Ahojky, DW jsem propadla před poměrně krátkým časem a zatím jsem nenašla téma, o kterém bych chtěla psát, ale právě dneska mě napadl takový kratičký nápad, který bude rozdělený do tří částí, které se vám snad budou líbit.

Vaše Sorel18

***

Monika

Přiletěla jsem do Anglie letadlem a před Heathrow jsem zůstala stát a rozhlížela se kolem sebe. Jednomu z taxíků nesvítilo světlo, tak jsem se do něj drze posadila a podala řidiči adresu. Jen se na mě otočil a já mu přikývla. Nemluvil na mě, což bylo dobře, neuměla jsem anglicky téměř nic.

Moc jsem se nerozhlížela kolem sebe. Hlavu měla sklopenou a v klíně držela malou krabičku, která mi přišla poštou předevčírem, aniž bych věděla od koho. Nepodívala jsem se do ní, přestože mě to lákalo, ale souřadnice a čas zastrčené za mašli mě dovedly na místo, kde mi zastavil taxík. Vytáhla jsem z kapsy libry a zaplatila za cestu horentní sumu a nechala taxík odjet.

Přehodila jsem si batoh přes rameno, vytáhla z kapsy telefon a zadala do něho souřadnice. Byla jsem od místa jen několik okamžiků a pár metrů.

Rozběhla jsem se k náspu černého písku, který mi znemožňoval pohled dál. A i když se mi písek uhrucoval pod nohama, nevzdala jsem to a šlapala dál nahoru.

Krabička se začínala zahřívat a zářit, jakoby měla svoji vlastní mysl. Jakoby mi říkala, co mám dělat.

Přidala jsem do kroku a konečně stanula na vrcholu náspu. Konečně jsem to spatřila. Malou modrou budku. Dveře měla zavřené a nikdo u ní nebyl. Podívala jsem se na mobil. Souřadnice ukazovaly na to místo a čas se nemilosrdně krátil.

Posledních pár metrů jsem sklouzávala dolů nedbaje na zašpiněné oblečení a boty plné ostrého písku.

Krabička mě hnala kupředu, doslova mě táhnula k budce a já se nechala. Až přede dveřmi budky jsem se ostražitě rozhlédla a lehce zalapala po dechu, když u klíčové dírky byl nalepený lístek.

Otevři krabičku, Moniko.

„Jak je tohle možné?" ptala jsem se sama sebe a rozhlédla se kolem dokola, ale nikoho jsem nespatřila a udělala přesně, co bylo psáno. Opatrně jsem rozvázala stuhu a nadzdvihla víčko.

Na vypolstrovaném dnu ležel obyčejný klíč, který vlastně tak obyčejný nebyl, celý zářil a chvěl se.

Pravou rukou jsem ho vytáhla a zastrčila do klíčové dírky ve dveřích a jemně jím pootočila. Ozvalo se jemné cvaknutí, jak západka vyjela, a dveře byly odemčené.

Klíč jsem zase vytáhla a uložila ho zpátky do krabičky, protože přestal zářit a přiklopila víčkem.

„Přesně na čas, Moniko!" uslyšela jsem zavolání a zírala na tři lidi, kteří ke mně řítili z náspu. V čele byl muž ve tvídovém saku s motýlkem a šíleným hárem. Za ním byla prostovlasá zrzka, kterou držel za ruku nevýrazný chlapík se střapatým účesem.

Muž v saku doběhl až ke mně a z kapsy vytáhl podivnou zeleně zářící věc, kterou přejel mým směrem a skončil u krabičky.

„Věděl jsem, že na tebe bude spoleh," pochválil mě a já cítila, jak se mi hrne do tváří krev. Podala jsem mu krabičku, kterou si ode mě s úsměvem vzal. „A teď rychle dovnitř, než nás doběhnou." Otevřel dveře a vpadnul dovnitř a za ním ta zrzka s chlapíkem.

Nezmohla jsem se ani na jediné slovo a raději zaměřila svůj pohled na násep, odkud se vynořily podivné postavy s obrovskýma hlavama.

„Tady asi nebudeš moct zůstat," vykouknul ten muž s motýlkem z budky.

„Proč mám dojem, že vy nemluvíte mou řečí?" Nevím, jestli to byla otázka nebo konstatování.

„Jsi chytrá mladá žena, Moniko, ale na takové dedukce není čas, pojď!" Chytl mě za paži a vtáhl do budky. S třísknutím za námi zavřel dveře a já skrze malá okýnka zírala ven, jak se ty postavy s obříma hlavama k nám řítí a míří na nás, něčím co vypadalo jako zbraň. Dokonce i vystřelili.

Překvapením jsem vykřikla a skrčila se o něco níž.

„Copak jsem si to se Sontarany už jednou nevyřídil?" zahalekal motýlkáč a já se k němu otočila a nechápavě zírala na obří konzoly, kolem které běhal a mačkal různé páčky.

„Proč jsem měla váš klíč?" zeptala jsem se. Zvednul hlavu a vyjeveně na mě koukal, jako bych se tu zjevila úplnou náhodou.

„Nezeptáš se spíš na to, proč je to tady tak velké?" Zamračila jsem se a vystoupala po rampě až ke konzole a podíval se mu přímo do očí.

„To mě nezajímá. Chci vědět, proč jste mě kvůli klíči táhnul až do Londýna?" Zadumaně se na mě díval a připojila se k němu i zrzka se střapáčem.

„To proto, že jsem ten klíč nemohl mít u sebe."

„To není vysvětlení," vykřikla jsem nazlobeně.

„Dal jsem ho tobě, protože jsem věděl, že uděláš přesně, co se ti řekne."

„Jistě, jak jinak. Monika udělá všechno, co se jí řekne. Jako poslušná holka!" Naštvaně jsem praštila do konzole.

„Promiň mi to, Moniko, ale za to jsem mohl taky já." Uhnul ode mě pohledem a stisknul pár dalších páček a podivně tvarovaná baňka uprostřed konzole v průhledném válci se začala pohybovat nahoru a dolů, vydávala přitom takový povědomý zvuk. Zvuk, který jsem slyšela jako malá.

Otočila jsem se k Motýlkáči, který se usmíval, protože mu bylo jasné, že jsem si na něj vzpomněla.

„VY!" ukázala jsem na něj prstem, ale ten střapáč mě chytil dřív, než jsem se na něj mohla vrhnout.

„Pro tebe se to stalo před lety, ale pro to bylo teprve před pár hodinami, a když jsme u toho, vyrostala z tebe moc hezká žena!" Překvapením jsem zalapala po dechu.

„Doktor! Představil jste se mi jako doktor a přejel po mně tou zeleně zářící věcí a zase jste zmizel!"

„Ano, to abych tě ochránil a zajistil, že až nastane čas, uděláš, co po tobě budu chtít a ukázal na krabičku, která ležela mezi námi. Střapáč mě už pustil a přesunul se k té zrzce.

„Mohl jste mě požádat a ne mě ovlivnit na celý život!" vykřikla jsem rozzlobeně.

„Počkej prosím, nech mě to vysvětlit!" zamával rukama a já se k němu blížila dál, ale těsně u něho se zastavila a zírala na něho.

„Co jsi předtím udělal s tou věcí?"

„Spravil jsem to, co jsem s tebou před lety udělal!" Usmál se přitom a mně se nahrnula krev do tváří, už zase. „Omluvám se ti, trochu jsem to pokazil, ale neměl jsem moc času, vlastně jsem se nestrefil do správného času a další cestu jsem nemohl vykonat, tak jsem si to pojistil takhle a uložil klíč, teda krabičku s klíčkem na poště, aby ti dva dny před tvou cestou krabička došla a tys nám stihla odemknout Tardis." Podívala jsem se na Zrzku a Střapáče, kteří přikyvovali.

„Byla jsem náhodný výběr?" zeptala jsem se trochu smutně a dychtivě se podívala na konzoly a zatoužila vědět, k čemu jsou všechny ty tlačítka a páčky.

„Vlastně mě k tobě přivedla Tardis, holka má občas svoji vlastní hlavu," řekl Doktor a pokýval přitom hlavou, až se mu roztomile rozkývaly vlasy do čela. Měl takový zvláštní tvar čelisti. Protáhlý a něčím velmi přitažlivý, ale musela jsem zatřást hlavou, abych si utřídila veškeré informace, které mi dal.

„Tardis je tahle modrá budka a ta umí cestovat časem?" Doktor pootevřel ústa a Střapáč začal něco blekovat. Zrzka ke mně přišla blíž a kulila na mě ty své oči.

„Co jsi vlastně zač?" zeptala se mě a já pokrčila rameny.

„To je jedno, hlavně mě vezměte domů, pozítří musím zpátky do práce." Doktor se usmál a mrknul přitom na Zrzku.

„Do pozítří je spousta času, že Amy? Rory?" Jeho společníci přikývli a tvářili se přitom velmi nadšeně. Nebylo těžké poznat, na co myslí.

„Ne, já chci domů." Zavrtěla jsem hlavou a Doktor přikývnul. Všichni čtyři jsme sebou trhli, když Tardis dostala nový směr a já přitom nadšeně vykřikla, jako bych to už někdy dělala. Bylo mi to tak povědomé, ale nemohla jsem si vzpomenout.

„Jsme tady!" povykovala Doktor a už se hnal ke dveří, a já, Amy a Rory za ním. Všichni jsme vyběhli ven a já poznávala par nedaleko svého bytu, kde jsem bydlela se svojí kamarádkou z dětství.

„Co je za den?" Sáhnula jsem do kapsy pro telefon, a tak nějak očekávala stejné datum i čas, ale bylo tam napsané jiné. O skoro den a půl později. „Páni," vydechla jsem. „Asi jsem jediná, kdo nastoupil do stroje času a místo, aby během pěti minut prožil několik týdnů nebo měsíců, jsem se obrala o den a půl." Vzhlédla jsem k Doktorovi, který zkrátil vzdálenost mezi námi.

„Ber to tak, že budeš mít o den a půl více života." Amy s Rorym přikývli.

„Je to divné, měla bych se tě zeptat na tolik věcí, ale nepotřebuju je vědět. Jako bych je věděla, jen si je nepamatuju." Stiskl rty a pomalu přikývnul.

„Čeká tě ještě spousta věcí, Moniko." Pohladil mě po rameni. Kývnul na své společníky a ti zamířili zpět do Tardis i s ním v patách.

„Doktore!" zavolala jsem za ním a on se otočil.

„Ano?"

„Kdo je Rose?" nevím, proč jsem se na to zeptala, ale něco mě k tomu nutilo. Doktor se přitom však zachmuřil.

„Minulost."

„Pro koho?"

„Pro všechny!"

„To si nemyslím!" zavolala jsem, usmála se na něj a hned se otočila zády a ignoroval jeho volání.

Otočila jsem se teprve tehdy, až bylo okolo naprosté ticho. A už jsem nevěděla, proč jsem se nechtěla otočit, v kapse mi zazvonil telefon.

„Ahoj Ani, už jsem na cestě domů! Londýn byl naprosto super, musím si tam zajet ještě někdy!"

***

Doktor

Zavřel jsem za sebou dveře a podíval se na Amy.

„Co se děje, Doktore? Kdo je Rose?" Přešel jsem k ovládání a unaveně se posadil do křesla. Bezděčně jsem přehodil nohu přes nohu a promnul si bradu.

„Tak co se děje, Doktore?"

„Víš, Amy, když jsem hledal někoho, komu předat klíč od Tardis, aby mě díky němu Sontarané nenašli, moc jsem nepřemýšlel, prostě jsem pustil Tardis a nechal ji, aby někoho našla. Ona většinou moc dobře ví, co má dělat, jakoby sama myslela, ale k Monice ji něco přitáhlo, něco co je v ní, ale ona si to sama neuvědomuje."

„Takže ji znovu navštívíme?" zeptal se mě Rory, ale na to jsem zavrtěl hlavou.

„Já už se s ní neuvidím, nebo alespoň moje verze." Amy naklonila hlavu.

„Chceš říct, že ji může navštívit tvoje mladší verze?"

„Ano, Tardis to k ní bude táhnout, ale nevím proč..."

„Tak to zjistíme," nabádala mě Amy, ale odmítavě jsem zavrtěl hlavou.

„To mně nepřísluší, zjistím to, až její setkání s mou mladší verzí ovlivní zpětným rázem i mě." Což podle mě nebude trvat dlouho.

***

Co na to říkáte? Budu ráda za nějakou odezvu. Vaše Sorel18