí. Přijít o deset minut později, nejspíš se tu válíte nazí po podlaze." Viděla jsem jim na očích, že by mi dost rádi řekli pár peprných slov, ale moc dobře věděli, že mám pravdu. Ale popravdě jsem je nechápala. To nevěděli nic o ranních rychlovkách? Museli to tahat do práce a traumatizovat tak nevinné Zmijozely?

„Takže mám odejít a nechat vás pokračovat, nebo tu někdo bude chtít mou pomoc?" zeptala jsem se a založila si ruce na prsou.

„To není třeba. Draco už odchází a já mám tady někde podklady. Jsem si jistá, že jsem je tu v pátek měla," začala si Grangerová mluvit spíše pro sebe než na mě a hledat všude možně složku, která mohla nebo taky nemusela být imaginární.

„Slyšel jsi? Prý odcházíš," uchechtla jsem se a otevřela Dracovi dveře. Naštvaně se na mě podíval, ale pak chytil za ruku zmateně pobíhající Grangerovou, něco jí zašeptal do ucha, a s varovným pohledem upřeným na mě skutečně odešel. Samozřejmě nezapomněl hlasitě zabouchnout dveře.

„A dámská jízda může začít," usmála jsem se a sedla si na malou pohovku. Hned mi padl pohled na osamocenou složku na konferenčním stolku nadepsanou Španělsko.

„Není tohle to, co hledáš?" zamávala jsem složkou ve vzduchu.

„Jo, to bude ono," řekla váhavě a konečně od svého stolu přešla ke mně, vzala si složku a sedla si na druhý konec pohovky.

„Takže," přehodila jsem si nohu přes nohu, „co potřebuješ vědět?" zeptala jsem se pobaveně.

„Dělala jsem si průzkum ohledně španělských kouzelnických zákonů. Už tak to máme se Španělskem nahnuté a opravdu bych potřebovala, aby tohle jednání vyšlo. Ale některé z jejich zákonů jsou podivné. Vůbec mi nedávají smysl. Nerada bych, aby se kvůli nějakému nedopatření něco pokazilo. Tohle je neskutečně důležitý, hlavně pro skřítky. Podmínky, ve kterých musí ve Španělsku žít, jsou opravdu otřesné. A kouzelní tvorové? Podle zákonů by sice měly mít tu největší ochranu, ale ve skutečnosti je prodávají na černém trhu. Dokonce je někteří překupníci prodávají do mudlovských cirkusů! To se musí změnit, musíme přijít na to, jak..."

„Grangerová, nadechni se," skočila jsem jí do řeči a ona konečně zmlkla. Viděla jsem třpyt v jejích očích, byla by schopná mi tu o právech kouzelnických tvorů vyprávět tak dlouho, že bychom se ani nepřiblížili jádru baziliška.

„S právy kouzelných bytostí ti asi nepomůžu, ale s těmi zákony bych mohla. Co tam máš jako první?"

„Jo, jasně," zamumlala a otevřela složku.

„Podle zákonu 217 se nesmí kouzlit před mudly, pokud to není nezbytně nutné pro záchranu něčího života, pobavení nebo před vámi někdo zamává červenou vlajkou. Tu první část chápu, ale to pobavení a červenou vlajku vůbec."

„Španělé jsou hodně vášnivý národ, co se týká jejich umění a kouzelníci se moc rádi naparují před mudly. Takže pokud jsou kouzla potřebná k nějakému divadelnímu či jinému představení, tak se můžou používat i všem mudlům na očích."

„Ale to je hrozně nebezpečné! Slyšela jsem, že ve Španělsku mají pořád problém s takzvanými lovci čarodějnic, co kdyby byl zrovna někdo z nich v publiku?"

„Myslím, že to je přesně ten důvod, proč je to v povolených výjimkách. Důkaz jejich rebélie. Ale nikdo to moc nevyužívá. Většinou spíš jen kouzelníci, kteří předstírají, že jsou mudlové hrající si na kouzelníky. Prostě outsiderové a to nikdo moc neřeší."

„A ta červená vlajka?"

„Říkala jsem, že jsou Španělé velmi vášnivý národ. V podstatě to znamená, že když je kouzelník nadržený, může za jakýkoliv podmínek použít kouzla, aby se dostal do soukromí a vyřešil si to. Ironicky mají španělské mudlovské zákony dost přísné tresty za jakoukoli sexuální aktivitu na veřejnosti či v různých veřejných institucích jako je, já nevím, třeba kancelář na ministerstvu," nevinně jsem se na ní usmála a užívala si, jak se propadá studem. Sama mi tímhle zákonem nahrála. Byl na hlavu, ale co čekat, když některé z nich vznikly před stovkami let? Červená vlajka. Jejich eufemismy byly vážně absurdní.

„Dobře," odkašlala si a rychle si na papír napsala nějakou poznámku.

„Zákon 249 říká, že pokud se u někoho mudlovského původu projeví magické schopnosti, je třeba ho okamžitě přemístit a smazat veškeré stopy jeho existence. Nemyslí se tím doufám, že chladnokrevně zabíjí děti?" zeptala se s obavami.

„Ne. Odeberou je jejich mudlovské rodině a dají je na výchovu do řádné kouzelnické rodiny."

„To je barbarské! To jen tak rozdělí rodinu? Jen kvůli magii? Ta by přece neměla lidi rozdělovat," rozohnila se. Celá Grangerová, byla plná ideálů o tom, jak by svět měl a neměl fungovat. Jenže ani válečná hrdinka nemohla změnit stovky let staré zákony o utajení, navíc v cizí zemi.

„Nikdo to nikdy nezjistí. Rodiče zapomenou, že kdy měli dítě a dítě zase zapomene na to, že někdy mělo jiné rodiče, než ty, kteří ho vychovávali. Myslím, že to vzniklo někdy v době honů na čarodějnice, bylo to tak bezpečnější."

„Ale to už jsou přece stovky let! Proč s tím nikdo nic neudělal? Nezměnil to?"

„Nejspíš prostě ze zvyku. Starých způsobů se těžko zbavuje. A i když se jich země zbaví, tak pořád zůstávají lidi, kteří je vyznávají. Myslím, že zrovna o tomhle ti nemusím nic říkat," kývla jsem k její ruce, na které se i po letech tkvěl nápis mudlovská šmejdka.

„Ne, to opravdu nemusíš," odpověděla hořce, jako kdybych to snad byla já, kdo jí ten nápis vyryl do kůže. Poté se zahleděla zpátky do papírů a něco si tam čmárala.

„Poslyš, nemůžeš obviňovat každého Zmijozela za to, co udělal jeden. Obzvlášť, když s jedním sdílíš život."

„Nesnažím se tě obviňovat z něčeho, co jsi neudělala. Kdybych chtěla, vyčítám ti tu hromadu věcí, kterou jsi skutečně udělala. Ale všichni jsme byli děti a byli jsme ve válce. Tohle nemá nic společného s dobou strávenou v Bradavicích ani s tím, že jsi ze Zmijozelu. Jen prostě nechci, aby se to stalo znovu. Co když se znova objeví někdo jako je Voldemort a tisíce lidí ho budou následovat? Proto jsem strávila měsíce přezkoumáváním každého kouzelnického zákona ve snaze zařídit, aby se to už nestalo. Jenže pokud mají i jiné země zákony, které jsou takhle podivné, co v jednu chvíli někomu zabrání, aby nebohé mudlovské rodiče prostě zabili i s dítětem? Vždyť ten zákon takové znění ještě podporuje. Tohle se musí změnit."

„Grangerová, chtěla jsi, abych ti pomohla s vysvětlením zákonů z toho důvodu, aby sis to u španělské delegace nepokazila, ale připadá mi, že hodláš vyvolat mezinárodní incident kvůli jednomu zákonu. Říkám ti, nech to plavat. Přestaň alespoň na chvíli zachraňovat svět. Už jsi ho zachránila jednou, teď je to na někom jiném."

„Já prostě nemůžu." Jen jsem si povzdechla. Ostatně tohle už stejně nebyla moje starost. Byla to Dracova přítelkyně, tak snad měl dost rozumu na to, aby jí do hlavy vtloukl trochu zmijozelského pudu sebezáchovy.

„Fajn. Já ti tu mám ty zákony jen vysvětlit, co s tím vysvětlením uděláš, už není moje starost. Co tam máš dál?" zeptala jsem se rezignovaně a opřela se. Tohle vážně vypadalo na dlouhý den. Možná spíš týden.