Byla jsem si jistá, že mají něco za lubem hned, jak se u mě v sobotu ráno objevila sova s pozváním na nedělní večeři od Blaise a Thea. Všechno, co se týkalo baletu, jsme řešili rovnou na místě, za pochodu. A nevzpomínala jsem si, kdy naposledy mě Blaise pozval někam jinam než do hospody nebo do postele. A s Theem jsem snad nebyla nikdy nikde. Možná ještě během let v Bradavicích jsme spolu s dalšími lidmi byli v Prasinkách. A teď najednou pozvání do jedné z nejluxusnějších a nejdražších restaurací v Londýně? Rozhodně tady něco nehrálo.

Byl ale jen jeden způsob, jak zjistit, co tím sledují. A náhodou mi nabízel možnost obléct se ještě lépe než obvykle a konečně tak využít safírově modré šaty, které se hodily spíš na ples než na běžné nošení. Ale byla to impulzivní koupě v důsledku jedné noční můry. Nedokázala jsem jim odolat. Stejně jako jsem nedokázala odolat pozvání na večeři, protože v Coiregaoil vařili opravdu výborně.

Když jsem přišla do restaurace, hosteska mě zavedla ke stolu, kde už ti dva čekali a z nějakého neznámého důvodu se na mě křenili. Usadila jsem se a hned potom, co přiběhla servírka s jídelním lístkem a následně nám dopřála soukromí, jsem se na ně zamračila.

„Co tady dělám?" zeptala jsem se na rovinu. Nebyl důvod to protahovat.

„Slavíme, není to jasné?" vykřikl Blaise, takže se po nás podívala celá restaurace.

„Co?" zeptala jsem se o dost tišeji a rozevřela před sebe jídelní lístek. Trochu jsem doufala, že by mě to mohlo skrýt před pohoršenými pohledy, které se obracely naším směrem.

„Přece středeční generálku! Bylo to úžasné! A jsem si jistý, že vánoční premiéra bude ještě lepší!" vyhrkl Blaise, opět příliš hlasitě. Nejspíš ta napůl plná sklenka whisky před ním nebyla jeho první.

„Jak to ty můžeš vědět? Ani jsi tam nebyl," protočila jsem oči. Měl tam být, ale na to, že se jednalo o jeho baletní hru, se od chvíle, co se ukázal Theo, objevoval jen zřídka. Bylo to divné, ale raději jsem se v tom nešťourala. Stejně mi nechyběl.

„Velmi detailně jsem mu to povyprávěl," vložil se do rozhovoru Theo a lehce zavrtěl hlavou na znamení, že to nemám rozporovat, i když to byla naprostá blbost. Balet nelze povyprávět, ten se musí prožít. Ale nejspíš měl v sobě ještě o trochu víc alkoholu, než jsem předpokládala a s takovým Blaisem nebyla rozumná řeč.

„Tak půjdeme slavit," souhlasila jsem a nenápadně mávla na servírku, která se objevila skoro vzápětí.

„To je moje řeč!" zasmál se Blaise a trochu moc hlasitě položil právě dopitou skleničku na stůl.

Nebýt toho, že jsem vážně toužila ochutnat dnešní dezert, nejspíš bych raději odešla a nechala přiopilého Blaise na starost Theovi. Ale nedalo se tomu odolat. A tak jsem si objednala.

Hned, jak nám přinesly předkrmy, jsem věděla, že jsem udělala dobře. Sbíhaly se mi sliny. Skotské vejce bylo opravdu výborné! Jemně, ale zato delikátně kořeněné a k tomu ta rajčatová salsa. Prostě vynikající! Navíc se to perfektně hodilo k mému oblíbenému Amarone.

Tak jsem se soustředila na jídlo, že jsem úplně zapomněla na Thea a Blaise. Jejich přítomnost jsem zaregistrovala až v momentě, kdy servírka přinesla hlavní chod. Ale nevypadalo to, že by jim to nějak vadilo. Stejně jako já si vychutnávali jídlo. A vypadalo to, že Blaise už je klidnější. Plný žaludek musel zmírnit účinky whisky, to byla dobrá zpráva.

Jako hlavní chod jsem nakonec zvolila klasiku, fish and chips. I tenhle chod byl výborný, ale vzhledem k jeho obyčejnosti jsem už zvládla věnovat pozornost Blaisovi s Theem, kteří se potýkali s obřími steaky.

„Tahle vaše oslava se skládá jenom z večeře, nebo to i nějak pokračuje?" zeptala jsem se. Pořád jsem tak trochu předpokládala, že mají něco za lubem. Ale možná, jenom možná, to byla pro jednou opravdu jen přátelská večeře.

„Jen večeře, Pansy. Přísaháme. V kuchyni se neschovává žádný striptér, který by sem vtrhl během dezertu," odpověděl mi Theo, který na chvíli přestal jíst, s rukama v obraném gestu před sebou. Paradoxně to vůbec nebylo uklidňující a pohlédla jsem směrem, kde jsem hádala kuchyni. Byl totiž nějak příliš konkrétní.

Nejspíš si mého podezřívavého pohledu musel všimnout, protože se rozesmál a zakroutil nade mnou hlavu.

„Kdyby tu byl nějaký striptér, byl bych to já. Ale bohužel jsem dneska svoje striptérské kalhoty nechal doma, takže ti nic nehrozí," mrknul na mě a já se zasmála. Měl pravdu. Soukromá show by byla mnohem víc v jejich stylu než najmout někoho třetího. Úlevně jsem si usrkla vína.

V přátelském tichu přerušovaném jen jemnou hrou na housle, která se začala restaurací linout úderem deváté, jsme dojedli i hlavní chod. A pak přišlo to, na co jsem se těšila ze všeho nejvíc. Dezert. Jejich karamelový puding s karamelovou omáčkou a špetkou vanilky byl vyhlášený.

S očekáváním jsem nabrala trošku té lepkavé hmoty na lžičku a vložila si ji do pusy. U Merlina, to bylo... nejspíš to nejlepší, co jsem kdy jedla. Sladkost se slévala s trpkostí, což jen podtrhávala zvláštní struktura a jemný podtón vanilky.

„Pansy, něco pro tebe máme," přerušil tenhle můj pocit opojení Blaise, který vypadal už zcela při smyslech.

„Co to je?" odsunula jsem tu dokonalost a vzala si od něj obálku. Já věděla, že v tomhle bude nějaký háček. Jen jsem se nechala uchlácholit dobrým jídlem a nedávala pozor.

Opatrně jsem rozlepila obálku a vyndala z ní dva lístky na baletní představení. Lístky pro Daphne, o které jsem Blaise poprosila. Ale bylo tam ještě něco. Vyndala jsem kousek papíru a pak jen zírala. Na něj. Na Blaise. Na Thea. A pak jsem to zopakovala.

„Co to má být?" dostala jsem ze sebe nakonec.

„Šek. Přišlo nám nefér, že bys nic nedostala, když si tomu obětovala tolik času a námahy," odpověděl mi Theo. Samozřejmě jsem viděla, že je to šek, ale... když opominu, že jsem nic nechtěla, tohle byla až směšně vysoká částka. Tohle nedostávaly ani profesionální baletky. Nechtěla jsem to. Nepotřebovala jsem to.

„Ne, díky," zakroutila jsem hlavou. Lístky jsem si nechala, ale šek jsem přesunula na jejich stranu stolu a vrátila se zpátky ke svému dezertu.

„Pansy, zasloužila sis to," řekl Blaise, ale šek se ke mně přisunout nesnažil. Nepochybovala jsem, že mu bylo jasné, že si ho nevezmu. Na rozdíl od večeře, kterou nedokážu odmítnout.

„Jen jsem pomohla příteli... přátelům. Za to peníze nechci," zakroutila jsem hlavou a vložila si do úst další sousto pudinku, čímž jsem dala jasně najevo, že tím považuji tuhle debatu za ukončenou. Všimla jsem si, že Theo chtěl ještě něco namítnout, ale Blaise do něj nenápadně strčil a rychle zavrtěl hlavou.

„Dobře. Tak mi aspoň dovol ocenit tvoje taneční dovednosti," řekl rezignovaně Theo a zvedl se od stolu. Nechápavě jsme se za ním s Blaisem dívali. Nakonec se zastavil u dívky, která nabízela mužům růže, pro jejich milé. Chvíli jí něco říkal, pak jí podal několik galeónů a se všemi růžemi, které dívce ještě zbyly, se vydal zpátky k nám.

„Květiny jako poděkování za skvělou spolupráci ode mě snad přijmeš, ne?" oslnivě se na mě usmál a podal mi minimálně deset rudých růží na dlouhém stonku. Konsternovaně jsem přikývla a převzala si je od něj. I přesto, že mě do nosu jejich vůně zasáhla skoro okamžitě, jsem ji sotva vnímala. Měla jsem pocit, že mi srdce vyletí z hrudi. Bylo to jen obyčejné přátelské gesto, ale bylo to poprvé, co mi někdo dal květiny. Zhluboka jsem se nadechla a přemáhala absurdní touhu mu kvůli obyčejnému gestu skočit kolem krku.

„Děkuju," dostala jsem ze sebe nakonec a usmála se na něj. Naznačil úklonu a vrátil se na svoje místo.

„To není fér! Žádný kytky už nezbyly. Jak s ním mám soupeřit?" řekl naoko rozčileně Blaise, čímž rozbil podivnou atmosféru a oba nás rozesmál. Zbytek večera už pak proběhl v příjemném přátelském duchu plném vtipkování a vzpomínání na naše dobrodružství v Bradavicích bez zmínek o baletu nebo penězích. Bylo to vážně příjemné. Možná bych opravdu měla přestat ve všem hledat nějaký podraz a jen přijmout, že pozvání na večeři s přáteli občas není nic jiného než pozvání na večeři s přáteli.