Poté co odešel, se už nevrátil. Ani jsem to nečekala, ale možná jsem v to trochu doufala. Ale přešly Vánoce, Nový rok a nakonec už byla půlka ledna. Evidentně ode mě dostal to, co potřeboval. Už jsem mu neotravovala mysl a on se mohl soustředit na práci, tudíž nebyl žádný důvod, aby zůstával. A já jsem to respektovala, co jiného jsem taky mohla dělat? Jít za ním na ministerstvo a ztropit mu scénu? To by udělala odkopnutá přítelkyně a tou jsem já nebyla.

Přesto jsem kolem jeho kanceláře do té, co patřila Grangerové, prošla s napětím. Bála jsem se, že ho uvidím. Bála jsem se, že ho neuvidím. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou a zrychlila krok, musela jsem to co nejdřív vyřešit a vypadnout odtud. Bleskově jsem se dostala k jejím dveřím, rychle a ostře zaklepala, a když se ozvalo vyzvání, vpadla jsem dovnitř, jako kdyby mě honilo stádo kentaurů.

„Z tvého výrazu soudím, že tu nejsi proto, abys tu práci přijala," přivítala mě Grangerová a pokynula mi, abych se posadila na židli naproti té její. S povzdechem jsem poslechla přemýšlejíc, co jí vlastně říct. Za celou tu dobu jsem na to nepřišla.

„Ne. Je to skvělá nabídka, ale já prostě... nemůžu."

„Chceš se naplno věnovat v baletu? V tom Blaisově představení jsi byla skvělá."

„Ty jsi tam byla? Nevšimla jsem si," zeptala jsem se překvapeně. I když... předpokládala jsem, že tam bude Draco, nejspíš bylo jen logické, že se tam neobjevil sám.

„Draco mě tam zatáhl. A vůbec se nedivím. Odešli jsme skoro hned poté, cos dotancovala závěrečnou scénu a během představení sis nás v tom davu všimnout nemohla. Navíc jsi byla tak zanícená a soustředěná, že by se mohl uprostřed sálu objevit troll a stejně by sis toho nevšimla. Objevila jsi svou vášeň a dává naprostý smysl, že nebudeš mít čas na cestování a jednání s jednotlivými ministerstvy."

„Ne, nebudu se věnovat baletu. Tohle byla jednorázová výpomoc pro Blaise. Baví mě to, ale kdybych to měla dělat den co den, celý život, asi bych se z toho zbláznila."

„Aha, takže ta druhá věc. Možná to nebudeš chtít slyšet, zvlášť ode mě, ale vyčítala bych si, kdybych nic neřekla. Nevím, co se mezi tebou a Ronem stalo. Ale ať už to bylo cokoli, nevzdávej se kvůli tomu něčeho, co opravdu chceš. A podle mě tu práci chceš."

„Jak víš...?" podívala jsem se na ni překvapeně. Nevím, co mě zarazilo víc. Jestli to, že o mě a o Weasleym věděla nebo to, že to brala tak v klidu. Sice ho odmítla a měla Draca, ale stejně. Neměla by ječet, kopat, drápat, trhat mi vlasy? Nebo tak něco? To bych udělala já, kdyby člověk, kterého nemám zrovna v lásce, měl něco s mým ex.

„Nejsem slepá. No, pokud jde o můj milostný život, tak evidentně ano, ale jinak... nebyli jste zrovna nenápadní. Často nebyl ani jeden z vás k nalezení a pak jste se najednou objevili. A taky bylo docela zvláštní, že si Ron bral volno v době, kdy je obvykle tady, a to se shodovalo s tvými volnými dny. Nemusím být Rita Holoubková, abych si pospojovala dvě a dvě. Něco mezi vámi bylo."

„Už není," poukázala jsem na zřejmou věc. Z jejích slov bylo jasné, že si všimla i toho. I když jsem nechápala, jak je to možné. Skončila jsem na ministerstvu dřív, než Weasley skončil se mnou.

„Jeden nepovedený vztah by ti neměl zabránit v tom, abys získala, co chceš." Vztah. Skoro jsem se uchechtla. Evidentně si nedokázala spočítat všechno, protože my dva jsme žádný vztah neměli. Jen sex.

„Pro tebe je lehké vedle něj pracovat. Nemiluješ ho, já na druhou stranu..." nedopověděla jsem. Proč taky. Bylo naprosto jasné, co k němu cítím. A mohla jsem si za to sama. Pustila jsem si ho k sobě příliš blízko.

„S tímhle ti asi pomoc nedokážu. Ale být tebou, ještě bych se nad tím zamyslela. Nepotřebuji tvou odpověď hned, ještě je čas. Prostě teď odejdi a já budu dělat, že jsi tady nikdy nebyla a nic jsi mi neřekla. Jen mi dej vědět do konce ledna."

„Dobře. Děkuju... Hermiono," dodala jsem po chvíli. Přišlo mi, že po tomhle rozhovoru bych jí zkrátka neměla říkat příjmením.

„Není zač... Pansy."

„Pořád to zní divně, co?" poukázala jsem na zřejmé. Možná spolu dokážeme vycházet. Třeba i pracovat. Ale říkat si jmény? To opravdu ne.

„Rozhodně," přikývla a tím jsme se beze slov vrátily zpátky k příjmením.

„Dobře. Tak já ti dám vědět. Zatím se měj," rozloučila jsem se a s předstíraným smíchem opustila její kancelář.

Hned, jak se za mnou zaklaply dveře, jsem se s povzdechem opřela o dveře. Měla jsem pocit, jako kdybych měla v jednu chvíli všechno, co jsem si kdy přála a pak mi to najednou proklouzlo mezi prsty. Bylo mi z toho smutno. Než jsem si to uvědomila, vyklouzla mi z oka jedna osamělá slza. Rychle jsem ji setřela a vydala se pryč z místa plného vzpomínek.

Spěšně jsem prošla ministerstvem, ani jsem se neohlížela. Uprostřed haly jsem se ale minula s Dracem, který nějak poznal, že je něco špatně a zastavil mě.

„Pansy? Jsi v pořádku?"

„Samozřejmě, proč bych nebyla?" usmála jsem se, ale z očí mi tekly slzy. Už jsem je nedokázala zastavit.

„Pansy, co se děje?" vzal mě za ruku a starostlivě se na mě zadíval.

„Vůbec nic, já jen... prostě potřebuji být sama, Draco. Bylo toho na mě poslední dobou moc. Promiň," vyhrkla jsem a s pláčem doslova utekla z ministerstva. V té chvíli mi už bylo jedno, kdo mě uvidí. Jen jsem nechtěla čelit Dracovu lítostivému pohledu. Nemohla jsem.