Když se ráno Hermiona probudila, byla zmatená. Pak zahlédla spícího Draca v křesle a všechno se jí vybavilo.
Povídali si spolu dlouho do noci a asi pak oba usnuli. V hlavě se jí vybavily útržky jejich rozhovoru.

,,Co takhle si konečně začít říkat jménem a hodit za hlavu všechnu tu nenávist? " navrhl po chvíli Draco.
,,Draco, "natáhl ruku k Hermioně. Ta si ji chvilku překvapeně prohlížela, ale pak ji s úsměvem stiskla.
,,Hermiona. "

,,Co s tím hodláš dělat? Myslím s tím upírem. "
Hermiona si promnula spánky.
,,Netuším. Nejspíš budu muset odejít z práce a lépe se skrýt. Asi začnu cestovat, tak jak jsme to dělali s Harrym a Ronem za války. Byli jsme neustále v pohybu, proto nás nikdo nenašel. "
,,Tak to ať tě ani nenapadne. Chceš se copak skrývat celý život? "
,,Když to bude potřeba.. " pokrčila rameny a snažila se tvářit lhostejně. Draco jí to ale nevěřil.
,,Spolu něco vymyslíme. Pomůžu ti. "
Po tomhle prohlášení na něj zůstala Hermiona udiveně zírat.

Draco se v křesle nepatrně zavrtěl.
Jak jsem se dostala do postele?Vždyť jsem byla taky v křesle, pomyslela si Herm. Musel mě přenést do postele. Ale já jsem hrozně těžká!

,,Jak jsi se vyspala? " zeptal se najednou a vytrhl tak Hermionu z myšlenek o své váze.
,,Dobře, ale co ty? Musí tě všechno z toho křesla bolet. "
Usmál se.
,,Máme pohodlnější křesla, než si myslíš. Elie. "
Před Dracem se objevila ta stejná skřítka, co včera večer chystala večeři. Hluboce se uklonila.
,,Pán si přeje? "
,,Dones nám sem snídani. "
,,Jak si pán přeje. " znovu se uklonila a tichým PRÁSK zase zmizela.