Dneska jsem s Grangerovou žádnou konzultaci domluvenou neměla a Weasley musel být na ministerstvu až odpoledne. A jelikož byl čtvrtek, skončili jsme v mojí posteli už ráno. No, nakonec jsme tam skončili.

„Jsem unavená," zamumlala jsem a položila si hlavu na Weasleyho hrudník.

„To doufám."

„Přestaň znít tak zatraceně samolibě, Weasley. Taky zrovna nejsi ve stavu, kdy bys uběhl maraton."

„Asi ne," zasmál se a začal si líně pohrávat s mými vlasy. Nejspíš mi musely vlivem několika posledních hodin trčet na všechny strany.

„Co se vlastně stalo s tvým kostrbatým sestřihem?" zeptal se, zatímco si skoro fascinovaně natáčel jeden z pramenů na prst.

„Vlasy časem dorostou, to se stává," odvětila jsem a nejspíš bych do svých slov dala pořádnou dávku ironie, kdybych toho byla schopná.

„Vím, ale dřív sis je vždycky stříhala. Aspoň teda co tě znám, mělas na hlavě mikádo. Působila si kvůli tomu jako ledová královna."

„Opatrně, Weasley. Tohle skoro zní, jakoby ses o mou osobu ve škole zajímal. Ještě bych si mohla začít něco myslet."

„Nesledoval jsem tebe, ale Malfoye. Potřeboval jsem vědět, co za pikle proti nám zrovna kuje. Ty si na něj byla vždycky přilepená jako klíště, nešlo tě přehlédnout."

„Nebyla jsem na něj přilepená jak klíště," ohradila jsem se. I když jsem musela uznat, že měl svým způsobem pravdu. Vážně jsem většinu školního roku trávila tím, že jsem se držela blízko něj. Ale jen proto, že v jeho přítomnosti si nikdo nedovolil proti mně říct křivé slovo. Holky umí být občas hnusné, obzvlášť pokud jsou ze Zmijozelu. Zmijozelská princezna, ledová královna... rozhodně jsem nebyla nic z toho. Nebyla jsem ve škole ani zdaleka tak oblíbená nebo důležitá, jak si nejspíš myslel. Nebýt Draca, nejspíš by o mě nikdo nezavadil pohledem.

„Tak ne," zamumlal a dál si pohrával s mými vlasy. Teď už si je nenatáčel na prst, ale vískal mě v nich. Bylo to docela příjemné a tak jsem se na něm pohodlněji uvelebila a nechala tuhle debatu být.

„Takže? Co ta změna účesu?" zeptal se po chvíli a vytrhnul mě tak z klimbání.

„Možná jsem už nechtěla být ledovou královnou. Nechtěla jsem být tou osobou, kterou jsem byla. Chtěla jsem nový začátek. Nechtěli jsme to po válce my všichni?" řekla jsem nakonec. Byla jsem příjemně vyčerpaná a neměla energii na vymýšlení nějakého jiného důvodu, tak jsem řekla pravdu.

„Nejspíš ano," pokýval hlavou.

„Vím, že nechat si narůst vlasy zní jako maličkost, ale pro mě to byl začátek. A pak následovaly další a další změny. A já díky tomu dokázala začít znovu," pokračovala jsem, aniž bych věděla proč.

„Proto jsi odjela z Anglie?"

„Ano. Nebyl důvod, proč zůstat," přiznala jsem popravdě.

„Ale evidentně jsi našla důvod, proč se vrátit."

„Dalo by se to tak říct. A teď pokud jsi s tím výslechem skončil, co kdybys vypadl z mé postele? Mám lepší věci na práci, než tu s tebou celý den klábosit," odfrkla jsem si a začala se zvedat.

„Vážně?" zeptal se a zatáhl mě zpátky k sobě.

„Vážně. A jestli se nepletu, říkal jsi něco o tom, že máš ve dvě hodiny poradu na ministerstvu, a už je půl druhé. Takže pokud si nechceš vymýšlet nějakou složitou výmluvu, měl bys zvednout zadek a jít," prohlásila jsem a rychle jsem se zvedla z postele, než jsem si to mohla rozmyslet. Nechtěla jsem riskovat, že bych mu řekla něco dalšího. Už tak toho bylo příliš. Nemusel vědět, jak prázdný je ve skutečnosti můj život. Jak moc osamělá jsem. Jak osamělá jsem byla vždycky.

„Vážně bychom s tím měli přestat, co?" povzdechl si a taky se začal zvedat.

„Především jsme s tím nikdy neměli začínat," odpověděla jsem, zatímco jsem si zády k němu natahovala šaty.

„Je to chyba."

„Já vím," odvětila jsem s úsměvem, který nemohl zaregistrovat.

„Uvidíme se ve čtvrtek?" dodala jsem hned potom a koukla na něj přes rameno. Sice to byla chyba, ale zatím jsem rozhodně neměla v plánu s ní přestávat.

„Ne, v neděli začíná ta mise ve Španělsku. Netuším, kdy se vrátíme, ale minimálně týden určitě potrvá. Ale spíš bych řekl, že déle, protože díky tobě máme teď cenné informace, které nám pomůžou zdokonalit krytí."

„Tak to si nejspíš budeš muset těch pár dní vystačit sám. Škoda," pokrčila jsem rameny a obrátila svůj pohled k zrcadlu. Nemohla jsem si nevšimnout, jak záludně se usmál a vydal se přímo ke mně.

„Celý zítřek budu v kanceláři plánovat s ostatními poslední detaily akce. Nejspíš ale narazím na pár věcí, které si budu muset zajít ověřit do archivu. A kdo ví, třeba tam nebudu sám," zašeptal mi do ucha a mě na celém těle naskákali zimovřivky. Mohla bych to shodit na to, že jsem stála uprostřed ložnice jen v šatech, ale to bych lhala sama sobě. Po letech strávených ve sklepení si na zimu člověk zvykne.

„Třeba," odpověděla jsem a natočila hlavu k polibku, ale jen co se dotknul svými rty mých, ucukla jsem. Věděla jsem, kam by tohle vedlo. Jen se zasmál a znovu si mě přitáhl, aby mě pořádně políbil.

„Domluveno," zamumlal mi do rtů a pak odešel.

***

V pátek ráno jsem poslala Grangerové sovu s tím, že mi není příliš dobře a uvidíme se v pondělí. Možná to byl zbabělý tah, ale věděla jsem, že kdybych dneska byla na ministerstvu, nedokázala bych odolat a v tom archivu se s ním střetla. Jenže jsem nechtěla, aby si myslel, že budu skákat tak, jak píská.

Samozřejmě věděl, kde bydlím a odblokovala jsem mu letax, takže mu nic nebránilo v tom, aby zaklepal na moje dveře nebo se objevil uprostřed mého obývacího pokoje. Ale nějak jsem tušila, že to neudělá. Nebyl totiž čtvrtek a zatracení Nebelvíři dohody dodržovali. Nebo minimálně tenhle, tím jsem si byla jistá.