Nebyla jsem sama sebou. Neustále jsem na někoho vyjížděla a měla kousavé poznámky. Dobře, možná jsem byla absolutně sama sebou. Tou nejhorší a nejotravnější verzí sebe samé, ale nebyla to moje vina. Mohl za to Weasley. Za všechny moje problémy mohl Weasley.

„Parkinsonová..." povzdechla si Grangerová a odhodila stoh papírů.

„Co? Jsem tady a vysvětluju ti pitomý španělský zákony, ne? Nic víc ode mě chtít nemůžeš," zavrčela jsem otráveně.

„Nevím, jestli bych konzultace s tebou za poslední dva dny nazvala užitečnými. Spíš jen čekám, kdy na mě přestaneš prskat a trefíš mě potloukem," prohlásila a já se skoro usmála. Skoro. Moc ráda bych ji trefila potloukem. Ale ještě radši bych jím trefila jednu zrzavou hlavu.

„Koukej, Grangerová, já..." v té chvíli někdo zaklepal a nejspíš tím Grangerové zachránil život.

„Dále," zavolala a hned na to se otevřely dveře a v nich zjizvená hlava.

„Promiň, že tě ruším," promluvil na Grangerovou a já si jen odfrkla. Jako kdybych nebyla přímo před ním. Možná by tím potloukem potřebovali dostat všichni Nebelvíři. Hm... to znělo vlastně jako skvělý nápad. Každý, koho klobouk zařadí do Nebelvíru, by měl hned potom dostat potloukem do hlavy. A pak znovu každý týden. Jo, to by měl v Bradavicích rozhodně někdo zavést.

„Co myslíš? Měli bychom za ním zajít nebo ho raději necháme na pokoji? Když jsem s ním mluvil, vážně nezněl moc dobře," pronikl do mého plánování Potterův hlas.

„Já už dneska něco mám, ale ty by ses za ním měl určitě zastavit. Myslím, že to Ron ocení." V té chvíli jsem zbystřila. Mluvili o Weasleym. Zajít za ním. Vždyť byl na misi. Nebo... ne?

„Počkejte minutku, chcete mi říct, že zatímco já tvrdnu tady, tak lasička si místo práce, za kterou je skutečně placený, dělá, Merlin ví co?" prohlásila jsem pobouřeně a nadzvedla obočí. Doufala jsem, že mi tahle jedovatá poznámka objasní, co s ním je.

„Parkinsonová, Ron byl na důležité misi, jak jistě víš, jelikož si mu pomáhala s přípravou," odfrkla jsem si. Kdyby Potter jen tušil, jak většina té „přípravy" vypadala, asi by mu vypadly oči z důlku. Ale samozřejmě jsem nic neřekla a nechala ho pokračovat.

„Vrátil se v pondělí ve čtyři ráno a je z toho... no, nebylo to zkrátka snadné. Potřebuje si pořádně odpočinout, takže má samozřejmě jako všichni bystrozorové po delší a náročné akci čas na fyzické a psychické zotavení. Nevidím, že bys tu ty dělala něco náročného," prohlásil spíš unaveně než kousavě, ale jeho pocity mě teď absolutně nezajímaly. Dneska bylo úterý, což znamenalo, že ten zatracenej zmetek, tu byl už víc jak 24 hodin a ani ho nenapadlo se ukázat.

„Fajn, když myslíš, že tu stejně nic nedělám, nikomu nebude vadit, že odejdu," prohlásila jsem, rychle popadla kabelku s bundou a šla pryč.

„Parkinsonová..." oslovila mě Grangerová, ale bylo mi to jedno. Proklouzla jsem otevřenými dveřmi a spěchala dolů do přízemí k letaxové síti. Nepochybovala jsem, že si můj náhlý odchod vysvětlí prostě tím, že jsem to já. Měla jsem ale o dost závažnější důvod, proč odtud odejít. Jestli naštvu nebo nenaštvu párek Nebelvírů mě pro jednou opravdu nezajímalo.

Chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila Weasleyho adresu, ale nakonec jsem na ni přeci jen přišla. Rychle jsem ji zamumlala a jen jsem doufala, že Weasley nemá krb ani zdaleka tak dobře zabezpečený jako já.

Samozřejmě jsem se mýlila, na což jsem přišla hned, když jsem přistála v něčem, co vypadalo jako obývací pokoj a pracovna v jednom a celou místností se ozval ohlušující randál. Zakryla jsem si uši ve snaze ten otupující zvuk aspoň trochu ztlumit, ale moc to nepomáhalo.

„Co to sakra...?" objevil se v mém zorném poli z ničeho nic Weasley jenom v boxerkách. Když jsem putovala pohledem po jeho těle, byl ten zvuk najednou mnohem snesitelnější. Bezděky jsem si navlhčila rty.

Jen jsem na něj zírala, vypadal... jako přesně to, co jsem potřebovala. Když jsem nic neříkala, zakroutil hlavou a zmizel zpátky do ložnice nechaje mě uprostřed kakofonie zvuků. Když se o pár vteřin později vrátil, měl v ruce hůlku, se kterou předvedl ve vzduchu pár pohybů, které mi nic neříkaly. Ale hned jak naposledy švihnul, zavládlo ticho.

„Parkinsonová, co tady děláš?" zeptal se pořád zmateně a odložil hůlku na stůl. Já jsem nejspíš nebezpečí nepředstavovala.

„Je čtvrtek," prohlásila jsem a konečně vystoupila z krbu. Ať už ho měl zabezpečený jakkoli, předtím jsem z něj nemohla vystrčit ani nos.

„Ne, je úterý," opravil mě a přísahám, že vypadal ještě zmateněji než předtím a možná trochu rozespale. Působil roztomile.

„Pro Merlina, přestaň bazírovat na detailech. Když říkám, že je čtvrtek, tak je zatracenej čtvrtek," říkala jsem, zatímco jsem se rychle přesouvala k němu a s posledním slovem jsem se vrhla na jeho rty. Potřebovala jsem ho a bylo mi absolutně jedno, co je dneska za den. Byla to jeho vina.

Nutno dodat, že i rozespalý a zmatený Weasley byl dost pohotový na to, aby mi polibek hned opětoval. Snažila jsem se ho poslepu dostrkat k pohovce, ale akorát jsem zakopla a oba dva jsme skončili na zemi. No, on skončil na zemi, já na jeho klíně jasné cítící, že nejsem jediná, koho spaluje touha.

Trochu jsem se posunula, abych mu mohla stáhnout boxerky. Díky Merlinovy, že spal skoro nahý. Neměla bych trpělivost na další kusy oblečení.

„Pansy," zasténal, když jsem ho obemkla rukou a párkrát po něm přejela. Jindy bych si to nejspíš užívala a prodlužovala jeho utrpení, ale teď bych trpěla s ním.

Rychle jsem si vyhrnula šaty a pomalu ho navedla do sebe. S každým dalším centimetrem jsem se cítila lépe a lépe. A pak byl konečně ve mně. Nebyla jsem si jistá, ale nejspíš jsme oba zasténali zároveň. Já se soustředila jen na ten pocit. Pocit absolutní blaženosti. Tohle mi chybělo.

„Žádné kalhotky?" zeptal se a i se mnou se posadil, což způsobilo, že se ve mně pohnul a já ze sebe vyloudila další sten.

„Nedokázala jsem je snést," odpověděla jsem popravdě. V posledních dnech jsem hořela touhou a každý dotyk to jen zhoršoval. Nic mi ale nedokázalo pomoc. Aspoň do teď.

Pevně jsem se chytla jeho ramen a začala se pohybovat. Nejdřív pomalu, chtěla jsem si vychutnat každou chvíli. Ale i když byl Weasley v klidu a nechal mě, ať si dělám, co chci, nevydržela jsem to dlouho. Tak moc jsem toužila po vyvrcholení, že jsem naprosto ztratila kontrolu. Nabodávala jsem se na něj pořád rychleji a rychleji. Matně jsem vnímala dotyk jeho dlaní na zádech, jak se mi snažil pomoci, ale moc jsem si svého okolí nevšímala. Soustředila jsem se jen na úlevu přicházející s každým dalším přírazem, až jsem se nakonec s výkřikem udělala a následně se zhroutila na zem vedle něj. Konečně. Konečně jsem se necítila, jako kdyby měl každý nerv v mém těle za chvíli vybuchnout.

„Jestli si myslíš, že jen tak vtrhneš do mého bytu, vezmeš si, co chceš, a pak mě tu necháš trpět, šeredně se mýlíš." Slyšela jsem slova, ale nedokázala jsem zachytit jejich význam. Dokud jsem ho neucítila mezi nohama.

Byla jsem přecitlivělá a omámená orgasmem, ale stejně stačil jeden jeho příraz a já chtěla víc. Omotala jsem mu nohy kolem boků a poskytla mu tak víc prostoru, aby do mě mohl zajet hlouběji.

Nepotřeboval pobízet, ihned zrychlil tempo a přirážel tak divoce a hluboce, jako kdyby to mělo být naposledy.

Jiskřičky potěšení se stále zvětšovaly, až mě dohnal na pokraj dalšího orgasmu. Nedokázala jsem zůstat v klidu. Zmítala jsem boky, zarývala mu nehty do ramen, těsněji jsem kolem něj obtáčela nohy. Byla jsem tak zatraceně blízko a potřebovala jsem se udělat.

Z ničeho nic se naklonil, a aniž by přestal přirážet, přisál se na mé rty. To byla ta poslední kapka. S výkřikem, který zanikl v jeho ústech, jsem se udělala a on mě několik vteřin poté následoval.

Roztřeseně jsem sundala ruce z jeho ramen a spustila nohy zpátky na zem. Hned potom se odtáhl, vyklouzl ze mě a překulil se na podlahu kousek ode mě.

Leželi jsme tam bok po boku. Já s vyhrnutými šaty, semenem smíšením s mými šťávami stékajícími po stehnech. On naprosto nahý až na boxerky, které měl někde u kolen. Oba naprosto zpocení. Naše mělké nádechy se slévaly v jeden. Nejspíš to muselo vypadat komicky, ale v tuhle chvíli jsem byla naprosto a absolutně spokojená. Jen v koutku mysli mě napadlo, že je vážně skvělé, že ovládáme magii, protože jinak by ten koberec musel nejspíš vyhodit.

„Čtvrtek je můj nejoblíbenější den," promluvil po chvíli a já se musela zasmát. Můj oblíbený den to byl taky. A ten dnešní rozhodně ještě nekončil, i když bylo úterý.