Doufala jsem, že už to přestalo. Poslední týden byl můj spánek klidný a budily mě sluneční paprsky nebo vyzvánění budíku, ne můj vlastní křik. Jenže dneska se noční můry vrátily a já se snažila popadnout dech a vymazat z mysli všechny ty obrazy. Bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila zapomenout nebo to vytěsnit z mysli, sny se vždycky vrátily a já je musela pokaždé znovu a znovu přetrpět. Byla jsem jen vděčná, že jsem včera poslala Weasleyho domů. Takhle zlomenou a bezmocnou mě nesměl vidět. Nikdo mě tak nesměl vidět.

Občas jsem si přála tyhle vzpomínky prostě vymazat, ale věděla jsem, že to nemůžu udělat. Manipulace se vzpomínkami byla nebezpečná. Ztráta třeba i jen jedné vzpomínky, jakkoli bezvýznamné, mohla změnit celou mou osobnost. Jenže tohle nebyly nevýznamné vzpomínky a já měla svoji osobnost ráda. Nezbývalo mi nic jiného, než se nechávat svou myslí mučit. Znovu a znovu a znovu.

Původně jsem byla docela ráda, že dneska nikam nemusím. Balet a procházení zákonů mě vyčerpávaly víc, než jsem původně předpokládala a den nicnedělání se mi zamlouval. Ale to jsem nepočítala s tou zatracenou noční můrou. Najednou jsem chtěla být kdekoli jinde než zavřená sama doma a zároveň jsem nechtěla, aby mě v tomhle stavu někdo viděl. Existovalo jen jedno řešení na oba moje problémy, Daphne.

Koukla jsem se na budík a zjistila, že je teprve sedm hodin ráno. Bylo hodně brzy, ale zase ne tak brzy, abych nemohla Daphne poslat vzkaz. Ještě v propocené noční košilce jsem napsala na pergament krátký vzkaz: Špatná noc. Nákupní terapie? Nebylo třeba psát víc, Daphne to jako jediná dokázala pochopit.

Jedním švihnutím hůlky jsem ho nechala zmizet. Bylo to mnohem praktičtější než mít v bytě sovu nebo posílat patrona, jehož vyvolání stálo neskutečnou energii. A přesto většina lidí dávala pořád přednost sovám, staré zvyky zkrátka byly hluboko zakořeněné, ať už šlo o vážné věci nebo o nějaké maličkosti.

Další hodinu mi trvalo vykouzlit na sobě reprezentativní vzhled. Nikdy jsem nebyla víc ráda za existenci magie než po takových nocí, protože make-up by to rozhodně nespravil. Ale díky pár šikovným kouzlům jsem vypadala svěže, odpočatě a perfektně. Navíc jsem dokonale zamaskovala i ten zatracený cucflek, který ne a ne zmizet. Jen já jsem věděla, že pod tou fasádou a značkovými šaty je ve skutečnosti člověk, kterého vlastní minulost dohání k šílenství.

„Vypadáš příšerně," přivítala mě Daphne, která seděla v obýváku na gauči a listovala nějakým časopisem. To byla celá ona, na nic se neptala a prostě přišla. Lepší kamarádku bych nenašla ani za tisíc let.

„Takže ta hodina plná make-upu a magie byla k ničemu. Skvělý," prohlásila jsem, i když jsem věděla, že to tak není. Vypadala jsem dobře.

„No, rozhodně dokážeš obalamutit náhodné kolemjdoucí během našeho nákupního šílenství. Ale nejdřív si dáme snídani, umírám hlady a vzhledem k tomu, jak brzy si mě vytáhla z postele, potřebuji nutně dávku energie."

„Daphne, ty máš takovou zásobu energie, že bys mohla nadopovat celé Bradavice," pousmála jsem se, ale nebyl důvod k protestům. Jen jsem se ujistila, že je moje hůlka na svém místě, popadla kabelku a byla jsem připravená vyrazit.

***

Nakupování mi kousek po kousku zvedalo náladu. I když to nebyla tak úplně pravda. Měla jsem radost z nových lodiček, z nového oblečení i nového parfému. Měla jsem radost z toho všeho. Ale snad poprvé v životě jsem měla mnohem větší radost z toho, jak bude reagovat Weasley, až mě v těch nových kouscích uvidí. Nemohla jsem si nic nalhávat, každý kousek z mého dnešního nákupu byl vybrán jen k jedinému účelu, k provokování Weasleyho. Pokud bych o tom jen na minutu pochybovala, což nebylo možné, vzhledem k tomu, že jsem si v hlavě neustále představovala jeho výraz, ten komplet spodního prádla v jasně červené, by to nemohl říct jasněji.

„Pansy, slyšíš?" zakřičela mi Daphne přímo do ucha.

„Samozřejmě, nemusíš tak ječet," zafrflala jsem.

„Mluvím na tebe už pět minut a ty nereaguješ, takže musím," pokrčila rameny.

„Promiň, nejspíš jsem se zamyslela."

„Pořád se ti v hlavě přehrávají ty noční můry? Myslela jsem, že už to zmizelo. Posledních pár obchodů si vypadala zcela zabraná do nakupování."

„Ne, už jsem na to přestala myslet před nějakou dobou. Spíš jsem teď přemýšlela o tom, jak jednotlivé věci sladím."

„To ráda slyším. Takže to znamená, že jsi připravená na naši finální zastávku v Schach?"

„A všechny je bez milosti rozrdit? To si piš, že ano!" zářivě jsem se na ni usmála a nadšením jsem trochu zrychlila krok. Nemohla jsem se dočkat.

Prošly jsme ulicí až na její samotný konec, kde nebylo nic kromě několika opuštěných obchodů. Nebo to tak alespoň vypadalo. Stačilo na dveře třetího obchodu zleva zaťukat ve správném pořadí hůlkou a pak vejít dovnitř. Pohled, který se mi naskytl, rozhodně nebyla stará ošumělá budova, ale luxusní klub.

„Slečno Parkinsonová, slečno Greengrassová, moc ráda vás tu opět vidím," zářivě se na nás usmívala hosteska.

„Vážně není třeba, aby ses držela těch formalit, Caro. Myslíš, že mě dneska uvidí rád ještě někdo?"

„Ne, až s nimi skončíte," mrkla na mě a pokynem ruky mi naznačila, abych ji následovala. Dovedla mě k volnému stolku, kde už byla rozestavěná šachovnice. Sotva jsme se s Daphne posadily do křesílek, už přiběhl číšník s našimi oblíbenými nápoji.

„Takže... kohopak tu dneska máme?" zeptala jsem se a upila Caipirinha.

„Jsou tu pánové Fischer, Hoffman a Rylend. Věřím, že ani jeden neodolá výzvě zahrát si s vámi a konečně nad vámi vyhrát."

„Což se jim nepodaří," prohlásila Daphne s úšklebkem.

„Samozřejmě, že ne. Ale baví mě, jak to pořád zkouší. A ještě víc mě baví vyhrávat jejich recepty." O peníze se hrál poker, ale jakmile šlo o šachy a tenhle klub, bylo v sázce mnohem víc. Tajné recepty na lektvary, nově vymyšlená zaklínadla, tajemství a laskavosti. S těmihle třemi byly sázky docela nízké, díky čemuž se mnou hráli i přes všechny své prohry, ale i tak byly jejich recepty dost užitečné. A stejně mi šlo jen o to vyhrát, o výhru jako takovou už tolik ne. Aspoň většinou.

„Dál tu máme pana Duranda, ale ten už je tu pár hodin a řekla bych, že prohrál všechno, co měl a další hořké zklamání z vašich rukou si nechá utéct. Ale jeho spoluhráčka, slečna Coldbridgeová, si s vámi určitě bude chtít zahrát. Kromě vás je to jediná žena, která si občas chodí zahrát, na rozdíl od vás už ale párkrát prohrála. Vlastně všichni kromě vás už párkrát pohráli, jen vy jste dosud neporažená."

„O co hraje?" zeptala jsem se zaujatě.

„Maximální sázka, laskavosti."

„S ní si rozhodně musím zahrát. Ještě někdo zajímavý?" zeptala jsem se, ale můj dnešní cíl byl jasný. O laskavosti se hrálo málo. Někomu dlužit laskavost bylo sakra nebezpečné... pro toho, kdo ji prohrál. Ale pokud bych vyhrála, a já si byla jistá, že vyhraju, znamenalo by to, že si můžu vybrat cokoli a kdykoli. No, v rámci určitých parametrů, ale stejně.

„Je tu pan Taylor, ale neřekla bych, že by si s vámi chtěl po poslední prohře zahrát. Ale pan Gagnon možná ano. Přidal se do klubu teprve před pár týdny a je neskutečně arogantní. Myslí si, že nad jeho šachové umění nikdo nemá a pokaždé, když prohraje, má po ruce nějakou výmluvu, která objasňuje, proč to nebyla jeho chyba."

„Takže buď bude chtít dokázat, že je jediný, kdo tě dokáže porazit nebo si naopak bude myslet, že mu za jeho čas nějaká ženská nestojí," zhodnotila Daphne a já s ní musela souhlasit.

„Dobře, tak se do toho pustíme. Nejdřív si dám pár her na rozehřátí." Zalétla jsem směrem k panu Fischerovi, který vysílal nenápadné pohledy k mému stolu od chvíle, co jsem přišla. Povzbudivě jsem se na něj usmála a dala mu tak na srozuměnou, že si s ním ráda zahraji. Ale on musel přijít ke mně. Všichni věděli, že kdo si se mnou chce zahrát, musí přijít za mnou. Já za ostatními hráči nechodila.

„Budu u baru," prohlásila Daphne, když si všimla, že ke mně můj první spoluhráč míří a odešla i se svým pitím. Hraní šachů jí nikdy nebavilo, ale rozčilování se chlapů, kteří se mnou prohráli? To byla jiná.

„Přeji vám příjemnou hru," usmála se na mě Cara a zmizela zpátky ke vchodu nechajíc mě mé vlastní zábavě.

***

O šest hodin a čtyři šachové partie později jsme si s úsměvem přisedla k baru vedle Daphne. Cítila jsem se úžasně.

„Čtyři vítězství ze čtyř, to určitě nikdo nečekal," zasmála se Daphne.

„Všichni to čekali, ale zároveň všichni doufali, že tentokrát třeba vyhrají. Což je jediný důvod, proč jsou se mnou ochotní hrát, i když stále prohrávají," pokrčila jsem rameny.

„Cos vyhrála tentokrát?"

„Od těch tří jako obvykle recepty, tentokrát nic moc zajímavého, ale možná se časem budou hodit. Ale vyhrála jsem laskavost."

„Tušíš, na co ji využiješ?"

„Nechám si ji, ta se hodí vždycky. Obzvlášť když mi ji dluží dcera amerického ministra kouzel." Tohle byla vážně skvělá výhra.

„Pravda, k něčemu takovému se člověk nedostane jen tak, to si musíš šetřit," pokývla Daphne a vypila zbytek svého Bramble. Jak jsem jí znala, nejspíš to byl tak třetí drink a mezi nimi vypila spoustu vody. Já měla koktejly jen dva, kvůli soustředění.

„Večeře?" zeptala se Daphne.

„Rozhodně. Pořádně mi vyhládlo," přikývla jsem, hodila na bar několik galeonů a vydaly jsme se pryč. Už jsem se těšila na dobré jídlo a následně pohodlnou postel. Dneska mě rozhodně žádné noční můry nečekaly. Měla jsem dobrou náladu a dost alkoholu v krvi, takže na mě čekal jen poklidný spánek.