Ross: osmnáct let, psán tučně

Brandon: dvacet pět let

Už uběhly tři roky ode dne, kdy se Sof rozhodla jet studovat do Francie. A je to taky rok od chvíle, kdy se tam rozhodla na trvalo zůstat a sehnat si tam práci. A ještě ke všemu jsou to tři měsíce, co jsem si jist, že mě holky nezajímají a že mé srdce je již zaplněno sestřiným ex, kterého jsem dva roky neviděl. "Mami! Jdu oslavit narozky za Svenem!" křiknu a vyrazím na své obvyklé místo. Ještě na to nikdo nepřišel, všichni mi žerou, že mám alespoň jednoho kamaráda Svena. Rodiče říkali, že jsou rádi, že nám to přátelství vydrželo tak dlouho. Navíc táta mě poučoval, že se nemáme hádat a prát o holky. Kdyby jen věděl. Táta žvaní o tom, jak balit holky a já myslím na majitele kšiltovky, která spává se mnou v posteli. Měl bych na něj zapomenout, ale nejde to, nejde mi to. Vždycky když se podívám do zrcadla, vidím, jak jsem vyrostl, jsem vysoký, vyšší než on. Teď to budu já, kdo mu bude říkat prcku. A síly jsem taky nabral, sám v lese na palouku. Někdy si říkám jaké pako obchází palouk po rukou a pak si vzpomenu, že to jsem já. 

„Ale notak, Liso! " zoufale jsem ji chytil za ruku, ale ona mi vrazila facku. „Je konec, Brandone. Pochop to." „Nemůžeš jen tak říct, že je kurva konec! " „Můžu! Mám jinýho, lepšího. Podívej se na sebe. Nemáš žádnou budoucnost." Pustil jsem ji a ona práskla dveřmi. Kolikátá už to byla? Vždycky mě opustí, odkopnou jako něco prašivého. Mám toho po krk. Copak nemám práci? Mám. Nemám byt? Mám. Tak co je pořád špatně? Uběhlo už zhruba sedm let, co se se mnou Sof rozešla. Od té doby jsem měl pár holek a všechny se se mnou nakonec rozešli. Nechápu to. Pořád to prostě nechápu. Nejsem sice žádnej manažer. Jen pracuju jako číšník v kavárně. Ale to stačí, ne? Uživím se... Ale ony si pořád představují něco lepšího. Jsou to jen zlatokopky... Zatracený zlatokopky. Zazvonil mi telefon a já překvapeně přijal hovor od Sof. „Co se děje? Dyť dneska jsme se nedomlouvali... Jo, už zas bydlím sám. Odkopla mě... Tvůj brácha? Sof, co se stalo?... Jo... Může přijít a chvíli u mě bydlet. Pošlu ti adresu... Chci to ale vysvětlit. " Položil jsem to a zprávou jsem ji obratem poslal adresu. Co se proboha stalo?

Už mě to vážně nebaví! To je furt a kdy nám představíš nějaké své děvče? Už jsi s nějakou spal? Dávej si pozor, aby z nás nebyli prarodiče! "Ale já nemám žádnou holku!" vybouchnu u narozeninové oslavy mých osmnáctin. "Jak to, že nemáš holku?" zastaví se nad tím mamka. "Protože nejsem na holky! Jsem na kluky! Jsem gay! Tady to máte! Jsem ten zkurvenej homosexuál, na které pořád nadáváte!" ujedou mi nervy, už jsem to nezvládl, už ne. "Ven! Zbal si a vypadni!" rozkřikne se celý rudý táta. "Vypadni ty jedna kurvo! Nechápu, že můj jediný syn je buzerant! Od teď se nenazývej mým synem!" Nechci to poslouchat, zdrhnu do pokoje a do cestovního kufru naházím veškeré své věci. Je jich minimum. Vyhodím kufr z okna a sám skočím za ním. Nemám potřebu kolem nich procházet, ne, ne, ne, ještě by mi sebrali zbylé peníze. Slzí mi oči a já s kufrem v ruce běžím k nejbližšímu automatu, musím si vybrat peníze, než mi zablokují mé konto. Hotovo, teď sedím pod mostem jako před jedenácti lety a brečím.Volal jsem sestře, ona jediná o tom věděla, řekl jsem jí to, když se mi snažila pořád dokola dohazovat svoje kamarádky. Teď je kvůli mně celá na větvi. Od té naší velké hádky po rozchodu s Brandonem se ke mně chová úplně jinak. Je jako vyměněná, pořád by se jen starala a teď se o mě bojí. No, a kdo by se nebál, kdyby se z minuty na minutu stal z jeho mladšího sourozence bezdomovec. 

„Takže ho vykopli? Kvůli čemu?... Proč mi to nechceš říct? " naštvaně jsem na ni syčel do telefonu, ale ona mlčela. „Kašlu na to. Jdu ho vyzvednout k té autobusové zastávce. Měl by teď dojet, ne?" Dostalo se mi souhlasu a tak jsem zavěsil. Řekne mi to pak doufám teda sám. Vylezu do té odporné zimy zabalený jako koulička. Hřejivá koulička a dojdu o blok dál na onu autobusovou zastávku. Opřu se o značku a čekám. Foukám si do rukou a snažím se nerozeběhnout se zpět domů. Konečně v dálce spatřím autobus. Vyhrne se tam kopa lidí,ale jeho nikde nevidím. Kdosi mi zabrání ve výhledu a já se snažím podívat za tu osobu, jestli mi neproklouzl. Ozve se odkašlání a já kouknu nahoru. „Ehm, ano? " zeptám se zmateně a ustoupím o krok. Takhle mám výškově strašnou nevýhodu... A bolí mě za krkem.

Brandon. Sof se s ním ještě stále baví? A já ho tak dlouho neviděl. A i přes to... Jedu autobusem směrem, kde by měl bydlet. Je mi smutno, přeci jen jsem doufal, že mě rodiče přijmou, že se s tím smíří. Ale opak je pravdou. Tak, je to tady, má konečná zastávka. Vystoupím a podivím se nad tím, že tu na mě ta známá tvář čeká a že je, tak malinký. Dojdu k němu, ale on vypadá, jakoby někoho hledal. "Ahoj, prcku, tak rád tě vidím." neudržím se a skočím po něm. Je tak roztomilý a ještě hezčí, než jak si ho pamatuju. Objímám ho a nechám stéct pár slz na jeho bundu. 

Najednou mě ta gorila obejme a já vyjeknu a chci se začít bránit. Po jeho slovech ale ustanu v pohybu a nechám se dál mačkat. „Rossi? " zamumlám nejistě a ono stvoření přikývne. Zadívám se mu pozorněji do tváře. Ta podoba... Je tam. Vymaním se z jeho sevření. „Vyrostl jsi, prcku..." zasměju se stále trochu vykolejeně. Popadnu jeho kufr a rozejdu se ke svému bytu. On kluše vedle mě. „Hodně ses změnil... Kolik ti teď vůbec je? Osmnáct? Já nevyrostl od šestnácti ani o cenťák." Postesknu si. Taky nabral svaly... Vypadám oproti němu jako baba. „Hej... Co se vlastně stalo. Sof mi volala a myslel jsem, že má záchvat. Prej tě vykopli rodiče, ale neřekla mi proč. Nepohodli jste se?" Koukám na něj a on mě pozorně sleduje.

Jdu vedle něj a po chvilce mu vytrhnu svůj kufr, přece mi ho nepotáhne, když mě u sebe nechá nějakou dobu bydlet. "Jo, je mi osmnáct a už mi neříkej prcku, teď jsem na řadě já." usměju se a oba se zastavíme před jednou menší hezkou kavárnou. "Nevím, jestli ti to teď chci říct, bojím se, že bys mě taky vyhodil." řeknu upřímně a pohled zapíchnu do kamenných kachliček u mých bod. On si povzdechne, chytne mě za ruku a táhne skrz kavárničku asi do svého bytečku.

„Nebudeš mi říkat prcku. Jsem tvůj chlebodárce, takže mi můžeš říkat tak leda vaše nejjasnější milosti. " oznámím mu s úšklebkem a začnu odemykat byt. Konečně teplíčko. „A ohledně toho problému... Nevyhodím tě...slíbil jsem, že tu budeš, tak tu budeš. Navíc potřebuju služku," zasměju se a on se jen smutně pousměje. Zavedu ho dovnitř. „Budeš spát v mé posteli, než vyřeším tvou postel... Cos teda proved?" zeptám se potichu, když se pořád tváří tak smutně. „Zbouchls nějakou holku? Bereš drogy? Kradeš? Spáchals vraždu? " Ďobu do něj prstem a on se směje. Taky se začnu smát. „Eh... Dneska ale budem muset asi spát spolu v té posteli. Můj gauč je strašně nepohodlnej."

"Hele! Když jsme se poprvé potkali, tak jsi říkal, že až budu vyšší, tak ti tak můžu říkat." ale taky se usměju. Zesmutním, když řekne, že spolu budeme spát v jedné posteli. Přece s ním nemůžu být v jedné posteli, navíc, teď, jestli mu to řeknu. Sice říká, že by mě nevyhodil... A on mě začne normálně rozesmívat, jako když jsem byl mladší. "Když tak mluvíš o tom gauči, nevypadá zas tak nepohodlně, klidně se na něj poskládám, navíc, tvá postýlka by mi byla určitě malá." začnu si z něj utahovat a lehnu si na gauč. "Věř mi, nebudeš chtít být se mnou v posteli." pípnu. I když já bych chtěl, tak moc bych chtěl, ale nejde to. Brandon je na holky, ne na kluky. "Řekněme, že jsem trošku vybouchl a řekl věci, kterých teď lituju. Nebýt toho, tak bych ještě snad měl domov."

„Jsi nejistej jak panna o svatební noci. " Potřesu hlavou a násilím ho popadnu a zavleču k sobě do postele. „Ne, nechci tě znásilnit." Zasměju se. „Tady budeš. " Sám jsem zase vstal a donesl nám do postele zbytek pizzy. „Dobrou chuť." Začal jsem mu cpát pizzu do krku a on ji naštvaně spolkl. „Se nevztekej..." popíchnu ho a jdu zamknout hlavní dveře. Následně nás zavřu v ložnici. „Povídej, jak ses vůbec měl. Cos dělal? Notak chlape. " Směju se a on jen odvrátí pohled.

"Pane bože! Řekni mi, že mě nechceš znásilnit?" táhne mě smykem za sebou do ložnice a mě je všechna moje síla naprd. Hodí mě do postele, snaží se mě udusit pizzou a já se nemám vztekat? To snad nemyslí vážně. "Víš, ty ses vůbec nezměnil, Brandone." povzdechnu si a začnu mu vyprávět o své střední škole.

„To je snad dobře ne? "kousnu se do rtu a laškovně zamrkám. „I když..." zasměju se. „Je to vlastně hodně na hovno. Jsem pořád stejnej ubožák, kterej si není sto udržet holku. Dneska mě zas jedna opustila. Taková blbka to byla, ale byla fakt dobrá v posteli a uměla skvěle vařit... A pat tu taky byla Brenda. Ty jo. Brenda ta to uměla rozjet... " Zasním se a založím si ruce za hlavou. „No... Takže z tebe je šprt, ale co holky? Pochlub se. Někomu jako jsi ty do postele musí lízt samy. Ne jako chudákovi mně, kterýho to stojí tunu soustředění a vrozeného šarmu."

A je to tu zase, básní o holkách, o věcech, které mě nikdy nezajímaly, teda dokud o nich nemluvil zrovna on. A už tu zase máme ty otázky, dnes se na mě lepí ještě víc než obvykle. To snad není možný. "Žádnou holku jsem neměl." špitnu. Má v podstatě pravdu, když jsem šel do klubu, tak se na mě lepilo vždycky děvek jak nesranejch. Nějak mě začne bolet hlava. "Kde máš kuchyň?" zeptám se a on mi ukáže kamsi do bytu. To mi pomohl.

Malý dárek, když už jsou ty Vánoce. 😊