„Neruším?" zeptala jsem se, když jsem v pondělí vstoupila do kanceláře a místo Grangerové zabrané do španělských zákonů nebo Draca plazícího se po Grangerové jsem přerušila Grangerovou a Weasleyho během něčeho, co rozhodně nevypadalo jako pracovní rozhovor. To by se ti dva nekřenili, jako kdyby je zasáhlo matoucí kouzlo.

„Vlastně jdeš právě v čas. Musím být dneska na zasedání s ministrem a zapisovat, ale potřebovala bych od tebe laskavost."

„Myslela jsem, že vysvětlováním španělských zákonů ti dělám laskavost."

„Tohle souvisí. Ministr s Harrym se rozhodli, že než přijede oficiální španělská delegace, stálo by za to, aby se tam vydala skupinka bystrozorů a nenápadně sledovala jejich území."

„Nech mě hádat, jedním z těch, kdo se tam vydají, bude tady Weasley a já se mu mám pokusit vysvětlit, jak se chovat na území Španělska, aby neudělal nějakou blbost, neprozradil se a nezničil tak spolupráci mezi Anglií a Španělskem," propalovala jsem zrzka pohledem. Něco mi říkalo, že tohle rozhodně nebyl její nápad.

„Spíš jen vnést světlo do pár drobností. Nemusíš mít obavy, Parkinsonová. Bude to jen hodinka, maximálně dvě a pak se můžeš jít pošklebovat dětem na hřiště, nebo jak obvykle trávíte vy Zmijozelové volný čas."

„Rone..." protáhla Grangerová varovně a možná taky trochu otráveně.

„Na Grangerovou bych tu hodinku nebo dvě měla, ale jsem si jistá, že mi Draco ani v nejmenším nebude mít za zlé, když teď odejdu a vrátím se, až tady nebudeš," prohlásila jsem a chystala se zase rychle vypadnout.

„Parkinsonová, prostě mu pomoz. Není rozdíl mezi tím, jestli budeš španělské zákony a zvyklosti vysvětlovat mně nebo jemu, oboje má za účel tu samou věc. Zařídit, aby naše spojenectví probíhalo hladce a nebylo ubližováno nevinným bytostem."

„Fajn," zakoulela jsem očima a znova se podivila nad tím, jak se Dracovi podařilo, mě do celé téhle situace uvrtat a proč jsem nevzala už dávno nohy na ramena.

„Skvěle, podklady mám ve své kanceláři. Tak pojď, ať to máme za sebou," prohlásil Weasley znuděně, zvedl se ze židle a v podstatě mě odstrčil ode dveří jen, aby mohl projít první. Ještě jsem vrhla otrávený pohled na Grangerovou a pak se vydala za ním.

„Jaké divadélko tu se mnou hraješ?" zeptala jsem se hned, jak se za námi zaklaply dveře jeho kanceláře.

„Ujišťuji tě, že tohle nebyl můj nápad. O celé akci jsem se dozvěděl dneska ráno od Harryho, který evidentně konzultoval s Malfoyem, co tu děláš a napadlo je, proč tě nevyužít, aby moje krytí a krytí mojí jednotky bylo co nejlepší."

„A ty jsi ochotný nechat mě, abych ti říkala, jak máš dělat svoji práci?" nadzdvihla jsem obočí.

Místo odpovědi vytáhl hůlku a než jsem stihla něco říct, namířil ji na dveře a zamumlal: „Colloportus." Okamžitě jsem uslyšela klapnutí zámku.

„Jsem velmi ochotný nechat tě, abys mě od práce rozptýlila a na oplátku udělat to samé," usmál se jako lovec, který se právě chystal lapit svou kořist. Ale kromě jednoho mávnutí hůlky nic neudělal, ani se nepřiblížil.

„Tentokrát jsem svou hůlku nezapomněla v ložnici, můžu ty dveře jednoduše odemknout," prohlásila jsem.

„Klidně to zkus, ale zjistíš, že je můžu odemknout jen já. Nejsi jediná, kdo přišel s pár magickýma vychytávkama." Teď už byl u mě a líně si na prst natáčel pramen mých vlasů.

„Hodláš mě tu držet proti mojí vůli?"

„Ne. Jsem si jistý, že kdybych se o to třeba i jen pokusil, kousala bys, škrábala, křičela a dělala další roztomilý věci. Jen chci ostatní udržet na druhé straně těch dveří." Fakt, že mi celou dobu přejížděl prstem po klíční kosti a občas s ním jakoby náhodou zajel do výstřihu mých šatů, mi moc nepomáhal. Vůbec mi nepomáhal. Jasně jsem vnímala, jak se mi zrychlil tep a nepochybovala jsem o tom, že kdybych se tak usilovně nesnažila tisknout své rty k sobě, bylo by i moje dýchání mělčí než obvykle. Nesnášela jsem ho a ještě víc jsem nesnášela, že stačil takový nevinný pohyb a já byla v jednom ohni.

„Nemáš ani nejmenší tušení, jak moc tě právě teď nenávidím," vyhrkla jsem a pak se prudce vrhla na jeho rty. Ani jeden z nás se nezdržoval nějakým pomalým líbáním a sváděním, spíš jsme se pokoušeli svými jazyky navzájem dohnat k šílenství. Ale jeho jazyk rozhodně nebyl to jediné, co jsem chtěla. Prudce jsem trhla za obě části jeho košile, ale ta zatracená věc nejspíš byla z kvalitní látky, protože se neutrhl ani knoflíček. Frustrovaně jsem mu zavrčela do úst a chystala se ji rozepnout, ale než jsem se dostala třeba i jen k jednomu knoflíčku, hrubě mě narazil na dveře a já od překvapení zasténala. Nebo možná ne tak úplně od překvapení, protože se ke mně tím pohybem pevně přitiskl a já cítila jeho tvrdost na stehně.

„Být tebou byl bych potichu, Silencio jsem na tuhle kancelář nepoužil. Ber to jako odplatu," zavrčel mi do ucha.

„Proč si myslíš, že... budu poslouchat tvoje rozkazy?" snažila jsem ze sebe dostat přes touhu, kterou ve mně probouzely jeho ruce a rty všude po mém těle. A to jsem ani nebyla nahá!

„Protože si nemůžeš pomoct. A teď se otoč," přikázal a poskytnul mi možná pár milimetrů prostoru. Ještě, než jsem si to uvědomila, jsem k němu stála zády a obličejem zírala na dveře. Chtěla jsem ho poslat do horoucích pekel. Chtěla jsem mu vrazit facku. Chtěla jsem ho. A štvalo mě, že je moje touha silnější než můj rozum.

„Říkal jsem to," zasmál se mi do ucha a položil moje ruce na zárubeň dveří. Na chvíli si se mnou propletl prsty, ale brzy jimi začal přejíždět přes hřbety mých rukou a putoval dál, až dokud se nezastavil na mých ramenou, které začal lehce masírovat. Nemohla jsem si pomoct, zasténala jsem.

„Buď potichu, Parkinsonová. Přece nechceš, aby někdo začal zkoumat, co se děje v mojí kanceláři," zareagoval a pak nesnesitelně pomalu putoval rukama dál. Přes ramena, záda, bedra až na můj zadek, kterému se věnoval obzvlášť důkladně. Kousla jsem se do rtu, abych nevydala další hlásku. Vážně jsem netoužila po tom, aby nás někdo vyrušil. Rozhodně ne teď.

Ruce z mého pozadí nespustil, ale byla jsem si jistá, že si za mě kleknul. Mohla jsem se otočit, mohla jsem převzít iniciativu, ale jako kdyby všechny rozumné myšlenky opustily moji mysl a rozplynuly se v nenávratnu, jen jsem čekala na jeho další krok a snažila se zůstat potichu.

Po nekonečně dlouhé době se začaly jeho ruce hýbat, postupovaly přes moje stehna, k lýtkům až po chodidla uvězněná v lodičkách. Zmapoval si celé moje tělo a já neměla nejmenší tušení, co udělá dál.

„Předkloň se," promluvil po chvíli a já automaticky poslechla, i když to byl vzhledem k prostoru, který jsem měla k dispozici, opravdu malý rozdíl.

Znovu jsem ucítila jeho ruce na stehnech, ale tentokrát se vcelku rychle přesunul na jejich vnitřní část. Jemně mě hladil, ale ani ho nenapadlo zamířit výš. Už mě zase provokoval.

„Weasley," zavrčela jsem skrz zaťaté zuby.

„Nebuď nedočkavá, Parkinsonová," pokáral mě, ale navzdory svým slovům přesunul ruce k pasu mých kalhotek a lehce za ně zahákl prsty. Pomalým a dráždivým pohybem je táhl dolů. Nemohla jsem si pomoct, nedokázala jsem zadržet sten, ale o to pevněji jsem pak stiskla rty.

„Zvedni levou nohu," řekl a já chvíli marně přemýšlela, která noha je vlastně levá. Nejspíš bych na to nepřišla, kdyby mi na ni nepoklepal. Lehce jsem ji nadzvedla, aby mi z ní mohl stáhnout kalhotky.

„Teď pravou," zamumlal, a když jsem ji zvedla, osvobodil mě od nich úplně. Stála jsem tam naprosto bezbranná a vzrušená, uvnitř mě doslova tepalo. Ale i když jsem skoro nebyla při smyslech, tentokrát jsem ho prostě odmítala prosit. Navíc jsem si byla naprosto jistá, že pokud otevřu pusu, vyjde ze mě jen další sten.

Naštěstí jsem o chvíli později ucítila, že se zvedl, a uslyšela zacinkání, jak na zem dopadl jeho pásek. Úlevně jsem zaskuhrala a ještě trochu se předklonila doufajíc, že ho tak popoženu. Naštěstí žádnou další pobídku nepotřeboval, jen o pár vteřin později mi vyhrnul šaty a prudce do mě vstoupil. Zasténala jsem.

„Když nedokážeš mlčet, budu ti nejspíš muset trochu pomoc," zašeptal mi do ucha, ale v jeho tónu bylo slyšet, že má stejně jako já zatraceně velký problém být zticha.

„Opovaž se mě kousnout," varoval mě, než sundal jednu ruku z mého boku a pevně ji přitiskl na má ústa.

Když se začal pohybovat, byla jsem šťastná, že nemůžu vydat jediný zvuk, protože to bylo tak zatraceně dobré, že bych svým sténáním a křikem nejspíš přivolala celé ministerstvo a to ani jeden z nás rozhodně nechtěl. Po chvíli jsem totiž naprosto přestala vnímat a oddala se těm slastným pocitům, které byly ještě lepší než minule. Netrvalo to dlouho a já přepadla přes okraj. Bylo to tak zatraceně silné, že jsem se zkrátka nedokázala kontrolovat a do té ruky se mu opravdu zakousla. Ale vzhledem k tomu, že hned potom vyvrcholil, jsem předpokládala, že mu to zas až tak nevadilo.

Aniž by ze mě vyklouzl, unaveně se opřel o má záda a chvíli jsme v téhle pozici jen oddechovali.

„Říkal jsem ti, že nemáš kousat. Bolelo to," zamumlal mi po chvíli do ucha. Pokud se snažil znít naštvaně, rozhodně se mu to nepovedlo. Zněl spokojeně. Až příliš.

„Tak hrozný to určitě nebylo, ani ti neteče krev."

„Možná ti dám páskem přes zadek. Uvidíme, jestli pak budeš mluvit stejně."

„To by sis netroufl."

„Vážně ne? Jsi si tím jistá, Parkinsonová?"

„Jsem si jistá. Neudělal bys nic, co bych nechtěla," odpověděla jsem a otočila se čelem k němu. Vlastně mě v posledních týdnech překvapil mnohokrát. Nikdy bych nečekala, že ho najdu kouřit Smějanku a už vůbec ne to, že je tak zatraceně dobrej v posteli. Nemluvě v podstatě o všech dalších aspektech jeho chování. Ale ani na minutu jsem nezapochybovala o tom, že by bral ne jako ne.

„Máš pravdu. Neudělal bych nic, co bys nechtěla," usmál s na mě a pohladil mě po tváři, než ode mě odstoupil. Podtext v jeho slovech byl jasný. Zařídil by, abych to chtěla.

„Každopádně musím uznat, že tohle bylo mnohem lepší, než ti vysvětlovat španělské zvyklosti," změnila jsem raději téma dřív, než jsem o tom mohla začít víc přemýšlet. Bála jsem se toho, kam by to mohlo vést.

„Do toho vysvětlování španělských zvyklostí se můžeš pustit teď," odvětil, zatímco si natahoval kalhoty.

„Cože?" nechápavě jsem se na něj podívala.

„Tohle byla zábava, teď je čas začít pracovat. Sice mám všechno důkladně zmapované, ale byl bych blbej, kdybych nevyužil další dostupný informace, abych zajistil, že mise proběhne úspěšně." Jen jsem na něj zírala. Nebyla jsem si jistá, jestli mu vrazit facku nebo se rozesmát. Tohle chování jsem nepoznávala. Teda poznávala, bylo to zmijozelský chování, od Nebelvíra bych to nečekala.

„Fajn. Vrať mi moje kalhotky a pustíme se do toho," prohlásila jsem nakonec a byla pyšná, že na to, jak jsem rozpálená, to vyznělo relativně v klidu.

„Nemyslím si, že je potřebuješ," blýsknul po mě úsměvem a významně si poklepal kapsu u džín. Následně si upravil mírně pomačkanou košili, takže vypadal, jako kdyby se mezi námi nic nestalo. Možná až na mírně zarudlou tvář. A naprosto v klidu se posadil za svůj stůl.

„Posadíš se, nebo tam budeš stát celý den?" řekl, když jsem se neměla k jakémukoli pohybu.

„Nejdřív odemkni dveře,"

„Proč?"

„Vážně se musíš ptát? Potřebuju si odskočit a trochu se upravit. Pokud tedy nechceš, aby byla ta židle celá ulepená."

Chvíli po mě zkoumavě přejížděl pohledem. Začínala jsem mít dojem, že přesně to chce. Ale nakonec přeci jen vytáhl hůlku a zamumlal: „Alohomora."

Hned jak to dořekl, jsem vzala za kliku a zmizela na nejbližší dámské záchody, kde jsem se za pomoci hůlky zbavila veškerých známek po předchozích událostech. Alespoň těch fyzických, v hlavě jsem měla bordel. Ale když jsem se vrátila do Weasleyho kanceláře, dala jsem si záležet na tom, abych působila znudeně.