Zuřila jsem. Kdyby ta zákeřná světlovlasá fretka nebyla v obležení dravých šelem, nejspíš bych ho vlastnoručně udusila. Narozeninový večírek na Manoru, jasně. Ale třeba zmínit se o tom, že tu všichni budou vypadat, jako kdyby právě prolezli roštím, to ho ani nenapadlo. Od kdy se sakra narozeniny slaví v džínách a mikinách? Nebelvírové prostě neměli styl. A Draco už se tím nejspíš nakazil od Grangerové.

Kopla jsem do sebe dalšího panáka Ohnivý whisky a opřená o futra sledovala, jak Grangerová s Dracovou pomocí sfoukává svíčky. Jako kdyby tu pomoc potřebovala. Nebylo jí přece sto. Odfrkla jsem si a chtěla se napít, ale jen jsem si povzdechla, když jsem zjistila, že je sklenka prázdná.

„Chceš nalít?" objevil se vedle mě Weasley s celou flaškou Ohnivé whisky v ruce a aniž by počkal na odpověď, doplnil mi sklenku. Lahev už byla poloprázdná a nepochybovala jsem o tom, že než se dostala do jeho rukou, byla naplněná až po okraj.

„Co ty tady děláš? To si libuješ v bolesti, že se necháváš dobrovolně mučit pohledem na to, jak je tvoje ex šťastná s někým jiným?"

„A co ty, chystáš se udělat další scénu? Nebo ne, počkej. Máš na sobě nóbl šaty, navíc zelený. Určitě doufáš, že až tě Malfoy uvidí, začne žárlit a padne ti k nohám, že ano? Sladká, ale naivní představa. Jsem si dost jistý, žes nikdy nebyla jeho typ," skoro mi zakřičel do ucha a pak si s uchechtnutím přihnul whisky. V jednom měl samozřejmě pravdu, nebyla jsem Dracův typ. Ale to mě netrápilo. Horší bylo, že já nikdy nebyla ničí typ.

„A jak je vidět, tak otravný Nebelvír zase nikdy nebyl její typ," odfrkla jsem si, obrátila do sebe sklenku a šla hledat další alkohol. Daleko od Weasleyho. Přemýšlela jsem, jak dlouho tu musím zůstat, aby mě Draco zaregistroval a já tak mohla s klidným svědomím vypadnout.

Sotva jsem se stačila přesunout do kuchyně, uslyšela jsem za sebou jeho hlas: „Nebuď jedovatá, Parkinsonová. Kazí ti to outfit."

„Copak jsi zapomněl, Weasley? Jsem ze Zmijozelu, být jedovatá je v popisu mojí práce. Podtrhuje to mou image." Začala jsem otevírat jednu skřínku za druhou ve snaze najít nějaký alkohol. Marně. Všechen už byl nejspíš vydán napospas lví smečce.

„Sakra," zaklela jsem, zabouchla dvířka od poslední skřínky a čelila Weasleyho šklebícímu se pohledu.

„Tohle je poslední kapka alkoholu, která v tomhle domě zbyla, Parkinsonová. A jak si zjistila, je to velmi dobrá whisky. Možná, že když poprosíš, tak ti ještě doleju."

„Raději bych vyskočila z okna, než abych prosila nějakého Nebelvíra. A obzvlášť Weasleyho," odfrkla jsem si a chtěla odejít, ale ten parchant mě chytil za paži.

„Moc dobře si pamatuji, že už si mě jednou prosila." Už jsem otevírala pusu, abych ho poslala někam, ale pak jsem si uvědomila, že měl pravdu. Vážně jsem prosila. Teď už jsem z toho okna chtěla vyskočit doopravdy.

„Radši běž vystřízlivět, nebo to nakonec budeš ty, kdo tu ztropí Grangerové scénu," vyprskla jsem a odkráčela tak rychle, jak jen to na těch pitomých jehlách bylo možné.

Spěšně jsem procházela místnosti ve snaze najít Draca. Bylo mi fuk, kolik otrávených nebelvírských pohledů budu muset přežít, abych se k němu dostala. Jo, to jsem já, ta holka, která navrhla, aby vydali slavného Harryho Pottera Voldemortovi. Smiřte se s tím.

Samozřejmě byli všichni roztroušeni snad po celém sídle a nikde nebyl náznak té jeho pitomé blonďaté hlavy. Po deseti minutách hledání jsem si rezignovaně povzdechla a namířila si to k východu. Určitě se mu od někoho donese, že jsem tu byla. Nebelvíři jsou hrozné drbny.

„Pansy..." uslyšela jsem za sebou váhavě, když jsem skoro otevřela dveře. S pomyslnou nadávkou jsem se otočila.

„Hledala jsem tě..." prohlásila Grangerová, když jsem se na ni podívala. Vypadala, jako kdyby mluvení se mnou bylo to poslední, co by chtěla dělat. To jsme měly společné, taky jsem s ní mluvit nechtěla.

„Zrovna jsem chtěla odejít. Z toho všeho shonu mě začala bolet hlava a nerada bych kazila zábavu... Eh... Hermiono," dodala jsem po zaváhání, ale znělo to divně. Grangerová byla prostě Grangerová. Nebo vševědka. Ale rozhodně ne... Hermiona.

„Možná asi radši zůstaneme u příjmení," lehce podzvedla koutek úst.

„To bude nejlepší," oddechla jsem si.

„Draco říkal, že si pár let po škole strávila ve Španělsku."

„Koukni, Grangerová. Jsem si jistá, že ani jedna nechceme tvoje narozeniny trávit bezduchým tlacháním. Tak co kdybych se teď vypařila a ty sis šla povídat o starých dobrých časech, kdy jsi zachraňovala svět?"

„Nesnažím se vést bezduchou konverzaci. Jen mě napadlo, že bys mi mohla pomoct. No, Draca to napadlo," dodala, když jsem pozvedla obočí.

„A s čím?" zeptala jsem se znudeně a v hlavě plánovala hodně pomalou a bolestivou vraždu. Samozřejmě, že nemohl věci nechat tak, jak jsou. Grangerovou v jedné části svého života a mě v druhé. On si prostě musel vymyslet nějakou blbinu, aby se z nás dvou staly kamarádky nebo něco podobně nereálného. To že byl on ochotný paktovat se s Nebelvíry neznamenalo, že já budu taky.

„Za dva měsíce má přijet delegace kouzelníků ze Španělska. Bude jednání ohledně práv skřítků, magických bytostí, spolupráce mezi našimi ministerstvy a pár dalších věcí. A já... eh... Neznám jejich zvyky a zákony a ty bys mi je mohla osvětlit. Nebo bych se mohla podívat do knih. Ano, podívám se do knih. To bude nejlepší."

„Ráda ti pomůžu, ber to jako narozeninový dárek," ušklíbla jsem se na ni. Bylo mi jasné, že mou pomoc ve skutečnosti nechce a proto jsem jí pomoct chtěla. Trávit čas v její společnosti bude utrpení, ale pro ni rozhodně větší. A navíc Draco nebude moc říct, že se nesnažím. Dvojitá výhra. Pro mě.

"Já... To bude fajn. Pošlu ti sovu s detaily," zamumlala a rychle zmizela. Jen jsem se pro sebe usmála a konečně opustila nepřátelské území.