V sobotu ráno mě ze spánku vyrušil ostrý zvuk zobáku klepajícího na okno, který proťal místnost. Ihned jsem poznala Dracovu sovu a otevřela jí. Kromě vzkazu však držela ještě něco. Přenosnou myslánku, malou verzi, která sloužila jen k přesunu myšlenek na velkou vzdálenost. Na trh přišly teprve před pár lety. Jasně v ní byla vidět třepotající se vzpomínka, ale nechápala jsem, proč by mi ji Draco posílal.

Zmateně jsem otevřela dopis, který obsahoval jen několik slov. Ale po jejich přečtení jsem nebyla o nic moudřejší.

Měla bys to vědět.

P. S. Weasley? Vážně? To jsi nenašla nikoho lepšího?

S povzdechem jsem dopis odložila a vydala se najít svoji myslánku. Tohle mi mohla objasnit jen Dracova vzpomínka. Nebo jsem v to aspoň doufala.

Naštěstí jsem měla všechno zorganizované, takže jsem věděla, kde ji hledat. Položila jsem ji na stůl a vložila do ní vzpomínku z přenosné myslánky. Chvíli jsem jen koukala, jak se třepotá, ale pak jsem se do ní ponořila.

***

Ocitla jsem se v Dracově kanceláři. Všechno vypadalo jako obvykle. Prostě Draco vyplňující nějaké papíry. Nechápala jsem, co mi tím chce říct. Pak se najednou rozlétly dveře a do kanceláře se jako hurikán vřítil rozzuřený Weasley.

„Cos jí udělal?" spustil na Draca.

„Weasley... Asi sis spletl kancelář," prohlásil Draco znuděně. Skoro ani nezvedl pohled od papírů.

„Cos. Jí. Udělal?" zopakoval důrazněji a vypadalo to, že brzy přeskočí stůl a začne Draca škrtit. Teď už papíry upadly v zapomnění a Draco mu věnoval plnou pozornost.

„Pro Merlina, Weasley, uklidni se. Co jsem měl komu udělat?" zeptal se zmateně.

„Pansy! Celý ministerstvo si povídá o tom, jak utekla v slzách. Jak od tebe utekla v slzách."

„Nemyslím si, že to je tvoje věc," prohlásil neutrálním tónem, ale viděla jsem mu ve tváři, že byl zvědavý, co se to sakra s Weasleym děje. Nebyl jediný. Taky mě to zajímalo.

„To si piš, že to je moje věc!" zakřičel tak nahlas, že jsem nadskočila. A to se jednalo jen o vzpomínku. Nechápala jsem, jak dokázal Draco zůstat v klidu.

„Ano? Nevidím důvod, proč by tě mělo zajímat, jestli Pansy brečí nebo ne."

„Protože jí miluju a rozhodně nedovolím, abys jí ubližoval." Zůstala jsem zírat s otevřenou pusou. On mě miluje? Ale pokud mě miluje, tak proč sakra odešel?

„Neublížil jsem jí. Já ne," reagoval Draco a opět věnoval víc pozornosti papírům než zrzkovi před sebou. Já z něj naopak nedokázala spustit zrak. Nechápala jsem to. Záleželo mu na mně. Miloval mě. A přesto se mnou už skoro tři týdny nepromluvil.

„Tak proč..."

„Co kdybys šel za ní a zeptal se jí? Nebo šel dělat aspoň cokoli užitečného mimo tuhle kancelář? Já na tvoje citové výlevy nemám čas." Chtěla jsem vědět, co bude dál, ale obraz se zamlžil a vzpomínka skončila.

***
Chvíli jsem jen tak seděla a zírala na myslánku, jako kdyby mi mohla dát další odpovědi. Ale tu nejdůležitější mi už dala.

„Idiot. Naprostý idiot," odfrkla jsem si a pak se rozesmála. Pořád jsem nechápala, proč mi to neřekl. Netušila jsem, proč odešel. Měla jsem na něj vztek, ale zároveň jsem byla zatraceně šťastná. Pokud jsem nebyla z nás dvou jediná, kdo něco cítil, dalo se s tím něco dělat.

Vrátila jsem vzpomínku zpátky do přenosné myslánky a rychle na druhou stranu dopisu načmárala vzkaz.

Děkuju.

PS. Grangerová? Vážně? Nemohl sis najít někoho lepšího?

Oboje jsem předala sově, která trpělivě čekala, a když odlétla, zavřela jsem za ní okno. Bylo načase si promluvit s Weasleym.

***

Jelikož byla sobota, ani jsem se neobtěžovala jít k němu domů. Moc dobře jsem věděla, že ho najdu v Kratochvilných kouzelnických kejklích a tak jsem rozrazila dveře a bloudila pohledem po obchodu ve snaze ho najít. Už se ale stávalo tradicí, že vždy když jsem sem přišla, byl tu jiný Weasley než ten, kterého jsem zrovna potřebovala. Nakráčela jsem si to tedy před pokladnu k culícímu se Weasleymu číslo čtyři.

„Parkinsonová, čemu vděčím za tu čest, že se zmijozelská princezna zastavila u mě v obchodě?" spustil a záměrně ignoroval můj nasupený výraz. Vážně jsem neměla chuť s ním a jeho rádoby vtipnými poznámkami ztrácet čas. Dneska ne.

„Potřebuji mluvit s Weasleym," odsekla jsem.

„Právě s ním mluvíš," zazubil se. Vážně mu to přišlo vtipný?

„Myslím toho Weasleyho, se kterým spím," povzdechla jsem si.

„Co... cože?" dostal ze sebe a já se pousmála. Jeho šokovaný výraz stál za to.

„Copak tě ztráta ucha připravila i o sluch? Chci mluvit s Ronem," poslední část věty jsem skoro zakřičela, abych měla jistotu, že dojde až do jeho mozku.

„Pansy, co tady vyvádíš?" objevil se konečně ten tvrdohlavý zrzek. Ještě že tak, protože to vypadalo, že jeho bratra zasáhl Petrificus totalus.

„Musíme si promluvit," prohlásila jsem a prošla kolem obou bratrů dozadu. Když jsem se opřela o stůl, kde to všechno začalo, Ron už stál vedle mě.

„Můžeš mi vysvětlit, proč všude po ministerstvu vykládáš, že mě miluješ?" zarazila jsem ho dřív, než stihl cokoli říct.

„Nevykládám to všude," odpověděl po chvíli ticha s tvářemi minimálně o odstín červenějšími, než když jsem přišla.

„Ale řekls to. Proč? Proč si to řekl po tom tvém neustálém proslovu, že to byla chyba a musíme s tím přestat?" zeptala jsem se skoro bez dechu. Jedna moje část nepochybovala o tom, že to, co řekl Dracovi myslel vážně. Protože... proč by mu to jinak říkal? Proč by předvedl tu scénu? Ale další moje část se pořád bála, že je to všechno nějaký omyl. Vždyť přece odešel.

„Stejně jsem se vždycky vrátil," řekl a naprosto ignoroval moji otázku.

„Vždycky ne. O Vánocích jsi odešel a pak už ses nevrátil," řekla jsem potichu, skoro šeptem.

„Když jsi ráno odešla, byl jsem vzhůru. Sledoval jsem tě a viděl tvoje představení. Byla jsi úžasná. Tak zatraceně úžasná. Chtěl jsem jít za tebou do zákulisí, poblahopřát ti. Ale když jsem se tam konečně dostal, viděl jsem tě s Nottem. Viděl jsem, jak se na tebe dívá, jak se tě dotýká. Pochopil jsem, že už pro mě ve tvém životě není místo a tak jsem odešel. Z divadla, z tvého bytu, z tvého života." Zírala jsem neschopná slova. Nemohla jsem uvěřit, že tam byl. Že mě viděl. A především jsem nedokázala uvěřit, že udělal takovou pitomost kvůli jednomu doteku.

„Miluješ mě?" zeptala jsem. Všechno nasvědčovalo tomu, že ano, ale opravdu jsem to potřebovala slyšet od něj.

„Ano, miluju tě. Netuším, jak se to stalo, ale už jsem se s tím smířil. A ty bys nejspíš měla taky. Jestli už si skončila, musím jít doplnit zásoby dávivých dortíčků," dodal nakonec a poodešel ode mě. To snad nemyslel vážně. Hned jsem mu zastoupila cestu.

„Vážně si myslíš, že mě tu jen tak necháš? Bez vysvětlení?"

„Co bych ti měl vysvětlovat?" zmateně se na mě podíval.

„Já nevím, třeba to, proč se fakt, že mě miluješ, dozvídám až jako poslední?" prohlásila jsem kousavě. Tou svojí natvrdlostí naprosto zničil tuhle chvíli.

„Neviděl jsem důvod proč tě tím zatěžovat, je to moje věc."

„Tvoje věc? Jak to sakra může být jen tvoje věc?"

„Protože oba moc dobře víme, že je jedno, jestli tě miluji nebo nenávidím. Na tom, že jsem byl jen povyražení, to nic nezmění. Jsem chlap, se kterým sis krátila dlouhou chvíli. Tys pro mě měla být taky jen povyražením, bohužel se to nepovedlo."

„A to tě, ty sebestřednej idiote, ani na pět vteřin nenapadlo, že to možná cítím stejně?" Jakmile jsem to dořekla, vystřídalo se v jeho obličeji několik výrazů. Nadšení. Zmatenost. Smutek. Láska. Štěstí. Nejistota.

„Opravdu? Přece Nott..." zeptal se opatrně.

„Pro Merlina," odfrkla jsem si. „Theo mě zval na rande, odmítla jsem ho. Vlastně jsem ho doslova poslala do náruče Daphne, protože jediné, co jsem po tom představení chtěla, bylo jít za tebou. Jediné na co jsem myslela, jsi byl ty."

„Vážně?" zeptal se a přísahala bych, že v jeho očích zajiskřilo.

„Ano! Chtěla jsem být s tebou, ale když jsem se vrátila, našla jsem jen prázdný byt. Máš vůbec představu, jak jsem se cítila? Jak mi bylo, když člověk, kterého miluji, beze stopy zmizel a nechal mě celé týdny v domnění, že jsem pro něj nebyla nic jiného než snadno dostupný sex?"

„Tohle jsem posral, co?" povzdechl si a já se musela chtě nechtě usmát. Lépe bych to neřekla.

„Mohl bych ti to nějak vynahradit?" zeptal se s tím úsměvem, ze kterého se mi podlamovala kolena, a už si zase pohrával s mými vlasy. Netuším, co ho na nich pořád tak fascinovalo.

„Vrať se ke mně. Doháněj mě k šílenství v posteli i mimo ni. Přines mi květiny a čokoládové žabky, uvař mi jídlo. Buď vedle mě když budu usínat a když se probudím. Zachraň mě před nočními můrami. Chceš mi to vynahradit? Udělej tohle všechno, ale hlavně mě miluj," řekla jsem to přesně tak, jak jsem to cítila. Mohla bych si s ním pohrát. Mohla bych si vymyslet milion nesmyslných požadavků. Ale k čemu? K čemu by to bylo, když jsem nechtěla nic jiného než jeho.

„To ti můžu splnit," slíbil těsně předtím, než si mě přitáhl k sobě a prudce se zmocnil mých rtů. Objala jsem ho kolem krku a prohloubila polibek. Tohle mi chybělo. On mi chyběl.

„Vy dva spolu fakt spíte?" přerušil nás George, který neomaleně strčil hlavu do dveří. S povzdechem jsme se od sebe s Ronem odtáhli. Moje poslední návštěva Kouzelnických kratochvilných kejklí se mi zamlouvala víc. Nikde nikdo. Jen my dva.

„Nejen to. Chodíme spolu," opravil ho Ron s úsměvem a přitáhl si mě do náruče. Díval se na mě, jako kdybych byla to jediné, po čem kdy toužil. Nejspíš jsem se tvářila podobně.

„Prosím, že to můžu říct mamce já? Chci vidět její výraz, až se dozví, že její syn chodí s mrchou, která chtěla vydat Harryho Pottera Voldemortovi. Víš, že ho vždycky vnímala jako syna, kterého nikdo neměla," zaksichtil se na nás. Ron už se natahoval, že po něm něco hodí, ale zmizel dřív, než to stačil udělat.

„Je moc pozdě na to vzít tu věc o lásce zpátky?" zeptala jsem se opatrně, když mi došlo, co tohle všechno znamená. To, že se to dozví kouzelnický svět, byla jedna věc, ale vážně jsem nechtěla čelit jeho matce. Nebo komukoli z jeho rodiny obecně. Jednoho Weasleyho zvládnu, ale celou tlupu? To opravdu ne.

„Ne, už je příliš pozdě. Nejspíš teď píše dopis všem, koho známe," zasmál se a políbil mě na tvář.

„Naštěstí nikdo neví, kde bydlíš. Můžeme nepozorovaně zmizet, schovat se před světem. A já tě můžu přivést k šílenství tolika způsoby, kolika jen budeš chtít."

„Neříkal jsi, že musíš jít doplnit zásoby?" skoro jsem zašeptala.

„Nemám nejmenší tušení, o čem to mluvíš," zasmál se a táhnul mě směrem k letaxové síti.

Nakonec jsem zjistila i bez lektvaru, co skutečně chci. Koho chci.