#8 OPÍŠ SEBA AKOBY SI BOLA CHARAKTER V KNIHE.

Myslel jsem, že zešílím. Na ministerstvu probíhal výroční ples zaměstnanců s povinnou účastí. Jako každý rok jsem měl chuť předstírat nějakou vážnou chorobu, která by mě z této nudné události vyvlékla. Jako každý rok se má myšlenka nesetkala s pochopením, a tak jsem byl svým snoubencem opět donucen jít, předstírat, jak se skvěle bavím a házet jeden úsměv za druhým na všechny kolegy a jejich doprovody. Ovšem to bylo to nejmenší, ač nerad, byl jsem ochoten to pro něj udělat. Dokonce jsem s ním i tančil. Ale to, co mi probíhalo před očima, když jsem se vrátil z toalety, připomínalo noční můru.

Hrdlo se mi sevřelo a žaludek mi zasáhla ledová pěst, kroutící se a likvidující mé útroby s neuvěřitelnou razancí. Můj drahý tančil s nějakou ženou. Ale kdyby to byl obyčejný tanec! Obdarovávala jej zářivými úsměvy, vlnila se s ním po parketu s lehkou ladností a každou chvíli se k němu nakláněla a něco mu špitala do ucha. Nedokázal jsem zhodnotit, zda je krásná, avšak musel jsem uznat, že dlouhé černé šaty poseté zářivými kamínky jí lichotily. Mohla být zhruba v našem věku a růžové vlasy za ní vlály s každou další otočkou, jež s mým partnerem prováděla. Byla nižší než on. A úsměv, kterým ho častovala, se mi vůbec nelíbil.

Nikdy jsem ji neviděl, ale byl jsem si stoprocentně jist, že ji nenávidím. Žárlil jsem. Hrozně jsem žárlil, vůbec jsem to nedokázal potlačit. Věděl jsem, že se nemám, čeho bát. Mému snoubenci se ženy nelíbily, nikdy ho nepřitahovaly, přesto mě žárlivost zasáhla zcela nepřipraveného a bodala do mého těla jako tisíc ostrých jehliček. Zároveň jsem si uvědomil, že nejvíce mě štvalo, že se evidentně dlouho znali a já nevěděl, o koho se jedná.

Opíral jsem se o jeden z mnoha sloupů, stojících okolo parketu, a propaloval je pohledem. Doufal jsem, že nezakopne, neboť představa, že by mu padla do náruče ještě blíž, mě činila nepříčetným. Měl jsem dojem, že skladba trvá několik hodin, než se konečně od sebe odpojili a vydali se ke mně. On, jako pravý džentlmen, ji samozřejmě nabídl své rámě.

Vykouzlil jsem příjemný úsměv, ačkoliv mé nitro hořelo a spalovalo mě neuvěřitelnou bolestí. Došel jsem k závěru, že jsem si měl odpustit ty tři panáky. Jinak bych celou situaci bral více v klidu.

Z její chůze bylo poznat, že si je vědoma svých kvalit. Sebevědomí z ní čišelo neskutečným způsobem, přesto se mírný úsměv nezdál falešný. Její pohled hodnotil veškeré dění okolo a když se zapíchl do mě, byla ve mně najednou malá dušička. Poznala to. Poznala, že na ni žárlím a lehce cukla koutkem v náznaku pobavení, než se s jejími rty rozesmály i oči. Věnovala mi úsměv jako člověku, kterého vidí po dlouhé době a má z toho radost. Znejistilo mě to, ale doufal jsem, že to na mně nepozná. Samozřejmě marně. Můj drahý ji vedl ke mně s pyšným pohledem a já měl chuť mu to pěkně vytmavit. Jak si mohl tančit s touhle hvězdou a pak si ještě vykračovat jako páv? Mimovolně jsem zaťal nehty do dlaní.

„Zlato," oslovil mě, pustil její dlaň a objal mě okolo ramen, vtiskaje mi na tvář polibek. „Vzpomínáš, jak jsem ti říkal o své sestřenici, Andree?" Ukázal na ni a já cítil, jak rudnu. Připadal jsem si jako naprostý pitomec. „Dnes se vrátila z Ameriky. Ani jsem to netušil, dokud se tu neobjevila." Protočil oči a ušklíbl se na ni. „Tajemná, jako vždy."

„Konečně tě poznávám, už mě nebavilo o tobě jen číst." Podala mi pravou ruku a já ji jako ve snách stiskl. Její zelenohnědé oči přetékaly srdečností a jasně patrnou inteligencí. Byl jsem opravdu rád, že jsem s ní nemusel soupeřit o jeho srdce. Bylo více než jasné, že bych měl vážného nepřítele.

„Těší mě," odpověděl jsem zaraženě a konečně jsem úlevně vydechl. Pobaveně jsem na ni mrkl. „Smím prosit?"

Podoba jeho sestřenice s někým, koho znáte, je čistě náhodná. Rozhodně. :D