Chtěla jsem křičet. Ostatně jako vždycky, když se mi dostal do ruky Denní věštec. Ani jsem si nepamatovala, kdy naposledy bylo nějaké vydání, ve kterém by se neobjevila alespoň jedna zmínka o Dracovi a Grangerové. V Týdeníku čarodějky se vyskytovaly skoro na každé třetí straně, proto jsem ho už raději ani nečetla. Něco málo se objevilo i v časopisech Přeměnování dnes a Lektvary v praxi, což ani nedávalo smysl, tenhle typ článků se v nich obvykle nevyskytoval. Byli všude a mě to neskutečně štvalo.

Nešlo ani tak o to, že jsou ti dva spolu. Sice jsem ze začátku měla problém to překousnout, ale vypadali opravdu šťastně. Draco vypadal šťastně. A já chtěla, aby byl šťastný. Nemuselo to být zrovna s ní, ale když to nešlo jinak... Jen mě mrzelo, že já šťastná nejsem. Měla jsem všechno, co jsem si kdy mohla přát a přesto mi něco chybělo. Jen jsem netušila co.

Povzdechla jsem si a hodila nejnovějšího Denního věštce na hromadu tiskovin, kterou jsem následně zvedla ze stolu. Už bylo opravdu na čase, aby mě jejich šťastné obličeje přestaly pronásledovat na každém kroku.

Spěšně jsem se vydala ke krbu, ale najednou se mi zlomil podpatek a já tvrdě přistála na zemi. Všechny noviny se rozlétly kolem mě a postupně se snášely k zemi. Naštvaně jsem se vytáhla do sedu, zula si boty, mrštila jimi do kouta a promnula si bolavý kotník. Nebyl vyvrknutý, ale rozhodně nebyl ani v pořádku. Pomalu jsem ho masírovala, zatímco jsem očima těkala po spoušti kolem. A pak mi padl pohled na časopis, který se při dopadu na zem otevřel. Titulek ve mně vyvolal zájem a tak jsem se přestala zabývat svým kotníkem, natáhla se pro časopis a pustila se do čtení.

Máte pocit, že vám něco chybí, ale netušíte co? Víme, jak to zjistit!

Kratochvilné kouzelnické kejkle mají teď nově na skladě snový lektvar! Tato malá ampulka fialové tekutiny vám dá všechny odpovědi, po kterých toužíte. Stačí ji jen vypít a ve snu se vám odhalí pravda o tom, co chcete. Pravda, kterou před vámi vaše podvědomí skrývá. Tento lektvar dokáže zázraky. Draco Malfoy a Hermiona Grangerová, nejslavnější pár Anglie, jsou toho důkazem.

Lektvar je dostupný výhradně v Kratochvilných kouzelnických kejklích. Těšíme se na vaši návštěvu.

Když jsem narazila na další zmínku o nejslavnějším páru Anglie, odfrkla jsem si. Ale musela jsem uznat, že zbytek mě zaujal. Pokud se jednomu lektvaru podařilo vyloudit na Dracově obličeji úsměv, který jsem tam neviděla už opravdu dlouhou dobu, tak by možná nemusel být tak úplně k ničemu. Jistě, znamenalo to jít do Kratochvilných kouzelnických kejklí, ale nějaký Weasley mi rozhodně nemohl zabránit v tom, abych zjistila, co chci.

Odhodila jsem magazín stranou a opatrně se vyhoupla na nohy. Kotník při pohybu trochu bolel, ale nebylo to nic, co by nevyřešil lektvar s kostivalem. Ještě štěstí, že jsem jich měla zásobu. Zkusmo jsem na nohu našlápla, a když jsem zjistila, že je to snesitelné, přešla jsem opatrně pár kroků ke křeslu, do kterého jsem se s úlevou posadila a vzala si hůlku, která byla na konferenčním stolku hned vedle.

„Accio potio consolida,"mávla jsem hůlkou a za chvíli se přede mnou objevila lahvička s lehce růžovou tekutinou. Odzátkovala jsem ji a na jeden lok vypila. Věděla jsem, že bude trvat minimálně patnáct minut, než zabere a nehodlala jsem při úklidu toho bince riskovat další boty. Reparo by sice zlomený podpatek vyřešilo, ale vždycky mi přišlo, že už ty boty nejsou jako dřív. Nezbývalo mi tak nic jiného, než je při nejbližší příležitosti vyhodit. Aspoň, že to nebyly jedny z mých oblíbených.

Namířila jsem hůlku ke krbu a s tichým „Incendio" rozdělala oheň. Pak už jsem jen všechny noviny postupně nasměrovala ke krbu a s úsměvem sledovala, jak se pomalu mění v popel.

***

Jakmile lektvar zabral a já s úlevou seznala, že je můj kotník jako nový, nazula jsem si nové lodičky a s tichou modlitbou, aby se mi nezlomil další podpatek a já se neztrapnila před celou Příčnou ulicí, jsem se vydala do Kratochvilných kouzelnických kejklí. Pokud jsem měla možnost zjistit, co opravdu chci, chtěla jsem to zjistit hned. Trpělivost nikdy nebyla mou silnou stránkou.

Prudce jsem otevřela dveře do obchodu a nad hlavou mi zazvonil zvonek tak hlasitě, že jsem málem ohluchla. Nejspíš jsem to měla čekat.

„Parkinsonová," povzdechl si Weasley, který se z ničeho nic odněkud vynořil. Až na to, že tohle byl špatný Weasley.

„Weasley. Musím říct, že tebe jsem tady opravdu nečekala. To už si na ministerstvu uvědomili, že jim jsi k ničemu, když mají slavného Harryho Pottera?" uchechtla jsem se.

„Ne, jen občas vypomáhám svému bratrovi. To pro sebe přátelé a rodiny dělají, pomáhají si navzájem. Ale je mi jasný, že pro hada jako jsi ty, je to něco nepochopitelného. A já nemám čas dávat ti lekce z etiky, takže co tady děláš?" zeptal se naprosto vyrovnaně a já se musela držet, abych neotevřela pusu dokořán a jen nezírala. Ještě se mi nestalo, že by se Ron Weasley nedal snadno vytočit.

„Říkala jsem si, že bych mohla udělat svůj každoroční dobrý skutek a utratit tu pár galeonů, abyste si mohli dovolit nové hábity nebo tak něco," pronesla jsem jízlivě a doufala, že z něj dostanu nějakou reakci.

„V tom případě si můžeš vzít svoje galeony a jít konat dobré skutky někam jinam. Pravděpodobně je tvoje definice dobrého skutku stejně pokroucená jako tvůj názor na to, koho by si měla následovat," vyprskl a byla jsem si jistá, že mu trochu zčervenaly tváře.

„Myslím, že tenhle obchod potřebuje jakýkoli dobrý skutek. Je pravé poledne a nevidím, že bys tu měl nějaké zákazníky, kteří by se chystali koupit některou z těch blbostí, co tu nabízíte."

„To bude nejspíš proto, že je sobota a přesně před dvěma minutami se mělo zavírat. Takže buď řekni, co chceš, nebo vypadni. Nemám na tebe celý den."

„Potřebuji Snový lektvar," povzdechla jsem si. Počítala jsem s tím, že to budu muset Weasleymu přiznat, ale říct to zrovna tomuhle mi přišlo pokořující.

„Copak? Zmijozelskou princezničku už začalo nudit celodenní válení v hedvábí a chce zjistit, jestli náhodou není něco smysluplnějšího než to? K tomuhle zjištění nepotřebuješ lektvar. Stačí otevřít oči a podívat se kolem sebe." Sladce se usmál, ale jeho slova na mě působila jako jed.

„Tak prodáš mi ten lektvar nebo co?" ucedila jsem skrz zaťaté zuby.

„Já bych ti ho i prodal, ale ministerstvo jeho distribuci zakázalo. Prý bylo jednoznačně prokázáno, že je návykový. To nejsilnější, co ti můžu nabídnout, jsou Vzdušné zámky," prohlásil, prošel kolem mě ke dveřím a přetočil na nich cedulku, aby všichni kolemjdoucí věděli, že je zavřeno. Nebyla jsem si jistá, jestli mi říkal pravdu, ale na druhou stranu u mě ten časopis už nějaký ten pátek ležel, takže to klidně bylo možné. Navíc, kdyby mi vážně nechtěl nic prodat, nejspíš by mě už dávno vyhodil. Obzvlášť když měl zavřeno.

„Nepotřebuju přežít nudnou hodinu s Binnsem, chci přijít na to, co opravdu chci,"posteskla jsem si.

„Tak to tě musím zklamat. Porozhlédni se, a kdyby sis to přeci jen rozmyslela, najdeš mě vzadu. Milerád ti prodám cokoli, o co si řekneš. Se speciální přirážkou pro Zmijozely," mrknul na mě a zmizel dozadu. Chvíli jsem zůstala stát jak opařená, ale pak jsem se opravdu začala procházet po obchodě a prohlížet si zboží. Nejspíš jsem byla pořád v šoku z toho, že se nevytočil a ještě na mě mrknul. Jediné rozumné vysvětlení jeho reakce, které mě napadalo, bylo, že si snídani okořenil pár panáky Ohnivé whisky.

Nic z věcí na policích mě nelákalo, ale i tak jsem se procházela obchodem několik desítek minut. Čekala jsem, kdy na mě Weasley vyletí, že mám vypadnout, ale nic takového se nestalo. Mohla jsem sice klidně odejít, ale tak nějak mi přišlo, že bych ho tím nechala vyhrát. Nakonec jsem přeci jen popadla zmiňované Vzdušné zámky a vydala se směrem, kterým předtím zmizel.

„Už sis něco vybrala?" zeptal se Weasley od řady kotlíků, kde se plně soustředil na míchání lektvarů, ze kterých se vypařovala povědomá vůně.

„Víš, že když si zalezlý tady, mohla jsem ti klidně vykrást celý obchod a jen tak si zmizet? Na bystrozora nejsi zrovna dvakrát opatrný," ušklíbla jsem, a pak mi zrak padl na růžové okvětní lístky poházené všude kolem. V té chvíli jsem si uvědomila, proč mi ta vůně byla tak povědomá. Takovou vylučovala jen Smějanka Růžová. Ale ne při vaření, to úplně ztrácela vůni. Takhle intenzivně tu mohla být cítit jedině v případě, že ji někdo kouřil. A v té chvíli dával jeho klidný přístup smysl. Byl zhulenej.

„Možná kdyby ses trochu zamyslela, došlo by ti, že je obchod začarovaný. Jeden krok ze dveří s nezaplaceným zbožím a... řekněme, že by to s tebou zkrátka nedopadlo dobře," vyrušil mě ze zamyšlení jeho hlas.

„Vidím, že sis nakonec přeci jen vzala vzdušné zámky. Musím to tu ještě minutku míchat, ale pak ti je namarkuju."

„Vlastně jsem si to rozmyslela, už je nechci. Ale možná bys mohl prokázat pohostinnost a nabídnout mi jointa Smějanky." Odložila jsem vzdušné zámky na přípravný stůl a promnula mezi prsty několik okvětních lístků.

„Jestli si chceš zakouřit, budeš muset jít někam jinam. Přísady do lektvarů tu ke kouření nevyužíváme."

„Za jak blbou mě považuješ? Celou místností je cítit aroma Smějanky. Rozhodně si tu pokuřoval. A něco mi říká, že tak úplně nechceš, aby se o tom někdo dozvěděl, co?" usmála jsem se a natáhla k němu ruku.

„Ty vážně dokážeš člověka otrávit," povzdechl si a ze zásuvky vytáhl několik hladce ubalených jointů. Jeden si strčil do úst, zapálil a následně připálil druhý, který mi poté podal.

„Vidíš, že umíš být i užitečný, Weasley," pronesla jsem sladce, když jsem se si od něj vzala jointa. Nic neříkal, jen stál opřený o stůl, kde tiše bublaly právě dovařené lektvary, a vydechoval kouř. Napodobila jsem ho a opřená o stolek s přísadami jsem si poživačně užívala příjemný pocit bezstarostnosti, který ve mně Smějanka vyvolávala. Tahle rostlina mohla být zatraceně nebezpečná, pokud člověk nevěděl, kdy přestat. Ale já moc dobře věděla, kde je míra a tak jsem se nemusela bát, že by se stalo něco horšího než to, že alespoň na pár chvil zapomenu na to, jak prázdný je v poslední době můj život.