Ross:  psán tučně Hanka124

Brandon

"Ale to jsem tenkrát nevěděl..." podívám se zahanbeně do země. "Byl jsem tehdy rád, že si se mnou někdo povídá, " špitnu a on mě k sobě ještě víc natiskne. "Myslím, že mě chtěla doprovodit domů, ale když viděla, jak mě na té cestě objímáš, tak zmizela." povzdechnu si. I tak to ale nebylo naposled, co jsem tu ženskou viděl.

„Sakra, Rossi... " Celý zoufalý jej k sobě tisknu. „Proč pořád přitahuješ divné lidi? Už jednou tě málem sbalila jakási baba... Nebyla to ta samá!? Pamatuješ si jak... To je jedno. Už je z tebe dospělej chlap s velkým pérem. Už nesplňuješ měřítka." Zasměju se a políbím ho na krk. „Má měřítka, ale dokonce převyšuješ." Sednu si mu na klín a začnu ho líbat. Rukama se mu prohrabuju ve vlasech. „Už nikdy nesténej cizí jméno, i kdyby si ho jen četl. Jsi můj. Všechno na tobě i tvůj hlas je mé. "

"Já vím, je to už dávno, to jsem ještě tvůj nebyl, teda byl, ale tys o tom nevěděl. A jo, byla to ona, říkala, že mi ukáže, jak se dělá to, co jsem četl." vysvětlím a spokojeností přivřu oči. "Neprovokuj mě zlato, už tak tě musí bolet zadeček."

Naštvaně se o něj víc otřu. „Rossi, tohle není sranda. Ta ženská tě sledovala, mohla ti ublížit! " postavím se a on mě obejme. „Potkal si ji ještě někdy? Nepotkal si ji někdy teď, že ne!? Nebo... Neukázala ti nic. Rossi, prosím. Řekni, že ti nic neprovedla!"

"Neboj se, vždycky jsi přišel včas, i když jsi o ničem ani nevěděl. Pamatuju si, jak jednou, po tom, co jsem ji zas potkal, jsem o tom říkal rodičům a Sof, ale říkali, že mám moc bujnou představivost, že se mi nemůže nic stát, " šeptám, vzpomínám a objímám. "Už jsem ji asi rok neviděl, nabízela mi nějaké peníze a spolupráci, ale odmítl jsem. Ten rok se všechno bortilo, takže jsem rád, že jsem řekl ne."

Chytil jsem ho za límec a shodil jsem ho pod sebe. Vyškrábal jsem se nad něj. „Jestli ji ještě někdy uvidíš... Jestli jen zahlídnu jak tě nějaká baba otravuje. " Držel jsem mu ruce nad hlavou a něžně jsem jej líbal. „Zatraceně, ty bys s ní snad fakt šel." Drcnu do jeho čela. „Kolik jí asi tak je?"

"Ale prosím tě, nešel, ale potom, co se Sof odstěhovala, byl jsem nucen být pořád doma, pořád u nás byli nějací příbuzní nebo přátelé a ty jejich homofobní názory, kdybych jí na to kývl, tak bych to nemusel poslouchat, říct, že mám brigádu, že musím pryč. Ale teď myslím, že by mě mamka tak ani tak nikam nepustila, " pff, proč mu to všechno říkám? "A bylo jí před rokem padesát, neboj, nepřitahovala mě, nikdy, ani ostatní ženy, dívky, prostě nic."

„Jen aby, "zabručím a on nás přetočí. V očích má pobavené jiskřičky. „Ty..." zasměju se a když to nečeká, tak nás opět otočím. Do zadku mě už zase tlačí jeho erekce. Schválně se začnu vrtět a ruce mu přivážu k posteli. Nic nezmůže. Je jen můj. Usměju se a následně rty obkroužím jeho špičku a tím ji navlhčím. Zoufale zakloní hlavu, to už se k němu ale otočím zády a začnu si jeho penis strkat do dírky. Nevidím jeho obličej a on nevidí teď můj. Vidí jen má záda a můj zadek.

"Ty zlobíku jeden! " vyjeknu, když na mě bez přípravy dosedne. Začne na mně zběsile jezdit, jako bychom před pár hodinami žádný sex neměli. Nutí mě sténat a kňučet, když cítí, že se už blížím k vrcholu, tak zpomalí a hýbe se mučivě pomalu. "Ááá... Zlato... Prosím... Otoč se... Otoč se ke mně... Chci... Chci tě vidět..." zkuhrám a vzdychám zároveň.

„P-proč, "vydechnu sípavě a roztržitě si prohrábnu vlasy. Upřímně už nemůžu. Jsem mrtvý. Nakonec se otočím a dál se pomalu hýbu. Nohy se mi třesou a ústa mám otevřená. Z posledních sil ho odvážu a on to dokončí. „Asi fakt stárnu," vydechnu a pohladím jej po tváři. Můj zadek je v jednom ohni.

"Ale prosimtě, spíš jsi ještě neměl tak skvělý sex jak se mnou, " mrknu na něj a obejmu ho. "Půjdeme se umýt až ráno, ne? Ještě si na ty tři hoďky schrupnem, co ty na to?" zeptám se, ale místo odpovědi ke mě dojde tiché pravidelné pochrupování. Zlato, mi ušlo na hrudi, tak si ho obejmu, přikryju peřinou a následně taky usnu.

Probudím se a okamžitě si uvědomím lepivý pocit na stehnech. Jsem idiot. S povzdechem si stoupnu a zalezu do sprchy, když se vrátím Ross stále spí. Obejmu ho a probouzím ho polibky. Můj malý Rossík. Moje všechno. „Zlato, dnes nás čeká ta schůzka. "

Koukám mu do očí, líbí se mi, jak se usmívá. "Já tam nechci..." špitnu smutně, protože vím, že tam musím. "Kde a kdy to vůbec bude, ta schůzka?" pohladím ho po tváři a stáhnu si ho na sebe.

Vdechnu jeho vůni. „Přijdou prý sem. Bude to v pořádku, zvládneš to. " Pohladím jej po tváři a následně vsaju mezi své zuby jeho ret a na to mu udělám na krku výraznou značku. „Začnem se chystat?" Kývne a společně se nějak mezi polibky oblékneme. „Nachystám snídani a ty si vezmeš svoje prášky, jasný? "

"Dobře." špitnu a poslušně se jdu obléct. Zrovna si chci dát léky, když někdo zazvoní. Ztuhnu, to budou oni. Brandon na mě z kuchyně volá, ať jdu otevřít. Nádech, výdech, nádech... Jdu ke dveřím a otevřu je dokořán. "Ahoj..." vydechnu a náhle mi přistane facka. "Ty jsi takový debil! Jak si to jako dovoluješ?" začne hned a chce se na mě vrhnout, ale táta s Nickem ji naštěstí chytnou. "Ahoj Rossi..." pokusí se na mě usmát táta.

„Hej! " vyjeknu a stáhnu Rosse za sebe. Začnu mu prohlížet červenou tvář. „Jsi sakra normální!" vyjedu po Sof a ona jen naprázdno otevírá ústa. „Uvědomuješ si jak v prdeli byl a místo toho, aby ho jeho sestra podpořila a objala, tak mu jen nadává, chce po něm prachy a ještě si dovolí ho obviňovat. Je mi z tebe zle!" vychrlím na ni a vrátím se do kuchyně dodělat občerstvení a ještě ty Rossovi prášky.

"Chováš se spíš jak jeho matka, než jeho přítel. I jeho biologická matka se o něj starala, míň!" otevře si Sof pusu i na Brandona. "To už by stačilo lásko, vím, že tě to hodně vzalo, ale Brandon má pravdu, měla bys svého bratra podpořit, ne se do něj navážet." územní ji trošku Nick a drží si ji u sebe v ochranitelském objetí. "Ano, zlato, jsi na návštěvě, chovej se slušně." přidá se otec. "Tak jak to vy dva zvládáte?" zvedne táta oči k Brandonovi.

Matka? Vztekle bouchnu hrnkem o stůl. Už se na ni chystám zaječet, že svou matku by asi nepíchal, ale včas se zastavím. Zhluboka se nadechnu a potom zase vydechnu. Klid, musím se naučit ovládat. „Jde to. " Postavím občerstvení na stůl a Rossovi strčím do pusy prášky. „Co vy? Zvládáte to? Musí to být skutečně těžké." Je mi ho fakt líto. Jich všech.

"Je toho hodně, ale nějak to zvládám." povzdechne si táta. "V poslední době jsem si s vaší matkou moc nerozuměl. Pořád jenom nadávala, jaký je Ross odporný syn a další hrozné věci, už to nešlo vydržet. A když se k ní přidaly i ty staré báby. Jsem rád, že už je ticho, ale miloval jsem ji a ostatní jsem měl rád. Bude to trvat, než sez toho dostanu, ale Nick mi nabídl, že můžu zůstat u nich." začne a podívá se tázavě na Sof. "Celkově bych se chtěl přestěhovat do Paříže a asi tam začít od znovu. Tak jsem se chtěl zeptat, nechtěli byste náš dům? Už tak budu mít práci s rozprodejem domů a pozemků zbytku rodiny, tak mě tak napadlo..." podrbe se na hlavě. Jen na něj koukám a těkám mezi všemi pohledem.

„To je na tobě, Rossi. Já nepatřím do vaší rodiny. " Pousměju se a pohladím Rosse po tváři. „To fakt naštěstí ne," ozve se Sof a já se ji snažím ignorovat. „Kdy bude... Kdy bude pohřeb? " zeptám se tiše. Je to nepříjemné a bolestné, tedy pro ně, o tom mluvit. „Za tři dny," odpoví tiše Nick a popíše, kde se to odehraje. „Co se děje, Rossi?" zeptám se tiše, když mě Ross už po několikáté zatahá za ruku.

"Půjdeš se mnou? Jako na ten pohřeb?" špitnu, nevím, jestli ho Sof neurazila nebo tak něco. "Tati, s tím domem si to ještě rozmyslíme a já ti pak zavolám." pokusím se o úsměv a přitáhnu si k sobě Brandona blíž. "Jo, a díky závětím, které padají na naši rodinu jsou z nás celkem boháči, chtěl jsem se s vámi rozdělit s penězi. Vím, že brigády moc nevynáší a musíš chodit do školy, takže bych ti Rossi chtěl přenechat rodinný účet. Sofie, Nicku, vám chci přenechat účty ze strany mamčiny rodiny a já si nechám ty po své rodině. Je někdo proti?" "Já tati, proč on a já ne, kvůli němu se mi všechno hroutí, chci odškodnění a aby zaplatil pohřeb!" založí si ruce na prsou Sof. Já to věděl, nesnáší mě.

Vykulím oči a už se chystám začít křičet, ale jejich otec mě jen poplácá po rameni. Zvedne se. Obejme se s Rossem a vydá se pryč s tím, že se pak ozve. Sof s Nickem též odešli a já je jen vyprovázel vražedným pohledem. „Zlato, "pevně ho obejmu a začnu jej konejšit. „Bude to dobré, slibuju. Miluju tě." Schoulí se ke mně do náruče a já jej hladím ve vlasech. Bude to dobré.

"Proč mě Sof nemá ráda? Vždycky jsem se tak snažil a teď..."mručím si spíš pro sebe, ale i tak vím, že to Brandon slyšel. Jsem k němu přitulelený a snažím se nebrečet. "A co si myslíš o tom domě? A neříkej, že to si musím rozmyslet sám."

„Já. Bydlel jsem tady a bydlet tady zůstanu. Je to můj domov a je to blízko mé práci, "řeknu mu klidně a pak ho zase pevněji obejmu. „Má tě ráda, jenom je naprosto blbá." Začnu ho líbat. „Ale kvůli tobě bych se klidně přestěhoval. Nevadilo by mi to. Miluju tě. " Zase jsem se vrhl na jeho rty. Je to jako droga.